Guatemala 

Navazující spoj na nás však ve Frankfurtu kupodivu počkal. To se nám stalo poprvé v životě! Přebíháme pouze k protějšímu gejtu, hned za námi se zaklapnou dveře letadla a vzlétáme.

Let z Frankfurtu do Mexico City trval 11 hodin a 20 minut a proběhl celkem klidně. Překvapení nás čekalo až na letišti v Mexico City, kde po nás celníci striktně vyžadují, abychom se vmigrovali do Mexika a vzápětí hned odimigrovali. Marně jim vysvětlujeme, že zůstáváme pouze dvě hodiny v tranzitu a z letištní haly ani paty nevytáhneme. Kampak se hrabeme s naší logikou proti jejich razítkům!

Do Guatemala City přilétáme za další 2 hodiny – ale bez kufrů. Domnívali jsme se, že je nestihli přeložit ve Frankfurtu (my sami jsme měli kvůli pražskému zpoždění sotva čas stačit přeběhnout), na letišti se ale dozvídáme, že naše kufry jsou v Mexico City. No jo – tam se teď starají o to, aby každý cestující měl v pase dostatek vstupních a výstupních razítek, a ne o jeho kufry!

Guatemala City

Guatemala City leží v nadmořské výšce 1500 metrů n. m. a jižně od něj se tyčí činný vulkán Pacaya. Celá Guatemala se nachází v tektonicky velmi aktivní oblasti, zemětřesení jsou zde na denním pořádku a čas od času srovnají se zemí celá města. To je vlastně i důvod, proč vzniklo Guatemala City.

Ciudad de Guatemala (mezinárodně Guatemala City) se stalo hlavním městem země v září roku 1775, kdy sem bylo oficiálně přestěhováno z Antigua po zemětřesení. Jeho plné jméno zní „La Nueva Guatemala de la Asunción“. Ani vzdálenost 50 km od bývalého hlavního města se však v následujících letech neukázala být dostatečnou.

Oficiální zakládací listina města byla vydána 16. ledna 1776 v době vlády španělského krále Karla III. a Guatemala City se brzy stalo největším centrem Střední Ameriky. Do roku 1847 bylo sídlem Spojených provincií Střední Ameriky, kterou tvořilo pět nyní nezávislých států.

Dnes má guatemalská metropole oficiálně 3 milióny obyvatel. Guatemalci jsou hrdí, a proto zde na rozdíl od sousedních států na ulicích nepotkáte žebráky.

Ulice nemají jména, jsou číslovány a mají šachovnicové uspořádání. Tento systém zavedli Španělé a Portugalci ve většině měst na dobytých územích. Čísluje se od severu k jihu a od západu k východu. Město je pro přehlednost rozděleno ještě na jednotlivé zóny.

Zóna 13 leží na jižním okraji a nachází se zde letiště, ZOO a park. Nejhezčí pohled na tuto část se naskýtá z Berlínského náměstí (Plaza Berlin). Toto pojmenování mu dali místní přistěhovalci a najdeme zde rovněž symbolické znázornění Berlínské zdi.

Hlavní třída Reforma (Avenida la Reforma) prochází více zónami. Socha mávající knihami znázorňuje Miguela Astoriase, mexického spisovatele a prezidenta, který podle slov našeho místního průvodce dostal dvě Nobelovy ceny (ta druhá byla Leninova).

Třídu Reforma krášlí již teď v půlce listopadu pestrá vánoční výzdoba, na rondelech vyrůstají vánoční stromky. Celá Latinská Amerika je velice zdobná a její obyvatelé využívají každé příležitosti ke zdobení, oslavám a petardám. Dokonce mají Boha raket, který je znázorňován jako cirkusák sedící na koni.

Součástí vánoční výzdoby ale nejsou pestře pomalované autobusy, ty patří spíše ke guatemalskému folklóru. Jedná se o školní autobusy, které již v 60. letech jezdily v USA a byly vyřazeny. Poté, co si svoje odjezdily také v Mexiku, se dostaly sem. V Guatemale se jim říká „slepičí autobusy“, protože na vesnicích jimi místní stěhují vše. Autobusy nemají jízdní řády – jede se, až jsou naplněny. Pomalováním se řidiči snaží přitáhnout zákazníky.

Jinak je ovšem Guatemala City zcela současné velkoměsto. Moderní stavby, které si v ničem nezadají s těmi, jež známe z Evropy, se vyskytují zejména v zónách 4 a 9.

