FOTOREPORTÁŽ: Barvy kmenů Papuy Nové Guiney

Mnohokrát jsem viděla krásné fotky domorodců s pomalovanými obličeji či celými těly a doufala jsem, že to všechno jednou budu moci vidět na vlastní oči. Loni jsem se vydala na cestu kolem světa a Papuu zařadila do itineráře, jakožto perličku s adrenalinovým podtextem.

Několik lidí z různých koutů světa mě varovalo, abych na Papuu nejezdila sama na vlastní pěst, že je to země s vysokou kriminalitou, velkou chudobou a častými nepokoji mezi jednotlivými kmeny, do kterých se člověk, aniž by sám chtěl, může připlést. Ale ani to mě neodradilo a jela jsem si to zkusit na vlastní kůži.

Spaní v centru dění

Prioritou mého měsíc dlouhého výletu byla návštěva známého, každoročně pořádaného festivalu Goroka Show. Tato kulturní událost kmenů z celé země je pravděpodobně tou nejznámější a začala se pořádat již roku 1957. Festival se odehrává v centru hlavního města provincie Eastern Highlands Goroka, a to vždy co nejblíže Dni nezávislosti, 16. září.

Vše se odehrává na půdě Národního sportovního institutu. Já jsem měla to štěstí, že jsem sehnala ubytování v rámci tohoto komplexu. Není to úplně jednoduché si pokoj zamluvit, dovolat se Delilah, sekretářce institutu se moc často nepovede a internet také není zcela spolehlivý. Ale když je štěstí na vaší straně, pokoj většinou dostanete, je jich totiž dostatek. Jsou tam jednoduché pokojíčky se společnými záchody a sprchou a vše je čisté. Předem lze objednat i jídlo v místní kantýně nebo použít prostory malé kuchyňky a uvařit si, co hrdlo ráčí. Když je třeba, Delilah vám zajistí i odvoz z či na letiště v Goroka, kam létají vnitrostátní linky jak z hlavního města Port Moresby, tak i z měst okolních provincií.

Já jsem přijela do města autobusem, tzv. PMV (Public Motor Vehicle). Během cesty jsem se skamarádila s většinou cestujících, pro které jsem byla velkou atrakcí. Všichni se předháněli v tom, kdo mi dřív poví svůj životní příběh či se podělí o jednu z tradičních pochutin. Při každé zastávce mě nespustili z očí, starali se o mě jako o vlastní, takže jsem nemusela mít strach, že bych špatně vystoupila. Domluvili mi to s panem řidičem, že zastaví co nejblíže Národnímu sportovnímu institutu (NSI), i když tam zastávka není. Dokonce jeden mladík, který v Goroka bydlí, mě doprovodil až k bráně areálu. Je vidět, že osamocených cestovatelek tam tolik nepotkají, a když se tak stane, jsou přátelští a postarají se, o co mohou. Nejdříve jsem trvala na tom, že půjdu sama, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem měla společnost, neboť i přes to, že NSI bylo za rohem, pohledy některých místních, posedávajících podél cesty a žvýkajících betel, jsem nevěděla, jestli považovat za zvědavé, překvapené či nepřátelské.

Nejširší nabídku průvodců a map Papuy Nové Guineje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kmeny se sjíždějí

V pátek odpoledne se do města začínají sjíždět skupiny jednotlivých kmenů, které budou na festivalu účinkovat. Společně s dalšími dvěma cestovateli, které jsem potkala v NSI, jsme se šli projít do města, které žilo festivalem. Všechno nazdobené v červené, černé a žluté, což jsou národní barvy PNG a na každém rohu někdo prodával bilumy. To jsou síťové tašky pletené ručně, které nejen ženy, nosí na zádech, pověšené na čele nebo jen tak kolem krku. Pak jsme ještě zašli na centrální trh uprostřed města, kde se dá sehnat cokoli. Jak ovoce a zelenina, tak i vařené jídlo, oblečení a jiná náčiní. Je ale třeba si dát VELKÝ pozor na kapesní zloděje. Trvalo nám dobrou hodinu, než jsme se dvou zbavili. Po cestě zpátky z města jsme sledovali další a další dodávky, přivážející veselící se účinkující.

