Galicie – okolí slavného Santiaga de Compostela. Aneb vrátit se zpět znamená objevit něco nového

Svatojakubskou cestu jsem prošla dvakrát a všechny cesty do toho regionu beru jako další pouť. A tak moje kroky vedou symbolicky do hotelu svatého Františka z Assisi, který byl jedním z mnoha významných poutníků. Je to sice hotel vyšší cenové kategorie, ale přespávají v něm i poutníci, jimž věk radí, že na konci cesty mají nárok na pohodlí. Strohá budova, stroze zařízené pokoje, nádherný refektář, z kterého shlíží svatý Jakub a František z Assisi s výrazem nabádajícím, aby se strávníci příliš nepřecpávali. Skupina japonských poutníků to ale nebere moc vážně. 

Na každém patře sošky svatých, vstup s velmi jednoduchou recepcí s kamennou tumbou uhlíře. Údajně na popud Františka z Assisi postavil celý klášter, který je coby kamenem dohodil vzdálen od katedrály, kde se ukrývají ostatky svatého Jakuba. Přijíždím sem v týdnu před velikonočními svátky, je večer, tma, a tak mě nezarazí, že před hotelem, na který je nalepen kostel stejného jména, jde průvod s nosítky. Je to však jen zkouška na pravé Velikonoce, protože nosiči i muzikanti jsou oblečeni civilně. Místo smutných a někdy až přehnaně realistických sochařských výjevů z bible sedí nahoře na nosítkách mladík s nohou v sádře a hraje na trumpetu. Je to krásné polidštění tradice, která se za týden zmocní města v duchu velkolepé trudnomyslnosti.

Padrón a galicijská Božena Němcová

Santiago de Compostela není však cílem mé cesty. Tentokrát chci vidět jeho okolí. A tak se vydávám do Padrónu, městečka, o kterém jsem si myslela, že je slavné hlavně díky svým malým zeleným papričkám, které se opékají na grilu a pokapané olejem a mořskou solí se pojídají jako galicijská lahůdka. Ale procházka městem, které se zrovna připravovalo na sobotní trh, mě přesvědčila, že je tu k vidění mnohem více. 

Tak za prvé, městečkem prochází pokračování Svatojakubské cesty vedoucí na pomyslný konec světa, na Finisterre (Fisterra po galicijsku). Proč právě tudy? Jednoduše proto, že právě sem připluli na bárce s ostatky svatého Jakuba Staršího jeho dva žáci. Zde loďku uvázali k velkému kameni a na typickém galicijském povozu je odvezli do místa, kde byly v pozdějším Santiagu nalezeny. Kámen i replika povozu zde stojí, v tom ranním trhoveckém hemžení však jako by nebyly. Historii zde válcují trička a džíny, jakož i jiné zbytečnosti. Přesto se nořím do parku se stánky, protože bych ráda ulovila nějakou fotku s nádhernými platany, které zdobí skoro všechna španělská náměstí a dávají jim stín v parném létu. 

A co nevidím. Socha Rosalíe de Castro. A pak mi to najednou dojde. To je ta slavná galicijská Božena Němcová, zakladatelka a podporovatelka galicijského jazyka a literatury! Tak tady se narodila. Najednou si vzpomenu, že v nádherné stropní vitráži v radnici ve městě La Coruña figuruje její jméno mezi jmény čtyř žen, které nějakým způsobem přispěly k samostatnosti a obrodě Galicie. A zmocní se mě jakási nostalgie nad tím, že tato, ač kamenná, přesto stále živá Rosalía de Castro musí shlížet na přízemní hemžení stánkařů prodávajících všechno jiné než její krásnou poezii.

Nejširší nabídku průvodců a map Španělska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pazos ve Vilagarcía de Arousa

Další moje kroky vedou do Vilagarcía de Arousa. Cílem je objevit, co to jsou takzvané pazos. Podél pobřeží směrem na jih od Santiaga je jich celá řada, a jak brzy odhalím, jedná se o bývalá šlechtická a panská sídla, která však mají úplně jinou podobu než paláce v Andalusii nebo v Madridu. Bouřlivý oceán a časté deště jsou všudypřítomné, a tak tyto paláce jsou nenápadná kamenná sídla, obklopená ovšem nádhernými zahradami s kamennými altánky, zídkami a jezírky. 

Botanické bohatství Galicie je poměrně neznámé. Galicijské zahrady jsou domovem více než 80 druhů kamélií a více než 3000 různých odrůd, což z tohoto regionu činí po Japonsku druhý region na světě s největším počtem druhů kamélií. Kamélie jsou dnes symbolem galicijské zimy, daří se jim zde díky teplotně příjemnému a deštivému počasí. Moje kroky vedou do Pazo de Rivadulla a Pazo de Rubiáns. Žádná prohlídka interiérů se nekoná, jsem tak ušetřena výkladu o porcelánových servisech. Zato moje srdce plesá, protože zahrady v napůl francouzském a anglickém stylu jsou prostě úžasné. Na konci března zde kvete snad všechno. A hlavně ty nádherné kamélie, kvůli kterým jsou pazos slavné, a vedle nich azalky, kafrovník a obrovské platany. A zase se mi to v hlavě spojuje a já se vracím o mnoho let zpátky, kdy jsem zavítala na nádhernou výstavu kamélií na nádvoří univerzity v Santiagu de Compostela. Vůbec jsem tenkrát netušila, proč zrovna výstava kamélií a jaký mají tyto květy význam pro Galicii.  

