Filipíny křížem krážem (3.díl)

25.03. BOHOL ISLAND, PANGLAO ISLAND

Vstávali jsme v půl páté ráno. Letošní dovolená je snad rekordní v časté frekvenci nechutně brzkého budíčka. Na hlavní třídě jsme si vzali taxi k přístavišti č. 1. Stálo cca 62php.  Ocean Jet odtud opravdu odplouval, to jsme byli rádi, že to platí. Večer jsme se ještě totiž sem tam poptávali, abychom si informaci ověřili a každý nám řekl něco jiného. V hale stáli dvě fronty. Zkusila jsem jednu a zrovna byla pomalejší, i když tam stálo méně lidí. Visel tu na zdi plakát, že když se jízdenky koupí jeden nebo i dva týdny předem, bude cena levnější. My platili za jednosměrku 470php/os.  Další procedura byla jako na letišti, zaplatili jsme terminal fee 20php/os a zvážili nám krosnu k odbavení, od které jsme dostali lísteček pro vyzvednutí. Chtěli nám takto odbavit i sportovní tašku. Hodně jsme protestovali, protože jsme tam měli suvenýry z hor. Nakonec jsme to prošli, i když pořád měli nějaké řeči. Na každém lístku bylo označené sedadlo, ale my jsme si sedli jinam, do horního patra hned zkraje za schody. Bylo tam více místa na nohy a pro tašku. Trajekt to by obrovský a dole na vodě se plácalo na malých dřevěných barkách několik žebráků. Vypadali jak z nějakého středověkého filmu. Ošmudlaní, rozcuchaní, polonazí s dřevěným pádlem a nataženou ručičkou.

Prohlížela jsem si palubní lístek a zjistila jsem, že nás asi opět natáhli. Na lístku byla totiž o 100php nižší cena.  Celou cestu do Tagbilaranu jsme prospali.

Na Bohol jsme přijeli v 07:40. Lodičky s ušmudlanýma somráčkama se tu opakovaly. Dokonce měli i v jedné nahaté miminko, které v klidu spinkalo. Lodičky byly hodně malé cca dva metry dlouhé a úzká tak, že tam mohla být jen jedna osoba + malinké mimčo. Pavel šel vyzvednout krosnu a já pospíchala na toaletu a pro nějaké info s letáčky či mapkami na informace. Dostala jsem jednu kopii mapy Bohulu a jinak nic. Na toaletě zrovna netekla voda. Ženské si ji natáčely do kyblíčku z umyvadla, což trvalo děsně dlouho, protože fungoval jen jeden záchod. Vzdala jsem to a šli jsme před halu, kde se na nás sesypali kvůli odvozu. Vzali jsme si tricykla. Stál myslím 80 php, ale nejsem si už jistá.

V Tagbilaranu jsme byli za chvilku. Potřebovali jsme si vyměnit peníze. Banky otevírali v 09:00 hod., ale našli jsme jednu, která měla od 08:30 hod. Šlo to tedy vyměnit i v různých obchodech, kde měli napsáno Exchange, ale nevěděla jsem, zda je to věrohodné.

Green Bank, Montilla Blvd. Měla na přepážce dobrý kurz 48.10. Za chvíli mě ale zase zpražili. Prý je to včerejší kurz a nový budou vědět až v 10 hod. řekla jsem jim, že tak dlouho čekat nechci a když mají otevřeno od půl deváté, chci si peníze vyměnit i třeba za včerejší kurz. Někam si zavolali a pak souhlasili s včerejším kurzem. Když jsem sepisovala žádanku, tak mi přišli oznámit, že bude kurz ještě o něco jiný, protože to včera někdo zapomněl přepsat a kurz je tudíž předvčerejší. Myslela jsem, že mě z nich trefí. To není den, aby mě něčím nenaštvali. Opakovali, že jde jen o halíře, kurz byl totiž horší 47,90php za 1 USD. Když je to tak malý rozdíl, tak si to měli nechat pro sebe a dát mi to za ten, co tam měli. Je to opravdu pakatel, ale jejich přístup mě vytáčel. Poté co jsem to vyplnila, chtěli můj podpis na druhou stranu, kde nebyla žádná kolonka, prostě prázdná strana.  Nechtěla jsem to tam podepisovat. Šli něco někam okopírovat a pak to přinesli zpět. Podpis jsme jim nakonec dala, ale oni my nedali žádnou stvrzenku. Trvala jsem na ní. Vypsali mi ji, ale měli u toho plno keců. Fakt porod.

Na Panglao jsme chtěli jet busem. Zastávka byla o kus dál do kopce v zastrčené ulici. Lidi nás nasměrovali. Jízdenka stála 25php/os. Jeepney tam ještě nestála, tak jsme se šla sama kolem podívat, zda bych nesehnala nějaké manga. Nakonec jsem zase došla do centra. Na trhu je neměli, poslali mě do supermarketu. Tam měli moc pěkná. Koupila jsem čtyři asi za 80php. Kilo bylo myslím za 50php. Měli i levnější, ale vypadala hůř. Nejlevnější mango jsme nakoupili v Bontocu. Ono asi vůbec bude všechno v horách levnější než jinde.

Na zastávku jsem se vrátila jen tak tak. Jeepney se již plnila. Vypadala v dost žalostném stavu. Musela jsem si to zvěčnit. Pavel si sedl vedle řidiče. Mezi nohama měl nádrž na benzín, odkud se táhla hadička do válců od motoru. Musel sedět opatrně, aby se toho nedotýkal. Uvnitř jinak byly lavice seskládané příčně a né podélně, jak to bylo obvyklejší. Sedla jsem si ke dveřím, hned za Pavla. Výběrčí peněz celou cestu vlál ve dveřích. Na Alona beach to bylo cca 19 km. Pavel tam měl peklo, jelikož to postupem času bylo vařící a děsně to smrdělo. Busík opět pořád zastavoval a plnil se k prasknutí. Nastoupil i jeden pán s kohoutem. Mají to tady jak domácí mazlíčky. Úmorná cesta trvala snad hodinu. Tricyklem by to bývalo bylo asi lepší. Myslím, že by to mohlo stát cca 200php z Tagbilaranu.

Na křižovatce u Alona beach Pavel zaplul do jedné malé jednoduché restauračky, kde na mě s báglama počkal, mezitím co jsem šla oběhnout okolí kvůli ubytování.

