Filipíny křížem krážem (2.díl)

20.3. BANAUE, BATAD

Ráno jsme vstávali po páté hodině ranní. První jeepney jela do Bontocu  v 06:30. Cestou se válela v údolích všude mlha, takže z focení nebylo nic. Jelo se celkem svižně, v Bontocu jsme byli ca cca 40 minut, což bylo fajn, jelikož nám tak neujel bus do Banaue, který vyjížděl v 07:30. Řidič nám zastavil přímo před ním, abychom ho tam nemuseli hledat.

Autobus měl uvnitř dřevěné lavice a vůbec vypadal jako z jiné doby. Zajímavé bylo i například stahování okének. To se musí vidět, těžko se to popisuje. Vlastně se hýbe s celým oknem, které je připevněno k dřevěné liště, kterou se šoupe a pokládá do zarážky, aby bylo okno otevřené nebo zavřené. Ani to asi není sklo, jen nějaký průhledný plast. Pavel měl co dělat, aby se tam vůbec vešel. Krosnu dal dopředu za řidiče. Cesta trvala dvě hodiny. Mě se jelo docela příjemně. Když to šlo, fotila jsem, ale to jen když zrovna bus zastavil a bylo to tam zajímavé. Opět byla krátká přestávka na tržišti kolem silnice. Pavel došel koupit pár banánů.

V Banaue nás vysadili kousek od informačního centra. Z turistů jsou tu už bohužel zblblý, pořád nás měl snahu někdo otravovat.

V informacích jsme si koupili mapu okolí a zjistili různé info jako, že autobusová stanoviště firem Florida a Autobus jsou v ulici směrem nahoru do kopce, že jezdí i jeepney až na sedlo k Batadu, ale jen do 10 hod. a pak až odpoledne kolem třetí. Cesta pak trvá jen hodinku. Tricykl jede jen na křižovatku, odkud se jde do sedla a pak do Batadu, což trvá cca 2 hodiny. Doporučili nám levné ubytováni ve Wonder Lodge.

Nechali jsme krosnu v informacích a šli jsme se podívat pěšky k autobusu Florida a Autobus. Florida odjíždí ve 20 hod. večer. Říkali, že je to cca po 4 hod. ráno v Manile. U Autobusu je odjezd v 18:30 a příjezd do Manily před 3 hod. ráno. Udělali jsme si zdarma rezerervaci u Autobusu. Vzhledově nejlépe vypadal bus Floridy. Chtěla jsem ale odjíždět, co nejdříve, abychom i přijeli co nejdříve kvůli přesunu na letiště. Záleží ovšem kolik má který bus na cestě zastávek, je docela dost možné, že vlastně všechny busy přijížději do Manily + – stejně.

V informacích jsem se zeptala, zda by mi nezavolali do Cable Tour, jelikož Ti by měli z Bontocu do Banaue přijíždět kolem 17 hod. a pak pokračovat do Manily. Chlápek za zavolání chtěl 100php. Řekla jsem mu, že je to tedy dost přehnané, že vím, kolik stojí minuta. Nakonec chtěl 30 php (i to bylo víc, ale šlo to), ale nedovolal se tam, takže nic.

Vzali jsme si tricykl za 20php a zajeli pro jistotu udělat rezervaci na Autobus na 18:30 hod.na zítra 400php/os. Žádnou zálohu nechtěli.

Tricykl chtěl cca 300php za cca 12km  na křižovatku, odkud se jde do Batadu. To jsme odmítli. Ulicí jsme sešli níž, kde byl Wonder Lodge. Paní byla moc milá a dovolila nám v pokoji nechat do druhého dne krosnu, s tím že za použití sprchy zaplatíme za nás dva 100php. Využili jsme i jejich přilehlé restaurace, kde jsme si dali snídani za 100php/za oba. Pokoj byl ve druhém patře. Vypadal dost děsně, potahy na postelích byly dost špinavé. Nechtělo se mi na to pokládat ani naši zaprášenou krosnu.  Na chodbě jsme vzali dvě plastové židle a položili ji na ně mezi postele. Bylo tu i ramínko, na které jsem si pověsila vyprané tričko. Přendali jsme nezbytné věci na cestu do batohu a vyrazili hledat odvoz na křižovatku. Před tím jsme si ještě koupili 4L plastovou láhev vody za 70pho. Měla držadlo, tak se alespoň dobře ponese. Nakonec jsme ukecali jednoho tricykla na 220php.

