Jeden z nejvýznamnějších světových vulkanologů H. Tazieff se zasloužil a průzkum kráteru sopky Nyiragongo. Později se tento odborník díky svým zkušenostem stal komisařem pro předcházení přírodních katastrof.
TAZIEFF Haroun (* 11. 5. 1914, Varšava, Polsko, † 6. 2. 1998, Paříž, Francie) – francouzský geolog a vulkanolog
Pohled na tekuté lávy je nejvelkolepější za soumraku, když slunce již nesvítí, ale tma ještě nezahalila rámec, který obklopuje tento požár Země a dává mu jeho plné rozměry. Soumrak zahalil v purpur náš svět. Ještě nikdy jsme nebyli tak blízko tomuto bájnému jevu. Sotva třicet metrů pod námi se rozprostíral rohlík lávy velký jako prostranství před pařížskou Invalidovnou. Žhavou viskozitu tekuté lávy bylo znát pouhým okem podle pomalosti jejích mohutných pohybů. Magický vzhled lávy nás okouzlil. Mohli jsme nakrásně znát její charakter, složení, vědeckou definici, a přece nás její nadpřirozený ráz fascinoval.
Na celý život si Harouna Tazieffa připoutala sopka Nyiragongo (4 507 m) v blízkosti afrického jezera Kivu. Poprvé se k ní dostal v září 1947, kdy pracoval jako geolog v tehdejším Belgickém Kongu. O rok později mohl pozorovat (spolu s českými cestovateli J. Hanzelkou a M. Zikmundem) zrod nového kráteru a přitom si uvědomil důležitost pravidelného pozorování jednoho z deseti trvale soptících vulkánů. Nezískal podporu belgických koloniálních úřadů ke zřízení stálé observatoře u tohoto vulkánu, ale stal se nežádoucí osobou. Na deset let měl zákaz pobytu v národním parku Virunga, ve kterém se Nyiragongo nachází.
Příprava na průzkum Nyiragongy
S výjimkou tajné návštěvy „zakázané sopky“ v roce 1953 mohl H. Tazieff až roku 1958 zorganizovat vědeckou výpravu vulkanologů na průzkum Nyiragongy. Přistupoval k němu se znalostí metodiky pozorování známých evropských činných sopek (Etna a Stromboli) a s obratností zkušeného horolezce (sestoupil mj. roku 1952 do 350 metrů hluboké propasti Pierre-St. Martin).
Efektní sestup H. Tazieffa do kráteru, prezentovaný ve filmu Schůzky s ďáblem, doplňovaly méně atraktivní vědecké výsledky z oblasti zemského magnetismu, seizmologie, petrografie, mineralogie a dalších vědeckých oblastí. Prohloubily je výzkumy Tazieffových expedicí roku 1959 a 1972, kdy znovu sestoupili jejich účastníci do kráteru Nyiragonga. O dva roky později (1974) se Laurent Bichet a Roland Luetey dostali na dno hlavního kráteru, až na okraj lávového jezera.
H. Tazieff se postupně stal jedním z nejvýznačnějších světových vulkanologů. Jako vynikající odborník a zkušený organizátor vstoupil roku 1981 do francouzské vlády jako komisař pro předcházení přírodním katastrofám a obdobnou funkci zaujal v kabinetu roku 1984.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
Děkuji za pěkný článek, připomínající tohoto slavného vulkanologa, který kromě mnoha vědeckých prací napsal asi 16 populárních publikací, v nichž čtenářům přibližuje poutavým a strhujícím způsobem sopky, jejich činnost i výzkum (popisuje i pomůcky, které vulkanologové tehdy používali). Do češtiny byly přeloženy pouze zmíněné „Schůzky s ďáblem“ a „Zakázaná sopka“. Z jeho knížek vyzařuje obrovské nadšení. Tazieff se vyznává ze své lásky k vulkánům, které přenáší na čtenáře.
Sopky přitahovaly moji pozornost už od školních let, obě Tazieffovy knžky se mi dostaly do rukou trochu později, ale četla jsem je doslova jedním dechem, vracela jsem se k nim a byla jsem fascinována i fotografiemi. Vděčím tedy a děkuji Harounu Tazieffovi za to, že vulkanologie se díky jeho dílům stala mým koníčkem a sopky a krajiny sopečného původu velkou inspirací k malování a psaní.