V sobotu ráno jsme po rychlé snídani vyběhli na hlavní hřiště areálu, které se již začínalo zaplňovat skupinkami jednotlivých kmenů. Všichni byli krásně nalíčeni, nastrojeni a tancovali a zpívali v rytmu bubnů, ale i třeba jen obyčejných plastových trubek, na které hráli pantoflemi. My jsme celí natěšení, s foťáky zavěšenými na krku, pobíhali od skupinky ke skupince a nevěděli, kam dřív koukat. Bylo krásné pozorovat ten mumraj, všichni se usmívali, chtěli se s námi fotit či tancovat.

Byla jsem jak Alenka v říši divů, to vše, o čem jsem tolikrát četla a viděla na obrázcích, bylo najednou kolem mě a teď jsem to byla já, kdo se snažil tu jedinečnou atmosféru zachytit do hledáčku svého přístroje.  Čí m více se blížil konec radovánek prvního dne, tím více se zaplňoval můj obličej barvami, o které se zástupci některých kmenů rádi dělili. Stačilo setřít prstem trochu syté olejové barvy z jejich obličeje a už se vyžívali ve zdobení mých tváří.

Gurmánské pochoutky

Během odpoledne se účinkující postupně rozešli, ale diváci, kteří se sjíždějí z celé země i zbytku světa, si užívali doprovodných programů. Spousta živé hudby na velkém pódiu, nespočet stánků, kde se hráli šipky, které střílí za malý poplatek snad každý a jsou vidět běžně kdekoli po městech. Celý areál lemovaly stánky prodávající nápoje a jídlo, hlavně tradiční „kau kau“, což jsou sladké brambory, kterých se na Papui pěstuje nespočet druhů. Můžete si je dát grilované, či jen tak uvařené, ale každopádně chutnají úžasně. Další pochoutkou na grilu jsou banány, ale pro milovníky masa se najdou i nějaké klobásky a i smažená ryba obalená v těstíčku.

Neděle proběhla velmi podobně dnu předešlému. Opět všechny skupiny se přišly ukázat porotě a my jsme toho bez váhání zase využili a převážně to veselí pozorovali skrz hledáčky a jen na krátké chvíle nechali odpočinout spouště našich foťáků. Zase jsem musela několikrát zapózovat s některými domorodci, dostala další malování na svůj obličej a na oplátku si vzala jejich adresy, abych jim pak mohla fotky poslat.

Vítězové jsou všichni

Dříve prý porota určovala vítěze celého festivalu, který byl odměněn nějakým peněžním obnosem, ale údajně to vyvolávalo nepokoje mezi jednotlivými kmeny, které než se nadějete, mohou vyústit v bezlítostný boj. Proto dneska jsou vítězi všichni a také si každý odnáší příspěvek na dopravu do místa konaní.

Celý festival byl opravdu jedinečným zážitkem. Pro mě osobně byl jedním z nejsilnějších z celé cesty kolem světa, a jako že těch zážitků bylo za tu dobu víc než dost. Lidé jsou tam nevídaně přátelští, i když nepopírám, že kriminalita tam není problém. Jsou potěšeni, že tam i sólo cestovatelé zavítají, neboť si jsou vědomi, jakou reputaci jejich země ve světě má. Několikrát mi děkovali za to, že jsem se k nim přijela podívat a ať doma vyřídím, jaká krásná země to je, a že jsou tam vítáni.

Ti z vás, kteří máte rádi dobrodružství a chcete se potkat s laskavými lidmi, kteří jsou sice velmi chudí, ale s radostí se podělí i o to málo, co mají, vydejte se do této, ještě zdaleka ne tak probádané země s jednou z nejrozmanitějších kultur na světě.