Hakuna Matata aneb putování po Keni, Tanzánii a Zanzibaru – 2. díl

Za vstup do MM platíme 40 USD/os. a 1800 KES za Simona a auto. Vjíždíme do MM cca v 11 hod a vstupné nám platí do dalšího dne do 11 hod. Protože před 14 dny byly vydatné deště, cesta je na mnoha úsecích skoro nesjízdná a autu dáváme dost zabrat. Jedeme a před sebou máme nejednou příkop, ve kterém je celkem dost vody. Nakonec všechno nějak projedeme, až před jedním příkopem stavíme a nevíme, jestli projedeme. Kolem se najednou objeví skupina Masajů, kteří přihlížejí a čekají, jak dopadneme a slibují, že když uvízneme, pomůžou nám. Vystupujeme a Simon na to šlápne a nakonec vše klapne a projíždí to. Sundáváme boty a brodíme se na druhý břeh za Simonem. Masajcům ovšem musíme vysolit přes 50 KES. I za případnou pomoc se tady platí, byznys je byznys.

Pokračujeme v cestě, která je šílená, každou chvíli se ozve náraz podvozku o kámen. Najednou cítíme smrad benálu, Simon vylítne z auta a začne na nás kričet: „soap, soap„. Zprvu nechápeme a vylítneme z auta taky. Koukneme pod auto a vidíme jak se z nádrže valí benál přímo na Simona, který se snaží ucpat prorvanou díru rukou. O ruku se proud benzínu rozbíjí a tekutina cáká i Simonovi do očí. Pořád křičí soap, soap. Nechápeme, na co chce mýdlo, ale jsme akční a vyhážeme krosny ven. Hned ale zjišťujeme, že v době sprchových gelů to bude dost problém. Najednou Pavel zakřičí, že má mýdlo „vypůjčené“ z minulého hotelu a vyhazuje věci z krosny. Simon mi říká, ať rozdrobím mýdlo na malý kousky, ty sežmoulám a podávám mu je. Snaží se tak zalepit díru, na což se všichni tváříme dost nevěřícně. Ale skutečně prasklinu ucpává a chvíli to vypadá, že se mu to fakt podařilo. Najednou se to ale zase prorve a benál zase teče proudem ven. Simon se ale nevzdává a když kolem nás projíždí safari auto a my prosíme o pomoc, volá zpod auta, že je vše OK a pomoc nepotřebujeme. Později nám vysvětluje, že bychom za opravu dali děsně moc peněz a šéf agentury George by nám to neproplatil (ten nás pak sice ujišťoval, že kdyby se něco stalo s autem a my měli fakturu, proplatil by nám to…ale čert ví jestli). Nakonec se to Simonkovi povede zase ucpat a jedeme dál.

Cestou kupujeme měkčí druh mýdla pro případ dalších oprav, které na sebe nenechávaly dlouho čekat. Další zastávka, Simon opět opravuje a zalepuje díru, my postáváme kolem aut  a podáváme mu kousky mýdla. Najednou Rocker zahlásí: „asi vidím nějaký zvířátko“. Koukneme se na strom asi 20m daleko a tam vidíme gepardí kočičku, která nás zmerčí, seskočí ze stromu a míří si to nejdřív rovnou k nám, což si ale pak rozmyslí a po cestě odkráčí pryč. Mezitím vytahuju Simona zpod auta, ať se jde schovat dovnitř, že vidíme geparda. Ten v klidu vylézá a suše konstatuje, že gepardi na lidi neútočí a jsou neškodní. Dokončí opravu a jedeme dál. Cestou pořád kontroluje Simonem pověřený Pavel jestli mýdlo pořád drží. Projíždíme NP Masai Mara a vidíme spousty zeber, impal, thomson´s gazel a pakoňů. Vidíme taky pštrosy, šakaly, divoké prase, opice, dik dik a zdálky slony.

Jedeme až k tanzánským hranicím a stavíme u řeky Mara, kde je spousta hrochů a dva krokodýli. Těsně před tím než začne zapadat slunce navštěvujeme Masajskou vesnici. Simon nám domlouvá studentské vstupné za 500 KES/os. Syn náčelníka nás provází vesnicí a vypráví nám o jejich kultuře a zvycích. Nejprve nás místní masajské ženy vítají tancem a zpěvem a pak jdeme navšívit náčelníkův dům uplácaný z bláta a kravýho trusu. Vcházíme dovnitř ale zprvu nic nevidíme, než se trochu rozkoukáme. Žádný okno nebo světlo tady neexistuje. Teď si uvědomujeme jak jejich život je prostý a že ke štěstí jim stačí jen málo. Když se s námi náčelník loučí vypráví nám o jejich místní škole, že se naží o lepší vzdělání jejich dětí a že by potřebovala zrekonstruovat a dává nám adresu pro případné příspěvky.

