Jeho badatelské výpravy přinesly mnoho materiálů a poznatků o mořích a oceánech.
NARESGeorge Strong (* 24. 4. 1831, Straloch u Aberdeenu, Skotsko, † 15. 1. 1915, Surbiton, Anglie) – britský námořní důstojník, oceánograf a polární badatel
Po nezdaru Franklinovy výpravy a po dlouhé řadě pokusů o její nalezení vstoupili Britové poměrně pozdě do „závodu“ o prvenství v dosažení severního pólu. Zvláštní iniciativu vyvinul tajemník Královské zeměpisné společnosti Clemens Robert Markham, který se v dobách služby v britském námořnictvu zúčastnil Austinovy pátrací výpravy za Franklinem (1850–51). Markhamův mladší bratr Albert Hastings (1841–1918) velel lodi Alert, která se spolu s korábem Discovery vydala 29. května 1875 do arktických vod.
V čele britské expedice stál kapitán George Strong Nares. Zkušenosti z plavby v polárních mořích získal jako důstojník při výpravě za J. Franklinem, kterou vedl v letech 1852–54 E. Belcher. Nares osvědčil velitelské schopnosti při vyměřování východoaustralského pobřeží a Torresova průlivu (1866–67), v Suezském průplavu (1869) a především jako kapitán lodi Challenger, jejíž plavba Pacifikem v letech 1872–75 vytvářela základy oceánografie.
Z Temže na Havaj
Dne 7. prosince 1872 opustila korveta Challenger s Georgem Naresem na kapitánském můstku a s přírodovědeckými odborníky na palubě ústí Temže. Cílem expedice byl soustavnější vědecký průzkum oceánů. V průběhu plavby sledovali britští průzkumníci podrobněji Atlantik. Po roce se Challenger vydal z Kapského města do Melbourne a na počátku roku 1874 zamířil Bassovým průlivem do Oceánie. Proplul Cookovým průlivem (mezi Severním a Jižním ostrovem Nového Zélandu) a zamířil ke Kermadekovým ostrovům, k souostrovím Tonga a Fidži a do Korálového moře. Torresovým průlivem pokračovala plavba Challengeru na Moluky a k Filipínám a po hladině Jihočínského moře do Hongkongu.
Po delší přestávce zamířila britská korveta pod Naresovým velením znovu k Filipínám a k ostrovům Admirality. Obrátila se na sever a přes souostroví Mariany, kde její námořníci naměřili rekordní hloubku 8 145 metrů, doplula do japonské Jokohamy. Odtud pokračovala na východ, překročila datovou čáru a zamířila na Havaj. Přes Tahiti a souostroví Tubuai doplula do chilského Valparaísa a v lednu 1876 proplula Magalhãesovým průlivem do Atlantiku. Jeho vodami se vrátila po cestě dlouhé 68 900 námořních mil (tj. 127 603 km) do Anglie.
V průběhu plavby prováděli vědci i námořníci na Challengeru téměř nekonečnou řadu měření a pozorování a položili tak mnohé ze základů oceánografie. Přebohatá sbírka mořských rostlin a živočichů pomohla rozvoji mořské biologie. Dvacet let trvalo zpracování výsledků Naresovy expedice a jeho vyústění představuje 52 svazků vědeckých knih, které mimořádnou měrou přispěly k vytváření obrazu světových moří. Upozorňovaly mj. na zvláštní členitost dna Tichého oceánu, objevily nové hluboké mořské proudy a obracely pozornost ke zvláštním formám života ve velkých hloubkách.
Výzkumná cesta do polárních oblastí
Po půl roce se George Nares znovu vydal na výzkumnou cestu, tentokrát do polárních oblastí. Finančně dobře zajištěná výprava (jejími členy se stali i eskymácký průvodce nazývaný Hans Hendrik a dánský tlumočník Nils Petersen, pocházející z Grónska) doplula 7. července 1875 k západnímu Grónsku. Pokračovala Smithovým průlivem a po několikadenním zpoždění, zaviněném sněhovou bouří, plula k mysu Sabine (na Melvillově ostrově) a 24. srpna dorazila do Kennedyho průlivu a k Besselsovu mysu. Přicházející ledy zastavily postup britských lodí a donutily Narese vyhledat vhodnou zátoku k přezimování.
Načas ledy ustoupily a Discovery spolu s Alertem mohly pokračovat k severu. Koncem srpna se jim podařilo proniknout do Lincolnova moře, až za 82° severní šířky (29. 8.). Příští den je však obklopily ledy a kapitánu Markhamovi na Alertu se podařilo uniknout k jihu. Při druhém pokusu se Britům podařilo dostat až na 82° 30’ severní šířky.
Sotva skončila s ustupující zimou 1875–76 polární noc, začali britští polárníci chystat výpravy na saních do centrální oblasti Severního ledového oceánu. Největší z nich se vydala na cestu 3. dubna 1876 a vedl ji Albert Hastings Markham. S nesmírnými obtížemi překonávala jeho skupina, soužená mrazem a kurdějemi, nakupený led, až 12. května 1876 dosáhla 83° 20’ severní šířky. Zdecimovaná posádka Alertu by nemohla přežít druhé přezimování, a proto se snažila vyprostit loď z ledového sevření. Po několika pokusech se jí podařilo (11. 8. 1876) dovést loď zbavenou ledových pout do zátoky Lady Franklinové (na Grantově zemi) a připojit se k Discovery, která zde přezimovala. Společně se pak obě lodi vydaly na zpáteční cestu a 27. září 1876 zakotvily v Irsku. Zklamaný Nares došel k závěru, že nakupený led zcela znemožňuje další cestu na sever. Pól je nedosažitelný, prohlašoval na základě získaných zkušeností z polární výpravy.
V dalších letech se George Nares, jenž dosáhl admirálské hodnosti, vrátil k oceánografickému výzkumu a mapoval moře v blízkosti Patagonie (1878).
