Čtvrtek 1.3. Konečně je tu „den D“, den našeho odjezdu do Keni, kde na náš čeká 31 miliónů jejích obyvatel. Máme v kapse letenku za 16.253,– Kč a pas s vízem za 1650,– Kč od Student Agency, dolary a vyrážíme. Odlétáme z Vídně, takže vyjíždíme brzy ráno. Ve Vídni už nás čeká Josífek, přehazujeme věci do jeho auta a odjíždíme od parkálu u Práteru. Najednou zaregistrujeme jak na nás svítí a bliká auto jedoucí za námi a zjišťujeme, že jsme špatně zavřeli kufr a z auta nám vypadla krosna. Pěknej adrenalinovej začátek :o) Na letišti všechno ok a s Egyptair skoro na čas odlétáme. Servis a jídlo je znamenitý, cesta do Caira nám utekla. V odletové hale v Cairu sedíme už s černochy mířícími s námi do Nairobi a máme z nich, pozorujíce je, smíšené pocity.
Pátek 2.3.
Ráno jsme ve 4 hodiny sebraly krosny a do 6-ti přečkali na letišti. Je tu o 2 hodiny víc než u nás. Aktuální kurz v Keni je 100 KES = 31 Kč. Proměňujeme 400 USD. Místní plane assistant nás dovedla na zastávku local busu, kterou bychom bez ní vůbec neměli šanci najít a zároveň nás tím zbavila asi 10 nadháněčů. Jenom jeden vytrvalec nás pořád přesvědčoval, že máme jet do centra s ním. Strašil nás tím, že nás v busu okradou místní, že běloši mířící z letiště jsou pro kapsáře jistý cíl (bus do centra 40 KES). Asistentka, která s námi na bus čekala, nenápadně kroutila hlavou, že mu nemáme věřit, že especially jemu nevěří. Nevyměkli jsme, vizitku nechali na lavičce a odjeli v půl 7 local busem.
Po prvních stanicích jsme si libovali, jak jsme udělali dobře, poloprázdný autobus byl úplně v pohodě. Jediný problém byl se do něj s naší náloží krosen a baťohů „uklidit“, protože v Keni jezdí japonské busy a uličky jsou dělaný holt pro drobné asiaty. Když se ale bus přiblížil centru, najednou začaly nastupovat davy lidí a conductor ženská nás upozornila, že si musíme dát krosny a batohy na klín, protože jsme si koupili jen jedno místo. Postupně jsme přicházeli o veškerý prostor a pod tíhou krosen jsme se nemohli ani hnout. Cesta nakonec díky zácpě trvala hodinu a půl, místo normálních 40 minut. Zalehlí krosnami jsme zažívali rozporuplné pocity. Ženská vedle nás nás propalovala pohledem, chlapi okukovali, další ženská nám přála hodně štěstí, což mohla být dost dobře i ironie. Otevřít okénka se pro velmi omezený pohyb nedala, takže jsme se v uzavřeném buse také dobře potili. Skulinkami mezi krosnami jsme pozorovali hemžení černochů na ulicích, kde byl šílenej nepořádek a pomalu zažívali kulturní šok.
