„Rapa das Bestas“ znamená v překladu zhruba „Stříhání bestií“ ve smyslu hovad, koní. Je to starý název a starý španělský obyčej, který podle tradice pochází z šestnáctého století.
Tanečníci skončili, potlesk utichl a celá aréna napjatě mlčí. Slunce praží nad hlavami diváků, kteří s očekáváním poslouchají hluk, který se nese z dáli s čím dál větší intenzitou. Dusot kopyt a občasné zaržání se rychle přibližuje a oči všech se upírají na bránu, která se pomalu otevírá. Dovnitř vbíhají splašení koně, jeden za druhým, až je skoro celá plocha zakrytá, a místo písku je vidět jen zmítající se moře hnědých koňských těl. Převalují se jako vlny a občas na sebe narazí, dva hřebci se střetnou proti sobě a vzepnou se vysoko nad hlavy stáda, kopyty proti sobě. A mezi nimi se jako smečka vlků míhají Loitadores.
Vyhlédnou si nějakého hřebce, oddělí jej od stáda a Loitadore, který je na řadě, se rozběhne a divokým skokem se mu vyhoupne na záda, jednu ruku zaboří do hřívy a druhou pozvedá v triumfálním gestu, zatímco dav aplauduje a kůň pod ním se vydává na zběsilý úprk. Zápasník jej ještě pobízí, aby se co nejvíc unavil. Poté se mu sveze po boku, přehodí mu paži přes krk a rázným trhnutím ho svalí na zem. Ostatní Loitadores už jsou mu po boku a nalehnou na koně, aby se nemohl zvednout. Rozvážně přichází ten nejstarší z nich, s ostrými nůžkami v rukou. Toto je Rapa das Bestas, Stříhání Bestií…
Záchrana před morem
Tento festival se každý rok pořádá na severu Španělska ve vesnici Sabucedo, vždy první sobotu, neděli a pondělí v červenci. „Rapa das Bestas“ znamená v překladu zhruba Stříhání bestií ve smyslu hovad, koní. Je to starý název a starý obyčej, který podle tradice pochází z šestnáctého století, kdy v oblasti řádil krutý mor, který si vyžádal stovky obětí. Ve vesnici Sabucedo žily tehdy „Las Vellas„, dvě stařeny, které orodovaly u Svatého Lorenza, jenž je patronem vesnice, aby je před morem ochránil. Slíbily mu, že pokud je ochrání, dají mu své dvě „bestie„, tedy dva koně. Vzaly veškerý svůj majetek a vydaly se žít do chatrče v lese opodál za vesnicí dokud mor nepomine, což se skutečně stalo a ony vyvázly bez úhony.
Ať už to bylo díky zásahu jejich patrona či díky tomu, že se tak pohotově odklidily do lesa, odevzdaly podle slibu své dva koně knězi vesnice. Kněz se jich hbitě ujal a brzo v jeho vlastnictví již nebyli pouze koně dva, nýbrž celé stádo. A jak se stádo rozrostlo a starost o koně byla již nad knězovy síly, rozhodl se je vypustit na pastviny a do vesnice je shánět jen jednou za rok, aby jim ostříhal hřívu, což se brzy stalo tradicí.
Dlouhá historie Rapa das Bestas
První „Rapa“ je zaznamenána v roce 1724 a v roce 1742 již používali stejný koncept, který známe z dneška, a který místní nazývají „curro„. „Curro“ znamená způsob, jakým se hříva stříhá, tedy že se všechna zvířata naženou do malé arény, a zároveň je to název pro tuto arénu. A jelikož bylo pořádná aréna vskutku brzy potřeba, postavili vesničané v roce 1779 poblíž kostela „Staré Curro„, v němž se následně Rapa začala pořádat. Od té doby obyčej zůstal nezměněný až do dnešní doby.
Vše začíná velkou mší brzy ráno v sobotu. Vesničané se modlí k Svatému Lorenzovi, aby se během slavnosti nikomu nic špatného nepřihodilo.. Po tomto emocemi prodchnutému obřadu se vydají do kopců a pastvin nad vesnicí, aby koně nahnali dohromady a poté je navedli na ohrazenou cestu dolů do vesnice a skrze ni dál k aréně, která je vystavěna na jejím okraji. V aréně jsou koně natěsnáni na úzkém prostoru a „Loitadores„, zápasníci, se proplétají mezi nimi, vybírají jednoho koně po druhém, a pak se na ně vrhají, naskočí jim na hřbet a proženou je po aréně, dokud se koně trochu neunaví. Jakmile se koně po počátečním šoku vyčerpají, jsou strženi na zem, kde jim zápasníci ostříhají hřívu. V dnešní době je přitom zároveň také očkují.
