Pod ruským velením působil německý přírodovědec Langsdorf na několika výpravách. Později se stal dokonce konzulem v brazilském Rio de Janeiru.
LANGSDORF Georg Heinrich (* 18. 4. 1774, Wöllstein, Německo, † 29. 6. 1852, Freiburg im Breisgau, Německo) – německý přírodovědec v ruských službách
V dějinách geografie nejsou výjimkou diplomaté, kteří se vedle úředního poslání věnovali studiím. Některé lákala služba v málo známé zemi k podrobnému studiu příslušného regionu. Patřil mezi ně i německý lékař a přírodovědec Georg Heinrich Langsdorf, který po skočení své úřední mise v Brazílii zůstal v této zemi a věnoval se zkoumání a mapování zdejších řek. Výsledky Langsdorfových přírodovědných bádání na Pyrenejském poloostrově (1797–1802) vedly petrohradskou Akademii k rozhodnutí přizvat německého učence k účasti na cestě ruských lodí Naděžda a Něva pod velením I. F. Kruzenšterna do Ruské Ameriky (tj. na Aljašku).
Japonské odmítnutí a bádání na severu Ameriky
V srpnu 1803 nastoupil Langsdorf v Kodani na vlajkovou loď Naděžda. Obeplul s ní mys Horn a Tichým oceánem pokračoval k severovýchodu. Všímal si přírody Oceánie a později ji popsal a při zastávce na Markézách v dubnu 1804 bedlivě sledoval charakteristické rysy a způsoby jejích obyvatel. Naděžda zamířila do Petropavlovsku na Kamčatce (30. 5.). Ze zdejšího přístavu zamířila k Japonsku a po bouřlivé plavbě zakotvila koncem září 1804 v přístavu Nagasaki. G. H. Langsdorf provázel N. P. Rezanova, hlavního představitele Rusko-americké společnosti, při jednání, jehož cílem bylo navázat diplomatické styky v zemi vycházejícího slunce. Rusové pobývali v Japonsku do počátku dubna 1805, kdy odpluli k Sachalinu a Kurilským ostrovům a zpět na Kamčatku.
V Petropavlovsku přestoupil Langsdorf spolu s Rezanovem na loď Marija, která zamířila přes oceán do ruských osad na Aljašce. Německý badatel zkoumal téměř neznámou zemi a procestoval severoamerické pobřeží až ke Kalifornii. V roce 1807 se přes Ochotsk a celou Sibiř dostal do Petrohradu. Carská akademie jej jmenovala nejprve adjunktem a později se stal jejím řádným členem. Car Alexandr I. pověřil roku 1812 G. H. Langsdorfa funkcí generálního konzula v Rio de Janeiru.
Cesty po jihoamerických řekách
Konzulární záležitosti vedl Langsdorf až do roku 1820 a po skončení své mise postavil se roku 1821 do čela ruské expedice, která nejprve podrobně zkoumala (1822–23) široké okolí hlavního města a roku 1824 se vydala do provincie Minas Gerais. Ze São Paula dospěl Langsdorf v čele výpravy, ve které byli též astronom N. Rudněv a botanik L. Riedel, k řekám Tiete a Paraná, proti jejímuž proudu se dostal až k soutoku s Río Parda. Dorazil k řece Miranda a přešel pohoří Serra de Maracajú k řece Paraguay. Po jejím přítoku Cuiabá se dostal do stejnojmenného města (1827), kde se výprava rozdělila.
Langsdorf s Rudněvem pokračovali dál na sever k pramenům Paraguaye a přes nevysoký horský předěl se dostali k hornímu toku řeky Arinos, patřící do širokého povodí Amazonky. Pokračovali po Jurueně a Tapajosu až na dolní tok Amazonky (1828), který je zavedl do přístavu Belém (1829) a po moři do Rio de Janeira. Langsdorf onemocněl malárií a musel se vrátit do Německa, kde žil přes mnohé zdravotní potíže dalších dvacet let.
Druhou část výpravy vedl L. Riedel. Od Cuiaby zamířil na západ do města Mato Grosso, přetnul horní tok Paraguaye a dostal se (1828) k pramenům Guaporé. Plavil se pak po řekách Mamoré a Madeira do Amazonky a po jejím proudu do Belému (1829). Společně s dalšími členy výpravy pak v roce 1830 zamířil přes Atlantik do Evropy. Do Ruska přivezla Riedlova expedice téměř stovku živých rostlin, které se staly základem brazilského oddělení botanické zahrady v Petrohradě.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