Cesta byla dost šílená. Většinu času jsme jeli po hrbolaté udusané cestě. Občas se najelo na beton, ale to byl většinou jen krátký úsek. V tricyklu jsme seděli s Pavlem vedle sebe jak sardinky a cítili každý kamínek na cestě. Přestávku jsme měli u malého krámku se suvenýry, kde byl pěkný výhled do údolí s rýžovými terasami. V krámku měli hezké dřevěné věci, nakoupíme ale až při zpáteční cestě. Cesta trvala zhruba 40 minut.

Domluvili jsme se na další den na jednu hodinu, že se sejdeme na stejném místě. Chtěla jsem se podívat ještě dál po silnici do vesnice Bangaan, která je od křižovatky vzdálená cca 3 km. Na pohledu totiž vypadala nádherně.Nejdříve chtěl za to celkem 400 php. Snížila jsem to na 330php. Zvolila jsme matematický postup, na který neměl co říct. 220php za 12 km + 110php za 6 km.

Pěší cesta do Batadu měla trvat zhruba dvě hodiny. První část do sedla vedla strměji nahoru po široké cestě. Připadalo mi to jako u nás na horách po Staré lesní, akorát to bylo v jiných podnebních podmínkách. Sluníčko se střídavě schovávalo za mraky, ale i tak z nás lilo. Kolem rostla zelená džungle, kde se mi nejvíc líbilo přerostlé kapradí, které je tu obrovské. Dole místní cestu zpevňovali betonem. Po něm se šlo mnohem pohodlněji než po kamínkách. Cesta byla vyprahlá, nikde žádná stopa po vodě.

V sedle stálo po okraji spoustu zaparkovaných jeepney. Celkem to tu žilo. Koupili jsme si pití a kousek melouna na osvěžení. Místní hojně žvýkají betelové oříšky, čím mají odpuzující zjev, jelikož se jim díky žvýkání obarvují sliny do tmavě červena. Působí to na mě, že mají pusu plnou krve. Betelové oříšky působí omamně a při častém používání zčernají zuby, které pak postupně vypadnou.

Jeden takový domorodec se na nás obrátil s tím, že by nám dělal průvodce. Odmítli jsme. Místní tu začínali být celkem otravní a každý nám nabízel své průvodcovské služby. Betel žvýkal každý druhý. Cestou ze sedla se šlo už pohodlněni a sestupně. Bohužel se nás chytil jeden mladík, a i když jsme ho odmítli, tak se od nás nehnul na krok. Třeba jsme se i zastavili kvůli focení a on se zastavil taky. Řekla jsem mu, aby pokračoval, ale nešel. Docela mě vytáčel, snažila jsem se ho nevnímat.

Došli jsme k rozcestí, kde stálo několik cedulí s upoutávkami na ubytování. Vydali jsme se cestičkou nahoru, kde jsme došli k obchůdku, kde byl krásný výhled do vesnice. Mladá slečna se nás vyptávala, kde budeme bydlet. Mladík nám byl stále v patách. Holčina byla milá, ale už jsem z nich byla vytočená. Odpovídala jsem stroze a nevšímala si jich. Pavel zvolil taktiku, že máme konec dovolené a málo peněz. To celkem zabralo a dál už za námi nikdo nešel. Chápu, že si chtějí přivydělat, ale jejich vlezlost mi leze na nervy. Všeho s mírou.

Do Batadu jsme šli necelé dvě hodiny. Mohli jsme přijít kolem třetí. Batad je opravdu nádherná vesnice, zasazená v hlubokém údolí, kde se kolem dokola do výšky tyčí hory a svahy jsou obsypané rýžovými políčky. Domorodá vesnička je úplně dole mezi políčky a na protějším svahu, kam jsme zrovna sestupovali, leží místní turistické centrum s několika možnostmi ubytování. Nahaněči na sebe dlouho nenechali čekat. Chtěli za průvodce po terasách a k vodopádu 450php. Také je zde možnost finančně přispět na dotaci vesnice. Mají na to zvláštní knihu, kam se každý kdo přispěje, zapíše.

