Pondělí 12.3. Ráno vstáváme v 5:15, aby jsme stihli bus do Dar es Salaamu v 6:00. Sedáme si do busu, který je podle standardů ten luxusnější. Špína, malé sedačky, úzká ulička, vedro, otírající se zadky černochů o naše těla a zpocené smradlavé pachy musíme vydržet 6 hodin. Konečně vystupujeme a odháníme taxikáře a naháněče. Děláme si základnu ve stínu pod stromem. Snažíme se z průvodce zjistit, kde přesně jsme, ale tohle nádraží v mapě není. V tu chvíli k nám míří silná policistka, která nám nabízí pomoc. Jenže nemluví anglicky, takže nám volá kolegáčka, který nám vysvětluje, že pěšky až k přístavu nemůžeme dojít, že je to moc daleko. Policistka nám vysvětluje, že když chytneme taxíka přímo na ulici, bude to drahý. Ochotně se úkolu chytí sama a za chvíli máme přistavené taxi s dohodnutou cenou 10 000 TSH.
Taxi nás vysadí u přístavu, kde si kupujeme lístky na Zanzibar za 40 USD. Hodinovou pauzu vyplňujeme obědem v J. J. restauraci. Protože celý obřad trvá děsně dlouho, nakonec na trajekt běžíme. Po 1,5 hodinové plavbě dorážíme na Zanzibar. Marně hledáme člověka, který nás má vyzvednout. Má mít ceduli s nápisem „Veronika“ a tu nevidíme. Pobíháme po přístavu a čekáme. Po 10 minutách se konečně setkáváme. Hoteliér nás odvádí do hotelu, který je ušmudlaný a pochmurný, navíc v zapadlé uličce.
Úterý 13.3.
Dnes vstáváme o něco později, v 7:00 hod. Snídaně nás mile překvapuje. Hoteliér nám zařizuje odvoz busem na druhou stranu ostrova. Funguje tady tzv. „shared taxi“ za 5 USD, jezdí z hotelů a objíždí ostrov. Bus je plný „mzungů“, kteří se také chtějí ubytovat poblíž pohádkově azurového moře. Objíždíme asi 7 bungalovů a hotýlků a nakonec si vybíráme první navštívený ve vesničce Paje – jmenuje se Kiniazi u Pepo za 30 USD/2 osoby v chatkách. Nic levnějšího a hlavně hezčího jsme nenašli. Po ubytování se si jdeme zaplavat. Plaveme sice v mělčině, která se táhne několik kilometrů do dálky, ale užíváme si moře i tak a plácáme se v písčité laguně.
Mezitím co se kluci marně snaží se v mělčině potápět se šnorchlem, k nám holkám přijde místní černoška a nabízí nám masáže, malování hennou a pletení copánků. Už od začátku jsme si je chtěly nechat uplést a tak diskutujeme o ceně. Z původních 50 000 TSH ukecáváme 14 000 TSH za obě. Pletení trvá celkem hodinu a třičtvrtě a už nás od sezení v písku pěkně bolí zadky. Konečně je hotovo a můžeme na prochajdu. Nacházíme půjčovnu motorek a další restaurace. Došli jsme až restauraci, kde bylo i tábořiště a tady nám týpek, od kterého si na 2 dny půjčujeme motorky za 22 USD/os. řekl, že večer budou dělat ohně a hrát na bubny, ať přijdeme. Vracíme se na večeři do našeho baru a dáváme si mořské potvory. Pak se jdeme podívat k ohni. Tam sedí asi 10 černochů a hrají na 3 bubínky.
Dáváme si Safari a po otrkání jim zpíváme naši a slovenskou hymnu. Škroupa je trochu zklamal, my ale určitě ne. Když jsme nastoupili s naší hitovkou „K životu na zámku“, přivedlo je to do varu a tleskají. Černoši, značně opojeni, postupně začali odpadávat, tak jsme radši zvedli kotvy. V noci je takové teplo, že se nedá moc spát, ale nakonec to přece jen klapne.
Středa 14.3.
