Garmeh – dokonalé splynutí s hudbou

Pohostinnost v Garmehu

Dnes máme opravdu šťastný den. Tolik jsme se obávali složitého přejezdu, že jsme málem Garmeh vynechali. Vše ale klape, lépe než mělo. Do cíle zbývá poslední úsek, který zdoláváme taxíkem. Sluníčko skoro zapadá. V dálce pozorujeme malou oázu plnou palem. Vynořila se tu uprostřed pouště z ničeho nic. „Garmeh, Garmeh!“ pokřikuje řidič a ukazuje před sebe. Poloha oázy Garmeh je úžasná. Z jedné strany je obklopená datlovými háji a z druhé je obepnuta horami. Taxikář projíždí uličkami starých hliněných domů a u jednoho z nich zastavuje, „pension Ateshoni here!“ Venku před vchodem stojí v ohradě jeden velbloud. Je ohromně zvědavý, a tak nás jde přivítat. Dlouhý krk natahuje přes hliněnou ohradu až k naším obličejům. Zdá se, že velbloud je přátelský a hodný. Na první pohled vypadá srandovně.

Vcházím stavením dovnitř a volám všemi směry „Hello, Hello“. Nikdo se neozývá. Jdu tedy do další místnosti a znovu volám. Tentokrát jsem úspěšný. Přichází sympatický muž. Pokoj máme rezervovaný přes pana Loreliho, a tak tu o nás vědí. Nejdříve jsme pozváni na čaj. Postupně se na nás přichází podívat ostatní členové rodiny Ateshoni. Pan Maziar, velmi zarostlý muž, přichází se svým jedenácti měsíčním synem. Je to bývalý herec z Teheránu. Společně se svým otcem a bratry opravili a přestavěli 300 let staré rodinné sídlo na pension. U čaje si pročítáme vzkazy v návštěvní knize. Jsou tu vzkazy od lidí z celého světa. Jak se o tomto zapomenutém místě dozvěděli, nevím. Dobré místo s dobrými lidmi nepotřebuje ani žádnou reklamu. Stačí prolistovat knihou, přečíst si vzkazy a pochopíte, proč sem lidi jezdí. Větší chválu, jaké se v knize dostává za služby poskytované rodině Ateshoni, jsem nikdy v žádné jiné návštěvní knize nečetl. Napočítali jsme i sedm vzkazů od lidí z Čech.

Po siestě u čaje se jdeme ubytovat. Pokoj je prostě zařízený, ale čistý. Spí se na zemi na matracích. Převlékáme se do suchého oblečení a rovnou se vydáváme na prohlídku okolí. Datlový háj začíná hned za domem. Maziarův otec říkal, že je tu přibližně padesát druhů datlových palem. Z toho jen pár je stravitelných a jedlých pro lidi. Oáza je za její veškerý život vděčna prameni vyvěrajícím nedaleko za vesnicí. Pramen vyvěrá v malé jeskyňce a právě odtud vedou zavlažovací kanálky pro celou oázu. Voda v jeskyni i v kanálcích je na první pohled čistá a svěží. O její čistotu se starají hejna uměle vysazených rybek, které vodu zbavují usazujících se řas a jiných nečistot. Po prohlídce oázy se vracíme se zpět do vesničky. Větší a delší prohlídku uděláme pozítří.

V jídelně usedáme na koberec a v klidu popíjíme další čaj. Čaj, kafe a čerstvé datle jsou kdykoliv všem ubytovaným volně k dispozici. Maziarův otec přináší čerstvé pomeranče, jablka a také Gaz. Gaz je sladká pochoutka, něco jako nám známý turecký med, jen je navíc prokládaný pistáciovými oříšky. Pochoutka pochází z Esfahanu, naší příští destinace po Garmehu. Na večeři přicházejí další hosté. Za chvíli se bude servírovat večeře, zatím se ale vše jen připravuje. Po dlouhém dni a velkém přejezdu jsme pořádně vyhládlí. Joahana je na pensionu již druhý den, a tak prozrazuje, že ze všeho nejlepší je tu jídlo. Později se sami přesvědčujeme, že má pravdu. Velbloudí maso v omáčce, fazole a kari rýže nemají chybu. A to jsme velblouda před Garmehem všude odmítali jíst. Maziarův bratr říká, že velbloudí maso je delikatesní, protože neobsahuje skoro žádný tuk. Všechen tuk má velbloud uschovaný v hrbu, a ten se nekonzumuje. Na švédském stole jsou dále bramborové placičky, zeleninový salát s výborným dresinkem, a také rýže s pečenými bramborami. Všechna jídla jsou velice dobře okořeněná. Chutnají tak skvěle, že se vůbec nestydím a jdu si dvakrát přidat.

