Gruzie – království pohostinnosti a říše vodky

V Borjomi jsme vystoupili z maršrutky  propoceni a utrmácení po dvouhodinové cestě. Mělo by to být vyhlášené lázeňské městečko, brána do národního parku, ale my stojíme na špinavém asfaltovém place a nevíme, kterým směrem vykročit. Ani jedno písmeno v latince nebo azbuce, všechny nápisy jsou pouze v gruzínských nepochopitelných klikyhácích. S tímhle mě ti pyšní Gruzíni fakt štvou:  Jediné, co je k přečtení, je šipka POLICIE. Tak jdeme na policii! „Můžete nám, prosím, poradit, kde je informační centrum?“  Výměna pohledů mezi kolegy a „nasedněte do auta“.  Policista s vizáží mafiána nás odváží pár metrů k infocentru. Osobně se jde podívat na otvírací dobu a, bohužel, před půl hodinou zavřeli. Veze nás zpátky na stanici a my se snažíme vysvětlit, že by nám stačil nějaký levný hotel nebo místo pro stan na jednu noc. Eventuelně, pokud mají pohodlné cely, tak bychom klidně přespali u nich.

Ve dvoře policejní stanice nás nechal sedět v autě. Shlukují se kolem nás snad všichni policisté ve službě, nahlížejí do auta s nepatrnými úsměvy, baví se, očividně se čeká na rozhodnutí nějakého nejchytřejšího policisty. „ Chceme vás zavést na takové místo, kde budete absolutně v bezpečí a nikdo vás nebude rušit“, vysvětluje náš policista, když nás odváží ze stanice. Všem se očividně ulevilo, protože rozhodnutí, co s námi, konečně padlo.

Odvezl nás přímo na správu národního parku a rozloučil se. Skvělý nápad, stan si můžeme postavit přímo ve dvorku v hlídaném areálu.  Klid a pohoda. Po domluvě s hlídačem vyrážíme na večerní procházku, abychom našli ty světoznámé lázně. To se nám asi po dvou kilometrech podařilo, popili jsme sirné vody, poseděli na lavečkách, poklábosili a  po půlnoci jsme spokojeně ulehli do stanu. Sotva se nám únavou zavřela víčka, ozval se před stanem hlas. „Promiňte, že vás ruším, tady je Georgij, ten, který vás sem přivezl, a chtěl bych si s vámi vypít skleničku na seznámení.“   To jsme si mysleli, že už nás v Gruzii nic nepřekvapí…!

Vylézáme jako v mrákotách ze stanu a tam stojí náš policista v civilu s obrovským melounem pod paží. A s čerstvým chlebem, domácím vínem, broskvemi, mísou horkého, vařeného skopového masa a s úsměvem. Je jedna v noci a o kousek dál stojí jeho kolega a taky se směje a chce se přátelit.  Vyhrabali jsme z batohu skleničky, a jdeme si sednout s našimi novými přáteli na lavečku, protože náš stan je opravdu jen pro dvě osoby. „Všechno, co jsme přivezli je pro vás, víte, my už jsme s kamarády trošku popili, ale já jsem vás nemohl tady nechat, když už jsem se s vámi seznámil, musíme si připít, taková je gruzínská tradice, my si velmi vážíme hostů“.   Družba.  Zase družba. Povídání o Gruzii, jak se nám tu líbí, jak se nám žije, jak se jim žije. Přípitky a tosty, ruština nám jde čím dál lépe a Georgij je čím dál opilejší a veselejší. Třetí kolega nás pozoruje jako stín a usmívá se. To je přísně dodržovaná zásada, když se pije, jeden musí být střízlivý.

