Významná osoba Norského království. Absolvoval několik polárních výprav, pokusil se dosáhnout Severní pól na lodi. Po expedicích působil jako univerzitní profesor a později politik. Věnoval se lidskoprávním tématům a za svůj systém pomoci uprchlíkům získal Nobelovu cenu míru.
NANSEN Fridtjof (* 10. 10. 1861, Store Frøen nedaleko Osla, Norsko, † 13. 5. 1930, Lysaker, Norsko) – norský polární badatel a politik
Na podzim 1888 roznesl telegraf po světě zprávu, že mladý norský přírodovědec, kterého až dosud znala především odborná veřejnost, přešel v čele pětičlenné skupiny odvážlivců napříč Grónskem. Už od mládí přitahovaly Fridtjofa Nansena polární končiny. S hrdostí se hlásil k jednomu ze svých předků Hansi Nansenovi, který v roce 1614 odplul na lodi svého strýce do Bílého moře a strávil zimu na poloostrově Kola.
Jednadvacetiletý student zoologie se v březnu 1882 vydal na cestu s lovci tuleňů na lodi Viking. Při jejich plavbě ledovým oceánem se přiblížil ke Grónsku a získal námořní zkušenosti v polárních mořích, které mohl později využít. Začal se věnovat oceánografii a glaciologii, aby v nich mohl pokračovat při plavbách a cestách polárními moři a kraji.
Po několika měsících se F. Nansen vrátil s Vikingem do Norska a přijal místo konzervátora (tj. správce) zoologických sbírek muzea v Bergenu. Dokončoval přitom svá univerzitní studia, jejichž náplní bylo v závěru zkoumání ústředního nervového systému. Nepřestával se zabývat projektem výpravy do Grónska a sotva dostudoval, vydal se s dalšími pěti polárníky (byl mezi nimi O. Sverdrup) na Island, kde nastoupili na dánskou loď Jason a s ní se vydali 11. 6. 1888 ke Grónsku.
Výprava do Grónska
Loď se zvolna probíjela podél východního pobřeží ostrova až do blízkosti zálivu Sermilikk (66° 24’ severní šířky), kde její další plavbu zahradily ledové kry. Nansenova nevelká výprava se na malých člunech přeplavila (11 7.) podél zaledněného pobřeží k jihu a 29. července driftující led obrátil směr jejich plavby k severu. Konečně se 10. srpna 1888 Nansen rozhodl se svými druhy opustit čluny a z mysu Gyldenlöwe se vydat dál na lyžích (22. 8.). Při několika měsících pobytu v Grónsku se norští polárníci naučili mnohé od Eskymáků a v jejich osadách sledovali způsob života obyvatel ostrova.
Obtížně, krok za krokem, postupovala Nansenova skupinka pustinami vnitrozemí Grónska. Časté sněhové bouře jim nedovolovaly postupovat rychleji než jednu či dvě míle denně. Vystoupali do výšky 2 700 metrů (17. 9.) a 21. září 1888 se konečně dostali k západnímu pobřeží. Dokázali, že grónské vnitrozemí je pokryto ledem (vyvrátili původní myšlenku ÚN. A. E. Nordenskjölda) a provedli řadu meteorologických měření a pozorování. Nansen upozornil na existenci pólu chladu, který ovlivňuje počasí daleko od Grónska. Po čtyřiceti dnech a po překonání 560 km na lyžích se přeplavili do misionářské osady Ny Herrnhut (3. 10.). Nansen se odtud vydal na vlastnoručně vyrobeném kajaku do Godthaabu pro potraviny a pomoc. Poslední loď, kterou se mohl se svými druhy vrátit domů, však už odplula, a norská výprava musela v Grónsku přezimovat. Teprve 15. dubna 1889 připlula očekávaná loď a F. Nansen i jeho přátelé se mohli vrátit do Evropy (21. 5. 1889).
Cesta na Severní pól známou lodí Farm
Záhy po návratu z Grónska se F. Nansen začal zabývat myšlenkou na výpravu k severnímu pólu. V únoru 1890 představil veřejnosti projekt, jak dosáhnout nejsevernějšího bodu Země na lodi (za přispění mořského proudu, který směřuje od pobřeží východní Sibiře ke Grónsku) a na saních se psími potahy. Trpělivě získával podporu odborníků a sháněl peníze na chystanou cestu. Na základě polárních zkušeností postavili v norských loděnicích loď Fram (Vpřed), která se pod velením Otto Neumanna Sverdrupa s dvanáctičlennou posádkou vydala o svatém Janu v červnu 1893 z Osla na svou severní pouť.
