Fotografický rostlinopis

Hlavní motiv

Vyfotit jarní louku plnou květin a říct, že „tam rostou orchideje“ je sice hezké, ale spíš, než o fotku rostliny, jde o krajinu. Mnohem lepší je mít orchidej v detailu. Nebo objekt zájmu umístit výrazně do popředí spolu s ekosystémem, kde roste (viz.foto b.) Jaterník podléška na zde uvedených dvou snímcích má, co se týká obrazového podání, velmi rozdílnou úroveň. První fotografie je obyčejný „ cvak“ jarní kytky, která zaujala svou barevností v listí záhy po tom, co slezl sníh. Bez větší invence a přemýšlení. Druhá už má výrazně jinou vypovídající i grafickou úroveň. Na krajině pozdně odpolední sluníčko vykreslilo dlouhé stíny, díky kterým se zvýšila plasticita snímku. Širokoúhlý objektiv zabral i kus okolní brzce jarní přírody. Stromy bez listí spolu s výrazně hnědým laděním obrázku spíš ukazují na podzim, ale každému je jasné, že na podzim jaterníky, ani jiné jarní kytky nerostou. Obecné pravidlo je: popředí by mělo být světlejší než pozadí. Jednak to fotoaparátu více vyhovuje (lépe ostří na kontrastně světlé hrany) a navíc světlejší pasáže snímku strhávají divákovu pozornost.

Focení jarních kytek  je mojí každoroční obsesí. Jenže takhle „obyčejně“ vyfocený jaterník má spíše dokumentární, než esteticko-tvůrčí hodnostu. Takže pokud je váš záměr ryze dokumentační, tak proč ne. Ale dá se to i jinak a lépe.

V počítači byly  ztmaveny hnědé části snímku, aby květ vynikl a upoutal na sebe divákovu pozornost. Zároveň byl umístěn do spodní třetiny obrázku, což odpovídá kompozičnímu pravidlu tzv.zlatého řezu.

Dominance

Další rada zní naprosto primitivně. Pokud jste se rozhodli fotit nějaký objekt z říše rostlin či hub, dejte mu možnost být  v rámci obrázku dominantní. To znamená, že hlavní motiv by měl být oddělený od pozadí a ostrý. Rostlina zdaleka nemusí zabírat většinu fotografie a přesto  může být dominantní. Stačí ji v rámci kompozice snímku umístit v takové pozici, aby vynikala a strhávala na sebe pozornost. Takovým je třeba osamocený stvol umístěný v levé dolní třetině snímku (tzv. pravidlo zlatého řezu), zatímco většinu snímku zabírá písek pobřežní duny. Právě onen stvol narušuje jednotvárnost a strhává pohled. Tedy – je dominantní.

V podstatě jde o jednoduché cvičení, které má ukázat, že i obyčejný stvol trávy jde vyfotit tak, aby působil zajímavě.

Jak vypíchnout hlavní motiv? Stačí rozostřit pozadí snímku. Postup je následující: přijít co nejblíže nebo použít maximální přiblížení, které daný zoom dovolí a  zároveň použít co nejmenší clonové číslo. Má-li daný fotoaparát tlačítko kontroly hloubky ostrosti, chce to občas ho zmáčkout a vyhodnotit, zdali už scéna odpovídá vašemu záměru. Pokud jde o kompakty, které mají svá velká omezení, (například chybí kontrola hloubky ostrosti), tak využít již popsaných rad a věřit, že to foťák zvládne. Pokud bude pozadí opravdu dost neostré, ale natolik světlé, že by se přebíjelo s hlavním motivem, dá se dát do záběru cokoli tmavého. Bunda, batoh …Podmínkou je, aby to bylo natolik rozmazané, že nebude ve snímku působit cizorodý, rušivý prvek. Pokud máte sebou stativ, tak můžete světlé pozadí zastínit vlastním stínem, zatímco aparát fotí na samospoušť.

Koniklec luční český má natolik rozostřené pozadí, že pozadí není monotónní a působí přirozeně. Ostré kontury „chloupků“  jsou díky protisvětlu  výrazně světlejší. Výhoda kytek je, že rostou většinou pokaždé na stejných místech, takže když je „nechytnete letos“, budou tam (asi) příští rok znovu. Na tyhle koniklece chodím už několik let za sebou.

KISS, drát, kolíček

Anglická zkratka KISS, kterou jsem převzal z americké dobrodružné knížky, mě nadchla. Rada  „keep it simple, stupid – dělej to jednoduše, blbečku“ mi už ušetřila hezkých pár stokorun. První jednoduchý vynález. Kousek tvrdého drátu a kolíček. Drát se zapíchne vedle kytky, ohne tak, aby nepřekážel v záběru a kolíčkem se k němu přichytí rostlina, která se jinak klátí ve větru a byla by rozmazaná pohybovou neostrostí (o té v jednom z dalších dílů). Další jednoduchá rada – otrhejte si stébla trávy, která zavázejí, ušlapejte trávu okolo, ať vám nestíní a neleze do záběru.  A nakonec světlo. Fůra houbiček, lišejníků, drobných kytek roste v puklinách a mnoha dalších místech, kam se světlo dostane málokdy. Nebo jsou obecně nevýhodné světelné podmínky. Jak si přisvítit? Buď bleskem napřímo, což vytváří nehezké ostré stíny na pozadí a hrozí přesvícení, nebo lze použít odraznou desku. „Profi“ odrazná deska je na focení rostlin zbytečně drahá záležitost. Na ně stačí velikost 25×10 cm. Dopředu si vytipujte místo, v čem budete svou „odraznou desku“ nejčastěji nosit (u mě je to jedna kapsa fotobrašny). Pak vyrazte do papírnictví, kupte si za desetikorunu umělohmotnou podložku., která slouží dětem při práci s plastelínou. Nůžkama vystřihněte potřebnou velikost (proto je dobré vědět, kde bude uložená, aby se tam vešla) a kuchyňským alobalem ji párkrát omotejte. Pro větší životnost ji pak přelepte po celé ploše průhlednou lepicí páskou a je hotovo. Máte malou, voděodolnou a trochu pružnou příruční odraznou destičku. Jakmile narazíte na nějaký detail, který chcete mí vyfocený, ale je ve stínu, můžete si přisvítit systémem „prasátka“ slunečním světlem.