Zóna 4 je hlavním administrativním centrem – tady se nachází nádraží, ministerstva apod. Zóna 9 je tzv. „hoteliářská zóna“ a stojí zde i náš hotel Princess. Mezi novodobé stavby zapadá také kopie Eifelovky (Terre del Reformador), kterou dal postavit diktátor Ubica, a kostel Yurrica v Gaudího stylu.

Historické centrum se nachází v zóně 1 a tvoří je Hlavní náměstí (Plaza Mayor) a jeho nejbližší okolí. Nejstarší budovou ve městě je Katedrála, jejíž stavba byla zahájena již v roce 1777, tedy krátce po jeho založení. Právě dnes zde probíhají promoce.

Národní palác postavil za velké peníze diktátor Ubica (tzv. „motoristický vrah“) v letech 1931-43. Budova je v neoklasickém stylu, zatímco ostatní stavby na náměstí jsou barokní. Na chodníku před palácem je vyznačena tzv. „guatemalská nula„, tedy pomyslný střed celé Ameriky.

Národní palác je zdoben obrazy z guatemalské historie, v největším sále visí český křišťálový lustr s ptákem kvesalem. Od získání nezávislosti probíhá každý den v 11:00 hodin výměna bílé růže na hlavním nádvoří.

Kaminaljuyú

Kaminaljuyú /:kaminalchujú:/ je archeologické naleziště, nacházející se na předměstí Guatemala City. Areál je málo odkrytý, protože jej zakrývá nová výstavba. Ruiny se nachází dokonce i mezi domy a na zahrádkách.

Jedná se sice o nepříliš známou, ale archeology vysoce ceněnou lokalitu. Také náš průvodce Gary ji označuje za rozhodující klíč k pochopení vývoje Mayů a ještě častokrát se o ní bude zmiňovat.

Místo dosáhlo svého vrcholu již před 2000 lety, tzn. v samých počátcích mayské civilizace. Na nálezech, které zde byly učiněny, je patrný vliv Olméků, což vyvolává spekulace o tom, že Mayové jsou jejich přímými následovníky. Kaminaljuyú zabíralo plochu 110 000 m čtverečných a žilo zde až 50 000 obyvatel. Dnes je odkryta pouze část akropole a jedno z původních 13 míčových hřišť.

Antigua

Bývalé hlavní město Antigua se nachází 45 kilometrů od Guatemala City a je považováno za nejvýznamnější koloniální město v celé Guatemale. Od roku 1979 je díky své architektuře zapsáno také na seznamu světového historického a kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Antigua leží v nadmořské výšce 1660 metrů n. m. a obklopují ji tři sopky – Agua (Voda), Fuego (Oheň) a Acatenango. Agua je vidět ze všech stran, není to však ten vulkán, který zapříčinil zdejší největší katastrofu.

Město bylo zcela zničeno v roce 1773 po výbuchu sopky Fuego, což byl údajně trest za hýření bohatých vrstev a zejména katolické církve. Před zemětřesením zde bylo 30 až 40 velkolepých kostelů a klášterů, opravené památky již nejsou typické baroko.

Agua zničila v roce 1541 předchozí hlavní město Santiago de los Caballeros (dnes Ciudad Vieja), vzdálené 14 kilometrů od Antigua, do něhož se přestěhoval Pedro de Alvarado z Iximché v roce 1527. Antigua byla pak založena v údolí „El Valle de Panchoy“ v roce 1543.

Město má dnes 30 000 obyvatel a v jeho okolí se rozkládají rozlehlé kávové plantáže. Majitelem jedné z nich („La Azotea“) je dokonce Ćech – pan José Ricardo Pokorný.

Káva pochází z Etiopie, do Guatemaly se dostala s jezuity. Dnes je jejím největším pěstitelem na světě Brazílie. Guatemala je co do objemu na 7. místě, podle kvality údajně na 3. místě.

Srdcem Antigua je Hlavní náměstí (Parque Central). Uprostřed parku stojí „kašna s prsama“ – Fontána mořských víl (Fuente de los Sirenas) z roku 1739.

Palác kapitánů (Palacio de los Capitanos) býval centrem vlády. Původní budova byla postavena již v roce 1558, musela být však přestavěna po zemětřesení. Radnice (Palacio del Ayuntamiento) je z roku 1740 a dnes se před ní koná shromáždění, které je – jak už bývá ve zdejších krajích zvykem – zakončeno koncertem.

