Fotografování zvířat v Kostarice

Protože mám k Latinské Americe blízko, příliš jsem se nerozmýšlel a lovit zvířátka na paměťovou kartu fotoaparátu jsem vyrazil i já.

Nároky na fototechniku

V době digitálních zrcadlovek se fotografování zvířat usnadnilo i pro laickou veřejnost. Crop faktory digitálních zrcadlovek přiblíží i to nejvzdálenější zvíře a nad místem na paměťové kartě se nemusíte tolik rozmýšlet jako nad políčky založeného citlivého filmu. Z toho plyne, že pro majitele klasických fotoaparátů bude fotografování zvířat značně obtížnější.
Mnohem důležitější než tělo fotografické kamery je dobře zvolený objektiv. Pro fotografování zvířat ve volné přírodě (a to neplatí pouze v Kostarice) je nejvhodnější objektiv s minimální ohniskovou vzdáleností 300 mm. Ohniska 500 mm a 600 mm jsou samozřejmě lepší, ale bohužel zcela mimo rozpočet fotoamatérů. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit, že nejlepší variantou je objektiv 400mm s minimální clonou f/5,6 na dlouhém konci. Tyto objektivy lze ještě snadno přenášet, aniž by vám upadla ruka. Protože je terén v Kostarice často náročný a bahnitý, je důležité hmotnost výbavy co nejvíce minimalizovat.
Jak známo, objektivy pevných ohnisek jsou mnohem ostřejší a kresba pohlednější, ale pro cestu do tropů za zvířaty by měla jít honba za super ostrým snímkem stranou. Zoom objektivem v rozsahu 100-400mm zabijete několik much jednu ranou a v kombinaci s dalším drobným příslušenstvím získáte třeba i makroobjektiv. Jelikož pod mohutnými stromy bude světla vždy málo, ve výhodě budou majitelé objektivů se stabilizací obrazů (IS pro Canon, VR pro Nikon). Pokud se nebojíte vyzkoušet výrobky firmy Sigma, doporučil bych třeba objektivy s rozsahem 170-500 mm nebo 50-500 mm. Stabilizaci sice nemají, ale jsou levnější.
Klasický stativ není do náročnějšího terénu příliš vhodný, proto bych doporučil spíše monopod. I když pro vážnější práci bych doporučil klasický stativ. Stejně tak výkonný externí blesk pomůže v temném pralese pořídit snímky, které byste se bez něj ani nepokoušeli vytvořit. Důležité je i větší množství baterií a pro ukládání nafocených snímků třeba externí databanka nebo ultrapřenosný notebook, kam můžete každý večer nahrát nafocená data.

S ptáky v deltě řeky Río Barú

Blízkost vody vždy láká žíznivé a hladové živočichy, to platí v Kostarice stejně jako na rozlehlých afrických pláních. Při pohledu na mapu Kostariky není problém si vybrat jednu z mnoha řek a na jejích březích nebo ještě lépe v jejím ústí sledovat a fotit bohatou faunu.
Do městečka Dominical v deltě řeky Río Barú jsem přijížděl pozdě odpoledne po nezpevněné cestě autobusem podél pobřeží Pacifiku. Za okénkem padala voda z mraků takovým proudem, že jsem se modlil, abych mohl být v suchém bezpečí co nejdéle. Náladu mi příliš nezkazila ani voda mírně protékající střechou autobusu, svou fotobrašnu jsem pečlivě hlídal na jednom z posledních suchých míst. Příliš mě nevzrušovala ani nejistota, kde strávím noc, a svoje touhy jsem zaměřil k jasnému ránu a zvířatům v hledáčku fotoaparátu.
Ráno jsem nemohl dospat a hned po rozednění jsem vyrazil pouze s fotonádobíčkem, v tričku a v plavkách za faunou pacifického pobřeží. Z kostarických zvířat jsou jednoznačně nejčastěji k vidění zástupci ptáků. Hned při prvních krocích potkávám na keřích modré tangary a po několika snímcích se vydávám i na pláž, abych pořídil několik záběrů pobřeží za časného rána. Okolní zvuky zvířat mě však nutí vrátit se brzo na rozbahněnou cestu a do subtropické vegetace v její blízkosti. Netrvá dlouho a na nedalekém stromě pozorují kostarického datla, který se však mnohem více podobá našemu strakapoudovi. Nenechá se rušit rozděláváním stativu v těsné blízkosti a dále hoduje na přezrálém ovoci. U stejného plodu se během půl hodiny vystřídají další čtyři zástupci kostarické aviofauny.