Jakmile mě místní viděli, začali mi nabízet půjčení motorky, zatím jsem to neřešila. Hlavní bylo najít co nejrychleji ubytování. Alona beach byla přeplněná lidmi, resorty a lodičkami. První dojem jsem měla smíšený, moc přeplněné. Šla jsem po pěšině nad pláží směrem vpravo, vůbec jsem nevěděla, kde to zkusit. Došla jsem nakonec a pak zase zpět, kde jsem zabrousila do Bohol Divers resortu. Boudičku s větrákem a koupelnou měli za 600php na kopci v zahradě. Zdála se mi ale trochu ošuntělá.  Na ty poslední dni jsem chtěla být v něčem hezčím. Platba kartou tu byla možná. Dál jsem se mrkla do malého resortu v kopečku nad Alona Beach. V názvu měl myslím Rock….. Vypadalo to tam sympaticky, chtěli 800php a platba kartou nebyla možná. Nakonec jsem zašla do moc krásného resortu Oasis beach resort zasazeném za plotem v moc pěkné zahradě, ale za boudičku chtěli přes 3000php, což bylo moc.

Pavel mezitím vybžunkl tři pivka. Měla jsem už z Prahy tip na Alumbung resort, ale byl  o cca 2 km vedle u Danao Beach. Boudičky vypadaly skvěle v přírodním kabátě, ale vadilo mi, že je to trochu z ruky. U křižovatky jsme zkusili Paragayo Resort. Byl to malý resort v moc příjemné zahradě. Boudičku měli volnou jen za 1500php. Nejlevnější mají za 1200php, ale bylo plno. Platba kartou byla možná. Nevýhoda je, že nemají svojí restauraci.

Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme ten Alumbung. Vzali jsme si za 50php tricykla. Jeli jsme chvíli po hlavní a pak zahnuli doleva, kde jsme po užší cestě jeli zase směrem zpět. Kousek cesty byl betonový, kousek prašný.

Otevřel nám moc příjemný filipínský majitel, který má za manželku Francouzku. Je proti němu dost mohutná, jako pár působí zvláštně, ale oba jsou velmi milý. Je to malinký resort, který má asi jen 4 boudičky. Dvě jsou veliké rodinné a dvě menší. Ta menší je jednopatrová s verandičkou za 1200php a ta větší je dvoupatrová za 1300php. Nahoru se jde po dřevěném žebříku do ložnice, dole je veranda s houpačkou, lehátkem, ledničkou a koupelnou. Ceny jsou bez snídaně a platba kartou není možná. Vše je z přírodních materiálů a vypadá to nádherně. Tipla bych, že by to mělo být minimálně jednou tak drahé. I když je to trochu pruda lézt nahoru a dolu, vybrala jsem větší boudičku s houpačkou. Měli jsme okolo krásný trávníček, kde byla venkovní sprcha a ještě další stoleček se židličkami. Zatím jsme to tu měli jen pro sebe, protože v malé boudičce, se kterou jsme se dělili o trávník, nikdo nebyl ubytovaný. My jsme navíc měli možnost stáhnout přírodní rolety a natáhnout paraván, abychom získali úplné soukromý. Dle potřeby byla možnost i jídla a případné snídaně až do postele. Bylo zde možné zařízení jakýchkoliv výletů, půjčení kola 150php nebo motorky na 24 hod. za 500php.

Dozvěděli jsme se, že k Alona beach se dostaneme moc pěknou procházkou kolem moře. Je to i kratší než to obcházet po silnici. Okolí je tu příjemné. Taková malá vesnička, kde jsou všichni v pohodě a neotravují. Byli tu i další možnosti ubytování jako například hned vedle Hope Home, kde je cena za boudičku včetně motorky a to stejné je v Calypso resortu, cena od 750php.

Vzali jsme si batoh a šli směrem k moři, pořád rovně cca 5 min.. Bylo jasno, vedro a byl dost velký odliv. Vypadalo to jako na Zanzibaru.

Sedělo tu pár místních, turista žádný. Šli jsme podél břehu směrem doleva. Povalovala se tu  spousta rozbitých mušlí, hodně zév a různě kroucených kdysi pěkných kousků, bohužel vypadaly už dost zašle.

Stezka se táhla kolem pobřeží střídavě po pláži nebo po skalnatém zarostlém výběžku. Místy byly v zemi dost velké díry. Břeh byl korálový a díry pravděpodobně z dřívějška vymleté od moře. Procházeli jsme kolem dvou pěkných vilek určených pro turisty, ale nikoho jsem tam nezahlédla. Dokonce se tu u pláže pásly i krávy. Jedna si spokojeně ležela v trávě pod palmou a kochala krásným výhledem na moře. Jak byl velký odliv, tak se naskytovaly krásné přechody modré barvy. Od úplně světloulinké po tmavě modrou, kde to občas v dáli doladila bílá plující loď. Zhruba po 10 minutách jsme došli na viewpoint, kde se nám ukázala Alona Beach v celé své kráse. Na pláž jsme sešli po schodech. Vysoká skaliska dělala hezké pozadí k pláži, nestály tu ani lodičky a ani tu nebylo moc turistů, tak jsme tu zakotvili, což se nám bohužel vůbec nevyplatilo.

Šli jsme se na chvilku smočit a pak jsme na pláži vytuhli. Myslím, že to netrvalo déle než 15 minut. Pavel spal a já šla se šnorchlem do vody. Byly tu opět jen zelené řasy a hvězdice. Už jsem se vracela, když jsem zahlédla v písku velkého plže s krásnou ulitou. Hned jsem volala na Pavla, aby se probudil a spěchal k mému objevu. Plž se mezitím dostal pod řasy a pak se zavrtal celý do písku.

Chvíli jsme tu ještě pobyli a pak pokračovali dál do centra Alona Beach. Jeden pán tu prodával moc pěkné veliké mušle, které stály úplný pakatel, třeba jen 200php. Od hlavní spodní křižovatky se dalo pokračovat úzkou uličkou pořád rovně. Toho jsem si předtím ani nevšimla. V jednom krámku jsme koupili velkou flašku 100% mangové šťávy, je velmi hustá a musí se naředit, aby se to dalo vůbec pít. Máme teď ledničku, tak si to můžu užít. Tady na druhé, pravé straně Alona Beach to vypadá o něco lépe. Měla jsem hroznou chuť na zmrzlinu, jeden kopeček stál 60 php, docela drahé, ale chuť zvítězila. Dala jsem si všechny druhy, co měli, t.j. tři kopečky. A právě v této chvíli jsme zjistili, že nemáme malý digi foťák. Pavel si mě chtěl vyfotit a nemohli jsme ho najít. Obrátili jsme celý batoh naruby a nic. Já dojedla zmrzlinu sama a Pavel běžel zpátky na druhý konec Alona beach, kde jsme prve leželi. Zmrzku jsem v rychlosti nasoukala do sebe a běžela za ním.