Ráno nás probouzí východ slunce. Sluníčko nám svítí přes okno přímo do postele. K snídani si dáváme pytlíkovou polévku z Prahy. Na světě je první oběť, kterou přepadají problémy. Mezitím co kluci vyzvedávají motorky běží Verča už poněkolikáté na záchod. Kluci přijíždějí s mopedama a jedeme směr jih ostrova. V rybářské vesničce Kizimkazi si pronajímáme loďku na 3 hodiny a vyrážíme na dolphins tour za delfíny. Jásáme, když je vidíme a naši plavbyvedoucí na nás pokřikují ať za nimi naskáčeme do moře. Plníme rozkazy a delfíni samozřejmě uplavou pryč. Zase se vyškrábeme do lodi, zase vidíme delfíny, zase skáčeme, zase uplavou. Tahle situace se opakuje mockrát, už nás to přestává bavit, ale nakonec opravdu vidíme delfíny zblízka a kluci je dokonce fotí. Cestou jsme potkali dva druhy delfínů, z čehož ti jedni jsou mnohem přátelštější. Za hodinu a půl stavíme s loďkou u korálových ostrovů a užíváme si šnorchlování. Vracíme se nazpět na skútrech do Paje. Na večeři zakotvíme v naší restauračce. Verča si jde po suché rýži k večeři lehnout a my si dáváme krevety, kraby a jiné pochoutky.
Postupně si k nám přisedávají černoši, povídají si s námi a my si objednáváme k ochutnání místní koktejly. Nejlepší je s limetkami, krásně protahuje obličej a hlavně osvěží. Domlouváme s jedním černochem, že další den uvaříme český guláš a vymýšlíme, jestli je tam možné sehnat všechny ingredience. Barman zatím nosí další koktejly, B52 a další a tak se příjemně mázneme a dál povídáme. Na guláš se naštěstí další den zapomnělo, černoch si vzpomněl až při našem odjezdu, což už bylo dost pozdě.
Čtvrtek 15.3.
V 9:00 odjíždíme skútrama na „spice tour„, na plantáže s kořením za 5 USD/osobu. Je to asi 15 km SV od města Zanzibar, blízko Kidichi, 5 km od Bububu. Poprvé vidíme jak roste pepř, vanilka, hřebíček, skořice, kardamon, zázvor a mnoho dalšího koření. Dozvídáme se, že vanilka a pepř jsou paraziti. A že neexistuje 5 rostlinek pepře, tak jak známe 5 druhů pepře, ale že to je pořád ten jeden druh, jen různé doby zrání a sklizně. Proto pak odlišná barva. Procházíme farmou a borec nám předvádí jak umí lézt na kokosovou palmu, zíráme na jeho obratnost a nevěříme. Shazuje dva kokosáky, které vzápětí jdeme vypít a sníst. Mezitím vyfasujeme z palmových listů upletenou žábu na krk, kluci klobouky, my kabelky. Samozřejmě pak platíme pletači tips. Na závěr si kupujeme balíčky různých druhů koření, rozplýváme se u toho a kupujeme další a další.
Opodál ještě mrkneme na perské lázně z roku 1850, které byly vybudovány na nejvyšším místě ostrova. Jsou ale dost v dezolátním stavu. Upocení se toužíme plácnout někam k moři a vykoupat se, a tak se snažíme dojet na východní pobřeží, kde by se mělo dát dobře koupat. Cestou míjíme školu, kam se chceme podívat a shodou okolností se se mnou začíná bavit „školník“ a vřele nás zve na prohlídku. Kupujeme spoustu bonbónů, které dětem rozdáme. Chodíme mezi třídami a děti z nás mají vánoce, což je oboustranné. Nakonec se z nás ještě pokusí učitelé vymámit nějaké peníze, tak jim dáme alespoň email a slíbíme, že něco zkusíme vymyslet z domova. Vesnice se jmenuje Muyuni. Takže pokud by někdo rád přispěl na tuhle zanzibarskou školu, ozvěte se mu.
