FOTOREPORTÁŽ: Kamčatka – poloostrov sopek

Korjacká sopka

Nad hlavním městem Kamčatského kraje, nad přístavem Petropavlovsk Kamčatskij, dominují dva obrovské sopečné kužely – Korjacký a Avačinský. Korjacká sopka je krásně symetrický stratovulkán, který s výškou 3.456 m n.m. převyšuje o více jak 700m svou Avačinskou sestru. Vzhledem k vlhkému kamčatskému podnebí se jeho vrchol ovšem často ukrývá v mracích.

Obyvatelé Petropavlovsku svým sopkám s oblibou říkají „domácí vulkány“. Zejména nižší Avačinská je poměrně oblíbeným cílem turistů. Když se na začátek stezky přiblížíte terénním autem, lze výstup a sestup zvládnout jako jednodenní tůru. Náš ruský průvodce vzal s sebou nahoru jednou i svou osmiletou dceru, která vše s přehledem zvládla. To velký Korjackyj už je tvrdším lezeckým oříškem. Nicméně vystoupat lze i na něj. Potkal jsem tam Slováka, který to zvládl v teniskách. Šílenec.

Ostrý Tolbačik

Ostrý Tolbačik (3.682 m n.m.) je vyhaslá zaledněná sopka, patřící do skupiny Ključevské. Má jedno siamské dvojče – Ploský Tolbačik, který je v současnosti velmi aktivní. Vypadá sice jen jako jakýsi předvrchol Tolbačiku Ostrého, ale na vrcholu má 400m hluboký kráter a z jeho svahů se občas valí lávové proudy.

Velká erupce proběhla na Tolbačiku v polovině 70.let 20.století. Tehdy se okolí hory hodně proměnilo, přibylo sopečných kuželů i lávových proudů. Dodnes se turisté jezdí na následky těchto výbuchů dívat. Když jsem na Tolbačiku byl v srpnu 2012, netušil jsem, jak málo mě dělí od příští erupce. Tolbačik se znovu probral v listopadu téhož roku a soptil téměř rok. Znovu jsem se do oblasti dostal v létě 2014 a i když jsem mohl velmi zblízka pozorovat výsledky nejnovější erupce, je mi trochu líto, že erupci samotnou jsem nestihl.

Když jsme na cestách s těžkým terénním náklaďákem zapadli na úpatí sopky Tolbačik do hlubokého řídkého bahna, vypadalo to beznadějně. V podmáčené tajze se na nás okamžitě vrhly miliony komárů a auto se nedařilo vyprostit ani pomocí motorového navijáku. Vždy, když řidič pracně připevnil ocelové lano k některému ze stromů v okolí a zapnul motor, vytrhlo to strom i s kořeny, ale auto se ani nepohnulo. Ještě, že ruský člověk se jen tak nevzdává. Vyvrátili jsme sice čtyři stromy, ale pátý vydržel a my mohli po náročném boji s bažinou pokračovat…

Korjaci

Původní obyvatelé Kamčatky – Korjaci, Itelmeni a další kmeny přišli zřejmě před koncem poslední doby ledové z Amerického kontinentu, zpět přes Beringovu úžinu. Po příchodu Rusů v 18. století však byli značně utlačováni. Dnes již tvoří jen malé národnostní menšiny a žijí převážně v odlehlých venkovských oblastech.

Vesnice Esso, která leží prakticky přesně uprostřed kamčatského poloostrova, je jakýmsi centrem kultury původních obyvatel. Nachází se tu nečekaně krásný skanzen a sídlí tu i snad nejznámější kamčatská folklórní skupina Nulgur. Když se sejde dostatek zájemců z řad turistů a složí se na dostatečný honorář, umělci jsou ochotni vystoupit a předvést ukázky tradičních tanců i zpěvů. Trochu u toho připomínají severoamerické indiány. Však jejich předkové z Ameriky přišli!

