Golanské výšiny: místo, odkud turisté uvidí válku

Zde, z bezpečné vzdálenosti historické i geografické, je možné sledovat válečné příběhy a to ty izraelské, z let 1948 (válka o nezávislost), 1967 (šestidenní válka) a 1973 (jomkipurská válka) i „nové“ syrské, z posledních let tamní občanské války. Vše z bezpečné zóny jménem Izrael. Bylo by hříchem se tam nepodívat.

Přestože je často opomíjený, může být sever Izraele mnohem zajímavější, než jeho více navštěvované jižnější části. Jde pouze o to, co cestovatel hledá. Nejde jen o krásnou přírodu, kterou ve zbytku země nenajdete, ale i o bouřlivou historii. Z ní zde zůstaly vojenské pevnosti a technika, která se v mnoha formách podílela na konfliktu mezi Sýrií a Izraelem. Golanské výšiny jsou hornatou oblastí při jižním konci pohoří Antilibanonu.

Díky Izraelskému vítězství v šestidenní válce v roce 1967 mu připadly jako kořist. V roce 1981, i přes protesty OSN potvrzené posléze rezolucí č. 497, celou oblast židovský stát anektoval. Téměř okamžitě zde začala výstavba osad, jež byla následována masivním příchodem izraelského obyvatelstva. V roce 2008 na Golanech žilo pouze 30 000 z původních 80 000 obyvatel (tedy Drúzů), jelikož mnoho uprchlíků odešlo ihned po válce do Sýrie.

Izraelská populace stále stoupala, a to ze 77 obyvatel v roce 1972 na 19 083 v roce 2008. Značná část stávajícího arabského obyvatelstva si sice dobrovolně ponechala syrské občanství, mnoho Drúzů však slouží v Izraelské armádě. Je to psychologická bitva mezi minulostí a přítomností, vyživovaná strachem z budoucnosti.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Hra na vojáčky u izraelsko-syrské hranice

Tanky, obrněná vozidla, kostry automatických zbraní i tunely a chodby starého opevnění jsou jako naplnění dětského, i když možná trochu hororového, snu. Vše otevřené a návštěvníkům plně dostupné. Stačí zajet jen kousek na severovýchod od Galilejského jezera k izraelsko-syrské hranici. A tak jsme tam před časem vyrazili. Stačilo málo, vlastně jen pohled a nadšení v oku, a všichni tři jsme pobíhali kolem zničených tanků a zkoušeli, z čeho všeho by se dalo „střílet“.

Největším překvapením byla pro mě Klárka, na pacifistku si hru na válku docela užívala. Do rukou jsem si vzal kostru něčeho, co kdysi bylo padesátimilimetrovým kulometem a začal „kropit“ nepřítele před sebou. Těmi v tuto chvíli byla divoká prasata. Po „malých“ zbraních přišly na řadu tanky. Většina z nich byla otevřena, nebyl tak problém sednout si na místo řidiče a pokochat se výhledem skrze hledáček několikatunového monstra.

Hlaveň mířila (kam jinam) směrem do Sýrie. Atmosféra místa, společně s velkým počtem starého armádního motorizovaného parku (je tu například vrak britského tanku Centurion i dalších strojů), dávala tušit, jak to tu mohlo vypadat ještě před pár lety. Pokud se situace mezi oběma zeměmi vyhrotí, během několika málo hodin to bude zpět. Mezi Izraelem a Sýrií stále nedošlo k uzavření mírových dohod, a tak jsou obě země de facto ve válečném stavu. To se občas projevuje neklidem na hranicích, v nynější době vystupňovaným občanskou válkou, která probíhá fakticky na dostřel.

Pozor minové pole

Kolem to vypadalo jako takové naprosto ideální hřiště pro drsné a nebojácné děti. No dobrá, už slyším ty hlasy rodičů, že je to nebezpečné atd., ale představte si sami sebe v jejich věku. No neužili byste si to? Jediná chybka by se dala najít, a sice minová pole. Holt nic není dokonalé, ani tento prostor. Izraelská armáda však na vše myslela, nebezpečná místa označila plotem a výraznými cedulemi „danger mines“. Stačí tedy preventivně vysvětlit prckům, co a jak, a vše bude v pořádku. Hlavně radši dvakrát a pořádně.

„Hele, kam to běží,“ prstem ukazovala Klárka na prasečí rodinu. Ta si to skrze minové pole hnala přímo do Sýrie. „No asi si snaží zachránit kůži a tak běží k muslimům,“ bezmyšlenkovitě vyhrkl poslední člen výpravy. „No, a že jim v židovském státě ale opravdu hrozí velké nebezpečí,“ smál jsem se. „No nevím, asi jim z toho tady hráblo a tak chtějí spáchat hromadnou sebevraždu.

Nepočkáme na nějakou tu šunku?“ ptal se náš řidič a průvodce. „No, pokud ji tam pak půjdeš sesbírat, tak já se na to klidně mrknu,“ odpověděl jsem mu. Z oběda zadarmo (tedy nepředpokládám, že by tam pro něj někdo šel, ale člověk nikdy neví) nic nebylo. Místní prasnice očividně znala rozmístění náloží lépe než lidé, kteří pole vytvářeli, a svoji početnou rodinu provedla s naprostou jistotou a bez sebemenšího zaváhání.

Experiment v minovém poli

„Ten klid jí závidím,“ pronesl kamarád, „ale stejně si myslím, že by tu nášlapnou minu svoji vahou nespustila. Není dost těžká,“ dodal. Následovala chvilka zamyšlení a přehrávání si všech možných vědomostí o nášlapných zařízeních, ale zřejmě měl pravdu. V hlavě se mi sice rodil nápad na experiment. Stačilo by vzít kámen a pokusit se něco odpálit na dálku, ono by to asi nefungovalo, ale co kdyby. „Nad čím dumáš, pojď, řidič už nás volá,“ vytrhla mě z přemýšlení Klára. Jenom dobře, jistota je jistota a hrát si s minami není nikdy dobrý nápad.

Jen o několik kilometrů jižněji leží jeden izraelský kopec. Jmenuje se hora Bentál a slouží turistům jako pozorovatelna války v Sýrii. Možná to zní trochu cynicky, ale kde máte možnost podívat se na bratrovražedné boje prakticky z první řady? Na vrcholu kopce je zrenovované izraelské vojenské stanoviště se zákopy a dalšími částmi i vybavení opevnění. Výhled směrem do Sýrie ukazuje planinu, kde se odehrávaly jedny z největších tankových bitev izraelsko-syrských bojů.

Tam za nimi leží například město Al Qunaitra, a další, kde se odehrávaly boje mezi syrskými vzbouřenci a armádou Bašára Asada. Je to krásný, i když velice smutný výhled, však pro mnohé také velice lákavý a vzrušující. Golanské výšiny byly vždy žhavým místem, a nyní se rtuť tamního teploměru opět trochu zvedla. To však nic nemění na tom, že jsou úžasným místem pro trekaře, cestovatele a milovníky historie i současné politiky.