Nikde jsme nic nenašli. I si vybavujeme, kde udělal poslední fotku. Bylo to na skále těsně nad schodama před dřevěným altánkem. Všimli jsme si, že spousta místních na skalách posedává a naskýtá se jim tak super přehled o tom, co se pod nimi děje. Jsme přesvědčeni, že nám ho někdo z batohu vzal. Pavel si ho nezandával do pouzdra, ale jen ho tam pohodil, tudíž se blýskal přímo nahoře, když se batoh otevřel. Já jsem si zase všimla, že pouzdro s filtrama mám na úplně jiném místě než obvykle. Nic jiného nám z batohu nezmizelo. Šli jsme i za místními nahoru na skálu a řekli jim, že jsme ztratili foťák. Řekli jsme jim, kde bydlíme, a že když nám ho někdo najde, že mu dáme odměnu. Pavel tam měl téměř plnou nafocenou kartu. Dával si ji tam v Batadu ráno po snídani. Byli jsme z toho úplně mimo, jako kdyby se vše zhroutilo. Vybavovali jsme si skoro každou fotku, která je teď nenávratně fuč. Obešli jsme to kolem ještě několikrát, ale bezvýsledně. Batoh jsme měli na okraji skalky. Leželi jsme tak dva metry od něj. Byla tam taková menší průrva s bordelem a těsně u toho schody nahoru. Měli jsme ho kousek od sebe, ale jak jsme leželi a měli ho za sebou, tak stačila zřejmě chvilka. Ze shora viděli, že nehnutě ležíme a tak toho asi bleskově využili. Šli jsme i nahoru k altánku a zkoušeli, jestli bychom slyšeli foťák spadnout, kdyby si ho Pavel špatně do batohu zandal. Přišlo nám to jako nepravděpodobné.

Zkroušení a bez nálady jsme se vydali zpátky na druhou stranu Alona beach.  Místní nás zastavovali a nabízeli výlet na delfíny. Každý říkal jinou cenu. Rybáři se tu nabízejí sami individuálně. Cestovky tu nejsou v kurzu jako například v Thajsku. Zapomněla jsem, že mi v Alumbungu nabízeli cenu za oba a tak jsme si domluvili s jednou paní výlet na pozítří. Její manžel pro nás měl přijet na motorce, prý se ve třech na motorku v klidu vejdeme.

V pozdním odpoledni jsme se šli podívat nahoru na křižovatku, že bychom si tu domluvili motorku na zítřek. Ti co mi ji prve nabízeli za 300php někam zmizeli a ostatní ceny nebyly výhodné. Hlavně to spíš půjčují na 12 hod. než na celý den a cena se pak prodraží. V krámu jsme si koupili pití a vydali se zase zpět podél moře k nám, doufajíc že na nás někdo zavolá, že má náš foťák. V minishopu jsme si koupili několik jednorázových balení kávy 3 v 1 a pytlíčky smetany, abychom měli něco na ráno.

Zklamaní jsme v Alumbungu sdělili naší story, a že máme v průběhu dovolené s místními jen samé nepříjemnosti. Říkali, že se to tu normálně nestává, ale že v těchto místech o jedné krádeži už slyšeli. Byli i překvapení, že jsou Filipínci tolik otravní. Od jiných turistů měli opačné informace, spíš jsou prý víc otravní v Thajsku. Všude je něco, to ano, ale obecně mi přijde Thajsko na lidi lepší. Domluvili jsme si na zítřek motorku, přivezli nám ji ještě tentýž večer, abychom se s tím ráno nezdržovali.

Na večeři nám doporučili jeden hezký resort s pěkně osvětleným bazén, kde se můžeme vykoupat. Stačí říci, že jsme z Alumbungu. Snažili jsme se ho po tmě najít, ale neúspěšně, tak jsme zašli do Calypso, kde mají příznivé ceny a co mě překvapilo, že tu mají velmi dobrou cenu za boudičku včetně motorky zdarma.

Večer jsme zakončili v naší houpací síti a na bambusovém lehátku. Já popíjela mangovou šťávu s vodou a ledem a Pavel gin.

26.03. BOHOL – CHOCOLATE HILL, LOBOC RIVER, TARSIER

Ráno si Pavel udělal kávu a já si dala džus. Měli jsme totiž i k dispozici varnou konvici a nádobí. Na výlet jsme vyjížděli kolem osmé ráno. Na Bohol jsme jeli stejnou cestou jako sem, abychom se podívali, kde je odbočka na resort Amarela, kde nám naši bytní doporučili pláž Libaong.

Za mostem, který spojuje Bohol s Panglaem, jsme před hlavní silnicí vzali benzín cca 3L za 90php. Potřebovali jsme nafouknout i pneu, ale to bylo možné jen u jedné chatrče o pár metrů zpět. Stálo to 10 php.

Nejdříve jsme jeli do Tagbilaranu vyměnit peníze. Tentokrát jsem šla do krámu Bombay Electronics, kde mají exchange. Vyměnili jsme 50USD (1USD = 48php). Je to zároveň i bazar, takže jsme i řešili náš foťák, ale zrovna sem ho nikdo nepřinesl. Bazarů je ve městě mraky, určitě ho sem někam donesli, ale to je jak hledání jehly v kupce sena.

Pak už jsme pokračovali přes Baclayan, Loboc a Batuan k Chocolate Hills cca 50 km. Cestou byla příroda malebná s mnoha políčky, kde se obdělávala rýže a kolem Lobocu se táhla podél silnice krásně zelená řeka stejnojmenného názvu. V Baclayonu je nejstarší kostel na Filipínách, který je postavený z mořského korálu.

Kolem 10 hod. jsme byli mezi čokoládovými kopečky. Ještě nebyly úplně hnědé, bylo to tak napůl. Na jednom z nich je udělaná vyhlídka. Dole jsme zaplatili vstupné, už si přesně nepamatuji kolik, ale myslím, že to bylo něco kolem 100php.

Nahoře je parkovací prostor a pár krámků. Na úplný vrchol vede příkré schodiště, které má pár vedlejších cestiček. Do okolí je nádherný výhled na spoustu kopečků, políček a palem mezi nimi. Pokud si chcete udělat zajímavé a komerční fotky, tak se tu nabízí jedinečná možnost a vypadá to celkem vtipně.  Na povel jump vyskočíte do vzduchu, kde je v pozadí plakát stejného okolí a díky němuž a ostatním rekvizitám se dostanete nad vrcholky kopců ve vtipných létajících polohách.

Vyfotili jsme kopečky ze všech světových stran a v krámku se suvenýry koupili přírodní klobouk, který se užívá na polích proti sluníčku 240php.

Cestou do vesničky Loboc jsme zastavili u silnice, jelikož se mi naskytla super příležitost na focení orajícího buvola. Políčko bylo hned u silnice. V hlíně nebo spíš bahně se bořil jak farmář tak buvol až po kolena. Nakonec to buvola přestalo bavit a lehl si do bláta.