My pokračujeme v cestě a po hodině zjišťujeme, že náš cíl je ještě hodně daleko vzhledem k času, a tak se vracíme zpět do Paje. Najednou nám skútr odříkává poslušnost a něco není v pořádku. Zjišťujeme, že jsme píchli. Chjo. Dobrý ale je, že tyhle skútry mají rezervu, takže v pohodě. Jdeme ji vyměnit a zjišťujeme, že i ta rezerva je píchlá!!! Dojíždí nás Pavel a chceme použít jeho rezervu, mno nic, tak vymýšlíme náhradní plán. Dáváme druhé posádce naši píchlou pneu a ti s ní jedou do vesnice pokusit se ji opravit. Naštěstí na tohle jsou černoši připravení, u domu mají všemožné náhradní díly z kol, motorek a aut a vydělávají si tím. Spravené kolo nás stojí 5500 TSH. Vzhledem k času se vracíme do Kinazi U Pepo. Cestou jedeme kolem Jozani Forest, který je známý díky red colobus monkey, 50 ti druhům motýlů a 40 druhům ptáků. Po příjezdu si dáme večeři, pivko a spánek.
Pátek 16.3.
Dnes poprvé vstáváme bez budíku. Ráno nám Rocker oznamuje, že jsme měli v ceně ubytkai snídani, což nám nikdo neřeklL. Tak si jdeme vychutnat ranní kávičku a ovoce alespoň poslední den. Máme v plánu se válet a koupat, užít si moře. Pavel s úsměvem hlásí „moře není, moře se vylilo“. Koukneme do dálky a na 2 km vidíme jen ostrůvky s pískem. Na půl smířeni si jdeme sbalit krosny, abychom se s tím odpolko před odjezdem nemuseli trápit. Během balení pozorujeme jak se moře vrací. Jdeme tedy do plavek a najednou začíná slejvákJ Nevadí, jdeme i tak. Voda je jak kafíčko, tak se čvachtáme i celí promoklí. Do odjezdu čas trávíme s frisbie, hrajeme volejbal, blbneme v moři.
Ve čtyři odjíždíme směr Stone Town místním daladala za 1500 TSH. Busík je tak nacpaný, že si sedáme na jedno sedátko s ostatními černochy. Přijíždíme do Stone Town a hned nás otravují naháněči. Rozhodneme se hodit krosny na jedno místo a vyslat jednoho člověka na průzkum hotelů. Mezitím co Rocker hledá ubytko, sedáme si s krosnami na fotbalové hřiště.Otravují nás malí drzí a vulgární černoušci. Je jich asi 15 a pokřikují a předvádí se.
Po půl hodině vidíme Rockera a místo rádi opouštíme. Sehnal ubytko za 10 USD/osobu se snídaní. Hodíme krosny do pokoje a vyrážíme si koupit něco k jídlu. Procházíme se na trhu, kupujeme chleba, grilovaná játra a hovězí maso na špízu a pak narazíme na neuvěřitelně lahodné grilované sépie a chobotnice za 1000 TSH/ks. Mňam to byl asi největší jídelní zážitek výletu. S plnými žaludky jdeme nazpět do hotelu.
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Sobota 17.3.
A už je to opět tady, budík zběsile zvoní v 6:00. Snídáme a v tu chvíli k nám přijde kuchař, že jsme za ubytování zaplatili málo a že po nás chce další 4 USD. Hádáme se s ním, že cena byla stanovena předem a že peníze stejně už nemáme. Už jsme otráveni z toho jak z nás tady každý ždíme prachy. Nedopíjíme ani čaj a raději odcházíme rovnou na trajekt, stejně už byl čas jít. Na trajektu se čeká ve dvou frontách, zvlášť ženy a zvlášť muži. Nejdřív pouští ženya najednou to před námi utnou a pouští pro změnu chlapy, smysl jsme nepochopili.
V přístavu Dar es Salaamu smlouváme taxi na Ubungo Bus Station za 10 000 TSH. Přijíždíme na Ubungo a vrhají se na nás naháněči, kteří jsou neodbytní. Sundáváme krosny a děláme si základnu v místním fast foodu. Verča s Rockerem jdou obejít společnosti, které jezdí do Mombasy a samozřejmě jim každý tvrdí, že právě jen ta jeho společnost tam jezdí. Nemohou setřást otravya naháněče, kteří do nich neustále hučí.
Nakonec po kolektivní dohodě dáváme přednost odjezdu v 15:00 (dřív nic nejede), se společností, která je nám nejvíc sympatická. Společnost se jmenuje Tahmed a jedeme za smluvenou cenu 24 000 TSH. Do Mombasy to trvá 9,5 hodiny. V půl jedné v noci přijíždíme na místo. Dohodujeme si přespání v autobusu, pár místních tam také přespává. Ještě než ulehneme, jdeme do protějšího místního bufáče, kde si dáváme čaj za 20 KSH a koblihu za 20 KSH. Moc se sice v upoceném a smradlavém autobuse nevyspíme, ale za to máme azyl a bezpečí.