Tahle je příklad fotky, která je „dosvěcovaná“ odraznou deskou. Saprofágní houbička Xylaria hypoxilon rostla na kusu mrtvé větve, kterou jsem odlomil a dal na pařez tak, aby výsledný obrázek působil co nejpřirozeněji. S klacíkem jsem pohyboval proto, že cílem bylo mít  pozadí snímku neostré a to v husté mechovém porostu moc nešlo. Navíc bych se s objektivem nedostal do stejné výšky,  jako byla houba, takže bych ji musel fotit shora. Má-li váš fotoaparát nastavitelné makro, tak to je ta správná chvíle, kdy ho využít. Blesk byl namířený stranou, kde byla dopředu nachystaná maličká odrazná deska, která světlo částečně rozptýlila, ale zároveň  nasvítila (zvýraznila) popředí.  Použitý byl stativ a makroobjektiv.

Světlá výjimka

Nic neplatí stoprocentně a všichni vědí, že jakékoli pravidlo má svoji výjimku. I pravidlo o tom, že popředí by mělo být světlejší, než pozadí. Pokud je autorským záměrem pravý opak, nebo světlo obrácené variantě nahrává, tak proč ne. Pokud je pozadí výrazně světlejší, je možné udělat silueta (viz.minulý díl). Prostě toho kontrastu využít. Nemusí se vždy jednat o kontrast světelný, může to být i jaro – zima jako u snímku namrzlého plicníku, či kontrasty mladý/starý (dítě v rukou starce), hezký/škaredý (krásná modelka u zničené zdi či ve staré továrně) příkladů by se dalo najít bezpočet.

Světlený kontrast, tentokrát v obráceném gardu vykresluje okolík rostliny na světlém pozadí, kterým je potok se slunečními odlesky.

Světlo se dá využít i jinak. Prvosenka vyšší byla přisvícená bleskem, ale celkový prostor osvětluje zapadající sluníčko. Kdyby blesk se sníženou intenzitou záblesku nebyl použitý, květ by byl ve stínu a prvosenka by v tmavém podání fotografie vůbec nevynikla.

Úhel pohledu

Na fotografie drobných detailů je dobré mít makroobjektiv, takže není úplně fér tvrdit, že krásné fotky malých květů udělá každý kompakt. Neudělá! Každý fotograf je omezený technikou, kterou má k dispozici. Proto je dobré maximálně využít možností daného aparátu. To znamená se důkladně seznámit se všemi funkcemi a nespoléhat se na automatický režim. Ovšem krom techniky má každý fotograf jiný silný nástroj k tomu, aby udělal hezkou fotku. A tím je jeho vlastní kreativita – představivost, úhel pohledu, hledání neobvyklého či jen vidění krásy v obyčejném zákoutí.

Kdyby byla námraza na kopřivě, hezky by se dalo obrazově vyjádřit přísloví „mráz kopřivu nespálí“. Jarně rozkvetlý plicník obalený námrazou přízemního mrazíku využívá obrazového kontrastu. Mráz, který znázorňuje zimu a „zimní spánek“ tady soupeří s květem nastávajícího jara.

Co je to za bejlí?

Občas chce člověk vědět, co vlastně vyfotil. Leckterý botanik (muzeum, vědecký ústav nebo kamarád) vám rád rostlinu určí. K tomu ale většinou chce vědět, kde jste snímek udělali (místo, nadmořská výška a ekosystém – les, louka, smetiště atd.) a je dobré mít detail květu i celek. Pomáhá to identifikaci. Pokud se jedná jen o pouhopouhou ilustrační fotku, se kterou nemáte žádné další úmysly (publikační, výstavní…)  tak se tím nenechte trápit. Ale pokud byste chtěli vědět co jste to vyfotili, tak myslete na 2 varianty – detail i celek. Získané informace se pak hodí k popisce, ať už ve článku či pod fotkou na výstavě.

Světlé popředí, kamenné pozadí (skála ve stínu) … a přitom je to obyčejná tráva. Vřele doporučuji si něco takového zkusit. Chce to jediné  vyrazit do terénu a aplikovat těch pár návodů z tohoto dílu seriálu – a třeba budete se svými fotografiemi spokojenější.

Závěr

Když do několika vět shrneme výše popsané, tak stačí dodržet několik jednoduchých rad a šance na lepší fotky kytek se rapidně zvýší. Mít světlé popředí, rozostřené pozadí a dostatečně krátký čas, aby nedošlo k pohybové neostrosti. Ovšem nejdůležitější je mít „oko“. Vidět náměty a umět je zachytit. A samozřejmě to neplatí jen v případě rostlin. V příštím díle se podíváme na kompozici, tedy skladbu obrazu.

Autor je šéfredaktorem časopisu TravelFocus.

Proč Hedvábná stezka?

Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.