V Lobocu jsme mohli být po poledni. Přejeli jsme most na druhou stranu, kde asi tři různé lodní společnosti lákali turisty na své lodě k plavně po řece spojené s obědem ve formě švédských stolů. Cena za osobu je 300php, plavba trvá hodinu a je spojená s pěveckým a tanečním představení na jednom z dřevených mol na řece. Na palubě lodi hraje po celou dobu živá kapela.

Na lodi jsme byli jako první. Oběd byl už připravený, tak jsme si vzali talířky a vrhli se na to. U hlavního jídla bylo na výběr asi z pěti druhů. Měli i grilované krevety. Na dalším stolku měli ovoce, zeleninu a sladkosti. K pití byl v ceně Ice tea, který nám poctivě neustále dolévali. Postupně přicházelo více lidí, vyjížděli jsme, až když všichni dojedli, což mohlo trvat takovou třičtvrtě hodinku.

Je to hodně turistická záležitost, ale i tak se nám to moc líbilo. Je to taková pohodička v moc krásném prostředí sytě zelené řeky, kterou obklopuje z každé strany alej vysokých palem. Okolo se do výšky šplhají kopce porostlé zelenou džunglí a slunce tomu dodává krásný třpyt. Přes můj polarizační filtr, byly všechny barvy úžasné. Vyfotila jsem skoro celý film. Půlhodinku se pomalým tempem dojelo nakonec k malým vodopádům a při zpáteční cestě jsme se zastavili u jednoho z mol na krátké představení. Místní tanečnice byly oblečené ve stejnokroji a za veselého doprovodu hudebníků nám ukázaly a zazpívaly, jak oslavují průběh sklizně rýže. Zastavili jsme zároveň u malé plážičky, kde si hrály místní děti. Běhala jsem z jednoho konce lodě na druhý, abych fotila vše. Děti jsem pak obdarovala propiskami. Držely je v ruce nad hlavou a jen s jednou rukou doplavaly ke břehu, aby je nenamočily. Měly z toho velkou radost. Myslím, že vůbec nečekaly, že jim něco dám.

Z Lobocu jsme pokračovali silnicí mezi horami do Corella, kde je Tarsier návštěvní centrum. Jde o nejmenší opičku světa, nejmenšího primáta. V češtině se nazývá Nártoun. Je veliká do 15 cm a umí otáčet hlavou dokola o 180 stupňů. Oči má vůči svému tělíčku neobvykle veliké a dokonce jejich velikost převyšuje velikost jejich mozku. Je to noční zvíře, které přes den vypadá jako velkých lenoch a v noci si pak svoji aktivitu vynahrazuje svým skokanským uměním z větvičky na větvičku.  Mě připomínali zmenšeného medvídka, který se podobal svým výrazem a tlapičkami E.T.

Návštěvní centrum je malinké a vstup stojí 20php/os. Zrovna sem přijela výzkumná skupina z ČR. Mladé holčiny tu budou Nártounky pozorovat po dobu šesti měsíců.

I tak naše malá skupinka 8 turistů měla problém, abychom se všichni s foťákama naskládali kolem objevených Nártounků. Nakonec jsem zůstala pozadu jako poslední a snažila jsem se v tom tmavém prostředí mezi hustým porostem udělat nějakou pěknou fotku na památku. Většina Nártounků poslušně seděla na místě a měla jsem je tak na dosah ruky.

Z Corella jsme jeli vedlejší cestou přes Sambog do Baclayonu. Bylo to kratší a cesta byla dobře sjízdná, i když nás od ní někteří místní zrazovali. Bylo sucho a kvalita byla stejná nebo i lepší, než jsou naše polní cesty. Všude kolem nás jsme byli obklopeni bujnou vegetací nebo políčky s rýží. Ne že by to kolem hlavní silnice bylo o moc jiné, ale tady jsme si tomu přišli ještě o něco blíž.

Z Baclayonu jsme pokračovali rovnou na Panglao k pláži Libaong. Cestu jsme našli dobře, ale pláž měla bohužel kolem čtvrté odpoledne velký odliv. Na první pohled nám to tu nepřipadalo nikam zvláštně krásné, jak nám to líčili naši bytní. Prý tu nasbírali většinu mušlí, které mají roztroušené po jejich zahradě. Je fakt, že tam mají moc pěkné kousky.  Na chvíli jsme se tu prošli a pak jeli k nám na Alona beach.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na Aloně jsme se šli vykoupat na levou část pláže jako včera večer a také jsme šli zrušit výlet na zítřek, protože jsme zjistili, že v Alumbugu máme lepší cenu 1800php za oba.

Když jsme se koupali, viděla jsem, jak místní berou do ruky hvězdice, které jsou ve moři. Myslela jsem, že by mohly vylučovat něco špatného, co by nebylo nejlepší ve styku s lidskou pokožkou. Zkusili jsme je tedy taky zvednout, nic nedělaly. Je ale pravda, že jsme na ně nesahali z jejich spodní části. Poté jsme se vydali na průzkum na druhou stranu, kde jsme ztratili foťák. Nic nového jsme nezjistili. Pro sichr jsme to nahlásili i na policejní stanici, která sídlí u hlavní silnice, ale nic moc jsme si od toho stejně neslibovali.

Jeli jsme se na závěr dne v podvečer podívat do Panglao city. Chtěli jsme si nakoupit věci k večeři na tuňákový sendvič.  Žádné velké city to tedy není. Nejhezčí je okolí kolem zdejšího španělského starého kostela St. Augustin. Již po tmě jsme našli malé tržiště, kde jsme nakoupili cibuli, rajčata a tuňákovou konzervu. Toastový chléb bohužel neměli. Ten jsme později koupili v krámku u hlavní silnice, kde byla hned naproti odbočka k Alumbungu. V city nás zaujala moc pěkná grilovaná kuřata za 150php. Grilovali je tu nejméně na třech různých místech.

U nás jsme po příjezdu odevzdali motorku a šli si užívat do naší boudičky. Po sprše jsme si udělali moc dobré sendviče a jako včera jsem popíjela vynikající mangový džus a Pája gin.

27.03. VÝLET ZA DELFÍNY, BALICASANG A VIRGIN ISLAND

Vstávali jsme před pátou hodinou, jelikož se na delfíny muselo vyjíždět co nejdříve. Naším kapitánem byl místní ze zdejší vesničky, který si vzal na pomoc jedno malého kluka. Moře mělo opět velký odliv. Zajímalo by mne, kdy je tu moře ke koupání. Šli jsme kolem v mnoha různých denních časech a vždy bylo dost daleko.

