Golanské výšiny jsou zemí nikoho

Je to bývalá frontová linie a dnes tzv. demilitarizované pásmo. Nikdo tu nežije a ani nesmí. Paradoxem tedy je, že turisté sem vstoupit mohou. Jen málokdo této příležitosti ale využije.

Přijet na horkou půdu ale není možné jen tak. Nejprve je nutné si vyřídit speciální povolení. To vydává Ministry of Interior v Damašku. Tuto informaci naleznete i v Lonely Planet, který ještě dodává, že toto ministerstvo sídlí vedle kuvajtské ambasády. Při zběžném pohledu do mapky Damašku se ale rýsuje první komplikace. Tyto dvě instituce jsou v mapě zakresleny asi3 kilometry od sebe. Kam se tedy vydat?

Byrokratické nezbytnosti

Ministerstvo je kousek od Martyr´s square, tedy blíže k nám. A tak to zkusíme nejdříve tam. U zadního vchodu ukazujeme název Kunejtra (Quinaitra) napsaný v arabštiněa neochotný hlídač nás posílá do protější budovy na imigrační. Tady nás o něco ochotnější úředník vybavuje jakousi adresou, napsanou na kus papíru v arabštině. Ukazujeme to postupněservisákům i kolemjdoucím, a všichni nás ochotně navigují na určenou adresu. Cílem našeho hledání se stává unimobuňka před jakýmsi hlídaným areálem. Bohuželani tato adresa nám vytoužené povolení nepřinese. Špatná kancelář. Opakujeme postup a s novou adresou, naškrabanou arabskými klikyháky na dalším papírku, se vydáváme znovu na cestu. Když už máme pocit, že jsme ušli snad sto jarních kilometrů, staneme konečně před cílem. Kancelář, kde se vydávají povolení pro vstup na Golanské výšiny. A hádejte co je hned vedle? Samozřejmě kuvajtská ambasáda.

Před domem je budkaa dva muži v civilu se samopaly. Jednomu z nich vysvětlujeme, co potřebujeme. Nato nám všem bere pasy a odchází dovnitř. Zůstáváme zmateně na ulici a moc se nám jeho jednání nelíbí. S ozbrojeným chlapem se ale radši nedohadujeme. Asi po půl hodině se hlídač vrací i s našimi pasy a navrch dostáváme ještě vytoužené povolení.

Cesta do zóny nikoho

Z Damašku jezdí denně mikra do Khan Arnahah. Odtud je pak možné chytit autobus do Kunejtry. Cestou je několik hlídkových stanovišť kde důkladně zkoumají doklady všech pasažérů. Na jednom ze stanovišť je nám přidělen jakýsi vojenský průvodce. Neřekneme mu jinak než „náš osobní špicl.“ Naše pasy si nechává u sebe, aby nás nějakou náhodou nenapadlo třeba emigrovat do Izraele.

Vystupujeme v Kunejtře a náš špicl nás kolem vítězného Asadova pomníku diriguje na jakýsi prohlídkový okruh. Ptá se, jestli mluvíme arabsky. Bohužel. Naše znalosti končí u obvyklých frází a číslovek. Na oplátku se ptáme zase my jeho, zda vládne angličtinou. Také nic. Jeho znalosti zase končí u věty: „Do you speak english?“ Veškerá další komunikace se tak odehrává v rovině řeči těla a odborný výklad o pohnuté vojenské historii nám podává Emil.

Procházíme povoleným územím po asfaltové cestě, po které dnes nic nejezdí. Široko daleko jsme tu jen my a náš špicl. Jsou slyšet jen zvuky přírody. Dalo by se říci, že nad krajinou vládne klid a mír. To je ale trošičku nepatřičné přirovnání, když jsou všude okolo torza úplně zničených domů. Vypadají jako hračky, které omrzely nějakého obra. Zničil je a rozházel všude okolo. Z některých zbyly obvodové zdi smutně čnící k nebi, jiné jsou srovnané ze zemí úplně. Rozsypané domečky z karet, které stály někomu v cestě. Nejvíce nás zaujme torzo schodiště stále se tyčící nad sutinami. Takové schody do nebe. Nejznámější stavbou je starý ortodoxní kostel, který v roce 2001 navštívil i Jan Pavel II., a kde se spolu s ostatními věřícími pomodlil. Z původní krásné stavby zbyla už jen ruina, která ale pořád hrdě dohlíží nad okolní spouští. Chceme ji prozkoumat trochu víc zblízka. Tomáš dokonce navrhuje vylézt po schodech na věž. Jednomyslně je to zamítnuto, jako jasná sebevražedná akce. Kostel sice stále stojí, ale pár zásahů také dostal. Kdoví jak je na tom jeho schodiště se statikou.

