Na severním pobřeží Hondurasu a Guatemaly, mezi honduraským ostrovem Roatán a guatemalským St. Vincent, žijí se svojí specifickou kulturou černoši Garifuna. Se španělštinou mají často potíže, mluví anglicky, protože od roku 1797 patřila tato oblast pod správu Velké Británie. Jsou potomky severoafrických otroků a karibských indiánů a jejich hudba je známa široko daleko. Chci ji slyšet, chci vidět jejich tanec, tanec garifuna.
V pupku světa
Z Puerto Barrios do guatemalského přístavu Lívingston se dá dostat nejsnáze po vodě přes zátoku Amatique. Motorová loď má záď zaskládanou zavazadly, na okrajích paluby se moc nedá sedět, protože jsou rozpáleny do oranžova. Muž asi padesátiletý, nakrátko ostříhaný se naklání přes palubu a vyhlíží Lívingston, město, které naposledy viděl před dvaceti lety. Opustil je tehdy kvůli práci, teď jede navštívit sestru. Když o sobě vypráví, vypadá klidně, jako by se vracel po pracovním týdnu domů. Jen občas zpod některých poznámek probleskne napětí a zvědavost: Poznám ještě naši ulici? Je pekařství na rohu stále bílé? Když slyší, že se chceme podívat na vodní kaskády Siete Altares (Sedm oltářů), které jsou od Lívingstonu hodinu a půl cesty, šel by rád s námi. „Ale nevím, jak to bude vypadat doma.“ Loď si razí cestu mezi vlnami. Muž ukazuje prstem: támhle je ještě Honduras, toto je Guatemala, a tam ty dva ostrůvky na obzoru Belize. Takřka pupek světa. V přístavu Lívingston se s mužem prozatím loučíme. Kdyby to vyšlo, sraz ve dvě. Mizí s rancem v jedné z ulic, už ho nespatříme. Měl si určitě se sestrou co vyprávět. Od přístavu vede zvolna stoupající ulice, s trochou nadsázky místní turistická tepna. Vystoupá, vyplýtvá svá lákadla na cizí návštěvníky a obytnými, méně upravenými domky klesá až k příbytkům s otevřenými verandami, které si užívají stínu pod palmami na pobřeží moře. Lívingston leží na cípku pevniny, kterou jeho ulice přetínají napříč.
Dáváme si s Komisem rozchod. Jde vyhledat bary Ubahu a Ubafu, protože
v jednom z nich nám měl nechat vzkaz z Panamy cestující Štěpán.
Poklekám u deky s rozloženým zbožím. Prodejcem je vysoký mladík s dlouhými zacuchanými vlasy, nevypadá jako domorodec. Nabízí kožené brašničky sešité lýkem a náušnice různého druhu, přes typické guatemalské látkové postavičky po dlouhé kovové náušnice. „Ty jsou z Argentiny,“ informuje mne a odhalí své zažloutlé zuby. Oba jsme, jak se ukazuje, Evropané. Já Češka, on Španěl. Potkávám dalšího poutníka na cestě. Vyrábí své taštičky, které pak vyměňuje za zboží s jinými obchodníky.
Ve Střední Americe je už půl roku. Tento způsob toulání není neobvyklý, už v Hondurasu na nás povykovali prodávající Španělé a v mexické Oaxace jsem měla příležitost poznat obchodnickou dvojici Italů. Místní obyvatele nechává turismus chladnými. Ano, ebenové holčičky nabízejí, že mi za úplatu zapletou jejich černošské copánky, ano, na ulicích jsou stánky se suvenýry, ale vše jakoby mimochodem. Obrovský, rozložitý černoch se pobaveně dunivě směje, když odhalí moji domněnku, že u soukromníka bude přeprava loďkou na vzdálenější část pobřeží levnější. Chvíli klábosíme, pak se rukoudáním loučíme.
Rybář
Půjčí nám talíře a s úsměvem vrtí hlavou, když mu nabízíme ochutnat. Žije tu se synkem. Ve dveřích jsme jen minuli vysokou mladou černošku. Juan s ní mluví nepatrně z patra. Pak přichází jeho syn. Nesměle pozdraví a mizí ve svém pokoji. Domek je zděný, v kuchyni plynový sporák, v jídelně festovní dřevěný stůl s vysokými polstrovanými židlemi. Jiného nábytku málo. Koupelnu tvoří typický středoamerický „dřez“ na betonovém dvorečku. Juan se moc neptá, ale v očích se mu zvědavé otazníčky jen hemží. Vyprávíme mu tedy, kde jsme se tu vzali a co tu děláme. Sedí naproti nám a mlčky pozoruje. „Kde budete spát?“ Chtěli jsme ve stanu, ale na pobřeží není vhodné ani místečko, takže rádi přijímáme nesmělou Juanovu nabídku přístřeší, v niž jsem tajně doufala.
Srdce Garifuny
Chceme navštívit bar Ubahu, mají tam hrát bubny. Juan s námi posílá svou mladou ženu, která může být tak o pět let starší než my.
Vyrušila mne naše mladá průvodkyně, že už půjde. Nechce se jí tu zůstávat. Přesvědčím ji, že dojdeme sami. Je to přece pár desítek metrů. K další rytmické seanci se úvodním tancem transvestity nechávají strhnout i ostatní. Bez výjimky však místní. Jen s velkým úsilím se jim daří dostat na plac také jemné blonďaté cizinky, které pak nesměle po evropsku v souladu s nejmírnějším bubnem pohupují boky a hned, jak mohou, prchají z parketu, z udusané hlíny pryč. Schopnost pohybu není v tělesné konstituci. Vyzvání k tanci přijímá korpulentní Američanka. Je v ní cit a spontánnost. A nesmělé slečny jen překvapeně mrkají.
