(* 7. 1. 1890 Velká Bystřice u Olomouce, † 19. 8. 1973 Brno) – český geograf
František Vitásek absolvoval gymnázium v Olomouci a filozofickou fakultu pražské univerzity, kde roku 1915 obhájil disertační práci Staré ledovce poloostrova balkánského. Učil na gymnáziu v Kolíně a na obchodní akademii v Praze. Roku 1924 se habilitoval na brněnské univerzitě, o tři léta později byl jmenován mimořádným a roku 1931 řádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně.
Po válce, která si vyžádala mnoho obětí mezi brněnskými geografy (popraveni byli F. Koláček, F. Říkovský a B. Hrudička), Vitásek začal budovat novou katedru geografie na brněnské univerzitě, pomáhal při vzniku přírodovědecké fakulty v Olomouci. Podílel se i na práci Kabinetu pro geomorfologii ČSAV, který byl roku 1963 přeměněn na Geografický ústav ČSAV. Již roku 1952 byl jmenován členem-korespondentem akademie věd. Do důchodu odešel roku 1960, ale až do smrti udržoval kontakt s vědeckou obcí.
Svůj vědecký zájem Vitásek orientoval na geomorfologii. Od studií jej zajímal výzkum tvarů vymodelovaných činností ledovce, výsledkem byla monografie Naše hory ve věku ledovém. Zabýval se i studiem krasu, ve 20. letech zkoumal nově objevené Demänovské jeskyně. Nemalou pozornost věnoval rovněž klimatologii.
Jako dlouholetý univerzitní profesor napsal celou řadu zeměpisných učebnic. Nejznámější z nich je Fysikální zeměpis ve třech dílech (I.Ovzduší a vodstvo, 1934; II. Pevnina, 1935; III. Rostlinstvo a živočišstvo, 1938), který se během 40. a 50. let dočkal dalších tří vydání. Po vědecké stránce je Vitáskovo kompendium dnes již překonáno, ale pro svou srozumitelnost a přehlednost je dodnes studenty používáno jako vysokoškolská učebnice. Je také autorem publikace Začátky moravské geografie, 1952.
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