Universidad de San Carlos byla založena v roce 1675 jako první v Guatemale a třetí v Americe. Dnes je v její budově umístěno Koloniální muzeum (Museo Colonial).

Nejfotografovanější stavbou na náměstí je ovšem Katedrála (Catedral de Santiago), která byla ponechána v ruinách. Její stavba byla zahájena v roce 1545. V roce 1668 poprvé spadla střecha. V letech 1669-80 byla postavena nová katedrála, která pak byla definitivně zničena při zemětřesení v roce 1773.

Jezuitský konvent San Lucas, představující první koleje ve městě, byl rovněž ponechán v ruinách. Jinak je tomu ale s vedle stojícím klášterem La Campania de Jesus z 18. století, v němž je dnes škola.

Pokud byly bývalé kláštery jejich majiteli přestavěny, tak se v nich v současné době nachází škola nebo hotel. To je rovněž případ hotelu „Posada de Don Rodrigo“, z jehož terasy se naskýtá nádherný výhled na sopku Agua a střechy okolních domů.

Arco de Santa Catalina se klene nad ulicí z kláštera do zahrady. Tato krytá chodba byla postavena v roce 1647, aby jeptišky nemusely přecházet přes cestu a nebyly rušeny vnějším světem.

Kostel a konvent La Merced, pocházející z roku 1749, je považován za zdejší architektonickou perlu „churriguereskního“ baroka. Na první pohled připomíná spíše šlehačkový dort.

San Francisco je jedním z nejstarších chrámů ve městě. Založen byl v roce 1579 a uvnitř se nachází dvě významné hrobky – Diaze a Hermana Pedra, což je jediný svatý z Latinské Ameriky.

Pedro de Betancourt přišel do Antigua v roce 1626 z Kanárských ostrovů, založil zde nemocnici pro chudé a vykonal spoustu zázraků, jež jsou znázorněny na jeho hrobce. Zemřel v roce 1667. Papež Jan Pavel II. ho kanonizoval v roce 2003.

Kostel San Pedro z roku 1680 je zasvěcen – jak jinak – opět sv. Heřmanu Pedrovi. Jedná se o bývalý špitál, kde tento světec působil.

Na ulici Calle de los Pasos se nachází hned tři františkánské kostely za sebou – kromě San Francisca je to ještě Escuela de Cristo a El Calvario.

El Calvario stojí až za řekou Pensativo, přímo vedle našeho hotelu Villa Colonial. V malém parku, do něhož se ulice na samém konci rozšiřuje, lze navíc spatřit zbytky dalších dvou kapliček a jednoho kostela, které ovšem nezůstaly nevyužity – v ruinách kostela Los Remedios se dnes nachází statek, prasata se prohání po nádvoří a slepice serou na sochy svatých.

Altipláno

Kufry opět nedorazily. Nová zpráva zní, že v Mexico City ani nikdy nebyly a zůstaly ve Frankfurtu. Pomalu se smiřujeme s tím, že se s nimi shledáme až na zpáteční cestě v Guatemala City.

Zastavujeme se proto na tržnici v Antigua, abychom dokoupili předměty běžné denní potřeby, zavřené v tuto chvíli v zatoulaných kufrech, a pak již vyrážíme na náhorní plošinu Altipláno. Domorodci jsou sice trochu překvapeni z toho, že turisté místo suvenýrů shání zubní kartáčky, slipy a podprsenky, my zase z toho, že se nám tady podařilo takřka všechno obstarat.

První část naší cesty míří do guatemalské vysočiny, tedy západně od Guatemala City, a je zaměřena především na poznání života dnešních indiánů.

Mayové nejsou a nikdy nebyli ve skutečnosti jeden národ, jedná se spíše o skupinu podobných jazyků. V Guatemale se dnes mluví celkem 23 jazyky, z nichž 21 je mayských dialektů. Úředním jazykem je španělština, ve školách se však jako v jediné středoamerické zemi učí kromě španělštiny také místní mayský jazyk.

Nejvýznamnějším národem na náhorní plošině Altipláno jsou Kakčikelové. Náhorní plošina sahá od 1500 do 2000 metrů n. m. a pěstuje se zde hlavně kukuřice. Ta se vyváží i na Floridu, většina se však spotřebuje doma – Guatemalanům se proto často říká „lidé kukuřice„.

