Osm měsíců putoval šedesátiletý Carpini z Lyonu do Mongolska s papežským poselstvím. Odpověď, kterou přinesl, ale neznamenala žádný pokrok v možnosti ubránit se Tatarům.
CARPINI Giovanni Piano (Plan) del (* asi 1182, hrad Carpini, nyní Magione u Perugie, Itálie, † 1. 8. 1252 Itálie?) – italský cestovatel a papežský legát
Každý (Mongol – pozn. aut.) musí mít přinejmenším tyto zbraně: dva neb tři luky nebo alespoň jeden, ale skutečně dobrý; tři toulce plné šípů, sekeru či lana, na kterých se táhnou válečné stroje. Bohatí si také opatřují velmi ostré meče, nabroušené jen na jedné straně a trochu zahnuté… Není divu, že ve 30. a 40. letech 13. století šel z mongolských vpádů po celé Evropě strach.
Malé armády rozhádaných evropských panovníků mohly jen těžko odolávat zkušeným, krutým a dobře vyzbrojeným mongolským nájezdníkům. I proto začal papež Inocenc IV. (1238–46), mimochodem sídlící v Lyonu, kam jej vyhnala vojska císaře Fridricha II., hledat možnosti, jak se tatarským (či přesněji mongolským) vpádům ubránit.
První poselstvo tvořila šestice dominikánů – Ascelin, Alexander, Albert, Simon de Saint-Quentin (který o cestě zachoval krátkou relaci), Guichard z Cremony a André z Longjumeau; jejich cílem byl dvůr vojevůdce Batua, válčícího v Persii, kam došli (bez většího úspěchu) v srpnu 1247. Druhá skupina, vedená portugalským františkánem Vavřincem, došla bezvýsledně jen do Arménie a Mezopotámie. Nejúspěšnější tak bylo třetí poselstvo, v jehož čele stál italský františkán Giovanni Carpini.
Konečně úspěšné poselstvo
Carpini nebyl žádný mladík – v roce 1245, kdy se vydal na cestu, mu bylo už přes šedesát let – a navíc byl značně robustní postavy. Pocházel ze šlechtického rodu a patřil k prvním žákům svého vrstevníka, zakladatele minoritského řádu sv. Františka z Assisi. Ve 20. letech 13. století působil jako misionář v Německu, později i ve Španělsku a v Polsku. Snad je totožný s bratrem Janem, který stál v roce 1235 v čele poselstva k tuniskému králi Zakaríju el-Hassanovi. Právě diplomatické zkušenosti Carpiniho předurčily k jeho největší, mongolské cestě.
Dne 5. března 1245 odevzdal Inocenc IV. dvěma františkánským bratřím, Giovannimu del Piano Carpinimu a Štěpánovi z Čech, latinsky psaný dopis mongolskému chánovi. Přesně o měsíc později opustili mniši Lyon a přes Německo zamířili k východu. V Praze byli přijati a obdarováni českým králem Václavem I., který jim (podle Carpiniho vlastních slov) poradil, že nejvýhodnější cesta k mongolskému chánovi je přes Polsko a Rusko.
Carpini a Štěpán tedy pokračovali dále přes Vratislav – zde se k nim přidal další řádový bratr, Polák Benedikt, který dále při cestě sloužil jako tlumočník – a Krakov do Kyjeva (v cestopise psáno Kiovia), několik let předtím, v prosinci 1240, dobytého a vypleněného Mongoly. Tři františkáni a jejich doprovod zde vyměnili své koně a podél Dněpru putovali až do vsi Kaněv, kde Štěpán kvůli zhoršující se nemoci přerušil cestu; od té chvíle o něm mizí zprávy.
