Momentky z ulice nedaleko našeho domu ve čtvrti Dixinn guinejského hlavního města Conakry, kde jsme byli během Help Campu ubytovaní u kapitána Bangoury a jeho rodiny.
Na podzim 2010 jsem se spolu s dalšími dobrovolníky vypravila na dlouho plánovanou cestu do západoafrické Guinejské republiky. Cesta byla uspořádána v rámci Help Campu organizace Wontanara, v České republice známé především projekty adopcí afrických dětí na dálku. Přímo v Guineji se Wontanara zaměřuje především na vzdělávání dětí, ale i dospělých (v zemi je sedmdesátiprocentní analfabetismus), dělá kurzy řemesel a rozvíjí i zemědělské projekty. Zakládá tu také zdravotních centra a zajišťuje lékařskou péči pro děti z adopce, ale nejen pro ně.
Během odpolední procházky druhý den po příjezdu jsme všude v ulicích viděli spoustu dětí, které na nás nadšeně volaly, mávaly a chtěly se fotit, rády si potom i fotky ve fotoaparátu prohlížely, vzhledem k tomu, že je v Guineji jen zřídkakdy k vidění běloch, pokřikovaly na nás většinou „fotte“, což je právě v místním jazyce označení pro člověka bílé pleti.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Dotýkaly se naší kůže a někdy měly i snahu ji škrabat, aby se přesvědčily, že je opravdu pravá a není to jen bílý nátěr, podivovaly se i nad našimi rovnými a světlejšími vlasy, během focení mi i jeden vlas tajně vytrhly a s údivem si ho předávaly jako exotickou kořist.
Bohužel děti v Guineji nemají k dispozici hračky na jaké jsme zvyklí z Evropy, ke hraní jim často slouží napodobeniny autíček z plechovky od sardinek či Coca Coly nebo si také rády hrají s pneumatikami. Většina z nich také nemá možnost vzhledem ke špatné finanční situaci rodiny navštěvovat školu, kromě her na ulici tráví hodně času domácími pracemi a starostí o mladší sourozence, nebo pomáhají s prací na domácích políčkách a prodávají potom u cest vypěstované plodiny.
Fotografie je z návštěvy rodiny našeho afrického koordinátora Aboubacara, který má na starosti děti z adopce na dálku ve čtvrti Cosa, byl to náš první výjezd do vzdálenější čtvrti Conakry po nepokojích vypuklých po prezidentských volbách, na ulicích byly ještě známky proběhlých pouličních bojů, ale v Aboubacarově rodině bylo veselo a čekalo na nás na uvítanou jedno z tradičních guinejských jídel – rýže s arašídovou omáčkou.
Během jídla kolem pobíhala spousta dětí z jeho čtyř manželství, v Guineji ještě v některých rodinách přetrvává tradice polygamie, i když mladší generace se z ní snaží vymanit, a tak se dobrovolnice Eva a Lenka nechaly zvěčnit s Aboubacarovou první a čtvrtou manželkou a nahradily tak zbývající dvě ženy.
Na prvním obrázku je chlapec z projektu adopce na dálku z venkovské oblasti Bondabon na okraji Dubreky, kam jsme dojeli asi po dvou hodinách cesty taxíkem z hlavního města Conakry, před městem jsme museli projet vojenským Check-pointem, ale potom se nám otevřel výhled do nádherné krajiny, po červených prašných cestách přecházeli ženy s nákladem na hlavách a kolem pobíhaly děti.
Učitelé z Bondabonu shromáždili děti z projektu na prostranství uprostřed vsi nedaleko mešity, donesli jim papíry, tužky a pastelky a děti se s velkou vervou pustily do psaní dopisů a kreslení obrázků pro české „adoptivní“ rodiče, kteří jim umožňují získat přístup ke vzdělání, dětem z prvních ročníků školy, kteří ještě psaní ve francouzštině příliš neovládají někdy napovídali starší kamarádi, rodiče většinou zvědavě přihlíželi, ale zapojit se nemohli, protože většina z nich je negramotných.
Ve vesničce Menyi, ve vnitrozemí nedaleko Kindie, holčička vyvolaná k tabuli nám během návštěvy předváděla znalost francouzských slovíček a pojmenovávala obrázky na tabuli. Pro děti je důležité naučit se francouzštinu jako úřední jazyk. V Guineji je mnoho rozdílných jazyků podle jednotlivých etnických skupin, nejpočetněji jsou zastoupeni Fulbové, Soussu a Malinke, děti zvláště na venkově znají z rodiny jen tyto místní jazyky a na úřadech nebo u lékaře by se nemusely domluvit.