Za nedalekou ohradou ve vysoké trávě se pasou koně a v jejich těsné blízkosti je doprovázejí volavky rusohlavé. Fotografování to značně komplikuje, pletou se koňům stále pod nohy a ty v záběru mít nechci. Jsou ideální podmínky pro focení, příjemné ranní světlo, já pohodně schován ve vysoké trávě, objektiv na monopolu a zvířátek tolik, že nevím, co fotit dříve.
Okolo osmé hodiny ranní městečko stále ještě spí a já vyrážím na druhou stranu k řece Río Barú nafotit nějaké volavky bílé. Po cestě mi na paměťovou kartu přibyly obrázky kondorů havranovitých, kteří se nechají z blízkosti fotit na cestách a nedaleko lidských obydlí. Již v momentě, kdy poprvé zahlédnu řeku, spatřím na vyvrácených kořenech mohutného stromu sedícího ledňáčka královského, jak se spokojeně rozhlíží po hladině. Jsem od něho vzdálen asi 12 metrů a nervozita mi svazuje ruce, ačkoli mám fotoaparát v ruce a zapnutý, nemám příliš času. Je pouze mojí chybou, že před tím, než se více přiblížím, dělám pouze jeden snímek (bohužel po létech fotografování s klasickou zrcadlovku, místem na paměťové kartě ze zvyku šetřím…) Když po dvou krocích pohlednu do hledáčku podruhé, ledňáček už tam není. V Kostarice jsem ho spařil ještě několikrát, ale ten první záběr byl nejpovedenější, i když ne dokonalý.
Obrovskou výhodou fotografování ve střední Americe jsou podstatně kratší úletové (unikové) vzdálenosti volně žijících ptáků (a zvířat vůbec). Toho jsem využil zejména při fotografování volavek bílých lovících v mělké vodě řeky, přiblížit jsem se opatrně mohl rákosem do vzdálenosti 10 – 15 m, což je třeba u volavek na Třeboňsku nemožné.

Za papoušky v deštném pralese

Jedním z nejpůsobivější zážitků je pozorování nejkrásnějšího ptáka v Kostarice, kterým je bezesporu ohrožený ara arakanga (Ara macao). Tohoto velkého, v křiklavých barvách vyvedeného papouška si nenechá ujít žádný milovník kostarické fauny. Počet jedinců tohoto druhu papoušků ubývá, proto je jejich hledání a pozorování velmi náročné. Jeho domovinou jsou vlhké tropické nížiny pacifického pobřeží, ve kterých může prožít až 60 let, pokud se nestane obětí pytláků, kteří obchodují s ohroženými druhy. Nejvhodnějším místem ke zkoumání jejich života je Península (poloostrov) de Osa v okolí Sirena Biological Station. Tato lokalita je sice obtížně dostupná, ale útrapy cesty podél horkého pobřeží stojí za to. Dotáhnout 20 kg vážící batoh na zádech a 7 kg těžkou brašnu na rameni hlubokým pískem do 18 km vzdálené biologické stanice byl můj nejhorší zážitek v Kostarice, dokonce jsem si říkal, že ty „krámy“ prodám.
Pokud zde papouška spatříte (když zde strávíte alespoň celý den, není to problém), je pro fotografování nejlepší po vyplašení s fotoaparátem na místě čekat, až se znovu vrátí. Třeba právě tam jsou nejchutnější plody, které má nejraději, a rád se pro ně vrací. Největší překážkou je v husté vegetaci absence světla, je nutné nastavit vyšší ISO, nestačí ani 400, často jsem zkoušel i 800. S objektivem na monopodu jsem šel až na 1/60 s, což se mi neosvědčilo, mnoho snímků je máznutých. Hodně fotografií jsem smazal, ale stále mi zůstalo hodně použitelných. Vzhledem k výrazné červené barvě papoušků doporučuji fotit do formátu RAW, který je zaznamenání šetrnější než na objem menší JPG.
V Kostarice žije několik dalších druhů papoušků. V NP Tortuguero lze občas spatřit aru zeleného (Ara ambigua) a v NP Carara na vás bude z větví pokřikovat třeba amazoňan pomoučený (Amazona farinosa).