Dolina Vačkažec

Vačkažec je masiv miliony let staré, vyhaslé sopky. Jeho tvary jsou již opracované ledovcovou činností a vzhledem k malé nadmořské výšce je zdejší krajina během léta krásně zelená, plná překrásných květů, zurčících potoků a občas se potulujících medvědů.

Výlet na Vačkažec je oblíbeným denním výletem z hlavního města. Za slunného počasí je tu skutečně nádherně, ale i v počasí horším si tu den lze hezky užít. Najdeme tu jezero, ve kterém se zrcadlí okolní hory, několik prudkých potoků, solidní vodopád, stráně porostlé kosodřevinou a nad tím holé skalní štíty. Příjezdové cesty však bývají bahnité a do hloubky rozježděné, takže i my jsme tu jednou nepěkně uvízli. Respektive tu uvízlo auto a tak nás řidič vypustil na výlet. Po návratu nám s klidem sdělil, že vyprostit auto z bahna mu trvalo skoro pět hodin…

Láva pahoehoe, pojemnovaná havajským výrazem pro „hladký“, se za horka vyznačuje vysokou tekutostí. Po utuhnutí pak její povrch hýří fantastickými tvary. Před námi se prostírá šedočerná krajina zmuchlaných dek, pokroucených lan, rozvlněných závěsů či nafouklých laloků, přetékajících jeden přes druhý. Místy rozpukaná a rozlámaná odhaluje tisíce bublinek protažených ve směru proudění s kobaltově modrými odlesky.

Viljučinskij vulkán při východu slunce

Viljučinská sopka je krásnou ukázkou kónického pravidelného stratovulkánu. Jde o již minimálně deset tisíc let vyhaslou sopku. Se svou výškou 2.173m je za dobrého počasí viditelná i z Petropavlovsku, kterak se vypíná daleko za Avačinským zálivem.

Záběr téhle fotky jsem pořídil z tábořiště na travnaté planině na úpatí sopky Goreli, takže na obzoru vykukuje z Viljučinského spíše jen špička. Bylo jasné mrazivé ráno koncem srpna. V šeru nad planinou se válela mlha, ale jakmile se nad obzor vyhouplo slunce, bílé cáry zmizely jak pára nad hrncem a nás čekal krásný den.

Jezírko v kráteru Gorelyj

Vulkán Gorelyj je rozlehlou činnou sopkou, skládá se vlastně z pěti spojených sopečných kuželů. Vrchol je ve výšce pouze 1.829 m, za to tu najdeme hned několik kráterů. V jednom z nich se prostírá smaragdové jezírko, které se tu objevilo v roce 1978. Poslední roky se však opět pomalu zmenšuje.

Výstup na Goreli je poměrně přímočarý a technicky nenáročný, od úpatí stále jednou přehlednou stezkou přímo vzhůru na okraj kráteru. Dobré počasí je zárukou výhledů, ale to samo o sobě nestačí. Záleží také, jaká je zrovna aktivita fumarol v kráteru, čili kolik se ze sopky zrovna valí dýmu. Stalo se mi, že skrz štiplavou páru nebylo téměř možné po okraji kráteru projít, natož aby bylo něco vidět. S použitím šátku přes obličej coby nouzového filtru (fakt to pomáhá) jsem pak dýmem prošel na druhou stranu kráteru, kde byl díky větru vzduch čistý.

Sirné nánosy v kráteru Mutnovky

Mutnovskaja sopka je další, tentokrát velmi aktivní sopka nedaleko Gorelyj. Jde opět o složenou sopku s několika krátery plnými fumarol a solfatár, čili vývěrů sirných sopečných plynů. Síra se tu na mnoha místech usazuje v čisté krystalické formě zářivě žluté barvy.

Výlet do kráteru Mutnovské sopky považuji za jeden z nejzajímavějších na Kamčatce. Z blízka tu uvidíte věci, které se jinde nevidí a ještě vás u toho nikdo nebude držet za žádným zábradlím nebo na vytyčených chodnících. Ano, má to svá rizika, člověk musí použít maximum opatrnosti a rozumu, ale bezprostřední kontakt se sopečným živlem za to stojí. Hlavně se nenadechnout toho sirného dýmu. Štípe to, dusí to a jen tak se to nerozdýchá. V puse pak máte pocit, jakoby jste jedli sirky a plivete kyselinu sírovou. Tu pachuť žádné obrázky nezachytí.