Přešli jsme skutečně celou zemi Kumánů. Je to naprostá rovina, jíž protékají čtyři velké řeky: Neper, na jehož břehu z ruské strany sídlí Korenza, na druhé straně, v rovině, Mauči, ještě mocnější než Korenza; dále Don, jenž spravuje kníže jménem Kartan, který má za manželku sestru Batuovu; třetí je Volha, velikánská řeka, při níž panuje Batu; čtvrtá se jmenuje Jaik… Velmi přesně popisuje Carpini své další putování k východu. Můžeme z něj vypozorovat, že putoval o něco severněji než po břehu Černého moře a Kaspiku, neboť ústí všech řek, včetně Volhy a Jaiku (Uralu), situoval do Černého moře.
Další putování Carpiniho a Benedikta směřovalo stále rovně kazašskou stepí, severně od Aralského jezera k islámským kmenům na řece, jejíž jméno Carpini neznal, ale kterou je nejspíš možné ztotožnit se Syr’-darjou. V zemi „černých Kitajů“ (mezi Altajem a Ťan-šanem) byli ve městě Omyl přijati jedním z mongolských předáků. Carpini se také zmiňuje o nedalekém, nepříliš velkém „moři“, kterým je asi jezero Balchaš (méně pravděpodobně Alaköl). Odtud už vedla cesta dvou mnichů a dvou jejich služebníků přes zemi mongolských Najmanů až k velkému chánovi do centrálního Mongolska.
V Zemi Tatarů
Carpiniho mise probíhala v období po smrti (sám píše, že násilné, ale jiné prameny to nepotvrzují) chána Ögedeje († 1241). Spory o nástupnictví trvaly pět roků a právě v době Italova příchodu se vyjasnily ve prospěch Güjüka, Ögedejova syna (velkým chánem v letech 1246–48). Františkáni byli přítomni jeho velkolepému nastolení (účastnilo se ho prý na 4 000 vyslanců a dokonce panovníci z Ruska, Gruzie, Číny i Koreje!) a 11. listopadu 1246 je chán Güjük přijal; odevzdali mu papežův list a dostali chánovu odpověď, která ale nebyla ničím víc než zdvořilým odmítnutím. Po splnění svého úkolu se 13. listopadu vydali, bez ohledu na počínající zimu, na zpáteční cestu do Evropy po stejné trase. Po sedmi měsících, 9. července 1247, už byli zpět v Lyonu.
Vyprávění Benediktovo bylo zapsáno jako stručný souhrn až po mnichově smrti (ale dochovalo se). O to větší cenu má Carpiniho deník, psaný už během putování a několikrát přepracovaný; poslední, „obsažnější a lepší verze“, vznikla asi v letech 1247–50 a Carpini ji „autorizoval“.
V osmi kapitolách popisuje navštívené země, zejména Zemi Tatarů, tj. Mongolsko, její polohu, obyvatelstvo, náboženství a mravy, stručně také historii (od Čingischána), správní rozdělení a (především) válečnou taktiku, včetně návodu, jak Tatary porazit: Bojiště má ležet, pokud možno, v rovině, a jde-li to, má být v týle nebo po straně rozlehlý les, ovšem v takové poloze, aby nepřítel nemohl proniknout mezi armádou a lesem. Nesmí se vytvořit jediný útvar, je třeba několik armád, vzájemně oddělených, ne však příliš daleko od sebe… V přesném, jen minimálně zkreslujícím Carpiniho vyprávění získala Evropa první věrný obraz geografie a etnografie střední a východní Asie, včetně národů tam žijících a cesty k nim. Na konec pak autor připojil stručný souhrn své cesty a výčet svědků, především italských kupců a ruských poutníků, kteří mohou jeho vyprávění doložit.
Po návratu žil Giovanni del Piano Carpini nejprve na papežském dvoře, později byl ještě arcibiskupem v dalmatském Antibari (Baru) a papežským legátem u krále Ludvíka IX.; podle jednoho františkánského nekrologia zemřel, snad v Itálii, roku 1252. Jeho vyprávění se dočkalo ve středověku řady opisů, v moderní době pak edic, z nichž nejvýznamnější je kritická edice M. d’Avezaka (1899).
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
