FOTOREPORTÁŽ: Cesta mezi hledače drahých kamenů v pákistánském Karákóramu

Vyrazit, nevyrazit, vyrazit,…

Jako vášnivý sběratel minerálů můžete paběrkovat na zaniklých lokalitách v ČR, nebo vyrazit nakoupit kameny na větší mezinárodní burzy do Německa. Ale ten opravdový prožitek skýtá osobní návštěva některého ze světových ložisek minerálů. V Jižní Americe vás na lokality smaragdů či zlata prakticky nepustí, Madagaskar či Maroko je již značně komerční a běžné. Tím nejlepším koktejlem prožitků jsou desítky štol na drahé kameny vysoko v horách Karákoramu.

Napětí, strach, touha, vášeň, úžas… Tamní lokality jsou světově věhlasné a všechny přední musea a sbírky vlastní či lační po drúzách horských drahokamů, které nelze na našem starém kontinentu nalézt, neboť příroda byla pro tajemný sever Pákistánu vstřícnější.

Velehory bez komerce

Koncem loňského srpna vyrážím sám, nikomu dalšímu se moc nechce, pod vlivem pravidelných zpráv novinářů o vysoké pravděpodobnosti terorismu v oblasti. Překvapivě pohodové získání víz na ambasádě v Praze, let na trase Mnichov, Omán, Islámábád, Skardu. Vše proběhlo nad očekávání hladce, včetně všech formalit. Navíc při vnitrostátním přeletu zpestřeno výhledem na nejzápadnější osmitisícovku Nanga Parbat. Své první dojmy v pákistánských horách porovnávám s Nepálem či jihoamerickými Andami.

Hodně věcí je jiných, zůstává dobrosrdečnost lidí z hor bez sebemenší známky zla a zloby na vetřelce z pohanské ciziny. Za celých 14 dní pobytu potkávám pouze tři cizince. Samozřejmě, islám je výhradní, žádné modlitební mlýnky jako pod Everestem, či dřevěné oltáře kostelů jako v Chile a Peru. I v té poslední horské vesničce vás ráno před úsvitem budí svolávání muslimů na modlitbu. Velmi příjemná zkušenost, na Asii a Orient čím dál vzácnější, že vám prakticky nikdo nic nenabízí a nevnucuje. Jste absolutně jeden z nich, z místních, stáváte se součástí a je jen na vás, jak se svým časem a programem naložíte.

Pákistán bez předsudků

Po celou dobu pobytu se ve mně mísí tři hlavní vjemy – radost z nádherných hor a příjemných lidí, nadšení z možnosti osobní návštěvy odlehlých drahokamových nalezišť a někde v zádech zůstává ten vsugerovaný strach při pohledu na každý samopal strážců zdejších hotelů a letišť… Co kdyby náhodou…

Ale jak běží čas a hromadí se pozitivní zážitky, ubývá obav a dominují pozitivní vjemy a dojmy. „Jste tady první cizinec,“překládá mi místní průvodce, když balíme věci ve vesničce Mungo u Shigaru před výstupem do štol v nadmořské výšce 4 500 metrů. „Letos…?“ ptám se zpátky. „…ne, ne, vůbec,… těch pár stovek cizích turistů ročně pendluje na trase Skardu – BC K2 a jen výjimečně někdo odbočí do vedlejších údolí a hor…“

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

To je fantazie, říkám si a užívám si každé minuty. Dobrosrdeční vesničané a těch pár lidí, zajišťující služby cestovatelům, si velmi váží vašeho zájmu a návštěvy Karákóramu, všem varováním zvenčí proti. Postupně si uvědomuji, jaké to je vlastně štěstí pro místní přírodu a domorodce, být takto neprávem v kletbě.

Příroda se narušuje pouze erozí, obchůdky nabízejí jen věci místních potřeb bez turistických cetků. Bavíme se s průvodcem o obrovském turistickém potenciálu – raftech na Indusu, sněžných skútrech v údolí Shigaru během zimy, atd. Určitě to sem všechno jednou dorazí, ale štěstí v neštěstí, že to bude ještě řadu let trvat.

Ráj hledačů drahokamů

Bolest hlavy a těžké dýchání mně potvrzuje obavu, že vystoupat dva výškové kilometry za půl dne je pro turistu zvyklého zejména na Jizerky špatný postup. Ale touha vniknout do první drahokamové štoly je nezkrotnou motivací. I připravený kompresor má též problémy stláčet zdejší řídký vzduch pro potřeby vrtačky na čelbě krátké chodby.

Ale nakonec se daří, řízený odpal a už mohu rukou šátrat v čerstvé kapse odkryté drúzy křemene…Ano, ano, jsou tady…nacházím a vyndávám volné krystaly medového topazu v drahokamové kvalitě. Dech se mně zrychluje, domorodí horníci se smějí s pohledem na mé nadšení.

Pro ně je to letní rozptýlení a přivýdělek než napadnou hromady sněhu a udeří krutá zima. Pro mě to je splnění snu. Po kolenou vylézám ze štoly na denní světlo. Slunce okamžitě ozařuje čerstvé nerostné úlovky. Postupně si nálezy vykládám na žulovou plotnu nad údolím řeky Braldu, odvádějícím vodu z věhlasného ledovce Baltoro.

Zvedám oči na blankytný horizont – v dálce K2 a další velikáni. Blafání kompresoru, veselý hlahol horníků s místními pastevci. Klid, mír, silné zážitky, nádhera. Blahořečím si k bláznivému nápadu vydat se sám na tuto mini expedici do odlehlých končin pákistánských velehor. Osvědčené platí stále – čím náročnější cesta je následně naplněna, tím větší prožitek a radost. Děkuji ti tajuplný Karákórame, ještě se určitě vrátím!