Indiánské vesnice jsou pro nás milým překvapením. Na rozdíl například od již značně „zcivilizovaných“ indiánů v Mexiku udržují zdejší obyvatelé dodnes zvyky svých předků a chodí v tradičních krojích, které se vesnici od vesnice liší. Guatemala se tak stává mnohem „barevnější“ zemí, než jsme původně čekali.

Iximché

Iximché /:išimčé:/ je poklasicistní středisko Mayů. Klasické období skončilo v 9. a 10. století, poté se Mayové přesunuli do nových center v nížinách.

Historikové sice mluví o „zániku Mayů“, průvodce Gary nám ale klade na srdce, že Mayové nikdy nevymřeli a žijí dodnes. Pouze jejich civilizace je jiná.

Severní část mayského území se dostala pod vliv Toltéků, což se projevilo v architektuře i náboženství. Bůh Quatzalcoatl byl přejmenován na Kukulkána, zvýšilo se uctívání Slunce, přibylo také krvavých obřadů. Po Chichen Itza, které vládlo v 10.-12. století, se stává hlavním střediskem Mayapán.

V jižní části byl nejsilnějším kmen Kičé, na druhém místě byli Kakčikelové. Ve 14. a 15. století zde existovala různá království. Mayové už ale nebyli mírumilovní a války nevedli kvůli území, ale kvůli získávání zajatců, které pak obětovali. Dalšími kmeny v oblasti pak byli Tzutuhilové a Mamové.

Kakčikelové po sobě také zanechali nejvíce písemných památek včetně spisu Popol Vuh, nazývaného též „Bible Mayů“. Letopisy byly přepsány latinkou v jejich jazyce, původní hieroglyfy se nedochovaly.

Kičeové a Kakčikelové spolu zpočátku vycházeli. Kičeové byli ale stále bojovnější a zabírali území sousedů. V době největšího rozmachu sahala jejich říše až po Kostariku.

To vedlo k tomu, že Kakčikelové se nakonec přidali k Pedru de Alvaradovi, který po vzoru Pizzara dobýval Guatemalu. Koncem 15. století založili Kakčikelové hlavní město Iximché, které se stalo také základnou Pedra de Alvarada, jehož sem jako spojence v roce 1524 pozvali.

Pedro de Alvarado tak dobyl Guatemalu prakticky bez boje. Alvaradovi vojáci se však dožadovali zlata a znásilňovali indiánské ženy, takže Kakčikelové se nakonec proti Španělům vzbouřili. Pedro de Alvarado byl vyhnán a v roce 1527 založil nové hlavní město (dnešní Ciudad Vieja).

Iximché leží 4 kilometry od Tecpánu a je to tak vlastně poslední hlavní město Mayů a zároveň první hlavní město Guatemaly. Kakčikelové jej založili na nepřístupném místě na kopci kvůli obraně proti Kičeům. Přirozené hradby tvořily val a stromy.

V Iximché se nacházela tři hřiště na pelotu (třetí nebylo nikdy dokončeno) a každé náměstí má tři pyramidy – trojka byla pro Maye kosmické číslo.

Po prohlídce archeologického areálu přicházíme na závěr ke svatyni, kde dodnes Kakčikelové vykonávají mayské obřady. Obětuje se hlavně jídlo, květiny, slepičí krev a chlast.

Atitlán

Lago de Atitlán je považováno za nejkrásnější jezero v Americe. Jedná se vlastně o propadlý vrchol sopky. Hloubka proto dosahuje až 320 metrů a voda je průzračně čistá. Jezero má rozměry 18 x 13 kilometrů a je s ním spojena řada legend a pověstí.

Jezero obklopují tři „magické“ vulkány – Atitlán (3535 m), Tolimán (3158 m) a San Pedro (3020 m). Tolimán a Atitlán stojí přitom tak blízko sebe, že vypadají jako sopky-dvojčata.

Na březích jezera Atitlán leží 12 malebných vesniček. Na severu v nich žijí Kakčikelové, na jihu Tzutuhilové. Každá vesnice má svoje kroje, např. ve vesnici Santa Catarina tkají vše do modra – modrá je barva jezera.

Vesnice Sololá se nachází pár kilometrů od jezera a je střediskem Kakčikelů. Kroje zde nosí i muži, charakteristický je zejména kroj s netopýrem.