Po nějaké chvíli jsme připluli na místo, kde se vyskytovalo spousta lodiček. Zprvu jsem si říkala, co tu všichni dělají. Pak mi došlo, když se všechny hýbaly stejným směrem, že jsou tady ze stejného důvodu jako my – hon za delfíny. V tu chvíli mi to přišlo jako nezajímavá akce. Delfíni byli očividně vyděšení, protože se jen na chvilinku ukázali v dálce a zmizeli pod mořskou hladinu. Lodičky byly docela dost hlučné, tak se delfínům ani moc nedivím. Poté se lodičky vydaly různými směry. Najednou byly v okolí tak maximálně čtyři a v tom se delfíni objevili znova v mnohem bližší vzdálenosti, kousek od nás. Dokonce skákali tak vysoko, že byli vidět celý nad hladinou.

K Balicasangu jsme na pevninu vůbec nepřipluli. Je tam jediný resort a ten je prý hodně drahý.  Zastavili jsme v místě, kde jsme mohli naskákat do vody a užívat si zdejší nádherný korálový útes. O kus dál byla vybójkovaná oblast. Místní připlouvali v mini lodičkách s pádly k těm větším, jako byla ta naše a ptali se, jestli tam nechceme za nějaký peníz odvézt. Naše loď v těch místech totiž kotvit nesměla. Bylo to dál, ale ne zas až tak strašně, abychom tam sami nedoplavali. To je tady zase nějaký manažerský výmysl, aby mohli všichni vydělávat na hloupých turistech, u nás měli ale smůlu.  Neváhali jsme a plavali k obójkovanému prostoru. Byla to hranice útesu, kde se propadal do velké hloubky. Bylo tu velmi mnoho ryb v hejnech a hlouběji se občas vynořil pěkný macek. Škoda jen, že s hloubkou jde v ruku v ruce i horší viditelnost. Z tohoto místa jsme byli opravdu nadšeni.

Poslední a nejdelší návštěvu jsme věnovali ostrovu Virgin. Z dálky vypadal opravdu úžasně. Nejdříve jsme zastavili na mělčině uprostřed moře. Vybíhal zde pás bílého písku, kde opodál rostlo pár mangrovů. Taková písečná oáza v moři vody. 

Virgin island nezklamal ani po příjezdu až tedy na malé dotěrné mušky, které nás mučily po celou dobu pobytu. Utíkali jsme před nimi do vody, kde nám bzučely kolem hlavy. Štípanců jsme utržili tolik, že jsem se drbala ještě v Praze. Ostrov je malý, placatý a nikým neobyvatelný. Kolem dokola se obejde během pár minut. Svou krásu mu dodávají vysoké palmy a krásně barevná čistá vodička kolem. Další, kdo nás tu trochu otravovali, byli samozřejmě místní, kteří si chtěli přivydělat prodejem stříbrných nebo perlových náramků či náhrdelníků. Chtěli to opravdu za směšné peníze, ale neměli jsme zájem. Prý že nemají na benzín do loďky. Nestačilo jim říci jednou dvakrát slušně, že nic nekoupíme, ale nakonec nás nechali být. Byli ochotni ty pěkné věci prodávat za 100php za jeden kousek. Také sem připlouvali zahalení rybáři, kteří tu opět dolovali vnitřky mořských ježků.

Šnorchlování kolem nebylo. Ve vodě byly jen řasy, sem tam hvězdice a našli jsme tu prázdnou středně velkou krásnou zévu. K obědu nám rybáři nabízeli Blue Merlina (modrý mečoun), kterého by nám připravili na grilu. Jeho název modrý je podle jeho nádherně modře zbarvených kostí. Za větší kousek chtěli 300php a za menší 200php. Nejdříve jsme váhali, ale pak jsme souhlasili s tím menším. Je to poslední volný den dovolené na Filipínách, tak ho ukončíme stylově. Grilovanou rybu nám přinesli na listu a k pití jsme dostali čerstvý kokosový ořech. Chutnalo to výborně. Kus ryby jsme darovali do vedlejší lodičky. Jejím kapitánem byl bratr našeho kapitána. Celou bychom ji stejně nesnědli. Všichni turisté krom nás osidlovali druhý cíp ostrova, kde s přicházejícím odpolednem vznikal čím dál tím delší kolmý písečný lem. Jak dlouho tu budeme, záleželo na nás, ale kapitán se už ošíval a vymlouval se odliv. Přitom stačilo jen loďku posouvat dál, aby neuvízla v písku. Odjížděli jsme po jedné odpoledne. Strávili jsme zde zhruba tři hodiny.

Od  Danao beach jsme šli opět podél moře pěšinkou na Alonu. Zůstali jsme na stejném místě jako první den. Pořád jsme doufali, i když s každým dnem se šance rapidně snižovala. Místňáci posedávali na skále stále stejně, ale těžko říci, zda to byli Ti samí. Batoh jsme samozřejmě tentokrát nespustili z očí.

Čas nám tam zpříjemňoval místní chlapeček, kterému mohli být tak čtyři roky. Zpočátku si hrál ještě s jedním mladším, ale tomu se nechtělo do moře a tak si pro zábavu přiběhl k nám. Úplně bezprostředně na mě skočil, jakoby mě znal odjakživa. Anglicky nemluvil a tak jsme si každý vedli svou. On na nás filipínsky a my na něj česky, kupodivu to fungovalo. Ve vodě řádil jako černá ruka. Lezl mi na záda a dělal si ze mě koně. Skákal jako blázen a bylo mu úplně jedno, že mi cáká do obličeje. Na břehu jsme si pak stavěli bábovičky. Přinesl si nějakou pohozenou odměrku a tak jsem mu ji naplnila pískem a udělala kopeček. Jásal a očička mu jen zářila, dokonce se mu to pak dařilo taky. Nikdo ho nehlídal, ani nehledal, což bylo docela zvláštní. Kousek od nás místní opravovali loď, tak snad byl o nich, protože jsme později šli zase dál.

Nahoře na rozcestí u silnice jsem dohodla na zítřejší ranní odvoz tricykla za 200php. Trochu se s cenou ošíval, což se mělo později svůj dopad. Do Alumbungu jsme pak šli pěšky po silnici a v půlce to vzali jednou prašnou cestičkou, abychom šli někudy jinudy, než to známe. Na pěkně upravených zahrádkách před domkem se jim tu dost často pasou velká tmavá prasata, vypadá to zajímavě.

Do Alumbungu jsme přišli ještě za světla cca kolem páté odpoledne. Je to tu opravdu moc pěkné a tak jsme si užívali naší boudičku se vším příslušenstvím. Když jsem vylézala z koupelny na verandu, tak jsem málem šlápla na docela velkého krabíka s ulitou. Stál tam a koukal na mě. Vypadal roztomile.