Nakonec nám conductor ženská ukázala, že máme vystoupit a naštěstí to bylo opravdu přesně tam, kde jsme chtěli, u kina Odeon. Naproti jsme našli cestovku Upgrade Car Hire, kterou jsme hledali. Postávali jsme venku před kanclem a najednou slyším: „I know you“. Koukáme jak puci a nevěříme vlastním očím. Zaměstnancem cestovky byl „nedůvěryhodnej“ týpek z letiště. V cestovce čekáme nekonečně dlouho a začínáme plně chápat význam tolik proslulé větičky: „Hakuna Matata„. V půl 10 nakonec přichází sympatický dobře vykrmený šéfík George, se kterým jsme se nakonec dohodli na 6-ti denním pronájmu auta pro 4 osoby i s řidičem Simonem za 530$ bez benálu. Jedno tankování nás průměrně stálo 3700 KES. Vyfasujeme asi 55 letého řidiče, na kterého, když nám podává ruku, nevěřícně a dost pochybovačně koukáme, přijde nám totiž jakoby pod vlivem, čeho to netušíme… Cestou ale zjišťujeme, jak moc jsme ho neodhadli. Vypráví nám zajímavosti o Keni, o lidech, o jejich soužití s Masajemi, o jídle, bydlení, politice, zkrátka pořád mluví a mluví a mluví a mluví…
Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Po náročném příjezdu zaznamenáváme, že postupně v rozhovorech s ním odpadáváme a najednou se s ním už nebaví nikdo a tak si mluví jen tak naprázdno sám. Když ale nabereme další dny sílu a víc se poznáme, rázem se z něj stává „náš Simonek„, nejlepší člověk, kterého jsme za naši 3 týdenní cestu potkali. Doporučuje nám, kam jet a kam to nestojí za to se trmácet (viz Viktoriino jezero, což některé z nás přesto doteď malilinko mrzí), usmlouvává nám studentské slevy na naše pojišťovací kartičky bez jmen a rodných čísel, hledá ubytování a stará se o naši bezpečnost, zkrátka je to náš keňskej hodnej tatík. Pokud byste chtěli, můžete se se Simonem domluvit na solidní ceně i přímo, ne přes cestovku.
Jinak cestovku Upgrade Car Hire vede George Muriuki, sídlí naproti Odeon cinema – v domě N.C.M. House, Tom Mboya Street, Nairobi
Nejdřív jedeme do parku, kde je vesnice Kikujů. Za vstup platíme 200 KES (Simon usmlouval studentskou slevu). Sledujeme tanec kmene Kikujů a procházíme si vesničku, která je sice zajímavá tím, že tady se lidem předvádí to, jak v současnosti ještě někdo žije a u nás se většinou ukazuje to, jak se žilo…ale přijde nám to spíše jako vystoupení cvičených opiček. Je nám jich dost líto, každý den tady „muzungům“ skotačejí pro pár dolarů. Pak se jedeme ubytovat do IBIS hotelu, kde nás pokoj pro 4 lidi vyjde na 900 KES. Dáváme si první jídlo (mixed grill s chapati za 260KES a pivo Pilsner i Tusker za 120 KES, dost extrém). Čekáme co se bude po jídle dít a když pořád nic, tak jdeme spát.
Sobota 3.3.
Se Simonem máme sraz v 8:30 a vyrážíme směr Nyahururu (230 km), kde jsou Thomson´s falls. Vodopády jsou pojmenovány po Josephu Thompsonovi, jež byl 1. Evropanem, který došel pěšky z Mombasy k Viktoriinu jezeru počátkem 80. let 19. století. Vodopády leží na řece Ewaso Narok a z výšky 72 m padají do rokle, kde se nachází hluboký les, díky vodopádům ukrytý v mlze. Cestou děláme zastávku u rovníku, kde sledujeme pokus s vodou. Na severu se skutečně sirka v misce s vodou točí po směru hodinových ručiček a na jihu proti směru. Týpek nám nabízí certifikát, že jsme překročili rovník, samozřejmě za peníze. Odmítáme a naopak po něm chceme, aby nám ještě předvedl, jak bude sirka na rovníku v misce s vodou stát. Čekáme jak ho převezeme, že se pokus nepovede, ale nakonec překvapeni zíráme na nehybnou sirku. Hm, tak tohle tu mají ti černoši vychytaný. V curio shopu (obchod se suvenýry) si kupujeme kávičku za 50 KES, sedáme si do proutěných židlí a vyhříváme se na sluníčku. Je příjemně, vedro přichází až kolem poledne. Po zastávce pokračujeme na Thomson´s falls a zastavujeme u čajových plantáží, kde si od místních kupujeme po kratším smlouvání balíček čaje za 150 KES.
Na Thomson´s falls se neplatí vstupné, tak se chvíli díváme na vodopády z vyhlídky, ale pak si všimneme, že na „vlastní nebezpečí“ lze sejít do rokle k přímo vodopádům cestou po kamenech. Míjí nás keňský olympijský běžec, který asi trénuje na další olympiádu a běhá po schodech dolů k vodopádům a zase zpátky nahoru. Dole se sejdeme s dívčí a klukovskou školní třídou oblečenou v klasických modrých teplákových soupravách, tomu se jen pousmějeme. Po výstupu nahoru, což nám v tom vedru dalo pěkně zabrat (běžce nechápu!!!), máme děsnou žízeň a vydáme se nakoupit do stánku. Zažíváme první otravné ženské, které se na nás nalepí a snaží se nám prodat půllitrovou vodu za 100 KES. Některé na otázku, jestli mají levnější vodu kývnou a zatahují nás do svých obchodů, kde vidíme jen hadry a suvenýry, vodu žádnou. Taktika.
Nakonec utíkáme z obležení černošek a prosíme Simona, aby nám zastavil cestou někde v supermarketu. Cena vody za 3 l je 89 KES, celkem rozdíl oproti ceně na vodopádech. Pokračujeme do Nakuru, jezero leží asi 20 km pod rovníkem a je proslulé plameňáky. Ubytováváme v hotelu Genevieve za 1800 KES/2 osoby se snídaní a večeří. Se Simonem se dohadujeme o půlhodinové pauze před výletem do NP Lake Nakuru, potřebujeme si v tom horku trochu odfrknout. Na místě platíme 40 USD/os. + 500 KES za řidiče. První zvířátka, které vidíme, jsou zebry, které se nám částečně skrývají za keřem. Fotíme a jsme otráveni z toho, že se nám schovávají do křoví. Rozhlížíme se dál a najednou vidíme všude zebry. V tu chvíli chápeme, že skrývající se zvířata za keřem nemusíme řešit a pro jistotu fotíme další zebry stále ještě ze všech stran a snad i každý jejich pruh. Jedeme dál a vidíme plameňáky (růžový koberec na jezeru), buvoly, antilopy (Thomson´s a Impala), opice, žirafy, šakala, nosorožce a nakonec na závěr i spící lvici na stromě. Spokojeně jedeme nazpět do hotelu, kde jsme se před výletem ubytovali.
Neděle 4.3.
Budíme se vyspinkaní do růžova a vyrážíme na další výlet přes kráter Menangai, kde je přenádherný výhled do všech stran. Dál jedeme k jezeru Bogoria, platíme vstupné 1000 KES/os + 500 KES za řidiče. Rozhlížíme se po zvířatech a narážíme na Impala antilopy a velmi vzácné DIK DIK antilopy a pštrosy. Děláme zastávku a Simon zavelí, že můžeme jít ven, že tady je to dovolené. Jdeme tedy k jezeru a potažmo k horkým pramenům vyvěrajícím ze země, kde pozorujeme černé potící se turisty, kteří si užívají saunu. Hladoví se vracíme k autu, kde spořádáme 3 ananasy, které jsme si koupili od trhovců při cestě do Lake Bogoria. Potkáváme tam skupinku Indů, se kterými se s Joshem bavíme o Indii a Ind nám nabízí ať se připojíme k nim, že dělají piknik.
Na zpáteční cestě se zastavujeme u řeky Kerio, která je údajně plná krokodýlů. Strmý příkop, ve kterém se kroutí hnědá zkalená voda, je zajímavá hlavně díky strašidelným útesům. Pozorujeme rybáře, který po strmých skalách lezl a snažil se najít vhodné místo pro nahození prutu. Šílenec. Mezitím s Rockerem usedám k okraji útesu a sledujeme Pavla, jak mezitím jak laňka doskáče kamsi dál a lehne si na okraj skály a dívá se dolů do té hrůzy a spouštíme diskuzi o tom, co bychom dělali, kdyby…
Nakonec vymyslíme, že kdyby, tak bychom museli zůstat sedět dál a pokračovat dál v povídání si, protože všechno ostatní by bylo stejně asi dost zbytečný. Zjišťujeme, že už dneska nestíháme náš původní plán Eldoret, tak končíme ve vesničce Iten, kde se ubytováváme v hotýlku Kapsuar Complex Hotel za 500 KES/2 osoby. Hladovějící žaludky nás ženou do restauračky, kde si všichni dáváme jehněčí, zeleninu, chapati a ugali s omáčkou za 200KES. Mlaskáme si a Pavel se právě tady zamilovává do ugali, což je těžká cihla do žaludku (směs z kukuřičné mouky, kaše bez chuti). Po sprše jdeme do bárečku na pivo, kde se seznamujeme s týpkem co zná Baroše a další fotbalisty a pak posloucháme Simona, který nám vypráví o životě v Keni.