K ránu se spouští déšť, který chápu jako vysvobození.  S omluvami a nadějí, že večírek skončí, utíkám se svou skleničkou do stanu.  Vzápětí stojí Georgij před vchodem a velmi uctivě žádá o dovolení vejít do stanu, nebo´t venku leje a my jsme přece ještě nedopili láhev. Může to člověk odmítnout? Ne. Zatímco jeho kolegové odjeli na obchůzku, Georgij klečí ve vchodu stanu a z jedné sklenice společně dopíjíme víno a pronášíme tosty. Teprve až je láhev dopita  upadá na obličej doprostřed stanu s nohama venku na dešti. A my se zcela vyčerpaní přátelstvím pomaloučku skládáme z obou stran podél něho, opatrně, abychom nezavadili o jeho bouchačku, která mu trčí na zadnici.  Tak jsme zjistili, že náš stan je pro tři.  

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Vesnice Lodidziri je v nadmořské výšce přes 2000 metrů a je obývána pouze pět měsíců v roce. V zimě leží všechny domy pod pětimetrovou vrstvou sněhu. A nejsou to domy ledajaké, ale horské domy stavěné pouze ze dřeva bez jediného prefabrikátu.

Na jaře sem vyženou obyvatelé na horské louky stáda a ve svých dřevěných domech zpracovávají mléko do různých druhů sýrů a másla tak, aby měla rodina zásobu na celou zimu. Na podzim se zase stěhují všichni do nížiny. Každá rodina je soběstačná, nakupuje se pouze sůl, mouka, káva, cukr, čaj a cigarety.  I kořalku si pálí sami. Maso bývá na stole málokdy, většinou domácí chléb, brambory, zelenina a mléčné výrobky, všechno v přírodní kvalitě bez chemických látek. Pokud se musí zabít kráva, třeba je poraněná vlkem, je z toho událost pro celou vesnici. Rozhlásí se, ve kterém domě se porážka koná, a sousedi chodí s igelitkami pro maso. Zručný všeuměl řezník maso rozporcuje na kusy a rozdělí na dvě hromady. Rozlišují se pouze dvě kvality – maso bez kosti a maso s kostí, a sám řezník rozděluje rovným dílem, z každé hromady stejně, do přinesených tašek.  Další váží a třetí zapisuje. Žádné dohadování a vybírání masa, jen občas se některá hospodyně hašteří, že na ni zbylo více kostí.  U hospodáře je všechno zapsané, sám si nechá jen tolik masa, kolik je jeho rodina schopna spotřebovat, protože mrazničky se v horských vesnicích nevedou. Z vnitřností se udělá hostina pro řezníka a hosty, ostatní se rozprodá sousedům.  Pokud jsou peníze, zaplatí se ihned, pokud ne, počká se, až budou. Celou vesnici tvoří jedna rodinná větev, všichni se znají, všichni si pomáhají. Některé rodiny se na léto rozdělují. Ženy s malými dětmi zůstávají v nížině ve zděných domech a zpracovávají ovoce a zeleninu ze zahrad. Muži a starší děti se přesouvají s dobytkem do výše položených vesnic. Jedním ze zdrojů výdělku horalů je zpracovávání a prodej palivového dříví.

Už po dvě stě let jsou dřevěnice stavěné stejně. Spodní patro obývají krávy, horní patro lidé. Půda je určena senu a sýrům, které potřebují vysychat.  Schody do chlévů vedou přímo z obytné části, přípravny mléka. Jejím centrálním zařízením je odstředivka.  V kuchyni dominují kamna na dřevo, ve kterých se peče chléb a vaří mléko. Koupelna a záchod na balkoně, voda svedená hadicí přímo z horského pramene. Koupelnu představuje plechový lavor a záchod je vytesaná díra ve dřevě. Samozřejmě je vždy umístěna nad jímku s hnojem vytékajícím z chléva.  Systém naprosto dokonalý, úsporný a ekologicky čistý.  Obyvatelé vesnice si také čistotu svého prostředí uvědomují a jsou na ni pyšní, váží si přírody a rádi zdůrazňují nezávadnost potravin vlastní výroby. Každý dům má jednu místnost pro hosta s odděleným vchodem. To kdyby přišel v noci, ať nemusí budit hospodáře. Ráno bude připravena snídaně a hospodář s hostem posnídá. Často takové možnosti využívají lovci z jiných vesnic vracející se z lovu v noci.  Host může zůstat tak dlouho, jak chce. Taková je tradice.