Pouze ve vymezeném prostoru

Ani náš průvodce není zrovna nadšený, když se chceme podívat dovnitř. Má z nás trošku zamotanou hlavu, protože se vůbec nechováme jako disciplinovaný turistický zájezd. Strašně by nás chtěl udržet pohromadě, procházející obvyklou rychlostí po obvyklém okruhu. Všichni ale pořád odbíhají lovit ty nejlepší záběry, courají se při nastavování foťáků a nebo jdou zase zvědavě napřed. Udržet nás pohromadě je stejně snadné jako udržet vodu v cedníku. Emil tomu nasadí korunu, když se jednoduše od skupinky trhne a zvolí trochu jinou trasu. Není se tu sice kam ztratit, ale náš lehce nervózní průvodce už toho má asi dost. Nekompromisně nás nahání k místnímu muzeu a s úlevou sedá do stínu s jeho hlídačem. Na chvíli nás má z krku. Vrháme se do útrob kamenné budovy v očekávání nějaké pěkné propagandy. Tu Syřani opravdu umí. Muzeum je ale věnované archeologickým nálezům z této oblasti. Popisky v angličtině trochu pokulhávají, ale i tak je to docela zajímavé.

Vracíme se na rozpálený asfalt dokončit náš okruh. Odněkud se vynoří auto UN. Emil ho hned zvěčňuje na filmu i s ruinami v pozadí. Náš špicl ale začíná mírně panikařit. Gestikuluje na Emila, jestli to auto vyfotil. Pohotově lže, že ne, že to nestihl. Průvodce se nám trochu uklidní a snaží se rukama nohama vysvětlit, že fotit cokoliv od UN nebo snad jeho, je zakázané. No to má smůlu, na jedné fotce jsme ho už zvěčnili. Alespoň že o tom neví. Neradi bychom kvůli takové blbosti přišli o film. Je zajímavé, že focení zničených domů mu nevadí. A na jakousi izraelskou radiošpionážní stanici, která je odtud vidět, jsme se ho výslovně ptali. Je to přeci jen vojenský objekt ve vojenském pásmu. Tu si ale podle něj můžeme fotit po libosti. A kdo ví, jestli si Izraelci zrovna nefotí nás.

Na závěr nám náš průvodce doporučí udělat vítěznou fotku u „vítězného asadova pomníku.“ Chceme udělat radost našemu milému špiclovi i této syrské propagandě, a takse necháme zvěčnit spolu s milovaným i nenáviděným syrským prezidentem v nadživotní velikosti. S úsměvem zdraví svou zemi, ale tady mu nikdo neodpoví.

Cestou zpátky každý tiše přemýšlí, kde leží pravda. Zničili Kunejtru Izraelci, jak tvrdí Syřané? A nebo ji po válce nechal srovnat se zemí buldozery sám prezident Asad, jak tvrdí Izraelci? Je těžké to objektivně hodnotit. Tady má každý „svou pravdu.“

Doporučení

Je nepravděpodobné, že by demilitarizovaná zóna pod dohleden OSN byla jakkoliv zavlečena do současného Izraelsko-Libanonského konfliktu.Přesto vzhledem k současné nestabilní situaci v této oblasti bude pravděpodobně získání povolení do Kunejtry obtížné, ne-li nemožné. Doporučujeme případným cestovatelůmzískat co nejvíce informací přímo v Damašku na našem zastupitelském úřadě nebo na syrském Ministerstvu vnitra (Ministry of Interior).Nejbezpečnější ale bude případnou plánovanou návštěvu Kunejtry ještě o chvíli odložit a vyčkat na uklidnění současné napjaté situace.

Geografie

Golanskými výšinami se nazývá území na hranici čtyř států – Izraele, Sýrie, Jordánska a Libanonu o rozloze asi 1250 kilometrů čtverečních. Tato náhorní plošina je důležitou pramennou oblastí, zásobující vodou všechny čtyři státy. Pramení zde mimo jiné i řeka Jordán. Zároveň je to významná strategická oblast pro kontrolu regionu.

Historie

Nejstarší doložitelná historie sahá až do třetího tisíciletí před naším letopočtem, kdy se datuje první osídlení Amority.Golanské výšiny byly důležité pro všechny národy v této oblasti, nejen ze strategického hlediska, ale také kvůli zdroji vody. Jako příklad lze uvést kultury Aramejců, Asyřanů, Babyloňanů, Peršanů, Nabatejců, Římanů a samozřejmě i Židy a Araby.

Izraelsko-arabský konflikt

Konflikty mezi Židy a Araby provází stát Izrael již od jeho vzniku v roce 1948. První válka přišla již v roce 1949 a následovaly ještě čtyři další. Z hlediska správy Golanských výšin byly nejdůležitější tzv. Šestidenní a Jomkippurská válka. Před Šestidenní válkou patřilo území Golanských výšin Sýrii. Během Šestidenní války v roce 1967 obsadil toto území Izrael. Zpět Sýrii připadlo pouze na krátký čas a v roce 1973 ho Izrael během Jomkuppurské války dobyl zpět. Vzhledem ke strategické důležitosti se již Izrael této oblasti nevzdal, a v roce 1981 připojil podstatnou část celých Golanských výšin ke svému území a pod své zákony. Tato anexe nebyla nikdy mezinárodně uznána a Sýrie stále považuje Golanské výšiny za své okupované území.

Současná situace

V současné době je možné území Golanských výšin rozčlenit na dvě části. Větší část zabírající asi 85% celé rozlohy kontroluje Izrael. Zde žije pod Izraelskou správou asi 30000 obyvatel. Původní osídlení před rokem 1967 však bylo pětkrát vyšší. Zbytek tvoří tzv. nárazníkové pásmo pod kontrolou OSN. V tomto pásmu se nachází několik osad a měst, která však byla téměř úplně zničena. Patří mezi ně i Quinaitra.