Folklórní festival v Peru: tři týdny tancování u jezera Titicaca

Když přijíždíme brzy ráno do Puna, je všude ještě klid. O probíhajícím festivalu svědčí ulice plné odpadků, které právě uklízí čety pracovníků. Na lavičkách a v zákoutích se válí různá individua, která to s nočním slavením přehnala. Naštěstí únorové relativně teplé noci nijak neohrozí jejich zdraví. To v červenci tu klesá noční teplota hluboko pod bod mrazu. Puno totiž leží v nadmořské výšce téměř 4000 metrů na břehu jezera Titicaca.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Slavnosti Virgen de Candelaria, na jejichž vrchol jsme přijeli, mají náboženský význam. Turisty více než fanatická procesí zajímají tanečníci. Sjede se jich sem každý rok během tři týdny trvajících oslav více než 30 tisíc a k nim dalších 10 tisíc hudebníků! Připočtěte ještě desítky tisíc turistů z Peru i ze zahraničí a také obrovské množství rodáků, kteří u příležitosti oslav přijeli do domovského kraje. Město o velikosti Liberce je naplněné k prasknutí!

Většina účinkujících souborů pochází z jedné z hlavních andských kultur kečua nebo aymará, jejichž pomyslná hranice je právě v Punu. Kromě peruánských souborů přijíždějí i tanečníci z nedaleké Bolívie. Na festival se všichni pečlivě připravují téměř celý rok. Nacvičují vystoupení a připravují kostýmy.

Hlavní součástí slavností je několik tanečních soutěží, které probíhají na fotbalovém stadionu. Den, kdy jsme do Puna přijeli my, je vrcholem pro veřejnost. Ulicemi města totiž procházejí taneční soubory, aby předváděly své pečlivě nastudované taneční choreografie. Během festivalu mohou diváci shlédnout neuvěřitelných dvě stě různých druhů tanců.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ručně vyráběné kostýmy

“Mnoho tanců má za sebou několik set let dlouhou historii a vyprávějí zajímavé příběhy. Nejstarší tance vznikaly už v době útlaku od kolonizátorů a vysmívají se dříve nenáviděným Španělům.”, říká Doris, pracovnice místního folklórního muzea.

Tanečníci jsou oděni v dokonale propracovaných krásně barevných kostýmech a maskách. Jejich výroba je ruční a trvá až šest měsíců. Na každý ročník se připravují nové. Některé kostýmy jsou po festivalu na prodej za cenu okolo tisíce dolarů.

Každý soubor, který čítá kolem i přes stovku tanečníků a desítky hudebníků, protančí během svého vystoupení tříkilometrovou cestu městem. Ani v dešti umělci nezmírňují. Až ke konci trasy jsou přeci jen po několika hodinách intenzivního tancování už někteří z nich unavení. Mnohé účinkující ale evidentně nezmáhá jen fyzická námaha či nedostatek kyslíku, ale i alkohol.

Tančí se až do rána

Pije se především pivo – samozřejmě jako všude v Peru pouze lahvové. Ten, kdo chce ušetřit nebo se rychleji posilnit, má po ruce lahev pálenky z cukrové třtiny. Nepijí samozřejmě jen účinkující, ale především diváci. Už k večeru je zřetelné, že mnozí z nich neznají svoji míru.

Po setmění poblíž ulic s tanečníky není k hnutí. Kdo by si chtěl ale vystoupení užít jinak než v obrovské tlačenici, může si pronajmout některou ze židlí v prvních řadách, případně místo na některé z mnoha vyvýšených tribun. Cena dohodou a dohazovačů, kteří z prodejů mají provize, se všude motá spousta. Tancovat se bude až do rána!