Původně jsme měli v plánu dojet do Panglao city pro grilované kuře, ale byli jsme z oběda ještě dost sytí. Nehledě na to, že jsme dojedli zbylou konzervu tuňáka. Je pátek a na Alona Beach měla hrát nějaká živá kapela. Rozhodli jsme se, že se tam pojedeme podívat. Odcházeli jsme za tmy. U hlavní silnice zrovna žádný tricykl nejel, ale zastavila nám motorka. Klučina vypadal tak na 13 let, ale tvrdil, že mu je 18.  Spolujezdce vysadil a oba dva nás na té jedné motorce za 20php odvezl na Alonu.

Živá hudba se bohužel nakonec nekonala. Nebylo to přímo u pláže a asi se nesešlo dost diváků. Prošli jsme se po pláži, kde to žilo večerním BBQ, všude spousta světélek a příjemné atmosféry. Dala jsem si za 40php grilovanou kukuřici a jeli jsme zase domu. Napsala jsem dva pohledy, jeden ségře do Finska a druhý Lucce do Istanbulu. Doufám, že bude na letišti post box. Tahám ty pohledy už z hor, ale dokopala jsem se k tomu až teď, což je ostatně můj stálý rituál z každé dovolené

28.03. PŘESUN DO KUALA LUMPUR

Ráno jsme vstávali zase brzy, jelikož nám z Tagbilaranu letělo v 9 hod. letadlo do Manily. Letenky jsem kupovala předem za 2831,36 php (1183,78 czk za oba) s Cebu Pacific. U nás bylo také možné zařídit odvoz, ale chtěli za to 600 php (klimatizované velké auto).

Po sedmé ráno jsme se rozloučili a šli čekat na cestu, zda přijede náš tricykl. Očividně se na nás vybodnul a tak jsme se po chvíli vydali pěšky k hlavní silnici, kde jsme si chytli jiného za 250php. Cesta na letiště trvala cca do 40 min.

Letiště je malinké, platí se tu odletová taxa 20php/os. U odbavení jsme se dozvěděli, že máme posunutý odlet o hodinu později. V okolí neměli žádnou post box, tak snad budeme mít štěstí v Manile.  Let jsme jako vždy prospali.

V Manile, po vyzvednutí krosny, jsem šla k okénku vyměnit 10USD. Neměli problém mi 20USD rozměnit. Později jsem zjistila, že jsem mu tu dvacku nakonec asi zase zpět stopila, když mi to rozměňoval a nebo jsme celou dobu měli u sebe o 20 USD víc, což mi ale přijde divné. Prostě jsme byli o dvacku bohatší.

Přistáli jsme na Terminálu 3 a potřebovali jsme se přesunout na jiný Terminál. Šli jsme před halu ven na perón, odkud tam jezdily minibusíky za 20php/os. Zrovna tam jen stál. Během 15-20 minut jsme tam dorazili.

Od přepážky Malaysian airlines se táhla obrovská fronta. Mají tu takový divný systém, že převažují všechna zavazadla dvakrát. Jednou u té velké fronty a podruhé, když se rozřadíme k odbavovacímu pultu. Tady poprvé chtěli vidět kopii nebo originál platební karty, kterou jsme letenky platili. Mají to psané v podmínkách, tak jsem s tím počítala. Zrovna jsem to koncem roku platila kartou, která je již v této době propadlá, tak jsem měla jen její kopii. Cebu Pacific to také měli v podmínkách, ale ani jednou to po mě nikdo nechtěl. Letenky z Manily do Kualy stály 810MYR (cca 4860 Kč za oba). Odlet byl v 15:10 a přílet v 18:55.  Odletová taxa z Manily je 750php/os. Letiště a free shopy vypadají dost zaostale oproti jiným Asijským destinacím. Z karty jsme koupili parfém od Diora Addict 2 (včetně mini taštičky na kosmetiku a tělového mléka) 100ml za 85USD a Pavel si koupil levné cigarety. Vůbec všechno krom jídla tu měli v USD, což mě překvapilo, že to nemají ve své měně. Pár drobných mi zbylo, tak jsem koupila oříšky v karamelu a pohled.

Letadlo Malaysian airlines nás mile překvapilo. Sedačky mají každou v jiné barvě, střídá se tu zelená, modrá, červená a oranžová. I když to byl celkem krátký let, tak jsme dostali večeři a neustále nám doplňovali pití.

V Kuala Lumpur jsme již věděli co a jak, tak jsme se rychle přesunuli k busu, který jede do města. Koupila jsem rovnou zvýhodněnou zpáteční jízdenku za 18MYR/os. Ta se dá koupit jen na druhé straně haly u okénka, pod eskalátory prodávali jen jednosměrné. Zpáteční jízdenka je otevřená a platná jeden měsíc od data vystavení. Autobus měl zrovna odjíždět a tak nás zaměstnanci už od eskalátorů hlasitě povzbuzovali k rychlému nákupu a nástupu. Vše ale probíhalo ve velmi veselém a pohodovém projevu. Na KL Sentral jsme byli za hodinku, kolem osmé večer.

Vyměnila jsem tam 30USD ( 3,59MYR za 1USD) a Pavel šel koupit lístky na Putra LRT na Pasar Seni. V metru se s námi dal do řeči jeden místní pán. Byl moc milý a vypadal vzdělaně. Je to bývalý učitel a teď píše knížky. I když jsme cestu k Le Village znali, doprovodil nás až tam a ještě zaměstnance hotelu poučil, aby na nás byli milí. Znova se nám potvrdilo, že se místní chovají naprosto odlišně než na Filipínách.

V Le Village zrovna nešel proud, takže jsem z malého krcálku s oknem téměř nic neviděla. Dala jsem tam krosnu, zamkla na zámek posunovací dveře a šla zpátky ven. Pavel na mě čekal venku, protože se nechtěl zouvat.

Už byla tma, chtěli jsme se podívat do indické čtvrti, ve které jsme mysleli, že jsme ještě nebyli. Prošli jsme to kolem Masjid Jamek přes noční bazarové tržiště, kde jsem si koupila plněný kebab zeleninou, masem a majonézou. Zrovna tam asi zaučovali prodavače, kterému to vůbec nešlo. Dodělal nám to pak majitel sám. Když jsme došli nakonec, zjistili jsme, že tohle je vlastně ta indická čtvrť. Myslela jsem, že to pokračuje někam dál, ale je to tu tak malinké, že jsme to celé prošli už ten první den. Po 10 hod. večer začali stánky sklízet a prostor s jídlem a veteší se měnil ještě na větší bordel. Na hlavní silnici, kousek od Petaling street, jsme vlezli do MC Donalda, kde jsme si dali jahodovou zmrzlinu a hranolky a pak šli domu.

Po společné sprše jsme v obavách šli spát. Venkovní okenice, které byly od nás oddělené mříží, nešly zavřít a tak jsme se děsili, co odtamtud přileze. Do toho se docela rušně bavili ostatní turisti v hale. Stěny jsou z papundeklu a všechno je děsně slyšet.

