FOTOREPORTÁŽ: Americký severozápad očima Martina Loewa

Moderní Seattle je největším městem státu Washington. Jeho panoramatu vévodí nepřehlédnutelná věž Space Needle, která vypadá vpravdě kosmicky a futuristicky. Překvapivě se tu však do výše svých 184 m tyčí již od roku 1962, kdy tu byla postavena u příležitosti světové výstavy.

Dalším nepřehlédnutelným a všemi fotografovaným objektem ve výhledu je majestátní sopka Mt. Rainier, rozkládající se 90 km jihovýchodně od města. Na ni však musíte mít patřičné štěstí, často se ukrývá v mracích. Když jsem byl v Seattlu poprvé, všude jsem viděl fotky podobné této a podezíral je z fotomontáže aneb laciného podvrhu pro turisty. Tím více, že na obzoru se mi žádná podobná hora neukázala. Teprve o pár let později se mi Rainier ukázal a já nevěřil svým očím! Vypadá skutečně neuvěřitelně.

Národní park Olymic

Olympic NP zabírá velkou část stejnojmenného poloostrova západně od Seattlu. Zahrnuje fantastickou přírodu od divokého pobřeží až po zaledněné vrcholky hor. Jeho největším pokladem je však vzácný biotop deštných pralesů mírného pásma, které pokrývají západní pobřeží poloostrovaa zejména přilehlé úpatí zdejších hor.

Právě tahle oblast je nejdeštivějším místem v rámci kontinentálních USA a tak „špatné“ počasí tu být prostě musí. Ostatně, kdyby tu nepršelo téměř stále, nerostl by tu ten fantasticky bujný a věčně zelený prales. Trochu mě překvapilo, že se jedná převážně o jehličnatý les. Rostou tu zejména smrky, jedle a túje všech velikostí. Stromy „naší normální velikosti“ vypadají ovšem vedle pralesních obrů jako neostrouhaná párátka.

Oblast Heather Meadows patří k nejlepším zimním lyžařským střediskům v USA. Každou zimu tu napadne mnoho metrů sněhu, rekord je určitě přes 20 m! Pokud chcete záruku sněhu na lyžování, jeďte sem. Zároveň ovšem nečekejte, že když přijedete v červnu, tak se vydáte na nějakou horskou túru. Kdepak, na pěší výlety po okolních kopcích je potřeba počkat až do vrcholného léta, kdy bohatá pokrývka sněhu konečně ustoupí.

Picture Lake

„Obrázkové jezero“ je skutečně jako stvořené pro kýčovitý obrázek. V jeho hladině se provokativně zrcadlí fešácká hora Mt. Shuksan (2783 m) v národním parku North Cascades. To všechno na dosah od kanadské hranice.

Musím se svěřit, že pro pohled z téhle fotky jsem se k jezeru několikrát vracel. Poprvé nebylo Shuksan vidět prakticky vůbec, protože vzduch byl plný dýmu z požárů zuřících v lesích na východ odtud. Podruhé jsem zase přijel pozdě k večeru a hladina jezera i s okolím už mizela v hlubokém večerním stínu. Až na třetí pokus mi bylo dopřáno. No nefoťte to!

Kaňon řeky Palouse

Řeka Palouse pramení v sousedním státě Idaho a protéká jihovýchodním koutem Washingtonu. Chvíli před tím, než se spojí s mohutnou Columbia River, se klikatí na dně 115 m hlubokého kaňonu. Tuto soutěsku zaříznutou v dávných lávových vrstvách vyhloubily obrovské povodně Missoula na konci poslední doby ledové.

Hlavní turistickou atrakcí téhle oblasti suchého washingtonského vnitrozemí jsou místní vodopády – Palouse Falls. Pro úplný zážitek však doporučuji vodopád navštívit z jara, kdy tudy teče obdivuhodné množství vody a kaskáda vypadá skutečně impozantně. Když jsem se tu objevil koncem velmi suchého léta, samotný kaňon byl rozhodně zajímavější než vysychající vodopád. A s trochou odvahy můžete sestoupit i na dno údolí a projít se podél řeky mezi skalními stěnami.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Columbia River

Obrovská řeka Columbia tvoří na jihu státu Washington přirozenou hranici se sousedním státem Oregon. Její koryto bylo během 20. století ovšem změněno k nepoznání. Na Columbii byla vybudována rozsáhlá kaskáda přehrad a tak dnes Columbia nepřipomíná ani tak řeku, jako spíše jedno nekonečné jezero.