Fram se zastavila v Bergenu a v Tromsø a 21. července opustila Vardø a pokračovala východním směrem. Přiblížila se k souostroví Nová země (25. 7.) a průlivem Jugorskij Šar proklouzla do Karského moře. U osady Chabarovo nalodila posádka speciálně cvičené sibiřské psy. Po krátké přestávce pokračovala Fram (4. 8.) v plavbě ledovým oceánem. Minula ostrov Bělyj a dostala se na úroveň poloostrova Tajmyr. Na několik dnů se Nansenově expedici podařilo plout volným mořem, až 20. září 1893 narazila Fram severozápadně od Novosibiřských ostrovů na souvislé ledové pole, ve kterém na 78. stupni severní šířky zamrzla. Speciální konstrukce lodi zabránila jejímu rozdrcení tlakem ledu. Vyvážená strava a pečlivě zorganizovaný režim pomáhal výpravě při dlouhém zimování. S driftujícím ledem se Fram obrátila k západu, ale po roce se dostala pouhých 150 km od výchozího bodu. Na konci roku 1894 se dostala až na 83° 24’ severní šířky, ale dál k severu už nepokračovala.
Loď vyměněna za lyže a psí spřežení
Při druhém přezimování (1894–95) se Nansen rozhodl dosáhnout na saních a s lyžemi nejsevernějšího bodu Země. Vydal se v doprovodu Fredrika Hjalmara Johansena (1867–1913) se psím spřežením k pólu. S obtížemi se dostali na počátku dubna (6. 4.) až na 86°14’ severní šířky (tj. na rekordních 450 km od pólu), kde jim navršené kry a vodní kanály přehradily další cestu: V pondělí, 8. dubna. Ne, led je čím dál tím horší a nepostupujeme nic; řetěz šel za řetězem a museli jsme jeti jen přes samé ledové balvany. Vydali jsme se ráno kolem 2. hodiny na cestu a pokračovali v ní, pokud jsme mohli, při čemž jsme byli nuceni sáně po všecken čas skoro nositi; konečně bylo toho už přes příliš. Pospíšil jsem ještě na lyžích hodný kus napřed, ale shledal jsem, že není žádné naděje na postup; i s nejvyšších vrcholků viděl jsem všude stejný led. Až k obzoru prostírá se opravdový chaos ledových balvanů. Postupovati dále nemělo by smyslu; obětujeme drahocenný čas a nedocílíme tím ničeho. Ustanovil jsem tedy, že se vrátíme a že budeme postupovati směrem k Mysu Fligely.
Obrátili se nazpátek a postupovali za nesmírně obtížných podmínek. Neustále se snižoval počet psů schopných tahu a Nansen s Johansenem se pohybovali na lyžích a přepravovali přes vodní kanály na kajacích s primitivní plachtou, která jim pomáhala využívat sílu větru. Dospěli až k východnímu cípu Země Františka Josefa (14. 8.), kde je zastihla polární noc. Přežili ji v kamenné chatrči a 19. května 1896 se mohli vydat ke Špicberkům. Na Northbrookově ostrově se potkali (18. 6.) s britskou expedicí Fredericka George Jacksona (1862–1938), která od roku 1894 zkoumala Zemi Františka Josefa (zjistila, že ji tvoří mnoho drobných ostrovů a ostrůvků). S Jacksonovou lodí Windward se Nansen a Johansen vrátili 7. srpna 1896 do Norska.
Loď Fram zůstávala v Severním ledovém moři až do května 1896, kdy se mohla vydat podél pobřeží Tajmyru průlivem Vilkického do moře Laptěvových, ke Špicberkůma do přístavu Vardø. Přistála v Norsku krátce po návratu F. Nansena (20. 8. 1896).
Kariéra profesora
Po návratu do vlasti přijal Nansen profesuru na univerzitě v Kristianii (Oslo) a stal se významným expertem, který cennými radami pomáhal badatelům, chystajícím se na výzkumné cesty polárními končinami. Na lodi Fram se v letech 1898–1902 plavilo šestnáct mužů pod velením Otto Sverdrupa podél západního pobřeží Grónska. Znovu ji využil ÚR. Amundsen při cestě k jižnímu pólu (1910–12). Dnešní návštěvníci si ji mohou prohlédnout ve zvláštní muzejní budově na poloostrově Bidgøy v Oslu.
Politické ambice, humanitární pomoc a Nobelova cena míru
Po osamostanění Norska se F. Nansen stal na dva roky diplomatickým zástupcem nového království v Londýně (1906–08). Na pozvání carské vlády cestoval v letech 1913–14 po Sibiři a zjišťoval možnosti hospodářského využití této rozsáhlé části ruského impéria (vydal o této otázce knihu Sibiř, země budoucnosti, která roku 1918 vyšla česky). Za první světové války organizoval akce na pomoc válečným zajatcům a po jejím skončení zastupoval Norsko ve Společnosti národů. V době hladomoru v Sovětském Rusku (1921–22) zajišťoval finanční prostředky a potraviny pro hladovějící děti.
Vytvořil systém pomoci uprchlíkům, které občanská válka a politický útlak vyhnaly z domova (Nansenův pas). Za svou činnost obdržel v prosinci 1922 Nobelovu cenu míru. Třiašedesátiletý Nansen se v roce 1925 vydal do Arménie, aby se přesvědčil o životních podmínkách Arménů, kteří se do Zakavkazska uchýlili před tureckou genocidou. Až do konce života věřil v cestu k udržení trvalého míru.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
