Kdo vynalezl byrokracii, nevíme, setkáme se s ní však i během pobytu v zahraničí. Požadavky některých zemí mohou být bizarní, ale i to je způsob jak se lecčemu přiučit.
Pasy
Nejdůležitějším cestovní dokumentem je pas, opravňující nás k cestování do zahraničí. Pryč jsou doby socialismu, kdy jsme pro různé země potřebovali různé pasy. Přesto si stále nejsme všichni rovni. Existují pasy cestovní, služební, diplomatické, na každý typ se vztahují rozdílná pravidla (např. držitel diplomatického pasu má bezvízový vstup do více zemí). Jinak je to nudný kus papíru, takže pojďme rovnou k vízům, pro která byl vymyšlen.
Víza
Chystáme-li se pracovat v exotické zemi, jsou víza, neboli povolení k pobytu, samozřejmostí. Většina zemí vydává pracovní víza, jejichž získání bývá poměrně obtížné. Jste-li vysláni, zařídí vám vízum zaměstnavatel. V opačném případě si musíte najít zaměstnavatele sami a před odjezdem z něj dostat všechny formality potřebné k tomu, aby vám velvyslanectví nebo konzulát udělil pracovní vízum. Další možnost je vydat se do země na turistické vízum, tam si najít zaměstnavatele a vízum změnit na pracovní (pokud to místní legislativa umožňuje). Vízová problematika je poměrně rozsáhlá, více se o ni dozvíte v článku Víza v jiné částy sekce Rady.
Pojištění
Pojistit můžeme sebe a svá zavazadla. Sami jste to nejcennější, co si s sebou vezete, proto na svém pojištění nešetřete. Nabídka pojišťoven je různá, ať již cenově, nebo účelově. Základní sazby začínají někde na 20 korunách za den, delší období je cenově výhodnější.
V běžném cestovním pojištění většinou nejsou zahrnuty rizikovější aktivity jako horolezectví, rafting, paragliding apod. Pokud něco podobného chcete provozovat, raději se zeptejte a případně připojistěte. Těch pár stovek ušetřených za pojištění by vám nestačilo ani na několik stříkaček, natož na celé léčení. Avšak pozor! Připravte se na to, že ve většině zemí „třetího“ světa stejně budete muset uhradit všechny náklady (a to přesto, co vám tvrdí vaše pojišťovna) a teprve pak si je nechat doma proplatit. Proto si schovávejte účtenky a podrobné popisy zákroků.
Pokud odjíždíte z ČR na déle než šest měsíců, můžete se odhlásit ze zdravotní pojišťovny a úplně přestat platit zdravotní pojištění. Po návratu se však musíte opět přihlásit a prokázat, že jste byli pojištěni.
Průkazy
Mezinárodní očkovací průkaz a jiná zdravotní potvrzení
Nejběžnějším zdravotním potvrzením je mezinárodní očkovací průkaz – malá žlutá knížečka se záznamy o očkování. Získáte ho na hygienické stanici ve vašem městě, kde vám zároveň navrhnou, která očkování by bylo dobré absolvovat a v jakém pořadí. Ač je dnes povinným očkování již jen proti žluté zimnici, není špatné nechat se očkovat i proti dalším nemocím. Mezi nejběžnější patří žloutenka, meningitida, tuberkulóza, vzteklina. Očkování se liší region od regionu a je dobré začít s ním brzy, protože některé vakcíny se navzájem nesnášejí a je třeba mezi nimi nechat určité časové prodlevy (nejčastěji jeden týden až jeden měsíc).
Vedle očkovacího průkazu některé země požadují ještě zvláštní zdravotní potvrzení. Například pro delší než půlroční pobyt v Číně teoreticky potřebujete negativní potvrzení o AIDS. Vždy se na příslušném konzulárním úřadu zeptejte. Jejich fantazie je neomezená…
Pravděpodobnost, že očkovací průkaz nebo jiné zdravotní potvrzení budete potřebovat, je malá, avšak nenulová. Pamatuji si, že když jsme překračovali hranici z Pákistánu do Indie, prošli jsme zdravotní „kontrolou“, která sice spočívala pouze v kontrole správné barvy očkovacího průkazu, ale bez něj by si úředník nemohl udělat čárku do své pečlivě vedené KNIHY ČÁREK.
Mezinárodní řidičský průkaz
V nejbližší Evropě jsme zvyklí, že nám k řízení auta stačí český řidičský průkaz. Ve zbytku světa tomu tak není – budete potřebovat řidičský průkaz mezinárodní (pokud ovšem vůbec budete moci auto řídit). Průkaz, platný jeden rok, vám za poplatek vystaví Okresní úřad.
V zemích „třetího“ světa se řídit nedoporučuje, protože my Evropané si dost špatně zvykáme na místní dopravní „pravidla“. Vlastně pravidlo jediné: „přednost má silnější“. Některé země (např. Madagaskar) zašly tak daleko, že pokud si půjčujete auto, musíte si najmout i řidiče.
Mládežnické průkazy
Nejrozšířenějším mládežnickým průkazem jsou studentské karty ISIC, případně jejich verze pro ne-studenty pod 26 let IYTC či „učitelská“ verze ITIC. Všechny jsou vydávány mezinárodní organizaci ISTC a v Evropě a USA na ně získáte spoustu slev na dopravu, vstupy do muzeí, ubytování atd. (ke kartičce dostanete podrobnou brožurku s popisy slev). V zemích „třetího“ světa je však jejich použití hodně omezené a daleko většího efektu dosáhnete třeba obyčejným úsměvem nebo větou prohozenou v domorodém jazyce. Pravidla pro jejich vydání jsou poměrně přísná a bez příslušných potvrzení vám je nevydají. Alespoň v Evropě ne. Proslulá je však bangkokská ulice Khao San, kde vedle falešné ISIC karty seženete například i stejně „legální“ novinářský průkaz. Zda se necháte zlákat, je už vaše věc (a vaše karma :)). V ČR můžete karty získat například v GTS.
Stejně omezené použití má karta Hostelling International (IYHF – International Youth Hostel Federation), která, jak už její název napovídá, platí v hostelech, jež jsou členy HI. V ČR ji seženete v KCM.
Další formality
V tomto článku jsem zmínil jen tu nejrozšířenější potravu byrokratů, kterou budete během svého putování potřebovat. Co země, to jiné požadavky, ale i jiné možnosti. Mnoho zemí má různá pravidla pro povinnou registraci do určitého dne od příjezdu (např. Rusko, kde to však za vás vyřídí ubytovna, nebo odlehlejší oblasti Mali, kde to za vás vyřídíte jen vy sami). Do některých oblastí potřebujete zvláštní povolení, i když již máte vízum (typickým příkladem jsou „trekking permits“ pro vysokohorské túry v Nepálu) a podobně. Mezi možnosti patří více či méně výhodné průkazy na místní autobusy, vlaky, letadla, hromadné vstupenky do více objektů za nižší cenu atd.