Šli jsme se podívat na ubytování do Hillside Inn. Je to velká budova, která má terasu s krásným výhledem do středu údolí. Pokoje jsou jednoduché a vypadají čistě 150php/os. Vrchní část budovy, kde jsou pokoje, je dřevěná a to všude  – podlaha, strop i stěny. Koupelna je oddělená a stojí dole. Neměli ji zrovna vyčištěnou a moc se mi nelíbila, tak jsme to šli zkusit vedle.

Simon’s Inn and restaurant stál na konci cestičky, kde byl také úžasný výhled. Pokoje vypadali velmi podobně jako v Hillside Inn a cena byla také stejná. Sprch bylo víc a čisté, takže jsme se ubytovali zde. Bylo možné si i připlatit za teplou vodu.

Domluvila jsem s majitelem, že nás po terasách provede jeho syn za 400php. Vyrazili jsme během čtvrt hodinky. Je tu hodně cestiček kudy se dá jít. Sami bychom asi chvíli bloudili, ale určitě bychom to zvládli. Není tu zatím zakázané chodit bez průvodce, ale každý Vám tvrdí, že to bez něj nejde. Sluníčko v pozdním odpoledni krásně svítilo, ale než jsme stačili dojít na terasy, tak samozřejmě zalezlo za mrak a horizont a už se neukázalo. Průvodce nás účelně vedl přes chýše a odpočívadla, kde místní prodávali suvenýry ze dřeva a tkané dečky.

Kamenné úzké cestičky, které byly zároveň ohraničením jednotlivých teras, vypadaly nádherně. Široké na nohu byly dostatečně a naštěstí bylo i sucho, takže se šlo dobře. Ale i přesto jsme museli dávat pozor, trochu nepozornosti a už bychom letěli do terasy níž. Některá políčka byla světle zelená, jiná tmavší a také byla různě zaplněna vodou, ve které bylo možné spatřit malé rybky. Záleželo, kdy bylo jednotlivé políčko zaseté. Z jednotlivých teras se na ty spodní scházelo po bočních kamenech, pokud tam zrovna trčely. Ne všude to bylo možné. Došli jsme až k většímu, nádherně zelenému poli, kde na skalce nad ním stál baráček. Musím se opakovat, ale celé okolí bralo svou krásou dech. Odtud se šlo na druhou stranu, kde se strmou cestou sestupovalo zase dolů do skalnatého údolí, kde se nám za rohem objevil v celé své kráse vodopád Tappia, který je vysoký 21 metrů v jediné kaskádě. Byl opravdu veliký s dostatkem tekoucí vody. S Thajskými mini vodopádky se to nedalo vůbec srovnávat. Škoda jen, že byla obloha bez slunce. Voda byla mokrá a studená. Věděli jsme, že už sem zítra nepůjdeme, takže jsme se osmělili a šli do toho. Musela jsme se převléci do plavek za velkým balvanem. Pár místních tu stavělo bambusové altánky a lavičky, které chránily turisty před sluníčkem. Otužování šlo pomalu, ale nakonec to působilo moc příjemně. Zrovna jsme byli u vodopádu jako turisté úplně sami. Cesta zpátky dala trochu zabrat, šlo se strmě nahoru a Pavlovo koleno se ozvalo. Já to raději brala po více schodech, po jednom mi to přišlo, že mě to o to víc zpomaluje.