V Pazo de Rubiáns navíc ochutnávám jejich skvělé bílé víno, vlastní značka. Láhev je trochu velká, takže si bohužel nic nekoupím, ale to ještě netuším, že na letišti při odletu si toto skvělé víno, které si vůbec nezadá se slavným Ribeiro nebo Albariño, budu moct koupit. Loučím se s romantickou krásou zahrad a vydávám se směrem k Finisterre. 

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Finisterre – pomyslný konec světa

Také jsem tam kdysi dávno byla, oceán bouřil a pršelo jako z konve, takže pocit konce světa byl dokonalý. Tentokrát je nádherný slunný den a já si vychutnávám pohled na takzvané rías. Jsou to fjordy, ale jiného rázu než v severských zemích. Tady se oceán při přílivu prudce vlije do řek, které do té chvíle vypadají jako široká vyschlá bažinatá koryta, a celé je zavodní a zasolí. A pak se zase při odlivu moře stáhne a řeka na chvíli zmizí. Ve starých rybářských vesničkách jako třeba Muros o tom vědí své. Kolem malé pláže posedávají lidé na velkých kamenech, pojídají zmrzlinu, ale na koupání je ještě brzy.  Kolem se honí děti, ale vždycky zmizí kamsi do neznáma a zase se vynoří zpoza domků, a tak se vydávám prozkoumat, kam že to mizí. A nemohu než říct WOW. 

V úzké uličce s řekou na dohled stojí vedle sebe jako vojáci na stráži galicijské sýpky zvané hórreos. Na vysokých kamenných sloupech, jako dámy na vysokých podpatcích, stojí malé domky, v kterých místní chránili úrodu proti vodě a hlodavcům. Dnes už sice tyto malé spižírny neslouží ke svému prvotnímu účelu, ale jejich krása spočívá v dokonale účelné jednoduchosti. Mají skvěle vymyšlené odvětrávání v  podobě tesaných kamenných mřížek. Ty jsou svislé nebo vodorovné a podle toho se pozná domovská oblast takové spižírny. A k tomu zdobné křížky na střeše z velkých kamenů s prudším sklonem, aby se častý déšť, tolik typický pro Galicii, nedostal dovnitř.

V Moros moje cesta nekončí a pokračuji dál směrem k Finisterre. Tam už došlo mnoho poutníků, některým se šlapalo asi velmi svízelně, nohy i boty ztěžkly, a tak kterýsi z nich tam zanechal olověnou botu (Pomník vzdávající poctu poutníkům). Na rozdíl od minulé cesty je můj příchod na Finisterre doprovázen sluncem, oceán se leskne, skaliska vypadají bezpečně. Přemítám, co se tu změnilo. Aha, možnost ubytování hned vedle majáku. 

Níže směrem k oceánu, kde žulové balvany začínají padat do moře, stojí budova zvaná Siréna, která je lidově známá jako „kráva z Fisterry“, aby varovala námořníky před nebezpečím, které na ně číhá. Opravdu má na každém rohu jednu hlásnou troubu, jako by to byly kravské rohy. Od roku 1888 tak upozorňuje společně se světlem majáku na nebezpečí pobřeží, kterému se přezdívá Pobřeží smrti. Odtud ze střechy budovy kdysi suchozemci komunikovali pomocí vlajek s loděmi, které projížděly kolem. Tady sídlil takzvaný přístavní dozor zvaný Semafor. A zatím, co jsem tu nebyla, se z této budovy stal maličký hotel s pěti pokoji pro romantické a movité klienty s názvem O Semáforo de Fisterra. Je tu ale také O Refuxio, gastronomický prostor, který, jak už jeho název napovídá, vítá poutníky a nabízí neskutečné výhledy i případný úkryt před nepohodou. Je to jedinečný gastronomický prostor, koncept námořnické taverny „mariñeira“, s občerstvením i ve stylu take away, aby si poutníci při pozorování nekonečna mohli vychutnat jídlo venku. 

A pak ještě objevuji něco, čeho jsem si při první cestě sem nevšimla. Pamětní desku Cap de Creus – Cape Fisterra. Byla sem prý umístěna v roce 1998 u příležitosti partnerství mezi španělským Cape Fisterra a portugalským Cap de Creus a chce zdůraznit, že se jedná o dvě nejvzdálenější místa mezi východem a západem Pyrenejského poloostrova. Takže zase další objev na již objeveném místě, který mi napovídá, že vždycky má smysl se vracet!

Nejlepší letecké spojení z Prahy do Santiaga de Compostela je přes Madrid, kde je navazující let do Galicie. Ze Santiaga jezdí turistické vláčky, kterými se lze přiblížit k šlechtickým pazos anebo se projet podél Pobřeží smrti. 

Více informací naleznete na https://www.spain.info/ a https://www.turismo.gal/inicio