Fotoreportáž: Každodenní život s hinduismem

„Květina je symbol čistoty, když ji ráno položíš k oltáři, přinese ti to štěstí,“ vypráví s velkým zaujetím prodavač žlutých měsíčků v pouličním stánku. „Určitě zdraví a bohatství,“ odpovídá, když chci odpověď ještě upřesnit. Dopíjím čaj, na který jsem byl pozván, a pozoruju frontu, která se zatím vytvořila. Místní si jeden po druhém vyzvedávají svou porci květů a odebírají se k ranní púdže, rituálu, bez kterého si většina hinduistů nedokáže začátek dne představit.

Hinduismus významně ovlivňuje život v Indii tisíce let a jeho síla příliš neklesá ani teď, během ekonomického boomu a návalů modernizačních a globalizačních vlivů. K jednomu z nejstarších náboženství se tady hlásí přes 80 procent obyvatel. Základní teorii zná zhruba asi každý – pilířem je božská trojice, stvořitel Brahma, ochránce Višnu a ničitel Šiva. Důležitý je pohled na život pouze jako na jednu část dlouhého cyklu, kdy se duše po smrti převtěluje do další tělesné schránky, jejíž kvalita závisí na stavu karmy, souhrnu všech dobrých i špatných skutků.

Pak je tady ještě Ganéša se sloní hlavou, Hanuman, král opic, a přibližně pár milionů dalších bohů, uctívání rostlin a zvířat a to všechno v řadě interpretací. Pro cizince je tak hlubší porozumění hinduismu hodně obtížné. Během několikaměsíčního pobytu v Rádžasthánu jsem se snažil zjistit, jak tomu všemu vůbec rozumějí místní obyvatelé a jak jejich víra ovlivňuje každodenní život.

Ranní modlitba s knězem

V přízemí domu, kde jsem bydlel, žil i Panditji, hinduistický kněz, příslušník nejvyšší kasty brahmánů. Jednoho rána jsem si přivstal a před šestou se s ním vyrazil pomodlit na ranní púdžu. Přesný čas modlitby není daný, obvykle se ale provádí během východu slunce.

Ještě za šera jsme pomalu kráčeli k malému chrámu na rohu ulice. Panditji byl oblečený ve svém dlouhém, čerstvě vypraném a vyžehleném růžovém triku, khurtě, s krásnou žlutou šálou, pathu, a tradičním kusem červené, pět metrů dlouhé, látky obmotaným kolem nohou, dhotim.

Posadili jsme se na zem před oltář s desítkami svatých, různě vybledlých obrázků, obmotaných květinami. Postupně jsme zapálili pár malých knotů smotaných z vaty a namočených v přepuštěném másle ghee a k obrázkům je položili. Panditji pak vzal malý svícen, začal s ním nad oltářem kroužit a mě poprosil, ať mu k tomu zvoním zvoncem. Po chvíli jsme nástroje odložili a můj soused se dal do zpěvu. Tomu už jsem raději jen přihlížel. Na závěr Panditji zatroubil na velkou mušli. To vše pro boha Hanumana, kterému je chrámek zasvěcen. „Rituál je důležitý pro vyjádření úcty bohům, na oplátku se nám dostane štěstí a zdraví,“ vysvětluje můj přítel.

Do chrámu před prací

Atmosféru indických rán jsem si hned zamiloval. Vůně čaje se mísí s výpary ze zapálených plastů, do toho se z chrámů v okolí ozývají mantry a zvuky zvonců. Často jsem chodíval do Lakšmínáthova chrámu ve staré pevnosti v Džajsalméru. Sem po ránu přichází většina stánkařů a majitelů obchůdků.

Lakšmínáth je manžel Lakšmí, bohyně bohatství. „Ráno se pokaždé přijdeme pomodlit za vysokou tržbu,“ vysvětluje pán středního věku poté, co k oltáři nasypal hrst zrní, jako jednu z obětin. Přicházejí další a další trhovci a obchodníci, nejdřív zazvoní zvoncem u vchodu, aby bohy upozornili na svůj příchod, a pak postupně pokládají obětiny k oltáři. Kněz jim nalévá do dlaní vodu, kterou předtím vysvětil u Lakšmínáthovi sochy. „Voda je nejprve pro bohy, pak pro nás,“ dostává se mi vysvětlení. Každý vysrkne vodu z hrsti a na závěr obdrží hrst sladkých kuliček a kousků kokosu, symbolický, opět posvěcený dar od bohů, takzvaný prasád.

Někdo si u malého ušmudlaného zrcátka pověšeného na zdi dělá prsteníčkem pro štěstí připravenou barvou tečku na čelo, tzv. tilak. Někteří pomalu obcházejí kolem střední části chrámu, jednou, třikrát, pětkrát nebo i vícekrát, vždy ale v lichém počtu. Jinak by to přineslo smůlu. Kněz je potomkem bráhmanské rodiny, která se o chrám stará po staletí. Obětiny určené bohům, především ty finanční, pak slouží na údržbu chrámu a obživu rodiny.