Slibujeme mu uveřejnění adresy na webu:

Na noc se vracíme do kempu za 1000 KES/os ve stanu a za kuchaře 1000 KES. Jedeme na večeři, která je úžasná. Funguje to tak, že každý přiveze nějaké suroviny, které se dají kuchaři a ten to zpracuje pro všechny lidi. Hovězí maso, zelenina, chapati, rýže a ovoce. Nacpali jsme se a zapili to Tuskerem s nadmořskou přirážkou za 180 KES. Vysokou cenu jsme si odůvodnili tím, že na Sněžce by to taky bylo drahý:) S baterkama na čele jsme zahučeli do stanů a během noci zaznamenáváme různé zvuky zvířat.

Středa 7.3.

Ráno se dozvídáme, že Pavel byl v noci dvakrát vzhůru, mluvil svahilsky, rozsvítil světlušku a měl pocit, že je ve stanu s černochem. Snídaňový piknik z nerez nádobí proběhl po 6té hodině a v 6:30 už jsme vjížděli do MM. Nejdříve stavíme u stáda žiraf (7 hod ráno), potom v 8:30 stavíme u 3 gepardů. Ti jsou tak blízko, že se nám přímo otírají o auto, dali by se i pohladit, kdyby byla odvaha a ne jen řeči. Zajímavý pocit.

V 8:50 konečně vidíme zblízka lvy, 2 samice a lva povalující se v trávě. Simon zavelel počkat, že se určitě probudí, že pracujou na mláďatech. Po chvíli se opravdu jedna lvice budí a jde vzbudit i samce. Ten líně vstane, zívne, olízne jí hlavu a přisedne k ní zezadu. V úžasu sledujeme páření, které trvá přesně 12 sec (Rocker odpočítává a vyvozuje z toho nějaké svoje závěry), lev šíleně zařve lvici do ucha, zase zívne a odpadne ke spánku. Lvice také zívne, spadne a usne.

V 9:30 vidíme i stádo slonů zblízka, asi 10 kousků z 30 metrů. Pak pozorujeme v 10:00 hod marabu (ptáci podobní tlustému čápovi, marabu ale požírá mršinu). Potom jedeme na odpočívadlo, protože Simon má chuť na colu se slivovicí. Dojde si nalít do hrníčku 2 velké panáky. Když se vrací ze záchodu, sotva stojí, podá Rockerovi klíčky od auta a říká: „Ty budeš řídit, mě bolí za krkem“. Sedá si dozadu, Rocker za volant a jedeme směr Nairobi 275 km. Připomínalo nám to ruskou hru Elektronika – chytání vajec versus míjení děr na silnici. Ještě při jídle po nás Simon chce další slivovici, že by si koupil ještě colu a dal si tam zase panáka. Domlouváme se, že ani omylem, ale nikdo mu to nechce říct. Jen Pavel, ale ten zas neumí anglicky. Tak mu to nakonec kulantně vysvětluju. Říkám mu, že v ČR se nesmí pít vůbec a my se bojíme a melu něco o bezpečnosti a strong alkoholu a tak..

Před Nairobi už zase řídí Simon a doveze nás do agentury, která zprostředkovává safari v Tanzánii (Simonek nás navnadil, že za 80$ den/os seženeme skvělý výlet). Přijedeme tam, usedáme do kožených křesel a zkoušíme nadhodit naši představu o programu na další 4 dny. Šéf vypálí částku 160$/os/den. Nevěřícně koukáme na papír a kroutíme hlavou. Nehorázná to částka, postupně se nasíráme a s myšlenkou, že nám vlastně o nic nejde, si řekneme max. hranici 100$. Celá akce v kanceláři trvá asi 2 hodiny a nakonec končíme na částce 425$/os/4dny. V ceně je cesta shuttle busem do Arushy, 3x denně jídlo, kuchař, řidič s autem, ubytko a vstupy. Jsme z ceny rozhození, ale nakonec zjišťujeme, že to asi odpovídá. V programu máme národní parky Ngorongoro a Serengeti. Do Arushy vyrážíme až ráno, takže se ještě jedeme ubytovat do Greton hotelu za 1200/pokoj. Loučíme se se Simonem a dáváme mu každý tips 20$. Málem nám (Rockerovi úplně) i slza ukápla, jak to loučení bylo dojemné. Simon nám píše veškeré kontakty na sebe a prosí, ať mu zavoláme až budeme zpátky v Nairobi. Že nás vezme třeba do Karen Blixen na žirafy a stráví s námi poslední den. Jdeme si sednout na terasu v restauraci a chceme se najíst. Přijde nafrněnej a laxní černoch a oznamuje nám, že mají jen chips&chicken za 220 KES. Dáváme si tedy jen chips za 50 KES, protože než přijde, už je po hladu a objednáváme Tuskera za 85  KES. Výhled máme do ulice a tentokrát jsme rádi, že jsme „v bezpečí“ hotelu. V ulici se procházejí podivní týpci, lehké holky postávají opřené o zeď a domlouvají si kšefty. Když opouštíme restauraci a chceme po schodech o patro výš do svého pokoje, musíme říct securiťákovi hlídajícímu na schodech, aby nám odemkl mříže. Naštěstí patříme mezi „vyvolené“, pouští nás, my procházíme a jdeme spát.

Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Čtvrtek 8.3.

Ráno po snídani (míchaná vejce, toast, klobáska, džus a kafe), která je v ceně, vyrážíme v 7,30 hod shuttle busem, který nám přistavili až před hotel, do Arushy. Cesta trvá asi  4 hodiny, vše probíhá ok. Na hranicích vyřídíme vízum za 50$, úplně bez problémů. Nikdo nic nekontroluje, tak jsme z toho trochu rozhození. Po 20 minutách nás ale staví policejní kontrola, chtějí vidět pas. Přijíždíme do Arushy, která se nám zdá na první pohled mnohem čistější a taky luxusnější než třeba Nairobi. Je to nejvíc rozvinuté město v Tanzánii a funguje jako vstupní brána do NP Serengeti a Ngorongoro Conservation Area. Blízko Arushy je Mt. Meru (4566 m), kterou míjíme cestou. Na nádraží už na nás čeká týpek Benjamin, který nás v landroveru odváží do mastňácký restaurace na oběd. Můžeme si dát co chceme, jídlo platí oni, my si platíme pití. Vybíráme si nejdražší jídla a každý si dáváme něco jiného.  Zkoušíme i krémové polévky, které jsou znamenité. Také ochutnáváme tanzánské pivo Kilimanjaro. V 16 hodin teprve vyjíždíme směr Ngorongoro. Cestou měníme dolary za TSH  a řidiči nás hážou na benzínovou pumpu, kde si máme koupit vodu, která je tady samozřejmě předražená. Chceme do supermarketu, ale nemůžeme, protože všichni si vodu kupují na téhle pumpě a my taky musíme. Bráníme se, ale marně a už máme zkažený začátek. Kupujeme 12x 1,5 l vody za 1500 TSH (178 400 TSH = 150$ kurz v Arushe), (aktuální kurz 100 TZS= 1,7 Kč) a směřujeme dál. Zdálky se díváme na Mt. Meru.

Přijíždíme do kempu a je nám divný, že nejsme v Ngorongoro Conservation Area, kde jsme podle plánu měli spát. Začíná nám docházet, že je něco v nepořádku. Dozvídáme se, že řidič má v ruce úplně jiný plán než jsme dostali od cestovky my. Naštvaní si trváme na svém plánu, za který jsme zaplatili už tak přemrštěnou částku. V ceně jsme měli 2x ubytování a pobyt v Serengeti, oni ve svém programu jen jednu noc, což znamená minimálně 50 USD za osobu pro sebe do kapsy. Řidič s kuchařem se nás i tak marně snaží dotlačit, abychom skousli jejich návrh. Po deseti minutách zjišťujeme proč. Šéf Benjamin jim dal na 4 dny na náš program nízký rozpočet a oni teď nemůžou nic dělat. Ihned chceme mluvit s Benjaminem. Po telefonu vysvětluju Benjaminovi problém a dokonce i zvyšuju hlas. Benjamin ne zrovna moc nadšeně slibuje, že zavolá do Nairobi a že se nám ozve. Albert z cestovky Doyen Safari sice za chvíli zavolal, ale v podstatě se ocitáme v začarovaném kruhu, protože Benjamin hází vinu na Alberta a Albert na Benjamina. Kruci. Pěkně naštvaní vymýšlíme jak z nich vytlačit nějaký peníze nazpět nebo jak aspoň udělat rozruch v Nairobi. Když mluvím s Benjaminem a pak i s Albertem, oběma hodně důrazně nezapomenu připomenout, že je mi líto, ale že jejich cestovka se bude na internetu vyjímat s tak špatnou referencí, že to spoustu zákazníků odradí. Jsou rozhozeni, ale neděje se nic. A protože sliby se mají plnit a nejenom o vánocích, tak tedy tady to je: varujeme před cestovkou DOYEN SAFARI& ADVENTURES LTD pořádající safari v Tanzánii a sídlící v Nairobi, v čele s chlapem, který se jmenuje Albert Marongah. Společnost sídlí na Muindi Mbingu Street. Pokud se chcete vyvarovat zklamání a vyhozených peněz, raději se jim obloukem vyhněte. V kempu s námi jsou dva kluci z Čech, se kterými popíjíme tanzánské pivečko Safari. Trošku se snažíme zapomenout na naše trable a povídáme si o cestování. Po půlnoci jdeme spát do stanů.