O hřívu ani očkování však nejde, vše by se dnes už dalo udělat daleko pohodlněji. A není to v první řadě ani turistická atrakce, ačkoliv se v posledních letech místní snaží zvedat povědomí o festivalu jak ve Španělsku, tak za jeho hranicemi. Turisté sice do vesnice mohou přinést jakous takous prosperitu, ale pochopitelně nejsou důvodem staletí trvající tradice. Rituál Sabuceda je mnohem hlubší.
Zajímavosti: První zmínky o přítomnosti „bestií“ v lesích Sabuceda se nacházejí v Petroglyfech (v kamenných rytinách z druhého a třetího století před Kristem). Ve středověku byli divocí koně v sabucedských kopcích zapsáni v seznamu majetku Kláštera v Carboeiru. Rapy se mohou účastnit i ženy, a to od Španělské občanské války, kdy kvůli nedostatku mužů, začaly zápasit. Současné „Curro“ – kamenný kruhový amfiteátr – bylo postaveno v roce 1996 a již v roce 2012 rozšířeno, aby mohlo pojmout až 1500 lidí. Zpočátku byli pro koně největším ohrožením vlci a lesní požáry. Nyní se stává nebezpečím nedostatek pastvin a z toho vyplývající hlad. |
Jelikož v kopcích žijí koně v relativní izolaci, jedná se skutečně o polodivoká zvířata, což celé události dodává nejen nádech nebezpečí, ale hlavně to ukazuje určitý vzorec, se kterým se ve Španělsku můžete setkat na více místech. Jde o jakýsi přechodový rituál, souboj člověka s divokou přírodou a jeho triumf nad ní, který se odehrává v tomto uzavřeném prostoru pro zraky, pobavení, ale především přerod všech přítomných. Člověk zde čelí přírodě, jejím surovým silám, které zdaleka převyšují ty jeho, a přesto triumfuje. Díky chytrosti, svému umu a vzájemné spolupráci si podrobuje tvory, kteří jsou určeni k tomu, aby byli pod ním.
Tradice stále žije
S tím je spojeno i to, že se při krocení koní nepoužívá žádných nástrojů, ať už lan, holí či jiného vybavení. Loidadores používají pouze a jen své tělo, aby si koně podrobili.A vesničané jsou na to hrdi, žijí touto událostí celý rok, připravují se na ni a dokonce do ní zapojují své děti. Právě děti možná čeká nějvětší výzva, protože musí spolu s rodiči do arény, aby také zkrotily své hříbě. A je zajímavé pozorovat, jak je při tom dospělí navádí, jak jim ukazují způsob, a zároveň je nutí, aby to provedly samy, aby si samy probojovaly svou cestu, i když se jim třeba nechce, nebo mají strach.
Názory veřejnosti na Rapu a podobné španšlské festivaly jsou často negativní a možná jsou v dnešní době skutečně barbarským přežitkem, nicméně to nic nemění na faktu, že jedná o jakýsi primární zápas, který zrcadlí fungování světa, a s nímž jsme v moderní společnosti čím dál míň seznámeni. To, že je skryt našim očím, však neznamená, že neexistuje.
Navíc na rozdíl například od býčích zápasů se při Rapě zvířatům doopravdy nic nestane a ač je to pro ně nepochybně zážitek nepříjemný a stresující, brzo se mohou oklepat a rozběhnout zpátky do lesů, které se rozkádají na ploše zhruba 200 km2, a o které se společně stará pět místních obcí (A Estrada, kde nachází vesnice Sabucedo, Forcarei, Cerdedo, Campo Lameiro a Cotobade). Během roku se z těchto obcí členové asociace „Rapa das Bestas“ vydávají do lesů, aby se o koně starali a zlepšovali jejich životní podmínky. Prosekávají jim cesty, aby se snadněji dostali k trávě, starají se o přístřešky, pod nimiž mohou zvířata najít ochranu v nepříznivých podmínkách a také se je snaží očišťovat od parazitů. Člověk se zde tedy nechová jen jako pán svéhlavý, ale i starostlivý a pečující.
Rapa das Bestas je zajímavý zážitek, který vám umožní nahlédnout hlouběji do galicijské kultury a samozřejmě též vyzkoušet různé místní kulinářské speciality, kterých v okolních stáncích najdete hojnost. Pokud tedy někdy budete touto dobou na severu Španělska, určitě se na krotitele koní zajeďte podívat.
Autor Martin Trabalík žil v Japonsku a v Norsku, procestoval velkou část zemí Evropy, pracoval na nákladní lodi do Brazílie, a působil jako dobrovolník v uprchlických kempech. Mimo cestování se věnuje i fotografii a cinematografii. |