Panajachel /:panakačel:/ na severní straně jezera Atitlán je dnes spíše obchodním a turistickým centrem. Říká se mu „gringotenango“, což doslova znamená „místo cizinců“. Tento název si vysloužilo koncem 60. let, kdy se stalo střediskem hippies, kteří zde pěstovali marihuanu. Ta byla v Guatemale zakázaná na rozdíl od jiných zemí teprve nedávno. Ještě v roce 2003 se konal v Panajachelu sjezd hippies.

Poblíž města byla rovněž svedena poslední bitva, v níž v roce 1542 porazil Pedro de Alvarado zdejší indiány. Dnes odsud vyplouvají především lodě na výletní plavby po jezeře. Vpravo vidíme San Pedro, vlevo – většinou v mracích – dvojici vulkánů Tolimán a Atitlán.

Nejznámější vesnicí na jezeře je zřejmě Santiago de Atitlán, ležící v jižní zátoce právě pod těmito dvěma sopkami. Žijí zde Tzutuhilové, o nichž se nedochovaly žádné texty, hodně toho ale víme díky místní malířské škole (tzv. „tzutuhilská olejomalba“), protože malíři na obrazech zachycovali život indiánů.

Santiago de Atitlán je rovněž centrem šamanství. Jelikož indiáni považují toto místo za pupek vesmíru, nikdo se nestěhuje odtud ani sem. Spousta lidí se ovšem chodí modlit ke zdejšímu Maximonovi – svatému v podobě loutky, kterému nosí cigarety a rum.

Ve zdejším kostele (Iglesia Parroquial Santiagio Apostel), postaveném v roce 1547, poprvé vidíme bizardní sochy svatých, charakteristické pro guatemalskou vysočinu.

Místní náboženství je oproti našemu pojetí totiž konkrétnější, barevnější a jednoduše řečeno „veselejší“. Jedná se vlastně o jakousi směs původních mayských rituálů s křesťanstvím. Aby je dokázali indiáni lépe pochopit, je prezentováno například právě vyobrazeními, která se o svátcích nosí v průvodu a hrají si tady s nimi prakticky jako děti s loutkami. Mezi sochami je dokonce Černý Kristus – misionáři ho trochu přibarvili, aby ho přiblížili zdejším lidem.

Na rozdíl od pocitu pokory, který se v člověku snaží vyvolat evropské katedrály, v guatemalských kostelech si připadáte spíš jako v zákulisí divadla. Také mše jsou více oslavou než kázáním a hojná účast je zajištěna mimo jiné tím, že po nich následuje hudební vystoupení.

Chichicastenango

Konečně máme svoje kufry. Právě teď, když se nám to nejmíň hodí – budeme se totiž s nimi muset vláčet přes celé rozkopané náměstí, zastavěné stánky trhovců. Z visaček, které na nich přibyly od doby, co jsme je viděli naposled, navíc zjišťujeme, kudy putovaly.

Jak jsme si správně mysleli, kufry nebyly přeloženy už ve Frankfurtu (to nemohli stihnout), letěly však tím samým letadlem o den později, takže 24 hodin po nás dorazily do Guatemala City. Odtud je ale vrátili zpátky do Mexico City. Úředníci na letišti si zřejmě při výměně služby předávají pouze razítka, ne informace o tom, co se během jejich služby stalo. Poučení: razítka a formuláře jsou v „banánových republikách“ cílem, ne prostředkem!

Teprve až se po našich telefonických urgencích o celou záležitost začala zajímat na letišti konkrétní pracovnice, tak se začalo něco dít. Ta nám pak zavazadla raději dovezla osobně až do Chichicastenanga.

Chichicastenango bylo pojmenováno podle rostliny chichi, která připomíná kopřivu. Chichicastenango je tedy doslova „místo, kde roste chichi“. Přídavek „tenango“ obecně znamená „na tomto místě“, takže stačí říct „chichi“ apod. a každému je hned jasné, o jaké místo se jedná.

Chichicastenango leží v nadmořské výšce přes 2000 metrů n. m. Místní lidé se ale nenazývají „chichiové“ – jelikož je to město sv. Tomáše, tak si říkají machenos.