Neděle 18.3.
Kolem šesté hodiny ranní se probouzíme v Mombase, největším přístavu východní Afriky. Je to napůl ostrovní město. Chceme si zjistit co nejbližší spoj do Lamu, což je souostroví zapsané v UNESCU, krásné kamenné ostrovní město na sever asi 6 hod od Mombasy. Víme, že společnost Tahmed tam taky jede a tak si chceme koupit lístky přímo v jejich kanceláři. Potkáváme dědu, který je z této společnosti a který nám říká, že už pro nás připravil taxi, které nás doveze až na místo. Diskutujeme s ním, že jet nechceme, ale asi po třetím zopakování, že mu zkrátka za cestu, kterou jsme si nedohodli, platit nebudeme, jsme nastoupili.
V kanceláři si kupujeme lístek do Lamu za 600 Ksh. Když chceme vyplnit čas posezením u kávičky, napadne nás, že bychom si měli zamluvit lístky na vlak, který jezdí z Mombasy do Nairobi přes noc, až pojedeme za pár dní zpátky. U místního člověka získáváme informace, že je třeba si lístky zarezervovat a že to musíme udělat přímo na vlakovém nádraží. Chceme se mrknout do průvodce jak to časově stíháme dojet na nádraží a zpátky. „Kdo měl naposledy průvodce?“ „Kurník, já ho nechal v autobuse“, přiznává Pavel. Zjišťujeme ale, že už za půl hodiny nám odjíždí bus do Lamu:( Nastává rychlá akce: taxi na konečnou autobusů, hledání průvodce, nalezení průvodce v busu, taxi na vlakové nádraží, kancelář na vlakovém nádraží zavřena, získání telefonního čísla, na kterém je možno zarezervovat lístky zdarma, vrácení se zpět a rychlý nástup do busu směr Lamu.
V 8:00 odjíždíme, ulepení a smradlaví s představou, že v Lamu zůstaneme na 3 noci. Cesta je dlouhá a nekonečná, Pavel si cestu zpříjemňuje a na každé zastávce kupuje různé pamlsky přímo z okénka busu. Během cesty jsme tak ochutnali vařená vajíčka, banány, místní usmažené brambory a karamelové tyčky. Poslední 3 hodiny jsou nekonečné, jedeme po děravé cestě a každou větší díru zaznamenáváme díky ostrému bodnutí v žaludku, prach, který se dostává dovnitř autobusu polykáme a vdechujeme. Po útrpné cestě jsme na místě.
Krosny nám vytahují z kufru celé zaprášené, že není ani poznat jejich původní barva. Nasedáme úplně hotoví a zaprášení na přepravní loďku za 50 KES, která nás dováží do Lamu. Tam se nám nelíbí místní pláž, tak se za 100 KES necháváme loďkou přepravit do Shelly. Dle Lonely Planet si vybíráme krásný hotýlek přímo u moře, Shella Bahari Guest House za 2000 KES/2 osoby. Máme terasu s výhledem na moře, které je přímo před námi. Na terase jsou také postele, v pokojích další postele s moskytiérami. Paráda. Po zasloužené sprše jdeme do uliček místní vesničky. Touláme se a ztrácíme se, ale nevadí nám to. Přicházíme k místní restauraci „take away“ zastřešené palmovým listím. Na roštu se rožní barakuda a jako příloha se podává chapati nebo brambory. Neodoláváme a kupujeme si rybičku s chapati za 100 KES. Už teď se nám tady líbí:))
Neuspokojené celý den hladovějící pupky nás volají do restaurace. Jdeme si sednout, ale nakonec si dáváme jen Banana a Mixed Fruit Shakes. V tu chvíli k nám přijde místní rybář, že má čerstvé ústřice. Labužník Pavel kývá a nechává si servírovat čerstvě vylovené ústřice s limetkou. Po hutném šejku nemáme ani hlad, tak jdeme místo jídla do hotýlku na terásku s výhledem na moře a relaxujeme.