S digitální zrcadlovkou v pralese

Často se setkávám s otázkou, jestli nemůže vlhko a další nástrahy tropů ublížit fototechnice. Z počátku jsem strach měl, ale po několika cestách mohu říci, že už doby Canonu 300D snesou digitální zrcadlovky vše. Tělo fotoaparátu běžně používám i ve vytrvalém dešti, pouze ho občas otírám kapesníkem. Mnohem důležitější je kvalitní fotobrašna (nebo batoh). V náročném terénu lze zakopnout, a škoda na objektivech může být vysoká. Ačkoli přední výrobci Tamrac i Lowepro tvrdí, že jejich výrobky nepromoknou, doporučuji přes fotografické zavazadlo za deště přehodit igelitku (to v případě, že nemám integrovanou plášťenku). Jako ochranu objektivů za deště je vhodné nasadit sluneční clonu, na přední čočku nebo filtr nebude pršet. Clona je vůbec šikovná věc a to i pod zataženou oblohou. Několikrát mi takto možná zachránila objektiv, neboť při fotografování zvířat není nouze o drobné nehody.

Pronásledování opic v Manuel Antonio

Když už mám nafoceno mnoho zástupců kostarické ptačí říše, začínám studovat, kde by bylo nejvhodnější fotografovat velké savce – opice a lenochody. Po rozhovorech s místními lidmi a studiu informací na internetu se mi jako nejvhodnější jeví národní park Manuel Antonio na pacifickém pobřeží. Park je hojně navštěvován, proto není doporučována návštěva o víkendu, kdy je na plážích vyvaleno velké množství lidí.
Lokalita je příhodná především pro fotografování opic (malpa kapucínská, chápan středoamerický), dvou druhů lenochodů nebo velkého ještěra ctenosaura. Ptačích druhů je zde také velké množství, ale jejich pozorování je obtížné. Tuto skutečnost ještě více ztěžuje fakt, že správa parku otevírá bránu až v osm hodin ráno, což je škoda, protože ptáci jsou nejaktivnější časně zrána.
Ihned při prvních krocích mě uchvátí členité skalnaté pobřeží, sundávám teleobjektiv (který se pro mě stal v Kostarice „záklaďákem“) nasazuji široké ohnisko a na stativu komponuji záběr s kamenitým pobřežím v popředí a mořským obzorem v dáli. Po exponování kontroluji histogram, náhled snímku není na slunci vidět, a sahám do brašny pro šedý přechodový Cokin pro snížení světla sluncem prozářené oblohy. Když jsem s fotografií spokojen, všimnu si na skaliskách velikého ještěra (Ctenosaura similis), který své více jak metr dlouhé tělo vyhřívá na slunci. K těmto plazům se lze přiblížit velmi blízko (až na 5 metrů), proto je jejich fotografování snadné. Jenom je důležité přemýšlet nad kompozicí. Jejich tělo je podobně zbarveno jako skaliska, proto se na snímku ztrácejí. Je vhodné do pozadí snímku zakomponovat něco zeleného, nebo oblohu.