Místo z téhle fotky se jmenuje Horsethieve Lake, čili jezero zlodějů koní. Vtipné mi připadá, že tu zřejmě nikdy žádní zloději nebyli, naopak bývala tu indiánská osada, která však zmizela pod vodami přehrady Dalles. To jméno místu dali právě stavební dělníci. Těm to tu připomínalo nějakou scénu z jistého filmového westernu o zlodějích koní…

Sopka St. Helens

Hora, jejíž vrchol je dnes 2549 m n.m., bývala do května 1980 dokonce o 401 m vyšší. Tehdy totiž Mount St. Helens po předchozím krátkém varování mohutně explodovala. Sílu té exploze tehdy nikdo nedokázal předpovědět. Erupce zdevastovala nejen samotnou horu, ale i široké okolí. Během mžiku pokosila na 10 miliónů stromů na ploše 600 km čtverečních.

Exploze stála život i 57 lidí, což je vlastně docela málo vzhledem k rozsahu sopečného běsnění. Ještě dnes, více jak 35 let po erupci, zůstává stát rozum nad obrovským územím, které sopka „srovnala se zemí“, respektive kompletně přetvořila. Na fotce dobře viditelný severní svah hory se tehdy sesunul a proudy sopečného materiálu se valily údolími až do vzdálenosti 27 km. Nezůstal na kameni kámen. A kolem dokola polámané kmeny stromů ležící všechny jedním směrem, tak jak je to tehdy smetlo.

Mount Rainier

Nejvyšší hora státu Washington – Mount Rainier je další aktivní sopkou. Na rozdíl od St. Helens však v nedávné historii nevybuchla a působí mírumilovným dojmem. V jejím okolí vznikl stejnojmenný národní park a zdejší přírodní krásy přitahují přes milion návštěvníků ročně.

Jedno z oblíbených výchozích míst pro turisty se jmenuje „Sunrise“. Ve skoro dvoutisícové nadmořské výšce na východním svahu hory je nejvyšším místem, kam lze dojet autem. Toho jsem využil a dorazil jednou velmi brzy ráno. Vylezl jsem na louku nad parkoviště a čekal na východ slunce. A musím uznat, že Sunrise se to tu jmenuje skutečně správně! To byly obrázky 🙂

Podzim v Kaskádovém pohoří

Léto je ve vyšších polohách Severního Kaskádového pohoří velmi krátké. Ve výškách nad 1500 m ještě koncem června leží spousty sněhu a v říjnu už se zase krajina schová pod novou sněhovou peřinu. Sníh je tu zkrátka doma, každoročně ho napadne skoro 20 m! Podzim přichází už v září. Aby to vůbec stihnul, než přijde zima 🙂

Zřejmě nejoblíbenější místo národního parku Mount Rainier se jmenuje Paradise. Na jižním svahu Rainieru v nadmořské výšce asi 1600 m je velké parkoviště, historický horský hotel, návštěvnické centrum a spousty turistických tras. Není divu, tohle místo je skutečně krásné, hotový ráj. A protože jsem tu byl začátkem podzimu, byl to navíc ráj fantasticky barevný!

Obří stromy

Lesy na úpatí Kaskádového pohoří jsou často věkovité, po staletí člověkem nezničené. Rostou v nich stromy, jaké se v Evropě už nevidí. Mohutné jedle a túje tu dosahují takových rozměrů, že na fotkách vypadají jen jako nějaká filmová kulisa nebo trik. Jsou místa, kde do takových lesů vedou pro návštěvníky od silnice pohodlné chodníky a tak si ten opravdový prales mohou užít třeba i ty nejmenší děti.

Tím se na závěr dostávám k jednomu malému „překvapení“ diashow o Americkém severozápadě. Jak je z obrázku patrné, výpravu tentokrát doplnila nejen moje žena, ale také náš dvouletý synek. Dlužno říct, že cestování dostalo zcela nové a netušené rysy 🙂 Ale rozhodně to stálo za to. Kempování a putování v divoké přírodě jsme si nakonec užili všichni. A i o tom cestování s malým děckem vám při promítání něco povím 🙂