FOTOREPORTÁŽ: Život v mongolské jurtě očima Martina Loewa

Jurty pastevců v poušti Gobi. Zrovna zde by člověk čekal nejskromnější podmínky připomínající středověk. A ono ne! Tedy přiznejme si, způsob života těchto kočovníků, jejich vaření i hygiena, to všechno ten středověk velmi připomíná. Ale do toho jim rovnýma nohama padla nejmodernější současnost. Malý solární panel na střeše jurty celý den nabíjí akumulátor, aby potom večer mohla rodina zasednout kolem televize a lovit satelitní programy.

V rozích střech tibetských buddhistických chrámů bývají hlavy strašlivých draků s ostrými zuby a vypoulenýma očima. Tito draci mají vyděsit a odradit všechny zlé duchy, kteří by snad do posvátného prostoru chrámu chtěli vstoupit. Zavěšený zvoneček ve větru zvoní a funguje tak jako další duchařské plašítko. Obrázek je z mongolského kláštera Erdenedzú na okraji města Charchorin.

Čingischán – vlastním jménem Temüdžin – je nepochybně nejvýznamnější postavou mongolských dějin. Ve světě se těší pověsti krutého válečníka, jehož vojska se před ničím nezastavila. To je jistě představa pravdivá, nikoliv však úplná. Mongolové svého Čingischána stále více také vnímají jako osobnost, která dala v roce 1206 vzniknout prvnímu sjednocenému Mongolsku. Proto si jej teď posadili i do velkolepého průčelí svého parlamentu.

Na těchto fotkách je zachycen malý regionální nádam v městečku Sayan Ovó ve středním Mongolsku. Nejslavnějším mongolským nádamem je samozřejmě ten obrovský svátek v hlavním městě Ulánbátaru, konaný v polovině července, ale svůj menší regionální nádam slaví každé léto i spousta menších měst po celém Mongolsku. A ony nádamy lokální nesou beze sporu větší kouzlo. Zde se veškeré dění odehrávalo na prašném hřišti za městečkem a místo velkých tribun diváci (a divačky) seděli na obyčejných dřevěných lavičkách. A nejhezčí jsou zezadu:)

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V čele hřiště, na kterém se odehrával festival nádam malém městečku Sayan Ovo, stálo cosi jako tribuna, což je hodně nadnesené označení. Připomíná zapomenutou autobusovou zastávku kdesi v pohraničí. Uvnitř je dlouhá lavice a stůl, u kterého sedí ti nejčestnější hosté celého festivalu, tedy nejstarší a vážení obyvatelé města. Jak říkal mongolský průvodce svou roztomilou angličtinou, zde sedí „village VIP“.

Na svátek Nádam se sjíždějí pastevci s širokého okolí místa, kde se festival koná. Dnes sice už mnohdy cestují v autech či ještě častěji na motorkách, ale někteří stále zůstávají věrni svému koni. Pastevcův sváteční modrý plášt s bohatým vyšíváním doplňuje moderní, elegantní a především čistý klobouk a šaramantní výraz ve tváři:)

Říká se, že správný Mongol umí jezdit na koni dříve, než se naučí chodit. Proč ne. Při obrovských rozlohách stepí, které jsou velké části mongolského národa domovem, se chození ani moc nevyužije. Pěšky tu fakt nikam nedojdete. To kůň, to je jiná. Však také žije v Mongolsku více koní než lidí. A život mongolských kočovníků se za posledních několik staletí příliš nezměnil. Pravda, vedle koní se začínají ve stepích objevovat motorky, pár aut a dokonce i výdobytky telekomunikační techniky, ale v zásadě tu lidé žijí po staletí stejně.

Tereldž je mongolský národní park zahrnující krajinu hor, širokých údolí s modřínovými lesy i zajímavých skalních útvarů a balvanů. Nejpozoruhodnější skalní útvar je označován jako „želva“, jenže – jak už to tak u skalních útvarů bývá – želvu připomíná jen při pohledu z jedné strany. Na téhle fotce je právě pohled netradiční, nikoliv želví. Co ale ten útvar připomíná odtud?

Mongolští pastevci se prý rádi navštěvují, kdykoliv k tomu mají příležitost. Asi je to tím, že těch příležitostí v nekonečných prostorách Mongolska nebývá mnoho. Takže když se poštěstí, je to vždy výjimečná událost. Proto se prý také na návštěvy nezvou, ale prostě rovnou přicházejí. Není třeba se ptát. Vstoupíte k někomu do jurty a jste na návštěvě. Tak se to dělá. Jednou jsme to také vyzkoušeli a byla to úžasná zkušenost vzájemného okukování. Zejména děti na nás mohly oči nechat.

Uprostřed pastevecké jurty většinou stojí jednoduchá malá kamna, jejichž komín je středem střechy vyveden ven. Taková kamínka pak neslouží jen k vytápění během zimních dní, ale samozřejmě také jako kuchyňská plotna k vaření. Pokud přemýšlíte, čím se v mongolských stepích topí, když ticíce kilometrů kolem neroste kousek dřeva, tak odpověď je snadná. V té bedně vedle kamen jsou sušené kobylince, kravince a další přírodní brikety. Jak obnovitelný zdroj energie!

Jednou ze základních potravin mongolských pastevců je pochopitelně sýr. Z mléka sice kočovníci připravují také máslo, coby nejběžnější tuk ke všeobecnému využití v kuchyni, ale sýr je základ. Během nepříliš dlouhého léta jej musí do zásoby na zimu vyrobit velké množství. A mongolský sýr nijak nezraje, nýbrž se pouze suší. Na slunci za jurtou.

Kumys, mongolsky „ajrak“, je velmi oblíbeným nápojem pastevců ze širých stepí. Jde o kvašené kobylí mléko, jehož požití je pro většinu Evropanů poněkud problematickou záležitostí. Když k podivné chuti přidámě ještě nevalné hygienické podmínky, za kterých tento mírně alkoholický nápoj vzniká, je na žaludeční potíže zaděláno. Většinou totiž ajrak kvasí v plastových modrých barelech, které však nikdo příliš neumývá a na mírně zpěněné hladině plavou hejna utopených mušek.

Obrázek téhle rozcuchané mongolské holčičky s copánky jsem pořídil u jednoho „stánku“ s kameny v poušti Gobi. Jsou totiž občas v místech, kde se očekává výskyt turistů, u cest takové stolečky s různými kameny posbíranými v poušti a domorodci se je tu snaží prodávat pocestným. Protože já si raději kameny na památku najdu sám, mohl jsem se místo nákupům věnovat fotografování dětí. A tahle holčička sice vypadá, že cumlá bílý kámen, ale je to onen sušený (a kamenný) mongolský sýr.