Hamám Turkí

Až tvůj syn vyroste v muže, ber jej jako svého bratra (jemenské přísloví).

Turecké lázně znamenají nejen dusno a vlhko, ale i masáže, až se vám zatmívá před očima a máte pocit, že vám lámou vaz.

Hamám Turkí neboli turecké lázně jsou pozůstatkem turecké okupace Jemenu, která se odehrávala ve dvou samostatných obdobích. To druhé skončilo kolem roku 1911, kdy snad dozněly boje o poslední bašty. Kromě lázní po sobě Turci zanechali černé závoje žen – „šaršafy“, kterými odlišovali své ženy od Jemenek, několik polozbořených sídel místodržících sultánů a těžký kanón na vrcholu hory Al Šáhil v guvernorátu Hadža.

Turecké snahy o kolonizaci Jemenu jsou legendární, údajně jsou i důvodem stavby jemenských horských vesnic a obrovské ztráty při bojích v horách přiměly Turky, aby nazývali Jemen „Qabr Al Atrák“, tedy hrob Turků. Jemenci jsou pochopitelně na svoji stoletou sveřepou defenzívu náležitě hrdi a pyšní se tím, že Jemen je jediná země, kterou Otomané nikdy celou nepokořili.

Turecké lázně mají pochopitelně největší tradici ve starém městě Sana’a – logicky proto, že tehdy za jeho hradbami nebyl než prach a kamení. Napočítáme jich tam celkem sedmnáct a jsou to echt originály více než sto let staré, což bylo jednou z příčin, proč jsem se dlouho zdráhal je navštívit coby adept na vymydlení. Pro turisty není bez zajímavosti, že mimo staré město si lze na četných místech v Sana’a i jinde turecké lázně zdarma prohlédnout, jen s tou podmínkou, že do mužských lázní smějí pouze muži a do dámských lázní jen dámy. Pokud se rozhodnete do lázní vstoupit s ručníkem a mýdlem, možná s rozporuplnými pocity, doporučuji vám dočíst celý tento text dokonce.

Ono zimní ráno mne vzbudil kvílící klakson před domem a já jsem s pocitem knedlíku v krku a ztuhlostí ve všech údech musel jít otevřít bránu. Byl čtvrtek, první den víkendu a jako obvykle se zastavil kamarád Nabíl, který mne pokaždé lanaří ať s ním jdu do hamámu.

Čtvrtek je totiž v Jemenu dnem, kdy muž náleží své ženě a ona jemu, pánové se chodí saunit a šamponovat do hamámů a dámy věnují celé odpoledne svému zkrášlování, jak to umějí jen ony při pálení kadidla, nad jehož omamným dýmem si pročesávají vlasy. Až když se Nabíl zapřísahal, že na smrt jeho samého a posléze i celé rodiny (walláhí!) je hamám nejlepší medicínou na začínající chřipku, jsem se uvolil a požádal manželku, ať mi tedy sbalí tašku.

Zatímco jsem neustále pochyboval o hygienickém standardu onoho zařízení, stanuli jsme před domkem s nízkou kupolovitou střechou a hrdým nápisem Hamám Al Salám, tedy hamám míru. Sešli jsme po schodech, kde jsem shledal, že hamám je v podstatě tvořen sérií podzemních komnat nebo sklípků, jejichž vysoké homolovité stropy s úzkými okýnky jsou v úrovni okolního terénu. Okýnky prosvítají paprsky slunce v nichž se až poeticky tetelí všudypřítomná pára.

Ovšem tím veškerá poetika v hamámu končí. Prvními dojmy jsou samo sebou horko, dusno a vlhko spolu s pekelným řevem návštěvníků i obsluhujícího personálu. Jeden přes druhého huláká a dožaduje se „sábůn (mýdla), lufa (žínky), hama (horka) nebo masádž (masáže)“, což je ještě umocněno neustávajícím mlácením dveří od centrální sauny, které se hlučně dovírají díky silné krejčovské gumě. Ihned jsem pochopil proč se v Jemenu dámským oslavám říká „hamám turkí“.

Oděni toliko do delších trenek odebrali jsme se do největší a nejteplejší místnosti, do té, jejíž dveře se tak hlasitě zavírají díky krejčovské gumě. Podlahu i stěny tvoří čedičové kameny, jež byly původně vyhřívány odspodu a ze stran ohništěm, v dnešní pokročilé době se používá naftových hořáků. V rohu této sauny je vyzděný krychlový bazének s takřka vařící vodou, kterou jeden z polonahých masérů, kteří mi nevím proč připomínají eunuchy, nabírá co chvíli do kbelíku a polévá s ní podlahu, stěny i nás.

Podle zvyku se mají v sauně tančit tradiční sana’anské tance, dnes se jen chodí a všelijak poskakuje dokola, aby se člověk jaksepatří zapotil. Pot se mísí s vodopády horké vody a když už vám začíná být mdlo, přichází ta pravá chvíle pro ostatní kratochvíle tureckého hamámu. Nabíl totiž z radosti, že mě sem konečně dostal, rozkázal masérům, ať na mě aplikují veškeré procedury, které znají a – to mu dodnes zazlívám – ať vyzkouší i ty, o kterých jen slyšeli.

Po nezbytném prásknutí dveří na gumě, jsem se ocitl ve vedlejší místnosti, tedy masérně a mydlírně, která má po obvodě kamenné lavice a v rozích hranatá umyvadla, u kterých se mydlí zákazníci. Já jsem se dostal do rukou jinocha, který si navlékl na ruku žínku z hladkého plátna a jal se mi nasucho sdírat kůži z těla. Takto mu po chvíli zpod žínky začaly odpadávat silné a dlouhé šňůry špíny, kterou doloval z mé kůže.