Hudební zážitek

Ležíme se žaludky narvanými až k prasknutí na koberci uprostřed jídelny. Jeden z Maziarových bratrů bere do ruky „sitar“ a začíná hrát. Sitar je starý strunný nástroj, používaný nejen v Íránu, ale také v Indii, Pákistánu nebo v Afghánistánu. Maziarův bratr hraje na sitar tak krásné melodie, až z toho nejednomu přebíhá mráz po zádech. Další Maziaruv bratr nás zve na posezení ve sklípku s tím, že je tam lepší akustikanež v jídelně. A tak slézáme po úzkých schodech dolů do podsklepí. Malými dveřmi, které připomínají spíše naše okna, vstupujeme do malého sklepa, odtud do dalšího, ještě menšího a skrz další dvířka do posledního, nejmenšího sklípku. Je to spíš taková malá jeskyňka, úschovna potravin. Lenka, Joahana a já, jsme tu dnes za publikum. Oproti tomu Maziar, jeho bratr a dva jejich kamarádi z Teheránu jsou tu dnes účinkujícími. Hudebníci dolaďují své nástroje a my jsme za svitu malé lucerničky posazeni na koberec. Sklípek je opravdu malý a to tak , že si spolu s interprety doslova dýcháme z úst do úst a navzájem se v kruhu dotýkáme nohama.

Sitar, kytara, dvě hliněné amfóry a dav, starověký íránský nástroj. Vypadá jako velká tamburína, ale ten zvuk, ten zvuk je jedinečný a ničím nezaměnitelný. Sedíme v šeru lucerničky a hudba námi doslova prochází. Výkon hudebníků společně s akustikou sklípku rozbušují naše srdce na plné obrátky. Přísun tolika endorfinů jsem už dlouho nezažil. Pod návalem hudby se mi chvěje snad každý sval na těle. Lenka nic neříká, Joahana nic neříká, nikdo nic neříká. Hudebníci se naplno oddávají hraní na nástroje. My se naplno oddáváme poslechu hudby. Za celý večer nepadne jediné slovo. Jak dokonalé splynutí s hudbou. Umělci během večera postupně utlumují světlo lucerny na úplné minimum.

Před půlnoci sedíme ve sklípku skoro při úplné tmě.. Toho využívá jeden z Maziarových bratrů a začíná hrát na starý mosazný hrnec. Kuchyňskou vařečkou pomalu krouží kolem dokola tak dlouho, až se hrnec sám od sebe začíná probouzet a vydávat prazvláštní melodii. Melodii, která je stějně jako melodie „davu“ s ničím nezaměnitelná. Melodii, kterou v době půlnoci vnímáme až mysticky. V duchu si přeji aby, Maziar ještě jednou zahrál na „dav“. Mé tajné přání je posléze vyslyšeno. Maziar znovu rozezvučuje tento krásný hudební nástroj. Hru na „dav“ nejspíš sám emotivně prožívá, a podává proto strhující výkon. Slovy se to nedá popsat. Nádhera, krása, úžas …….. Těší mě, že jsem měl celý večer zapnutou kameru a vše nasnímal. Obraz ze sklepa není skoro žádný, jen malé světlo lucerničky. Ale zvukový záznam se zachoval dokonale. A tak budeme mít zdokumentovaný jeden z nejsilnějších zážitků na našich cestách.

Je téměř jedna hodina v noci a umělci se omlouvají, že nás tak dlouho zdrželi a otravovali. Kdyby tak věděli, jak krásný večer pro nás připravili. Ale Íránci jsou v tomto směru velice zdvořilí. Pořád se za něco omlouvají. Ležím na zemi v pokoji a nemohu usnout. Srdce mi stále buší na plné obrátky, svaly jsou rozklepané a v uších mi pořád dokola zní ta úžasná hudba. Nikdy nezapomenu na tohle setkání a na můj nehlubší zážitek s hudbou.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.