FOTOREPORTÁŽ: Uzavřená zóna Černobylské jaderné elektrárny 30 let po výbuchu očima redaktora Pohora.cz

Lidé se z pochopitelných důvodů vydávají na dovolenou k moři, do tepla anebo v zimě na hory za sportem, turistikou. Někdo má rád města, někdo miluje přírodu a vydává se do exotických krajin Asie či Jižní Ameriky. Většina si však vybírají takové destinace, kde je něco hezkého, kde je krásně a kde je bezpečno, nebo alespoň relativně bezpečno.

Prohlédněte si dalších 60 fotografií k článku…

Mám to trochu jinak:) V březnu 2015 a únoru 2016 jsem se s přáteli vydal do země zmítané občanskými nepokoji, do země s nestabilní politikou a špatnou pověstí a ještě ke všemu do oblasti, kde se v osmdesátých letech stala největší jaderná katastrofa v dějinách energetiky, která postihla miliony lidí. Už vám to sice prozradil nadpis, ale i tak se zopakuji – jel jsem navštívit Černobylskou elektrárnu, uzavřenou zónu kolem ní a také města Černobyl, Pripjať a Slavutyč. A co z toho mám? Plno zážitků na celý život a hlavně nezkreslený obraz skutečnosti. Očité svědectví naprosto rozptýlilo mé mylné představy, které se zakládaly na informacích z médií. Další důvod nevěřit všemu, co slyším, nevěřit všemu, co čtu.

Slavutyč – město, jež bylo postaveno krátce poté, co došlo k Černobylské havárii, kdy muselo být evakuováno město Pripjať. Ve městě vládne naprostá čistota. Nikde žádný papírek nebo jiný odpad. Dodnes většina místních obyvatel pracuje v černobylské elektrárně a pobírá dvojnásobek průměrného ukrajinského platu. Cenově je to i pro Čechy velmi levné. Pivo kolem 6 Kč, chleba 3 Kč, Ruská zmrzlina 0,50 Kč, čokoláda 10 Kč, jídlo v restauraci kolem 60 Kč. Byly zde troje non-stop potraviny a dalo se tam koupit všechno.

Slavutyč je asi 80 km od elektrárny, tam je hlavní oficiální vstup do zóny (zóna postižena radioaktivitou během havárie). Každé ráno jsme tedy velmi brzy vyráželi spolu se zaměstnanci závodním vlakem (nikoli závodním, ale závodním:) V černobylské elektrárně pracuje stále 3.500 lidí! Ano, deset let nefunguje, ale stále tam pracuje takové hafo lidí. Takže vlaky byly přecpané, až běda! Vlak má jedinou zastávku, elektrárna Černobyl, dál je vojenská kontrola a vstupní dozimetrické brány. Tam se fotit nesmí

Obrovský zážitek pak poskytl rozestavěný 5. a 6. blok reaktoru. Byl ponechán tak, jak jej opustili. S jeřáby a nedodělanými úseky. Nikdy nebyl v provozu a nikdy v něm nebylo palivo, takže jeho návštěva je relativně „bezpečná“. Rouška proti radioaktivnímu prachu, GoPro, Dozimetr, čelovka a cestovní pojištění, co se mi tak asi mohlo stát? 😀

Jedním ze zajímavých míst v zóně je rekreační oblast pro rodiny s dětmi, kousek od elektrárny, je opuštěná jako vše okolo. Měli to dobře vymyšlené. Kousek do práce, přesto krásná příroda. Trochu se jim to ale zvrtlo:(

Černobyl. Město nejblíže elektrárně, ale ani zdaleka tak zamořené, jako jiná místa. Lidé tu normálně bydlí, jen ti, kteří byli násilně evakuováni se většinou nevrátili, takže je tu plno stavení a ulic neobydlených a opuštěných.

Návštěva u Ivana Ivanoviče Semenjuka – navzdory evakuaci bydlí stále ve svém domě vprostřed uzavřené zóny. Jeho zdraví přímo souvisí s domácí pálenkou, kterou si sám vyrábí.

Další velmi zastávkou je vojenský prostor s vysílačem Duga – Oko Moskvy – obrovská anténa/vysílač pro válečné účely. Kolem vysílače je postavené malé město, tzv. Černobyl 2. Nachází se také v zóně, je to také kompletně opuštěné místo, nesmí se na ni lézt. Stavba měří přes půl kilometru na šířku a je vysoká přes 150 m. I když už je přes 10 let opuštěna a bez úržby, stále je znát kvalita materiálu, protože vše drží a lícuje. Velikost této stavby se nedá moc popsat, snad že je to… sakra velké:)

I když se to nesmí…přeci si to nenechám ujít! Horolezecký výkon, strach a nakonec krásný výhled na okolní rovinu a husté lesy. Vlevo vzadu je vidět elektrárna a nový sarkofág, který ještě není hotov a bude zřejmě stát 2 miliardy!!!! EUR. Stavba je nejen větší a sofistikovanější verzí sarkofágu, ale také největší pojízdnou stavbou na světě. Impozantní 105 metrů vysoká a 260 metrů dlouhá stavba se totiž (na rozdíl od původního krytu) nestaví přímo nad prostorem vybouchlého reaktoru, ale několik set metrů od něj. Poté se po speciálně připravených kolejích přesune přímo nad reaktor. Tam se udělají pouze poslední úpravy, aby stavba byla hermeticky uzavřena.

Pripjať – nejznámější město duchů – vybydlené a nikdy znovu neobydlené město zaměstnanců elektrárny. Polissja hotel – centrum města. Beton tu definitivně prohrává bitvu s přírodou. Náměstí, kde chodily tisíce lidí zeje prázdnotou, je pohlcováno přírodou, jako vše ostatní. Za hotelem je kulturní centrum, zničeno, opuštěno, rozkradeno a teď čeká na pozvolnou likvidaci. Za pár desítek let tu bude les a budou tu běhat koně Převalského (kterým se tu už dnes daří a celkem se množí) a bude tu bydlet mnoho dalších zvířat, bude tu růst mnoho rostlin. Tak by to vypadalo, kdyby zmizel člověk z měst.

Tribuna stadionu stojí, ale trávník se změnil v les. Tady i s jediným obyvatelem Pripjaťi – liška Simon Simonovič.

Ve školách se už nikdo nic nenaučí a knihy se za pár let promění v hlínu a posléze prach…

Houby rostou, ale není dobré chodit pro ně do lesů, je tam pořád velká radiace. Radioaktivní je prach, malé částečky, které unikaly z nechráněného reaktoru a ty se právě drží v pórovitých houbách, mechu nebo rezavém železe.