Nejširší nabídku průvodců a map Jemenu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Okamžitě jsem pohlédl na naproti sedícího Nabíla, z něhož odpadávaly poloviční šňůrky a zastyděl jsem se, neb jsem vypadal jako špindíra. „To víš já se sprchuju dvakrát denně, ale teď jsem se vrátil z pouště se skupinou turistů, je tam všude písek…“ vymýšlím si, ovšem jen tu část o poušti, ale to už jsem políván kbelíky vody, čímž tato špinavá epizoda končí. Dále jsem byl tázán, zda mám vlastní mýdlo a žínku, jichž nemaje, vyběhl jinoch nakoupit do sousedního obchodu a zakrátko mě mydlil hrubě pletenou žínkou za neustálého polévání vodou.

Mydlil mě opravdu důkladně, což člověk ocení zvláště na špatně přístupných místech jako jsou záda, ale nezapomněl ani na uši, kořen nosu a chodidla. A pokaždé když už jsem myslel, že skončil, nalil na mě vědro vody a začal nanovo. Nakonec mi s tajemným pohledem na mé trenky podal žínku a diskrétně pravil „umyj si musadas – zbraň“, což jsem nejprve nepochopil, poté se zastyděl a nakonec jsem byl rád, že i tento trapas mám za sebou.

Přiběhl starší chlapec, který mě položil na kamennou lavici, do dlaní si vetřel olivový olej a začal masírovat. Zcela běžnou masáž ovšem kombinoval s masážemi lymfatických cest, což probíhá tak, že mi zabodl palce vší silou do slabin, až jsem se prohnul jako luk a pokračoval podél boků, pod paždím až k dlaním. Tento úkon lechtá a tupě bolí zároveň, takže po pátém promačkání jsem již jen nesykal, ale rovnou sténal bolestí, což jej evidentně potěšilo jako správný výsledek jeho práce.

Následoval podobný úkon na žilním systému celého těla, který jsem doprovázel skučivým „ááá“, jež se změnilo v přerývané „á-á-á“, to když se mi pokoušel vytrhávat, jeden po druhém, prsty na rukou a na nohou. Snad největší pikantérií bylo palčivé oštipování ochablých tukových zásob pod bicepsy a stehny, snad za účelem jejich prokrvení.

Závěrem mě celého namazal olivovým olejem, a to včetně vlasů, prý pro hedvábný lesk. Za jiné situace bych toto středověké týrání vzdal, ale před Nabílem jsem hodlal zachovat si tvář chlapa, neskučet jako „džabán“ (srab) a vydržet řádění hamámových pochopů do konce. Odevzdaně jsem ležel na zádech v očekávání dalších ďábelských cviků, přičemž už jsem dávno upoutal pozornost všech eunuchů, kteří na mě řvali „Bátrik mabrůk“ (Patrik je pašák).

Tu se nad mou tváří zazubil jeden z nich a otázal se: „‚Žvýkáš často qát?“. Jakmile jsem přitakal, již jsem toho litoval, protože se mi klouby prstů opřel o podbřišek a tlačil, dokud jsem nezačal hlasitě skučet. Poté mě stiskl v bocích a jakoby chtěl veškeré mé útroby vymačkat se dostal k pupku, kolem kterého pevně mačkal to, o čem si myslím, že jsou má střeva. Těmi střevy pak zakroutil doprava a já měl najednou pocit, že mi masíruje břicho pěstí zevnitř. Tento pocit byl tak intenzivní, že neschopen již skučení, mě donutil zvednout hlavu a podívat se, zda právě nevykonává pitvu.

Co jsem viděl bylo jen o něco méně děsivé. Jeho ukazovák vězel kompletně zastrčený v mém pupíku a má střeva si na něj namotával jako špagety. Na závěr tohoto očistce mi lili na břicho z velké výšky vařící vodu a ujišťovali mě, že můj trávící systém je již naprosto čistý a usazený qát je na cestě ven. „Moc nechybělo a byli jste toho svědky“, pomyslel jsem si a už mi bylo úplně jedno, že před vstupem do relaxační místnosti na mě chrstli kýbl studené vody.

V břiše jsem měl revoluci a motala se mi hlava, takže jsem sebou plácl na zem a pokoušel se tento maratón klinických procedur nějak vstřebat. Nebylo mi toho dopřáno, neboť přiběhl poslední šílený masér a tvrdil, že nakonec je třeba protáhnout kostru. Začal překvapivě příjemnou masáží lebky, která však opět končila v bolestech při snaze prorazit mi spánkové kosti.

Dále jsem byl požádán, nechť spojím prsty rukou za krkem a zvednu se s lokty proti prsům, na které zprudka nalehl za tříštivých zvuků páteře. Pak se mnou otáčel, našlapoval na mě a promačkával až skončil masáží krku, který mám trvale ztuhlý od práce na počítači. Otočil mi hlavu doprava a čelo tvrdě postrčil doleva, křup, zatmělo se mi před očima – a to samé na druhou stranu, tak nějak se lidem láme vaz. Celou kostrou a klouby mi projela ještě ostrá bolest, když si mi vleže na břiše stoupl nad kolena, a lýtka se zbytkem nohy ohnul do vodorovné polohy se stehny. To byl pocit podobný natažení na skřipec a veškeré zatuhlé klouby si za dunivého loupání užily své.

Chřipka byla ta tam, zato si již nepamatuji jak jsem se dostal domů. Byl to zážitek tak silný, že od té doby (od loňské zimy) chodím do hamámu každý týden. Ovšem ne ve čtvrtek, kdy je tam narváno, ale po našem ve středu.

www.ye.cz