Toulám se parkem již čtyři hodiny a opice nikde, už jsem prošmejdil všechny stezky a hlavu mám z prohledávání korun stromů vykroucenou. Když se vracím až k pobřeží, zaslechnu zdálky křik, jsou to opice. Konečně. Když dorazím do jejich blízkosti, moje prvotní nadšení kalí skutečnost, že toto se přece nedá fotit. Tmavé opice v temné koruně stromu, kterou prosvítá ostré slunce, a opice neustále splašeně létají z větve na větev. Dávám si závazek – musím je prezentovatelně nafotit, jinak odtud neodjedu. Jejich několikahodinovým pozorováním absolvuji rychlokurz chování malpy kapucínské a odpoledne to nevidím tak tragicky, po stromech už lezu obstojně. Horší je alchymie správně zvolené expozice. Zkrotit kontrasty, aby bylo vše v pořádku je obtížné. Osvědčilo se mi toto, ISO 800, korekce +1 EV, čas 1/200 clona 5,6. Je tma jak v jeskyni a jinak to snad nejde. Až po návratu do promrzlé Prahy mě napadlo, že jsem měl použít externí výkonný blesk, i když byly opice daleko, v kombinaci s vyšším ISO by to třeba vyšlo. Příště to tak udělám, chybami se člověk učí.
Odpoledne se přehouplo v podvečer, když vysoko v koruně stromu spatřím na listech se pasoucího lenochoda. V bohatém listí je lenochod zcela pohlcen a na výsledné fotce bych poznal, že se jedná o lenochoda, pouze já. Zase musím čekat do té doby, než bude na snímku bezpečně rozeznatelná hlava a alespoň jedna tlapa, abych mohl určit, zda se jedná o lenochoda dvouprstého nebo trojprstého. Jednu výhodu tato šedivá zvířata mají, lenochod nezdrhne…

Pozorovaní středoamerických ještěrů

Při procházení pralesem v Kostarice narazíte i na velké množství plazů a obojživelníků, z nichž někteří jsou jedovatí. A nejsou to pouze hadi, ublížit mohou i pestrobarevné žabičky „pralesničky“, s barvou od zelené přes červenou až po temně modrou. Jejich aktivita je nejvyšší zejména v noci, ale příležitost k fotografování je i v pozdním večeru. Nejvhodnější je použití delšího makroobjektivu, protože se jedná o drobná zvířátka. Naopak šlápnout na jedovatého hada můžete při neopatrné chůzi během celého dne. Asi nejpůsobivější zážitek z fotografování hada mám z oblasti Montverde. Při pozorování kolibříků zůstal můj zrak v koruně na větvi stromu, kde byl obtočen světle zelený křovinář běloocasí (Bothriechis lateralis). Pořízením snímku jsem hodně riskoval, jedovatého hada jsem měl ve výšce pět metrů přesně nad hlavou, odjinud nebyl vidět. Kvůli nedostatku světla jsem musel použít externí blesk a strachoval jsem se, že se had poleká a spadne mi za krk. Nakonec ale vše dobře dopadlo.
Největším plazem Kostariky je jednoznačně leguán zelený (Iguana iguana), který je vcelku hojný a lze jej potkat na mnoha lokalitách. V největším množství je k vidění v rezervaci Caňo Negro nebo v NP Tortuguero, na některých místech jsou jimi stromy zcela obaleny. Fotografování těchto hrozivě vypadajících ještěrů není problematické, úniková vzdálenost je krátká a jejich pohyb je často velmi pomalý, proto i při absenci světla lze pořídit prezentovatelný snímek. Když už jsem měl leguánů na paměťové kartě hodně, usmyslel jsem si, že je vyfotím trochu jinak. Leguáni skvěle šplhají po stromech, a když potřebují dolů po kmeni stromu rychle sbíhají. Strávil jsem asi hodinu tím, abych zachytil tento jejich zajímavý tělocvik i za cenu lehce máznutých snímků. Na místě jsem chtěl fotografie vymazat, ale teď jsem rád, že jsem to neudělal. Je neuvěřitelné, jak dokážou své mohutné tělo dokonale ovládat. Leguán zelený se vyskytuje v různých barevných variantách v celé střední Americe a místní jim říkají „stromové kuře“. Z prostého důvodu – tohoto zajímavého býložravce zařadili do svého jídelníčku. Přestože jsem na různým místech Jižní Ameriky ochutnal pavouky, kobylky i morče, leguánů mi bylo trochu líto.

Závěr

Fotografování divokých zvířat jsem v prosinci roku 2004 zcela propadl a od té doby se mu věnuji každou volnou chvíli. Po své první cestě jsem se do Kostariky několikrát vrátil, ať už jako lektor fotografického workshopu, nebo jen poznat nové lokality. Přestože jsem se za divokou přírodou vypravil například na Sri Lanku nebo k tučňákům, Kostarika pro mě vždy bude něco jako druhý domov.