Dodnes není jasné, jestli na Severním pólu poprvé stanul polárník Cook či polárník Peary. Většina lidí ale Cooka prohlašuje za lháře a přiklání se na stranu Pearyho.
Frederick Albert Cook
21. duben – severní pól. – V doprovodu mladých Eskymáků jménem Aleweh-lah a E-tuk-i-shook dosáhli jsme dnes v poledne 90°, místo v Polárním moři 520 mil severně od Svartevoegu. Byli jsme 35 dní na pochodu. Doufám, že zítra se budu vracet cestou, vedoucí trochu západněji, než jakou jsme přišli.
Kopie zprávy, zanechané údajně v kovovém pouzdru na severním pólu, měla být důkazem prvenství dr. Fredericka Cooka v zápolení o severní vrchol země. O necelý rok později (6. 4. 1909) však prohlásil další z amerických polárníků R. Peary, že v nejbližším okolí pólu nenašel žádné podobné sdělení a že teprve on dospěl na 90° severní šířky. Získal podporu amerických podnikatelských kruhů i National Geographical Society a v očích veřejnosti proměnil Fredericka Cooka na podvodníka.
Poprvé v ledové krajině
Polární zkušenosti získal Frederick Cook na Pearyho polární výpravě, která v zimě 1891–92 přezimovala v Grónsku a v červnu 1893 dospěla až na mys Independence (82°severní šířky). V roce 1897 se vydal s belgickou expedicí, kterou vedl A. de Gerlache de Gomery (jejími členy byli též R. Amundsen a H. B. Arctowski) do Antarktidy. Na lodi Belgica proplul k Jižním Shetlandům a ke Grahamově zemi a poté, co Gerlachova loď v březnu 1898 zamrzla v Bellingshausenově moři, přezimoval spolu s dalšími účastníky v blízkosti šestého světadílu. Cookovy lékařské znalosti pomohly výpravě přežít svízelné podmínky jihopolární zimy.
Podle vlastních slov vystoupil F. Cook v roce 1906 na Mount McKinley (6 194 m) na Aljašce. Jeho tvrzení však popřeli horolezci Hudson a Stuck, kteří v roce 1913 skutečně vystoupili na nejvyšší horu severní Ameriky.
Zatímco Pearyho loď Roosevelt opravovali v docích a Peary podnikal přednáškové turné, na němž propagoval chystanou polární výpravu, vydal se F. Cook k severnímu pólu. V červenci 1907 vyplula jachta John R. Bradley z přístavu Gloucester k severu. Podél Labradoru se vydala ke Grónsku a k osadě Annoatok, nejsevernějšímu osídlenému místu na ostrově. Odtud se jachta 3. září 1907 obrátila nazpět a s Cookem zůstal na severu jen polární nadšenec Rudolph Francken.
Dva na severu
Společně se oba polárníci přichystali na přezimování a plánovali trasu pro postup k pólu. Spolu s Eskymáky opustili v únoru 1908 Grónsko a přes zamrzlý Smithův průliv se přepravili k mysu Sabine na Ellesmerově zemi.
Mezi polárními ostrovy se protáhli k útesu Svartevoeg na okraji ostrova Axela Heiberga. Odtud vykročil F. Cook s Eskymáky Etukišúkem a Áwelou 18. března 1908 po nerovném ledu Severního polárního moře k pólu: Pochodovali jsme usilovně kupředu den za dnem. Cestovali jsme vždy tak dlouho, dokud neumdleli psi nebo dokud nás mohly nést nohy. (…) Za dobu od konce polární noci na sklonku února k prvnímu dvojnásobně dlouhému dni a půlnočnímu slunci jsme se temnotami při teplotách, za nichž tuhla krev, přes krkolomné nerovnosti neznámého světa ledu probili k místu, odkud zbývalo k pólu ještě 200 mil (8. 3., 86°36’ severní šířky).
Podle Cookova vyprávění se jeho skupinka zvolna přibližovala k „velkému hřebíku“, jak říkali eskymáčtí průvodci. Až přišel 21. duben 1908: Naposled jsme vykročili přes barevně se lesknoucí plochy, šplhali přes zlatě a purpurově se lesknoucí vrcholky, až konečně – pod jasným, modrým nebem s planoucími červánky jsme došli k cíli! Triumf naplňoval mé srdce. Marnivý odlesk slunečního svitu v nás nechal odplynout celý svět nevýslovného utrpení! Stáli jsme na vrcholku světa! Naše vlajka se vzdouvala v mrazivém dechu větru severního pólu, popisoval F. Cook o tři roky (1911) později své pocity.
Nevěrohodná cesta z pólu
Poněkud nevěrohodně zní Cookovo tvrzení, že se vydal nazpátek odlišnou trasou, než jakou dospěl k pólu. Zamířil poněkud západněji, k ostrovům na severu Kanady. Dostal se spolu se svými průvodci k ostrovu Ellefa Ringnese a pokračoval Wellingtonovým průlivem a podél pobřeží ostrova Severní Devon (Lancaster Sound). Saně, pro které byl terén neprostupný, nahradil člun. Na konci srpna 1908 se přiblížila polární noc a Cookova skupinka musela přezimovat na mysu Sparbo.
Teprve 18. února 1909 se mohli s opravenými saněmi vydat na další cestu. Po dalších útrapách se podél Ellesmerova ostrova dostali k mysu Sabine a odtud do Annoatoku v Grónsku. Přes Etah zamířil F. Cook na jih do Uppernaviku, kam dorazil 20. května 1909. S dánskou lodí Godthaab odplul 20. června 1909 do Kodaně a z dánské metropole ohlásil 1. září 1909 světu, že se stal prvním člověkem na severní točně.
Po návratu do Spojených států se musel Cook potýkat s pochybami o svém úspěchu. Prvenství si připisoval R. Peary, podporovaný vlivnými americkými politiky a National Geographical Society. Proti Cookovi se postavili významní polárníci K. Rasmussen a V. Stefansson. Podle všeobecného mínění byl Frederick A. Cook pouhým podvodníkem. Špatná pověst mu přitížila v roce 1930, kdy byl souzen za spekulace s ropnými pozemky. Rozsudek ke 30 letům žaláře a pokutě 12 000 dolarů byl nejvyšším trestem za podvod v historii americké justice. Teprve v květnu 1940 udělil prezident F. D. Roosevelt Cookovi milost – za necelé tři měsíce Frederick Albert Cook zemřel.
V roce 1977 vyslovil ruský polárník (a historik dobývání polárních oblastí) Alexej Trešnikov názor, že Cook sice v roce 1908 nedosáhl severního pólu, ale byl mu velmi blízko.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
