FOTOREPORTÁŽ: Jeden den s čajem v Gruzii

Když jsem do Gruzie odjížděl, netušil jsem, že se nejen vrátím a další roky se budu vracet znova a znova, ale že si taky odvezu pytel čaje a s ním i novou budoucnost. A že místo v kanceláři vědeckého pracovníka, kam jsem měl našlápnuto teď na podzim, budu tato slova psát v Lisovně čajů. Kdo by řekl, jak se všechno změní, když před tím jsem čaj sotva pil.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Uběhlo pár let a mezi místními jsem našel dobré přátele. Takové, které mi stálo za to podporovat tím, že od nich kousek čaje každý rok koupím. Táta by to nazval šmelina – vlastně co to je pytel čaje? Deset – dvacet kilo, které pašujete na zádech přes celnici, taháte se s tím a pro čaj nemáte v batohu místo ani pro náhradní triko, doma vám to zavazí a v konci z toho nemáte skoro nic. Jenže já tomu říkával háček. Ten pytel je věc, která napíchne bublinu každodennosti a pomalu ji táhne někam mimo komfortní hranice.

Vlastně kvůli zarostlému vzhledu se žádné pašování nepovedlo. A tak být pokaždé odchycen a tančit s celníky jejich čardáš, se už stalo rituálem (och, ale ten gothic-metal v Turecku, kde nás nechali devět hodin se smažit na slunci, bych si odpustil). Heh, taky chodit do čajoven jako zákazník je fajn, ale v okamžiku, kdy se z vás stane dodavatel, tak se situace mění. Získáváte vhled do podivné komunity lidí, kteří si jdou za svým čajovým snem. Tak tenhle ten háček mne nakonec protáhl šesti lety a teď jsem v situaci, kdy jsem poprvé vzal sebou někoho, s tím, že jej naučím si udělat vlastní čaj. A tohle je příběh šestého dne:

Trhnul jsem hlavou. Všude kolem mne byly čajové keře. Ale všude. Vedle mne, nade mnou, za mnou. Takové čajové moře. Poslední noci se mi o čaji zdává. Asi bych si měl dát pauzu. Vstávám a u postele zavadá listí ze včerejška. Neskutečně voní.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Je kolem osmé. Pavel ještě spí. Dal jsem si kafe a sedl jsem na verandu. Vlevo se zvedají hory do národního parku Chakvistavi a vpravo za kopečkem začíná moře. Co chvíli tu brebentí nějaké vlaštovky. Chvíli jsem si psal, jenže nebylo to ono. A tak jsem vytáhl kýbl čajového čaje, který jsme natrhali předevčírem a nasypal do lavoru.

Začínám poškozovat lístky. V prvních chvílích čaj mluví. Křupe, šustí. Pokud je správně odpočatý má skoro sametovou konzistenci (tedy pokud jste si dali práci a sbírali opravdu pěkné lístky, žádné tvrdé stonky, které by vás teď píchaly do rukou). Nejdete na něj zhurta, naopak. Na začátku jsem něžný… takové první formální rande.

Po dvaceti minutách začínám přitvrzovat. Tohle už není první rande, ale příjemné partnerství, kdy se už znáte a můžete si dovolit vtípky. Styl, který volím (volím – krásné slovo, v Sarajevu pro mne znamenalo miluji…), jsme si nazvali rolování doutníku. Uchopuji hrst listí a pomalu v ne příliš velkém tlaku jej válím.

Hotovo. Po hodině koukám, že z celého kýblu listí, tady je tak pár hrstí čaje. Hmm, předevčírem jsem jej dvě hodiny sbíral… Tohle randění s čajem moc materiálních požitků nepřináší. Za to na dlaních ještě dlouho cítím esenci čaje.

Tohle je jasný všem, co v Gruzii nějaký den strávili. Prostě pauza. Tak do odpoledne :). Stejně když tohle Adjariánský chačapuri sníte, tak dvě hodiny nemůžete nic dělat. Ať žijou výlety do okolí!

Prostě Gruzie nejsou jen hory nebo památky. A tak jako u každé cesty, dá se tu zažít i něco jiného a pár věcí nás může naučit. Třeba jak si udělat vlastní čaj. Nebo aspoň jak fotit (to bych potřeboval 🙂