Po létech cestování na Island jsem zatoužil podívat se o kousek dál, do Grónska. Přispěl k tomu i přelet přes Grónsko cestou na Aljašku, kdy jsem s obličejem přilepeným na malé okénko pozoroval skalnaté fjordy vyplněné obrovskými ledovci.
Grónsko tehdy v mých očích představovalo zemi totálně panenskou, divokou a nespoutanou. Když jsem tam po letech konečně dorazil, pochopil jsem, že navíc jde o zemi neskutečně krásnou a bohatou.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Odlétám malým vrtulovým letadlem z Reykjavíku, které mne za tři hodiny přenáší na západní pobřeží Grónska, do městečka Ilulissat. Toto místo v severním Grónsku jsem zvolil z mnoha různých důvodů, tím hlavním je Unescem chráněný ledovcový fjord Icefjord s nejproduktivnějším ledovcem severní polokoule.
Už let do Grónska přestavuje zážitek, na který se nezapomíná. Po přeletu největšího ledového štítu severní polokoule se před námi objevily pobřežní fjordy vyplněné kusy ledu. Krátká ranvej letiště v Ilulissatu vyžaduje nasazení speciálních letadel a jistou ruku zkušeného pilota. Letiště sice vypadá jako bouda místního aeroklubu, ale pro zdejší obyvatele je často jedinou spojnicí s civilizací.
Ač si připadám doslova jako „na konci světa“, jsem ve třetím největším městě Grónska, s veškerým základním servisem potřebným k životu na okraji oceánu a ledové pustiny. Je tu supermarket a spousta malých obchůdků, banka, nemocnice, kostel a na okraji zástavby malá elektrárna. Spousta obyvatel nemá auto, civilizace totiž s hranicemi městečka končí. Využívají spíše kola, lodě a v zimě psí spřežení. Naprostou převahu psí dopravy dokazují stovky psů uvázaných mezi domy i na loukách za městem.
Následující den mám v plánu navštívit hlavní přírodní zajímavost a atrakci oblasti, kterou je Sermeq Kujalleq, nejproduktivnější ledovec severní polokoule a zároveň největší ledovec, který ústí v moři. Tento ledovec vypouští do padesát kilometrů dlouhého fjordu deset procent veškerého grónského ledu! Sermeq Kujalleq se také vyznačuje velkou rychlostí, ledová masa se k moři sune rychlostí až čtyřicet metrů za den!
Vyrážím na pěší výlet podél fjordu. Už po kilometru chůze od města přicházím k pobřeží, odkud se naskýtá pohled na nekonečně dlouhý prostor vyplněný ledem. Vypadá to jako ledovec, ve skutečnosti ale jde o fjord s odlomenými a plovoucími kusy ledu. Samotné čelo ledovce se ztrácí v oparu o nějakých padesát kilometrů dál ve vnitrozemí. Po neznatelné stezce postupuji na jeden z vyhlídkových vrcholů a obdivuji tu ledovou nádheru pode mnou. Vystupuji na zaoblená skaliska, překračuji desítky zurčících potůčků, fotím sotva znatelné růžové kvítky lomikamenů…
| Podívejte se na krásy Grónska ve videu z expedice tří kamarádů po arktické divočině. To jdou tři týdny, dvě stě kilometrů a trek po Grónsku, který slibuje skutečně netradiční vizuální zážitek. |
V jedenáct večer stále svítí slunce a vzhledem k poloze města stovky kilometrů nad polárním kruhem tu ani o půlnoci nezapadá. Po návratu z túry nasedám v přístavu na malou dřevěnou loď a vyplouváme na půlnoční plavbu mezi plovoucí ledy. Ani ne za dvacet minut se ocitáme v labyrintu obrovských plovoucích ker, vysokých jako paneláky. Tu a tam zahlédneme loďky rybářů nebo nad námi přelétne racek. Jinak panuje naprosté ticho přerušované občasným rachotem padajících odlomených ker. Půlnoční šikmé světlo a bezvětří kouzlí mezi obřími krami fantastickou atmosféru světel a stínů.
Po několika dnech poznávání Ilulissatu a okolí se naloďuji na místní lodní linku, která směřuje napříč Baffinovým zálivem na ostrov Disko. Podle informací by na tomto největším grónském ostrově měly být skvělé podmínky pro treking a také si od návštěvy slibuji mnohem větší odlehlost a tedy minimum návštěvníků. Loď je plná eskymáků (místní se většinou k tomuto pojmenování hrdě hlásí), vracejících se do svých domovů. Jsem tu evidentně jediný cizinec.
Městečko s nevyslovitelným jménem Qeqertarsuaq (dánsky se jmenuje Godhavn) leží pod monumentálními kilometr vysokými útesy, které se zvedají přímo z moře. I tady, sto kilometrů vzdušnou čarou od ledovce v Ilulissatu, pozoruji obrovské plovoucí kusy ledu, které překonaly obrovskou vzdálenost a „zaparkovaly“ na zdejší pláži. V městečku žije komunita rybářů a v době mé návštěvy zrovna vrcholí tah malých rybek huňáčků severních, které místní děti s velkou radostí loví na pláži do síťek.
Můj pobyt na ostrově Disko má i svůj gurmánský podtext. Každý den se mě totiž Augusta zeptá, co bych chtěl uvařit k večeři. Nabídka je sice jednoduchá, ale pro našince poměrně exotická: velryba, pižmoň nebo ryba. Postupně jsem tak ochutnal víceméně všechna polární zvířata, a to včetně tuleně a delikatesy v podobě šunky z ledního medvěda. Po této zkušenosti musím uznat, že ač nesouhlasím s lovem velryb, tak domorodce docela chápu – velrybí maso je velmi chutné a přes náznak rybí chuti bych ho přirovnal k velmi jemnému stejku z divočiny.
Jan Hocek je cestovatel tělem i duší. Ve své nové knize, kterou navazuje na předchozí úspěšnou publikaci Nejhezčí túry světa, nás bere s sebou na dobrodružnou výpravu po 19 nejhezčích lokalitách zeměkoule. Navštívíme všechny kontinenty, budeme se přepravovat nejrůznějšími dopravními prostředky a na vlastní kůži poznáme nejpodivuhodnější krajiny světa. Někdy se podíváme jen kousek za humna, do Vysokých Tater, jindy zamíříme až na zemskou jižní polární čepičku – ledovou Antarktidu. Knihu, provázenou autorovými jedinečnými fotografiemi v čistém grafickém zpracování, lze prostě jen číst a prohlížet, ale dá se nad ní i báječně snít a plánovat. Díky za podporu patří při tvorbě knihy spol. VIP Holiday i Polárním cestám. |
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