Počet obyvatel se podstatně zvýší každou neděli a čtvrtek, kdy se zde koná trh. Jedná se údajně o nejbarevnější trh v Guatemale a dříve se na něj jezdilo až tři dny. Už v sobotu večer jsme viděli, jak přicházejí trhovci na náměstí, postaví si stánek, uvaří čaj a večeři a ulehnou ke spánku.

My bydlíme v hotelu Mayan Inn, který patří cofradias. To jsou členové bratrstva, které se stará o sochy svatých. V Chichi jsou takováto bratrstva celkem tři.

Ubytování je stylové – do pokojů se vstupuje z centrálního dvora nebo terasy, jejich výbavu tvoří kromě starodávného stolu a postele pouze truhla se dřevem, určeným k přikládání do krbu. Dveře v hotelu nemají žádné zámky – kdyby někdo něco ukradl, tak ho cofradias údajně vyhostí nebo zabijí.

Ráno vyrážíme samozřejmě na trh. Jedním z artiklů, kterým je Chichicastenango proslulé, jsou místní masky. Je mezi nimi rovněž maska věčně usměvavého Pedra de Alvarada – byl to sice dobyvatel, ale jeho mladá tvář připomínala sluníčko.

El Calvario je malý kostel v rohu náměstí, z jeho schodů však získáte pěkný přehled o celé tržnici. Kostel byl postaven na základně mayské pyramidy, která má 13 schodů – třináctka je posvátné číslo.

Do Chichicastenanga se indiáni z okolí sjíždí také proto, že se zde dodnes provozují mayské obřady. Ve vesnici San Juan Chamula v mexickém Chiapasu sice také přežily období španělské nadvlády, „zničila“ je však snaha vydělat na turistech. Lze proto říct, že Chichi je dnes jediným místem, kde lze mayské rituály spatřit v jejich původní podobě. Nesmí se zde proto také fotit, aby se nezničila aura.

V místnosti vedle oltáře vidíme šamana, jak věští budoucnost z kostek, kamenů a 260 fazolí (260 je počet dní svatého mayského kalendáře). Jinak jsou prý ale dnes šamany většinou ženy.

Hlavním svatostánkem v Chichicastenangu je Santo Tomás. Tento kostel byl vystavěn na základech starého mayského chrámu a představuje unikátní symbiózu mayských rituálů a katolických ceremonií. Hlavní uličku pokrývá několik čtvercových kamenných oltářů, na nichž indiáni zapalují svíčky a obětují

Obětiště Pascual Abáj se nachází na kopci asi 1 kilometr za městem a po chvilce bloudění jsme se tam dostati cestou lesem a přes kukuřičná pole. Dvě indiánky tady právě obětovaly celou flašku rumu, který stříkaly do ohně a polévaly jím obětní kámen. Samy si z ní přitom za celou dobu ani jednou neucucly…

Dalším „malebným“ místem, které stojí za to někde v Guatemale navštívit, je místní hřbitov. Zcela v duchu zdejšího pojetí náboženství nepůsobí zdaleka tak šedě a ponuře jako u nás. Jedná se spíše o jakési městečko – hroby jsou celé domky, omítnuté barevnou fasádou, do čelní stěny bývají zasazeny náhrobní desky. Hřbitov v Chichicastenangu byl založen v roce 1894, nedoporučuje se sem ovšem chodit turistům samotným nebo v noci – nepoužívané „domečky“ jsou oblíbeným útulkem feťáků a bezdomovců.

San Andrés Xequl

Naše cesta guatemalskou vysočinou pokračuje do města Quetzaltenango. Kukuřice roste opravdu všude – na loukách, na okraji lesa, na vesnicích mezi domy… Dá se říct, že kdekoliv se objeví metr čtvereční volné plochy, hned tam někdo zasadí kukuřici.

V Guatemale existuje povinná školní docházka. Přesto je zde vysoká negramotnost, protože děti pomáhají na poli. Dokonce i hlavní prázdniny zde jsou v listopadu a prosinci, tedy v době sklizně.

Guatemala má velmi nízký věkový průměr – 50 % obyvatel má méně než 18 let. Jelikož vzniká při tomto množství většině rodin problém s penězi na jejich vzdělání, staví se guatemalská vláda celkem benevolentně k dětské adopci – 5000 dětí ročně údajně adoptují Američané.

Projíždíme vesnicí, kde nosí sukně také muži. To ovšem není žádná novinka – na stélách v Copánu jsou znázorněni mayští králové rovněž v sukních.