Čehož jsme se obávali, se v průběhu noci stalo zkušeností. Po Pavlovi se proběhl šváb. Jakmile jsme rozsvítili, moc dobře věděl kudy se má vrátit. Odsunuli jsme postel, co nejvíc to šlo do uličky, asi o 20 cm. Místa nazbyt tu moc nebylo.

29.03. KUALA LUMPUR

Probudila jsem v sedm ráno. Měli jsme v pokoji zatemněno a tak jsem neměla přehled o čase.  Umyli jsme se a zabalili krosnu, kterou jsme dali do společenské haly. Mohli jsme to v pokoji mít až do 14 hod., ale abychom se nemuseli na tento čas vázat, tak jsem to sklidila rovnou. Koupelnu jsme mohli využít večer před odletem bez problémů.

Hned před Le Village je zastávka autobusů, odkud odjíždí bus č. 11 k Batu Caves. Jeli jsme jím v 8 hod. ráno. Jízdenka stojí 2RM/os. Jedná se obrovské vápencové jeskyně 15 km severně od hlavního města, které slouží jako hinduistická svatyně. Každoročně během Thaipusam (leden/únor) sem přichází 1,5 milionu poutníků, aby se zapojili do podivuhodně masochisticky vypadajících oslav svátků stoupenců Thaipusam. Mají různě propíchané tělo háčky, na kterých visí ovoce. K jeskyni vede 272 schodů a vyskytuje se zde mnoho opic. V lednu 2006 byla před celým komplexem odhalena 42,7 metrů vysoká socha Pána Murugana, jejíž výstavba trvala 3 roky a která je největší sochou Pána Murugana  na světě.

Zhruba za půl hodiny jsme stáli před jeskyním komplexem. Vstup je zdarma. Je to opravdu ohromné, ale nic moc nám to neříká. Vyškrábali jsme se nahoru, prošli vnitřní části, kde na jednom z dalších schodů objevili kolemjdoucí malého uzounkého hada ve vztyčené pozici. Dole jsme si u krámku se suvenýry sedli a vypili si kávu a Ice coffee.

Do centra jsme jeli zase busem. Řidič nás s průvodčím nasměrovali po chvíli do jiného busu, se který jsme dojeli na Chow Kit, kde nacházelo tržiště. Jsou to postranní uličky různě propletené, kde prodávají všechno možné, ale nás tu nic nezaujalo. Je to podobné jako na nočním Bazaru v indické čtvrti. Šli jsme na metro, kde jsme asi dvě stanice popojeli do stanice Bukit Nanas ke KL Tower. Kolem tu stojí spousta výškových budov. KL Tower vyskytovala mezi nimi a tak jsme se snažili k ní nějak dostat, což se nám nakonec povedlo. Je 421 metrů vysoká. Od spodní brány jezdí k hlavnímu vchodu zdarma malý busík. Je tu i malá zoo, která je součástí vstupenky. Vstupenka stojí 38RM/os. Nechtělo se nám měnit další dolary. Kdybychom tam šli, tak by nám už skoro nic nezbylo, tak jsme se tu probrouzdali kolem krámků a šli zase pryč.

Škoda, že jsem si tu částku vstupného nezjistila dřív. Mohli jsme si dojít ráno vystát frontu k Petronas Twin Tower, kde jsou lístky zdarma, ale musí se tam právě chodit co nejdřív, aby bylo ještě volno.

Snažili jsme se podle mapy dojít pěšky zase do centra. Přišlo nám, že by to nemělo být daleko. Situaci nám ale trochu stěžovala široká spletice silnic, protože jsme netušili, kam kolem nich dojdeme. Podle intuice jsme si zvolili cestu dolů a o moc jsme se ani nesekli. Šli jsme kolem Telecom Muzea, vedle kterého stojí pěkný malý kostelík. Poté jsme se ocitli v chaosu poledního velkoměsta, kde nás místní nasměrovali do China townu, které bylo naštěstí hned za rohem.

Odtud jsme chtěli dojít nebo nějak dojet k orchideové zahradě. Nikdo nám ale nebyl schopen přesně říci, kudy máme jít. Doporučovali nám hop on – hop off bus, ale tím se nám nechtělo. Není to zrovna nejlevnější a kvůli jedné zastávce to za to nestojí. Jednodenní na 24 hodin stojí 38RM/os.  Šli jsme za Pasar Seni, kde jsme přešli silnici a pokračovali k vlakovému nádraží. Tam jsme chvíli nevěděli kam dál, až Pavla napadlo jít dlouhým nadzemním chodníkem, kde jsme zahnuli vlevo a točivým průchodem přes parkoviště vyšli na druhé straně. Tam jsme jen přešli silnici a ocitli se před National Mosque. Silnicí nahoru jsme pokračovali kolem motýlího, ptačího a jeleního parku až k orchideovému. Prošli jsme se tedy značně a opravdu sem žádná městská nejezdí. Buď taxi nebo hop on hop off. Je to tu mírně do kopce, ale díky zarostlému okolí a nebi pod mrakem, to nebylo zas až tak strašné.

Vstup do orchideové zahrady činí 1RM/os. Zahrada je propojena s ibiškovou. Je to příjemná oáza zeleně a barevných květů. Je neděle a zrovna tu probíhá i prodej mnoha druhů orchidejí. Je možné zakoupit úplně malinkaté sazeničky, se kterými by neměl být problém při přepravě letadlem.

Zpátky ve městě jsme hned zabrousili do Mc Donalda na oběd. Měli speciální cenu, která byla možná do 15 hod. Obědové menu 5,95RM/os. Docela jsme si pochutnali a odpočinuli od našeho dlouhého pěšího chození po KL. Poté jsme se vrátili za denního světla na Merdeka square a k mešitě Masjid Jamek, abych udělala nějaké fotky. Měli jsme docela dost času a tak jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat k Petronans Twin Tower. Z Masjid Jamek stojí LRT metro na KLCC 2,30RM/os.

Ve dvojčatech je velké shopping centrum, to jsem ani nevěděla. V jednom foto shopu jsme se šli podívat na malé digi foťáky od Olympusu. Smlouvalo se všude a konečná cena se nám zdála dobrá. Bohužel jsme u sebe neměli dost peněz ani kartu. Nechala jsem to všechno v hostelu. Jsou tu asi čtyři různé východy. Venku u hlavní východu, odkud byl pěkný výhled na dvojčata, je jezírko s parkem. Z můstku je vidět na nedaleké venkovní bazény. Někde v okolí je tu i Podmořský svět, který by se měl nacházet cca 5 minut od dvojčat. Vstupenka pro dospělého je 38RM.