Pátek 9.3.

Budíček v 6:00. Se špatnou náladou balíme a snídáme. Kolem 8:00 dorážíme do Ngorongoro Conservation Area, což je 20 km rozlehlý kráter, jeden z největších na světě. Je tu skvělý pohled na migrující pakoně, jsme tu v nejlepší možný termín pro pozorování. Hodně tu jsou také lvi, gepardi a žirafy. Po pár prvních výhledech do krásné přírody nás špatná nálada opouští. Rozhodli jsme se, že si přece drahý výlet nenecháme zkazit a užíváme si safari plnými doušky. Do kráteru sjíždíme po strmé cestě. Vidíme stáda bůvolů, pakoňů, zeber, pár toulajících se nosorožců černých, pár pštrosů, geparda a tři lvy, pelikány, plameňáky, supy, skelet z buvola a 3 slony. Přijedeme k nim blíž a chvíli je pozorujeme. Po chvíli chce jeden z nich přejít. Z ostražitosti přechází bokem ke kraji silnici, čelem k nám. V jedné chvíli si ale vykročí pár kroků směrem k nám, dokonce i popoběhne a v nás by se v tom okamžiku krve nedořezalo. Respekt k tomuto obrovi v nás asi už zůstane.

Po obědě u jezera s hrochy vyrážíme dál. Po chvíli zastavujeme zase u hemžících se zvířat. Řidič otáčí klíčkem ….. a auu, baterka nefunguje. Chvíli pozorujeme našeho „šikovného“ řidiče, který nalévá vodu na spoje a snaží se opětovně nastartovat:) Když vidíme, že jeho počínání je bezvýsledné, nabízíme se, že auto roztlačíme. Posadím se za volant, aby na roztlačení auta bylo více chlapů. Úspěšně nastartováváme!!! Vracíme se do kempu Simba na večeři a ukládáme se ke spánku.

Sobota 10.3.

Vstávačka v 5:30, abychom stihli dojet v rozumný čas do Serengeti. Díky pomalosti kuchaře, který nám servíruje snídani až v 6:30, vyrážíme po osmé. Do Serengeti vjíždíme asi kolem 10:00, všude je vysoká tráva, zhruba tak 2 hodiny nevidíme ani zvířátko (ani ty „už nudné“ antilopy). Za celý den jsme viděli „jen“ slony a žirafy. Pak jsme dojeli k řece, kde bylo spousta hrochů a najednou nás zarazil strašlivý smrad…vtom to vidíme, mrtvé hroší tělo v rozkladu je požíráno krokodýly. Natáčíme tu hrůzu a fotíme. Najednou si všimneme, že u mrtvé hroší mámy se schovává malé hroší mláďátko. Zápach zdechliny překonáváme se zacpanými nosy do chvíle než krokodýli prokousnou tlustou hroší kůži a smrad z tlejících vnitřností zamoří vzduch. Bojujeme s nutkáním zvracet. Pavel ten puch nevydržel a zaběhl si do křovíčka. Řidič s kuchařem jsou schovaní v autě a obdivují naší výdrž. Musíme urychlit odjezd, nedá se už vůbec dýchat, přijde nám, že jsme tím smradem snad i načichli, cítíme to „ve vzduchu“ ještě pěkně dlouho po odjezdu z místa činu.