Typickým „zaměstnáním“ místních indiánů je ruční tkaní. Ženy tkají prakticky neustále – pokud jdou na drby ke kamarádce, berou si přenosný stav s sebou, pověsí ho na sloup na verandě a kecají. Podle zručnosti tkaní se cení také nevěsta. Na velkých stavech zase tkají především muži (např. tašky).

San Andrés Xequl /:šekul:/ leží 10 kilometrů severně od Quetzaltenanga a proslavil jej zejména bizardní kostel. Bláznivé jsou také zdejší oslavy, např. na den sv. Andrea, patrona vesnice, přechází provazochodec v tygří masce provaz natažený ze špičky kostela. Dnes se oslavy teprve připravují – vyhrává kapela marimby a děti v maskách trestají ostatní.

Quetzaltenango

Quetzaltenango je druhým největším městem v Guatemale a častěji se mu říká indiánským jménem Xela /:šela:/. Sopka Santa Maria (3772 m), tyčí se nad ním, již není činná, její boční kráter Santiaguito (2500 m) je však aktivní.

Quetzaltenango leží v nadmořské výšce 2300 metrů n. m. a sídlí zde Kičeové, kteří z této oblasti vyhnali Mamy. Jméno dostalo podle ptáka quetzala, který žije v mlžných pralesích nad 3000 metrů. Jeho přírodovědné jméno je kvesal a dnes je již velmi vzácný. Barevný je sameček a peří z jeho dlouhého ocasu bylo vysoce ceněno už ve staré mayské době – náčelníci si jej dávali do čelenek. Quetzala nelze chovat v ZOO, jelikož v zajetí umírá – proto je symbolem svobody a znakem Guatemaly. Guatemalské peníze se taky jmenují quetzal. Mayské jméno města pochází ze Xela Hu, což znamená „místo králů“.

Poblíž Quetzaltenanga byla svedena roku 1524 rozhodující bitva, v níž Pedro de Alvarado, kterého sem poslal Cortéz, aby dobyl Guatemalu, porazil největší a nejvýznamnější kmen Kičeů. Tato bitva byla nejdůležitější pro dobytí celé oblasti, zlikvidování ostatních bylo již jednoduché – u Panajachelu porazil Tzutuhily, území Mamů bylo v tu dobu již prakticky celé pod nadvládou Kičeů a Kakčikelové se s ním spojili. Pedro de Alvarado pak zanechal v Iximché svého pobočníka a sám pokračoval dál do Hondurasu.

Quetzaltenango patřilo jednu dobu Chiapasu a poté bylo vyhlášeno hlavním městem samostatného státu Los Altos. Separatistické tendence byly ale neúspěšné.

Kávový boom koncem 19. století přinesl Quetzaltenangu velké bohatství a jeho představitelé se dlouho snažili o to, aby to bylo dokonce hlavní město Guatemaly.

Prohlídka Xely nám hodně času nezabrala – památek zde moc není a otevřených restaurací v neděli večer taky ne.

Radnice (Municipalidad) a pár klasicistních staveb, monument uprostřed náměstí (Parque Centroamericana) je rovněž neoklasicistní. Katedrálu založili františkáni a je zasvěcena P. Marii Růžencové. Casa de la Cultura je dnes Historickým muzeum, kde jsou uchovávány mimo jiné dokumenty z doby existence státu Los Altos. Pasaje Enriquez je první komerční pasáží ve Střední Americe.

Teatro Municipal bylo postaveno v neoklasickém stylu. Vedle stojí Teatro Roma, kde se dnes již nehraje. Jeho průčelí je jakžtakž zrestaurováno, ale při pohledu z boku připomíná budova spíš stodolu nebo skladiště.

Obecně lze říct, že Quetzaltenango je prostě bohaté město, které mělo na to, aby postavilo pár honosných budov, ale jeho duše se někam vytratila – do malebné Guatemaly,jako by nepatřilo. O to „folklórnější“ by měly být okolní indiánské vesničky, kam se chystáme zítra…

San Pedro de Almolonga

San Pedro de Almolonga se nachází pouhých 6 kilometrů od Quetzaltenanga a právě blízkost tohoto města způsobila, že tady ani dnes nežijí chudí lidé. Bohatství vyplynulo zejména z pěstování kávy a kardamonu – káva s kardamonem se zde sice nepije, ale kardamon se vyváží do arabských zemí, kde je velmi populární.

