Grónské oslavy nejdelšího dne

Když noc je den,

a den ne jeden bez noci je.

slunce nad nocí vládnout,

A noc slábnout.

A jako ti, které nespavost trápí,

chtějí všichni zpátky noc a oblohu,

Ullortuneg mezi Inuity

Jsou chvíle, které zakotví svou jedinečností hluboce v našich srdcích. Jedním takovým okamžikem byl 21. červen v Nanortaliku, kde jsem se zúčastnila oslav nejdelšího dne v roce (Ullortunegu) a zároveň dne vlajky, která byla poprvé vyvěšena po celé zemi roku 1985. Červeno-bílý symbol státnosti byl vytvořen místním umělcem Thuem Christiansenem. Inspirací se mu stala malebná grónská příroda: červený půlměsíc symbolizuje půlnoční slunce vystupující nad bílý pevninský ledovec.

Oslava Ullortunegu v sobě uchovává známé elementy pradávných dob oslav letního slunovratu – společné zábavy spojené s tancem, zpěvem, sportovními hrami, divadlem a v neposlední řadě společnýmjídlem venku v přírodě, tzv. Igaasarlutikem.

Salva z kanónu se rozléhá do dálky a jejíozvěna hlásá k červeným, žlutým příbytkům další vesničky, že noc si pro nás dnes nepřijde. Je 8h ráno. Před radnicí se už pomalu shromažďují všichni ti, kteří chtějí být přítomni vztyčování grónské a dánské vlajky, zazpívat si národní hymnu a poslechnout si projev místního starosty či jen spatřit vlajkonoše v krojích.

Jako snad jediný ženský kroj upřednostňuje ten grónský kalhoty místo sukně. Červený kabátek žen je černě lemovaný, ozdobený výšivkami a doplněn tmavými kalhotami z tulení kůže. Vysoké boty, zvané kamiky, dotvářejí obraz slavnostního oděvu. Muži se honosí bílým kabátcem s černými kalhoty, kápí a náprsní kapsou, do které se dříve vkládala zbraň.

Kolem poledne se k přípravě společného oběda venku v přírodě schází přátelé a známí, kteří si mezi kameny rozžíhají jiskrou z křemene ohníčky.

K naporcování mořských ryb a tuleňů jim poslouží prkýnko. Že není po ruce? Nevadí. Jsme přeci v krásné přírodě a tak vezmeme za vděk balvanem, kterých je v okolí spousta. A budeme navíc stylovější. Někteří vaří v hrncích rybu v osolené vodě jako za starých časů. Jiní si dary moře raději udí na roštu. Ani koření na ryby, ani jiné pikantnější není k mání, a tak si pochutnávám na vařené rybě se solí.

I když den pomalu končí a půlnoční slunko nezapadá za obzor, schází se spolek starců k poslechu vyprávění místních lidových vypravěčů. Ti prý mají zvýšenou schopnost pronikat do jiných světů. A tak jsem se na chvíli vypravím s nimi do tajemného světa příběhů o každodenním životě,přírodě, vztahu ke zvířatům či třeba jen o lovu ryb. Jejich barvitá líčení a grimasy vyvolávají po celý zbytek dlouhého večera v ostatních srdceryvný smích, potlesk a potěšení z toho, že byli a mohou být spolu.

Společně jíst, dělit se o úlovek, společně se smát, společně se bavit a naslouchat. Teprve tady, tisíce kilometrů od domova, jsem pochopila hloubku tohoto slova, které je tak důležité proto, aby člověk v těchto krajích přežil.