Mutnovskij vulkán

Takto romanticky vypadá Mutnovskaja sopka ze svahů nedalekého vulkánu Gorelyj, když navečer mraky klesnou do údolí. Zapadající slunce růžově ozáří Mutnovce vrcholek a vůbec se nepozná, jaká síla v kráteru sopky dřímá…

Pozorovat západ slunce ze sopky Gorelyj byl skvělý zážitek. Když se navečer mraky konečně uklidily do nížin, odhalily se krásné výhledy na okolní vulkány. Jejich vrcholky trčely jako cukrové homole z mléčného moře inverzní oblačnosti. Poezie s nádherou v jediném okamžiku. Horší pak bylo, když se rychle stmívalo a my se museli zanořit do té husté mlhy. Docela trvalo, než jsme dole našli ve tmě tábor.

Kaviár z lososa a kamčatský krab

Zatoužíte-li na Kamčatce po kaviáru, stačí zajít na trh, kde se prodává doslova po kbelíkách. Jedná se sice o tzv. nepravý – červený – kaviár, ale protože nakupujete přímo u zdroje, jeho kvalita a čerstvost je zaručena. Seženete běžně několik druhů červeného kaviáru, připraveného nejčastěji ze zdejších druhů lososů.

Losos se zdá být alespoň během léta nejběžnější potravinou obyvatel Kamčatky. Připravují jej na mnoho způsobů. Jeho maso konzumují pečené, vařené spolu s polévkou, smažené, ale také uzené, grilované, za studena sušené, nasolené či na kyselo naložené. Maso také používají jako surovinu k dalšímu vaření a tak s ním plní pirožky, palačinky nebo z něj dělají karbanátky. Zkrátka cokoliv. Když jsem jednou pár dní pobýval u známých na Kamčatce a jedl s nimi doma, už jsem se hodně těšil, až lososová dieta skončí…

Krab kamčatský může dorůstat téměř dvoumetrového rozpětí nohou. A právě nohy ukrývají velmi jemné, chutné a žádané maso. Tato pochoutka růžové barvy je ostatně vzorem našich chemicky obarvených krabích tyčinek, které pochopitelně opravdového kraba nikdy neviděly. Není divu, opravdové krabí maso je tak drahé, že si jej u nás koupí málokdo. Krabí nohy lze pořídit v cenách přes tisíc korun za kilogram. Za to na Kamčatce si kraba lidé loví sami a pak přímo na břehu moře maso vaří a zpracovávají. Výsledkem jednodenní práce pak může být i několik kbelíků krabího masa v našich cenách za desetitisíce korun. Místní lidé však maso neprodávají, ale konzumují. Na večeři, do školy ke svačině, kdekoliv…

Skalní věž v oceánu

Kamčatka má na své tichooceánské straně poměrně členité pobřeží se spoustou poloostrovů a zálivů. Nejvýznamnější je Avačinský záliv – veliká, téměř uzavřená kruhová zátoka, ve které vzniklo i hlavní město Petropavlovsk Kamčatskij. V okolí je bezpočet skalních sloupů trčících přímo z moře, jako třeba tento u ostrova Starčikov.

Výlet lodí po zátoce nebo na oceán dnes už také patří do stálé nabídky petropavlovských cestovek. Občas je ovšem moře „uzavřeno“ – to když proplouvají ruské vojenské ponorky, které mají tajnou základnu na jižní straně Avačinského zálivu. Jinak ale během plavby uvidíte nejen útesy a skály, ale také obrovské množství mořských ptáků. Při troše štěstí posádka lodi také vyloví z moře nějakou tu rybu nebo kraba a tak je i o občerstvení na palubě postaráno.