Vesnici založil již v roce 1525 Pedro de Alvarado a dnes je 80 % jejích obyvatel katolíků. Největší neštěstí přišlo v roce 1902, kdy byla celá obec zalita lávou, podobně jako část Quetzaltenanga.

Dnes se v okolí pěstuje převážně zelenina a právě v Almolonze se každý den koná velkolepý zeleninový trh, jaký jsme opravdu ještě v životě neviděli. Oko zaplesá nejen nad barevnými kroji žen z různých oblastí, ale také při pohledu na všechny ty čerstvé hlávky zelí, čisté květáky, nádherné brambory a obří mrkve, vypěstované bez „unijního“ dohledu.

Většina kostelů na vysočině je františkánských a jsou vždy zasvěceny patronovi vesnice – tady je to sv. Pedrovi. Takřka v každé vesnici taky mají termální lázně (baňos), jejichž vodu ohřívají sopky.

Zunil

Zunil leží o dalších 4 až 5 kilometrů dál a ženy tady mají prádelnu přímo na břehu řeky. Horká voda z pramenů způsobuje, že ji ani nemusí ohřívat.

Trhy jsou pravidelně rozloženy do jednotlivých míst na vysočině na celý týden – v Zunilu se například koná trh každé pondělí a seženete na něm kromě masa a zeleniny také věci denní potřeby. Lidi z okolí tak přesně vědí, když něco potřebují, do které vesnice mají který den zajít.

Zunilský kostel je zasvěcen sv. Kateřině (Santa Catarina) a jelikož bude mít tato světice brzy svátek, je zde již připravena výzdoba a chystá se socha na oltář.

Sirné prameny Fuentes Georginas se nachází 8 kilometrů nad Zunilem, ve výšce 2400 metrů n. m., a protože by sem autobus nevyšplhal, musíme se namačkat na korbu pick-upu.

Zdejší lázně dal vybudovat diktátor Ubica a patří proto k jedněm z nejluxusnějších. Chatky byly postaveny ze sopečného kamene, zvaného kema. Voda má 38 °C a po posledním zemětřesení se ještě oteplila, protože se uvolnil další pramen.

Zunil je rovněž proslaven svým Maximonem. Maximon /:mašimon:/ je mayská modla z guatemalské vysočiny. Jedná se o jakousi kombinaci duchů z animistických náboženství a křesťanských svatých. Maximon je údajně směsí Jidáše a Pedra de Alvarada. Jeho původní podobu představuje dřevěná vyřezávaná soška s vyplazených jazykem, s níž je spojena legenda, že pokud se o ni budou vesničané starat, nezanikne mayská kultura ještě dalších 200 let.

Na vysočině je celkem 270 Maximonů, kteří mají různé tvary – někde je to jen obraz, většinou však oblečená loutka. Někde se jmenuje Maximon, někde San Simon (španělsky) nebo Ri La Mon (maysky).

V některých vesnicích má Maximon stálý příbytek, nejčastěji v domě starosty, a vynáší se ven pouze 28.10. na den svých narozenin, aby se „provětral“. Ve většině obcí se však stěhuje a vždy jeden rok „bydlí“ u některé rodiny. Pro tu je to čest a je ten rok velice vážená.

V Santiagu de Atitlán to byl Maximon, v Zunilu se jmenuje San Simon a každý rok se počátkem listopadu stěhuje. Proto ani náš místní průvodce Gary zpočátku nevěděl, kde nyní je a museli jsme ho chvíli hledat.

Lidé chodí žádat San Simona o pomoc, obětují mu cigarety, doutníky a rum. V chudých vesnicích jsou to levné cigarety, v bohatých doutníky Havana a „rum s parohy“ značky VENADO (venado je jelen). Na dvorku před jeho příbytkem provádí šamani své rituály…

Tím se skončila první část našeho putování po Guatemale, v níž jsme se soustředili zejména na současný život indiánů. Na nocleh se vracíme zpátky do Guatemala City. Nejedeme však tentokrát již guatemalskou vysočinou, ale jižní cestou.

Poblíž města Mazatenango se dostáváme do vzdálenosti pouhých 50 kilometrů od Tichého oceánu a krajina získává postupně jiný charakter – je zde více zeleně a na polích se objevují také jiné plodiny než kukuřice.

Převzato z www.kasp.cz

Nejširší nabídku průvodců a map Guatemaly (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz