Guatemalské okrádání

Zastavení 1. – sopka San Pedro

„Vždyť jste z Evropy, tam máte euro“, byla odpověď strážce parku sopky San Pedro, když jsem se mu snažil vysvětlit, že 100 Q na osobu (cca 300 Kč) jako vstupné do parku se mi zdá opravdu hodně.

„Jenže my nemáme euro, ale koruny“, snažím se vysvětlovat, ale strážce si myslí svoje. Proč se tak zdráhá zaplatit mizerných 13 dolarů?

„Podívej se, tihle všichni to v pohodě platili“, ukazuje mi do knihy na seznam návštěvníků … USA, Kanada, Německo, Francie, Itálie, Izrael.

„Navíc máte v ceně i průvodce“, je poslední trumf strážce jak umlčet podivuhodného protestujícího boháče.

„Ale my žádného průvodce nepotřebujeme. Do kopce chodit umíme a na jedné cestě se snad neztratíme“.

Nakonec se podařilo usmlouvat cenu na 75, s tím, že s námi průvodce půjde jen asi do 1/3 kopce. Cesta byla samozřejmě úplně v pohodě, přesto jsme potkávali „skupinky“ po 1 až 2 turistech, každá s vlastním průvodcem. Všichni se hrozně divili, že jdeme sami a jestli se k nim nechceme přidat, abychom se neztratili.

Situace se zdá jasná. Zaměstná se aspoň 10 průvodců, kteří se ze vstupného zaplatí a ještě něco zbude do kasičky, přičemž se turistům namluví, že všechny peníze jdou na údržbu parku. Že to je úplná blbost, protože v parku „kolem jednoho kopce“, stejně nikdo nic neudržuje a na navedení turistů by stačilo nainstalovat 10 směrových cedulí, asi nikoho nenapadne.

Zastavení 2. – člunem po Lago de Atitlán

„10 quetzalů“, říká si cenu řidič motorového člunu na Lago de Atitlán, když vystupujeme.

„Ale ty paní právě teď platily 4 quetzaly“, snažím se bojovat o naše práva.

„10 quetzalů“, stojí si na svém.

„Proč mám platit víc než ony? Vždyť jsem to viděl kolik platily.“

„Ale ony jsou místní a ty jseš turista“.

Nezbývá než zaplatit turistickou cenu. Za stejnou službu, za stejnou jízdu 2,5x víc jen proto, že jsme bílí. A to nemluvím o tom, že ještě před jízdou si řekl o 15, ale naštěstí jsme znali aspoň tu turistickou cenu.

Přeplacené památky

Cedule u vstupu do archeologické lokality Quiriguá hlásá:

„Zahraniční návštěvníci 25 Q, Domácí návštěvníci 2 Q„. Stejné ceny jsou u malých ruin v Zaculeu.

Jiná cedule, u trosek kostela v Antigui říká:

„Zahraniční 30 Q, Středoameričani 10 Q, Domácí 2 Q“.

V nejnavštěvovanějším Tikalu je to 50 a 10 Q. A tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Na jednu stranu chápu, že se snaží povzbudit Guatemalce k návštěvě vlastních památek, ale takový rozdíl už mi přijde trošku přehnaný. Proč mám jako turista platit za stejnou věc 15x víc než někdo jiný? Problém je asi taky v tom, že si Guatemalci dobře spočítali, odkud jim tečou penízky a vstupné pro turisty pořádně osolili. Nejspíš až v posledních letech, protože třeba v Quiriguá uvádí poslední Lonely Planet (cca 4 roky starý) vstupné 5 Q. Nezbývá než zaskřípat zuby a zaplatit.

Nejširší nabídku průvodců a map Guatemaly (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jak je to jinde?

Turistické přeplácení je nejvíc vidět právě na památkách a vstupech obecně, ale netýká se jen jich. Jak jsem ukázal na příkladu lodi po Lago de Atitlán, normální je to taky v dopravě. A to nejen lodí, ale i pozemními prostředky. Není to sice tak časté a záleží to v podstatě na poctivosti a vyčůranosti závozníka, ale taky se nám to stávalo. Nejlepší obranou je dopředu se zeptat někoho místního, kolik to má stát, případně sledovat, kolik platí ostatní.

Klasickým místem s turistickými cenami za dopravu je Tikal, meka celé guatemalské turistiky. Možnost natahování samozřejmě podporuje to, že kromě velkých dálkových společností nikdo nevydává lístky. Tohle je třeba samozřejmostí ve všech autobusech v sousedních zemích – Mexiku i Hondurasu, kde už jsme zdaleka takový pocit „dojných krav“ neměli.

Ale natahování se týká třeba i jídelen. Samozřejmě těch bez jídelního lístku a tudíž předem známých cen. Chybou je se nezeptat na cenu dopředu. Pak je vidět jak se při otázce na cenu zarazí, chvíli jim to šrotuje v hlavě (nejsou dobří počtáři a zdaleka takové obchodníci jako třeba Arabové) a teprve pak z nich něco vypadne. Na to, že sortiment takových jídelníček zahrnuje třeba 2 – 3 jídla, je to už samozřejmě dost podezřelé. Někdy se ze lhaní usvědčí sami. To když se dopředu na cenu zeptáme jedné osoby a pak platíme jiné, která si suverénně řekne o víc.

Dá se přeplácení pochopit a vysvětlit?

Na jednu stranu se je snažíme pochopit. Jaký oni mají obrázek o nás, běloších? Vidí nás ve filmech, novinách a reklamách, tedy v situacích pro ně značně nereálných. A ti, které vidí na ulicích? Bydlí v hotelích, jedí v restauracích, kam místní nikdy nepůjdou, na krku se jim houpou drahé foťáky a už vůbec to, že cestují po světě je přece taková rozmařilost, že jim na nějaké té stovce dolarů nemůže záležet. „Proč teda takové rozmařilce trošku nezkásnout? Jim to stejně nemůže vadit, vždyť i tak to pro ně musí být zatraceně levné.“ Myslím, že takhle nějak uvažuje běžný Guatemalec. Pokud nad tím ovšem vůbec uvažuje a nebere to za samozřejmost… jako že po noci přichází den.

Můžeme se jim navíc divit, že nedokáží rozlišovat mezi bělochy? Že může být běloch, který cestuje, ale přesto životní úroveň jeho země je třeba 3x, 4x nižší než jiného bělocha? Divit se jim asi nemůžeme, ale přesto dvojí ceny zanechávají rozpačitý dojem a často i naštvání.

Vždy se mi při nějakém natahování vybavují podobné situace od nás z doby nedávno minulé, kde to bylo ještě často maskováno. Třeba takto:

„Vstupné 50 Kč. Češi žádejte slevu.“

Když jsem tohle u nás viděl, vždycky jsem se styděl. Nevím, jestli se stydí aspoň nějaký Guatemalec, ale mám dojem, že to spíš berou jako správnou věc. Doufám, že u nás tenhle nešvar vymizel a lidi trochu dospěli. Nebo byli donuceni, třeba EU. Na Guatemalce zřejmě ještě čeká dlouhá cesta, než se vymaní z kolonky „rozvojová země“. Zatím nás dohnali jen v pití Coca Coly, jezení hot dogů, stavění betonových domů a používání mobilů. Morální dospívání je delší a často bolí.

Ale nemůžeme za to nakonec přece jen trochu my, běloši? Vždyť jsme tenhle hrdý a vyspělý národ kdysi podrobili a hodili je tak trochu tam, kde jsou teď. Takže zamyslet se asi musíme všichni.