Zhruba kolem 16:00 náš řidič míří do Serengeti Camp. Nejsme nadšeni, protože v kempu není co dělat a hlavně podvečer je ideální na pozorování zvířat, jelikož začínají lovit. U večeře na nás někdo promluví česky: „dobrou chuť“, otočíme se a vidíme mladý párek Čechů. Bavíme se a popíjíme slivku. Dáváme si na sebe kontakt, protože míří taky na Zanzibar a vyprávíme si zážitky. Jsou dost vzpruzení, protože safari absolvují už přes týden, zaplatili neuvěřitelnou sumu peněz a nakonec jsou znudění stále stejným pohledem. Uznali jsme, že nám nakonec ta změna programu vyhovuje daleko víc, další den navíc v Serengeti už bychom taky nezvládali. Už teď jsme občas zaznamenali, že v autě místo hltání zvířat pochrupujeme. Když si jdeme lehnout do stanů, ještě chvíli kecáme a probíráme to, že jsme vlastně uprostřed divočiny a kemp není oplocený a osvětlený a že to musí být nebezpečné. V tu chvíli vidíme na stanu stíny jakýchsi zvířat. Najednou kluci vykřiknou „ty vole, šakali“. Vyběhneme a s baterkou z dálky sledujeme svítící oči šakalů. Ještě, že jsme utahaní a celkem bez problémů usínáme.

Neděle 11.3.

Přestože jsme se minulou noc dohodli s kuchařem na snídani v 6:00, vstáváme kolem šesté, protože víme, že snídaně stejně nebude nachystaná na čas. Měli jsme pravdu, kuchař nám servíruje jeho speciální omeletu, která nám už leze krkem, po půl sedmý. Vyrážíme zpátky směr Arusha, po cestě máme ještě štěstí na smečku lvů. Jeden samec a tři samice. Cesta ze Serengeti a Ngorongoro Conservation Area je šíleně nekonečná a postupně nás všechny přepadá čůrání. Je to čím dál akutnější, ale bohužel víme, že v Tanzánii se v NP nesmí vystoupit z auta (oproti Keni, kde se na určitých místech na chvilku vystoupit smí) a tak to musíme vydržet. Každičký hrbol a díra na silnici nás neuvěřitelně vysiluje a mučí. Netrpělivě vyčkáváme bránu z Ngorongoro Conservation Area ven a za každou zatáčkou jsme zase a zase zklamáni, že to ještě není ona. Nejhůř je na tom Pavel, který už s námi ani nemluví, jen tiše spekuluje o okně, láhvi a jiných vychytávkách. Po 2 hodinovém utrpení běžíme všichni rychle k záchodům.

Ve 13:00 zastavujeme na oběd v Mto Wa Mbu. V půl čtvrté nás řidič s kuchařem vysadil na autobusovém nádraží v Arushi. Zařizují nám autobus do Moshi, loučíme se s nimi a uznáváme, že kluci byli nakonec celkem sympatičtí, jen škoda pokaženého začátku vinou keňské cestovky. Jakmile jsme vystoupili z auta, seběhli se k nám naháněči. Město plné lidí a ještě obklopeni naháněči, kteří na nás pořvávali, jsme se cítili pod velkým nátlakem. Naštěstí s námi jde k autobusu Moses (kuchař), který otravy odhání. Nastupujeme do otřískaného busu, kde jsou vyrvané sedačky a u řidiče vidíme asi pět chlápků, jak se vrtají v součástkách. Trochu pochybujeme, jestli se to vůbec rozjede, ale za chvíli už drandíme směr Moshi. Po 1,5 hodině dojíždíme do cíle. Asistent řidiče nám slibuje, že nás doveze až k hotelu. Nakonec je to stejně všechno úplně jinak. Autobus zaparkuje na parkovišti a ujímá se nás člověk z busu. Vede nás na nádraží, kde si kupujeme lístky do Dar es Salaamu a pak nás odvádí do hotelu. Hotel Buffalo nás stojí 15 000 TSH/2 osoby se snídaní. Ochotný týpek se s námi loučí se slovy uvidíme se zítra ráno. Nevíme co po nás chce, ale nechceme mu nic dávat, protože jsme ho nechtěli a přisál se k nám sám od sebe. Pokoje jsou celkem pěkné, zjišťuju, že máme výhled z pokoje přímo na Kilimanjaro, které má 5896 m, nádhera. Po zasloužené sprše se jdeme projít a kupujeme si vodu a sušenky. Pak naše hladové žaludky zamíří do restauračky naproti hotelu, kde sedí spousta „muzungů“. Po shlédnutí lístku vidíme samé indické jídlo a vysoké ceny. Nakonec ale zůstáváme a dáváme si pivečko Safari a chicken lemon and spice. Výborný. Potom jdeme naproti do hospody na pořádný pivečko, obsluhuje nás výborná černoška Shakira, která nám i zazpívá a zatancuje. Báječně se s ní bavíme. Rocker si dělá památeční fotku a jdeme spát.