Naší poslední návštěva byla v Centrální tržnici. Těsně předtím jsem se stavila v hostelu pro více peněz a platební kartu. V tržnici jsme našli krámek s čaji z Cameron Highlands. Ptala jsem se na ně na různých místech ve městě a všude mi tvrdili, že se v KL nedají koupit, tak jsem měla velkou radost. Koupila jsem dva druhy Boh Tea . Jeden sáčkový Boh Seri Songket s příchutí manga za 8,60RM a jeden v plechovce Garden Teas – Gunung Chantik 150g s příchutí Broken Orange Pekoe Funnings  za 15,90RM.

Pavel si po dlouhém rozhodování koupil nový foťák Olympus mjú1060 za 1269RM (7476 Kč). Se slevou k tomu dostal i adaptér, který se dá použít do všech zemí po světě, jelikož má nespočet různých výstupů. Za poslední peníze cca 44RM jsem si usmlouvala stříbrný náramek na ruku a poté jsme pospíchali do hostelu do sprchy a pak už s batožinou zpět přes LRT Pasar Seni a KL Sentral na letiště.

Na letišti prodávali také čaje z Cameron Highlands, ale za jednou takové ceny. Koupili jsme si troje Tablerone + 1 zdarma 61.20RM (361 Kč).

Naše letadlo nabralo ještě před odletem zpoždění. Měli jsme obavu, zda přesun v Amstrdamu do dalšího gatu budeme vůbec stihat a ještě jsme si chtěli koupit sýry, prkénko a parfém od BVLGARI.

30.03. AMSTERODAM, PRAHA

Přistávali jsme v 06:08. Zhruba 20 minut bylo zpoždění. Na palubním lístku do Prahy jsme měli napsaný boarding time v 06:15, s tím že odlet je v 07:05. Přilétali jsme do gatu F a odlétali z gatu B, který je na úplně druhém konci letiště. Ještě taky chvíli trvalo, než nám přistavili tunel z letadla a dostali jsme se přímo do letištní haly. Jakmile jsme se tam ocitli, vzali jsme rychlou čáru k schengenské přepážce. Těsně před ní jsme během minutky vyřídili nákup parfému 65ml Bvlgari Omnia Green Jade za 52EUR.

Fronta na kontrolu pasu ubíhala celkem rychle, ale dost se to zaseklo u kontroly příručních zavazadel. Byl tu dost velký chaos. Posílali nás z jedné fronty do druhé, protože nás předbíhala skupinka lidí, kteří měli málo času na přestup, což jsme my měli taky, ale nikoho to nezajímalo. Museli jsme si svléci mikiny, pasky a všechno z kapes. Najednou jsme toho na páse měli strašně moc. Jakmile to bylo za námi, vše jsme sebrali a pádili zase dál. Cestou jsme se stavili v krámku se sýry, kde jsme koupili sýrové prkénko s ozdobnou kachličkou a dva sýry.

Když jsme doběhli do gatu, už tam nikdo z cestujících nebyl. U přepážky nám nalepili štítky na palubní lístky a řekli nám, že kvůli pozdnímu příletu letadla z Kuala Lumpur nám nestačili přeložit krosnu, že si to musíme dovyřídit v Praze. Letadlo do Prahy na nás ještě naštěstí čekalo.

V přistavěném buse jsme si oddychli, že jsme to tak pěkně všechno stihli. Vtom ale přišla sprcha, jelikož jsme zjistili, že nemáme tašku s parfémem.  Nastal šok a hloubavé přemýšlení, kde se to mohlo stát. Napadala mě dvě místa. Krám se sýry. Měla jsem plné ruce a musela jsem si něco odložit, abych mohla vyndat kartu a pas při placení a nebo při chaotické kontrole příručních zavazadel u pásu. Na účtence z krámku se sýry jsem našla telefonní číslo, ale nikdo mi to nezvedal. Posádce v letadle jsem v rychlosti řekla, co se nám stalo. Zkoušeli tam také volat, ale bez úspěchu.

Dovolat se mi tam podařilo až těsně po přistání v Praze. Paní mi nadiktovala jiná telefonní čísla na Lost and Found (ztráty a nálezy) na letiště v Amsterdamu. Bohužel mi to buď nefungovalo a nebo tam byl záznamník v holandštině.

Z práce jsem do krámu se sýry ještě poslala mail. Odpověděli mi, že to u nich nenašli a dali mi i mail na Lost and Found v AMS, kam jsem hned napsala. Mezitím jsem ještě zkoušela kamarádku na letišti, která pracuje u KLM, jenž mi dala ještě další jiné telefonní a faxové číslo na Lost and Found. Fax jsem tam pro jistotu poslala třikrát.

Během dvou dní mi nepřišla žádná odpověd, tak jsem tam zkusila zavolat. Dovolala jsem se opět špatně, ale dali jiné číslo, které již bylo správně. Tam se divili, kde jsem na ně vzala kontakt, a sdělili mi, že tam toho mají hodně, ať jsem trpělivá, že tam můj mail mají. Během odpoledne mi přišel mail, že tam můj parfém mají. Měla jsem obrovskou radost, akorát to mělo háček s vyzvednutím. Bylo to možné v AMS na letišti do 14 dní a nebo to zaslat poštou, ale to by vyšlo na 44 EUR, podle jejich tabulek + 5 EUR poplatek za uložení v Lost and Found. Začala jsem tedy řešit, jak parfém dostat z AMS do PRG.

Nakonec jsem našla jednoho cestujícího, který měl letenku s KLM do Švédska  6-9.04. kde měl přes 4 hodiny čekání při zpátečním letu. Osmělila jsem se a napsala mu moji story. Je to obchodní klient, takže člověk nikdy neví, jak zareaguje. Tento cestující však s námi komunikuje docela často a intuice mi říkala, že by mohl být v pohodě.

Mezitím jsem ještě psala mail do krámu, kde jsme parfém kupovali, jestli by si ho v Lost and Found nemohli vyzvednout a vrátit nám peníze přes kartu, kterou jsme platili – 5 EUR poplatek.

Druhý den mi cestující napsal, že mi to rád vyzvedne, že to není žádný problém. Měla jsem vyhráno, ale za chvíli se to ještě docela zamotalo. Přišel mi totiž také mail z krámu s parfémy, že si ho v Lost and Found vyzvedli a mají ho u sebe, což bylo další vysvětlování pro mého cesťáka, protože jsem mu už dala všechny instrukce pro vyzvednutí v Lost and Found. Krám s parfémy byl mimo schengenský prostor. Slíbili mi tedy, že to dají do jejich krámu v schengenském prostoru, aby to měl můj cesťák co nejjednodušší. 09.04. jsem si večer šla parfém vyzvednout na letiště v Praze. Vše nakonec dobře dopadlo.