Finské Laponsko: putování se psím spřežením u vesnice Hetta

Psi s polární důvěrou

Pes je nejlepší přítel člověka a v Laponsku to platí dvojnásobně o psím plemenu husky. Věrný, přátelský a energický chundeláč se chlubí svým temperamentem a loveckou vášní. Neštěká. Vyje jako vlk. Pod hustou srstí se skrývá pevné svalstvo a atletická houževnatá postava, která touží po fyzické zátěži. Jeho kompaktní stavba těla je jako šitá na saňové popruhy.

Sámská vesnice s vyjící clonou

Na okraji národního parku Pallas-Yllästunturi, pět kilometrů od sámské vesnice Hetta (Enontekiö), se nachází husky farma. Centrum vesnice vyniká díky věži enontekijského kostela z roku 1952. Zastavujeme a prohlížíme si památku. Varhany darovalo Německo a vnitřní oltářní mozaiky představují Krista, žehnajícího Laponsku, jeho obyvatelům a zvířatům. Slyšíme vytí nedaleké smečky, takže jsme na správné cestě.

Husky farma má svá pravidla

„Pracuji na farmě už 13 let a nikdy bych od mých miláčků neodešel. Máme tu celkem 148 husky, jak aljašské, tak sibiřské plemeno. Farmu jsme zařídili do podoby dvou systémů: feny jsou v kotcích a psi v boudách. Spolu být nemůžou, to by se to tu hemžilo štěňátky. Všechny je znám podle jména a venku jsou do -40°C. Pokud je větší mráz nebo je nějaký pes nemocný, pak ho bereme dovnitř jako Samu, vidíte?“ vypráví anglicky Lars a ukazuje nám fenu s ovázanou ťapkou. Poplácává ji po boku. Tříroční Sama ožívá a nastrahuje své trojúhelníkové uši.

Instrukce o jízdě na psím spřežení

Po velmi milém uvítání a představení jak všech pracovníků farmy, tak psích členů se přesouváme k dřevěným sáňkám samochodkám. Jsme odborně proškoleni o řízení, zahýbání, brzdění i zrychlování. Dostáváme instrukce, které nás připravují na nadcházející jízdu na saních tažených smečkou psů husky po sněhových pláních ozářených nízkým zimním sluncem.

Čeká nás 12 km dobrodružné a nezapomenutelné jízdy

Je jasno, -31°C. Obloha hraje všemi barvami. Psi jsou zapřaženi. Na prvních 6 km si sedám do saní a přehazuji přes sebe kožešinu ze soba. Filip se staví na hranu saní s důležitou rolí navigátora a řidiče. Naše spřežení se skládá ze sedmi hbitých sibiřských husky psů s pomněnkovýma očima a urputnou nedočkavostí.

Psí spřežení se z farmy vyřítí jako kulový blesk. „Brzdi, bbbrrrzdi!“, křičím na Filipa. Lehce došlapuje na dřevěnou konstrukci. Mírně se nahýbáme doprava, abychom zvládli klikatící se projetou stopu v zatáčce. Lars s ostatními zaměstnanci farmy nás doprovází na skútrech.

Chlad, euforie a laponský západ slunce

Obrňuje nás zima. Psi si užívají pohybu. Máme štěstí na kulisu zapadajícího laponského slunce s duhovou oblohou. Po půlce trasy zasněženými polárními pláněmi se vyměňujeme. Beru do rukou opratě sněžných saní. Je to úžasné. Svištíme jako had po písku. Do kopce nenechám psy ve štychu a pomáhám jim odrazy v cukrově bílém sněhu.

Co všechno dokáže husky smečka stihnout?

Psi mají na zadních tlapách ponožky, aby se o saně nezranili. Při mrštné, rychlé jízdě stihnou dělat i další činnosti. Zanechávají své „miny“ přímo v projeté stopě. Naštěstí je taková zima, že není nic cítit. Jen vůně polárního chladu a brnící prsty u nohou a u rukou. Ale ten zážitek za to stojí.

Laponská káva na zahřátí

Po hodinové projížďce jsme pozváni na pravou laponskou kávu s pendrekovou bonboniérou. Finové jsou největšími konzumenty kávy na světě. Se svou každoroční spotřebou 12 kg černého zlata na jednoho obyvatele jsou daleko před svými severskými sousedy, kteří zastávají hned následující příčky.