Pondělí 5.3.
Ráno vyrážíme směr Eldoret, z Itenu to je asi 45 min jízdy. Cestou se stavujeme v místní jídelně, což konečně naplňuje naši chuť zapadnout mezi místňáky. Bavíme se tím, jak černoši trhají kuře a cpou se jím. Já s Verčou si dáváme kafčo a donuts s hranolkama (čemuž se trochu divíme, zvláštní to kombinace) a kluci jdou do kebabu s hranolkama (donuts 20 KES, kebab 35 KES, kafe 30 KES).
Zveme na jídlo i Simona, který si dává dvojitý kafe a samosu. Pak jedeme do sýrárny, kde se na recepci dozvídáme, že právě přivezli mlíko a tak nás tam nemůžou pustit, protože je prý všude velký zmatek. Prý nás můžou pustit až v 11:30, což je nám na nic, protože je 10 hod a čekat se nám nechce. Jdeme tedy jen k ochutnávacímu okýnku, kde mají ceduli s výběrem sýrů. Každý kupujeme ¼ kila sýru, Cheddaru, Red Higlandu a taky se odvažujeme a ochutnáváme zmrzlinu v kelímku za 25 KES.
Jedeme dál, míjíme asi 15 letýho kluka čichače s lepidlem u nosu a děláme po cestě zastávku v supermarketu. Kupujeme za 91 KES 10 l vody a věci k jídlu s sebou do Masai Mara a taky pohledy 1 ks/ 37 KES. Cestou míjíme ženské, které prodávají u cesty brambory a hrášek. Jakmile zastavíme, naženou se k nám malí školáčci a zblízka si nás prohlížejí. Dáváme jim bonbóny a fotíme si je. Najednou se k nám přižene ženská a nadává nám co to jde. Mele na půl anglicky a napůl svahilsky, že jsme bad a že si fotíme děti a ještě je k tomu nutíme a pak to doma za velký prachy prodáme. Láteří a Simon na ní volá ať nekřičí a radši si opíše SPZ a jde si na nás stěžovat. Chce se jí zbavit a daří se mu to. Ženská si skutečně začne zapisovat SPZ a my v klidu odjíždíme. Děti i prodávající ženský nám mávají, bláznivá ženská ukazuje pěstičky a zase už nadává.
Pokračujeme směr Naiwasha a dál na Narok. Bereme benál za 3711 KES a v autě si dáváme med, který jsme si koupili v horách. Je ovoněný kouřem, tak chutná trochu jako uzený. Kvůli dezinfekci dávku medu poctivě zapíjíme slivovicí. Cesta je nekonečná a pomalu zapadá slunce. Najednou všichni potřebujeme na záchod a Simon ne a ne zastavit, že musíme ještě jet bez zastávky, že už zapadá slunce a on neuvidí na díry na silnici. Konečně se dočkáme a zastavujeme. Všichni vybíháme do nejbližšího křoví a když vylezeme, zjišťujeme, že se tam shromáždila mezitím celá vesnice a všichni bedlivě pozorují, co tam děláme. Po děravé silnici už za tmy pokračujeme do Naroku, kde se ubytováváme v hotelu Chambai 1000 KES/2 osob. Dáváme si k večeři beef a polívku (250 KES a 60 KES), zapíjíme to pivkem a jdeme ještě do local baru na dalšího Tuskera (protože…it´s time for another Tusker). Další den bude vstávačka v 6 hod…