Domácí púdža

Púdža může mít také podobu jen malé modlitby doma u oltáře v koutě místnosti zasvěceném různým bohům, většinou podle rodinné tradice. Někteří členové domácnosti se u něj jen na pár vteřin tiše zastaví cestou do práce, někdo o svůj oltář dbá s nejvyšší pečlivostí a pokládá k němu spousty květin, vonných tyčinek a dalších obětin každý den. Někdy se jedná jen o malou poličku s pár soškami a obrázky, někdy je k tomuto účelu vyhrazená celá, bohatě vyzdobená místnost.

Po ranní púdže přichází čas na světské povinnosti. Pokud se neslaví žádný svátek, obvykle se během dne další modlitby neprovádějí. Chrámy ale zůstávají otevřené, přicházejí různí poutníci, nebo ti, kteří z nějakého důvodu ranní rituál nestihli. Kněží se přes den věnují péči o chrám, úklidu, přípravě pomůcek na další púdžu a samozřejmě odpočinku.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Modlitba na večer

Hned jak se setmí, chrámy ožijí znovu. Už zase cinkají zvonce, je slyšet mantry, občas puštěný kazeťák s náboženskými rytmy. Lidé pokládají obětiny a dostávají svůj prasád. V Džajsalméru jsem po večerech často vysedával okolo stánků s čajem na rušném náměstí v centru města, Gopa chowku. Na skleničku masala čaje se tady po práci zastaví většina obyvatel.

Motorky křižují náměstím všemi směry, proplétají se tudy se stády krav, smečkami pouličních psů a několika postavami, které se pokoušejí chodit pěšky. Sladké popové melodie, které pouští jeden stánkař přes druhého z laciných reproduktorů, přerušuje řev motorů a hukot různě protivně znějících klaksonů. V jednom koutě náměstí jako by ale člověk vstoupil do jiného světa. Tady roste jeden z velkých banyánových stromů. Vedle kmene je postavený malý chrámek a celý strom je vyzdobený květy a svatými obrázky. Vzduch je plný vůní z vonných tyčinek. Místní v tichosti pokládají nové obětiny a chvíli se sepnutýma rukama tiše spočívají v modlitbách. „Banyánové stromy jsou posvátné, na jejich listech odpočívá bůh Kršna,“ šeptem vysvětluje pán v turbanu, když si všimnul zvědavého cizince.

A význam rituálů?

Intenzita rituálů, jejich délka a frekvence závisí na rodinné tradici, regionu a momentálním rozpoložení jedince. Někteří z mladé generace i v Indii zastávají svérázné názory a na staré zvyky moc nedají. „Do chrámů nechodím, v žádné bohy nevěřím, po smrti není nic,“ vyjadřuje svůj postoj dvacetiletý Rajiv, prodavač mobilů, nasoukaný v těsných riflích a pětibarevném tílku. „Je to všechno jenom pohádka, ztráta času,“ ještě dodává.

Zdá se být ale výjimkou, přestože ne všichni mladí přikládají modlitbám takovou důležitost jako jejich rodiče, k náboženství projevují dostatečný respekt. „Každý den do chrámu nechodím, ale doma se pomodlím, snad mi to přinese štěstí a ani v příštím životě na tom nechci být špatně,“ vysvětluje můj kamarád Naresh. „Tady je Kršna s flétnou, Šiva s hady, Sarasvátí na labuti, Brahma s osmi rukama, hrdina eposu Rámájany Ráma,“ popisuje pak nadšeně obrázky na začouzené zdi u sebe doma.

Hlavní bohy, různé jejich inkarnace, rodinné vazby a děj základních hinduistických eposů Mahábhárathy a Rámájany znají skoro všichni. Když se snažím zjistit něco víc o historii, o starých hinduistických textech, védách, nebo se ptám na hlubší vysvětlení různých rituálů, většinou už se mi odpovědi nedostává.

„Pro štěstí, zdraví a bohatství,“ odůvodňuje odpolední púdžu Prakash, provozovatel malé jídelny. Myslím, že jsem to slyšel asi posté. „Udělat bohům radost, potěšit je, prostě být s nimi za dobře,“ přidávají se k němu chlapi postávající okolo. „Když se k bohům chováš dobře, oni se tak budou chovat i k tobě.“  Nějaké hlubší odpovědi se mi zatím v Indii nedostalo. Možná jí ale ani není třeba hledat. Každému rituálu, menšímu nebo většímu, přesto místní přikládají nesmírnou důležitost. Ať již znají hinduistické reálie jakkoliv hluboce, jde v první řadě o vyjádření úcty ke svému okolí, k jevům okolo sebe, naladění se na pozitivní myšlení.  Jen tak mohou být místní schopní s co největším klidem přijímat každodenní nástrahy, kterých právě tady v Indii během posledních staletí bylo a pořád je dostatek.