V Lodidziri je malý magazín, který slouží jako obchod s kdečím, jako společenské centrum, hospoda a herna tradičních deskových her. Tam je třeba hosty přivést a ukázat celé vesnici, se všemi se pobratřit, připít, ale nikdo jiný je hostit nesmí, jen ten, kdo je přivedl.

Rituál přípitku je pro Gruzínce velmi důležitý.  Před každým pohárem, jedná se pouze o vodku nebo víno, se pronáší tost – dlouhý , vzletný proslov vyjadřující přání, a nikdo se nesmí napít dříve nebo mimo pronášený toast. Tamanda je ten, kdo má hlavní slovo u stolu, tedy nejčastěji hostitel, ale může předat slovo dalšímu, a pak se celý tost opakuje znovu. Většinou mají tosty svoji zaběhnutou posloupnost – pije se na setkání nás s vámi, na rodinu, na ženu jako matku a udržovatelku života, na ty, kteří nás opustili, na světový mír, a pak na cokoliv dalšího. Tosty jsou dojemné, až vhánějí slzy do očí, prosté i veršované, je možné citovat Puškina, Shakespeara, kohokoliv, vždy záleží na individualitě pronášejícího. Vždy jsou však pronášeny vážně a upřímně. Vždy je vyjadřována nesmírná úcta k hostům a k sobě navzájem.  Samozřejmě, že hostům se drobné prohřešky tolerují, sami se však mezi sebou dovedou pořádně poškorpit, když není prokazovaná patřičná úcta tamandovi nebo se nedodržuje mlčení při pronášení tostu.  Privilegium sdílet jídlo s hosty náleží pouze mužům, ovšem, je – li hostem žena, účastní se přípitků také. Gruzínská žena může také pronést tost, ale hostiny se neúčastní. Pivo je nápoj sprostý pro pronášení tostů, může se použít jen při „negativním“ tostu.  Aby bylo „ posvěceno“ pro tost, musí se do něj nalít kapička vína nebo vodky. Sklenice se pije do dna, pouze Moraváci mají dovoleno pít víno po doušcích a nechlemtat ho jako vodu.  Gruzínci jsou veselí a o šprýmy není nikdy nouze. Jedním z oblíbených legrácek dospělých mužů je nalít kamarádovi do piva deci kořalky.  Pokud to pozná dřív, než se napije a pronese tost, je hrdina.

Starší chlapi pošťuchují mladé a mladí si nikdy nedovolí protestovat.  V jejich chování je znát velká úcta ke starší generaci.  Oplátkou je jim dovoleno pasivně přihlížet všem důležitým událostem ve vesnici. Nikdy nejsou z místnosti vykázáni. Tak je kolem vzácných hostů neustále plno zvědavé omladiny. Mladíci nezasahují do rozhovorů a nesedí u prostřeného stolu s hosty, ale otázat se mohou na cokoli. Starší muži je respektují, tak se přirozeně předává společenské chování a tradice další generaci. S oboustrannou úctou a tolerancí.  Ve srovnání s chováním našich pubescentů jsou takovéto mezigenerační vztahy hodny obdivu. 

Přestože je hlavním náboženstvím Gruzie pravoslaví, Lodidziri patří k muslimské menšině. Pohostinnost je však povahovým rysem všech Gruzínců, nezatížená náboženskými tradicemi. Je jedno, jestli se setkáte s křesťanem nebo muslimem, vždy to bude především hrdý Gruzín a pokud si s ním připijete, posedíte u společného stolu, jeho přátelstvím si můžete být jisti navěky.