Zpátky do guesthousu jsme šli skrz domorodou vesničku. Procházeli jsme v podstatě skrz jejich obydlí. Nikdo nic nenamítal a tvářili se neutrálně, jako bychom tam ani nešli. Kolem se potulovali prasata, kachny a slepice. K nám jsme se škrábali z jiné strany kopce. Když jsme se podívali za sebe, tak se nám naskytovaly zase trochu jiné a stale krásné výhledy. Už jsme nefotili, protože soumrak se blížil. Ptala jsem, zda je možné dojít nějakou cestou přes hory k hlavní silnici poblíž vesnice Bangaan. Průvodce nám ukazoval pěšinku na protějším kopci. Sotva jsem ji dokázala rozeznat. Znalec okolí tam dojde zhruba za hodinu, neznalec závisí na štěstí, zda nezabloudí, jinak by to mělo jít zvládnout do dvou hodin. Musí se kopce stále lemovat směrem doprava. 

Do sprchy jsme šli hned a objednávku na teplou vodu jsme zrušili. Na toaletách měli dokonce všude toaletní papír. Nahoru do pokojů se nesmělo chodit v botách. Museli se nechávat dole u schodů v restauraci. Každý pokoj měl založený účet a platilo se vše najednou při odjezdu.

Večer jsme seděli na terase. Ani nebyla taková zima, jak jsem čekala. Stačila mi mikina a kraťasy. Místní nám nabízeli masáže. Naštěstí nepůsobili tak urputně jako jiní z dnešního odpoledne. Povídali jsme si i o jiných věcech.

K večeři Pavel zkusil pita bread with vegetable on top, na které byla omeleta, tuňák a další nakrájená zelenina. Já si dala tuňákový salát. Pavlova placka ovšem neměla chybu. Vařili tu opravdu výtečně.

Na spaní přinesli pro všechny tkané deky. To bylo super, zimy jsem se tak nemusela obávat. V průvodci také psali, že v Batadu není žádná elektrika a ani ubytování s koupelnou, dnes už to naštěstí neplatí.


21.03. BATAD, BANAUE, CESTA DO MANILY

Ráno jsme vstávali po půl šesté. Slunko prý svítí už v sedm. Chtěli jsme si vesničku po okolních terasách projít ještě jednou ve slunečném počasí. V sedm světlo bylo, ale slunce na terasy začalo svítit spíš až před osmou.

Na terase jsme si dali čaj a kávu a kochali se super pohledem. Seděli jsme úplně na okraji terasy, jen my a rýžová pole s vysokými kopci, prostě úžasné.

Přes terasy a vesničku jsme šli sami. Sice se nás sem tam ptali, ale neměli šanci. Chvilkama jsme tápali, kudyže jsme to včera šli, ale vyřešili jsme to vždy celkem rychle. Moc se mi to líbilo. Závěrečné stoupání nás opotilo a zde jsme i ztratili cestu, ale je jich tu dost, aby se člověk dostal nakonec tam, kam potřebuje, tak jsme šli alespoň jinudy. Trvalo nám to zhruba hodinku. Taková ranní rozcvička na náš další přesun.

V Simon’s Inn prodávali mačety s přírodním pouzdrem a ty Pavla úplně očarovaly. Ceny byly podle velikosti. Taková středně veliká stála 1200php. Ani peso nechtěli slevit.

Zabalili jsme si věci a chystali se vyrazit. Majitel nám chtěl za 700 php dát svoji neteř jako průvodkyni, ale nechtěli jsme už za tyto služby platit a tak jsme doufali, že to zvládneme sami. Ukazoval nám z okna, že je v dáli na druhém kopci vidět chýše. Pavel ji viděl, já ne. Tuhle chýši nesmíme minout. Znamenalo by to, že jsme cestu ztratili. Vyráželi jsme v 10 dopoledne. Cesta k silnici by měla trvat cca 2 hodiny a pak dalších cca 15 min. do Bangaanu a odtud další půlhodinku na křižovatku, kde jsme měli mít v jednu odpoledne sraz s naším tricyklem.

Vycházelo se hned za Simon’s Inn. Prošli jsme to dolu kolem chýše, kde se před námi pak za rohem rozprostíraly rýžové terasy. To byl trochu oříšek, protože jsme nevěděli kudy jít. Museli jsme se dostat na protější kopec na stezku, ale vůbec nebylo vidět, kde se má přejít. Údolí s terasami jsou tu všude dost hluboká a tak to na první pohled vypadá dost hrůzostrašně, že se to bude muset celé jít dolů a pak zase nahoru. Zkusili jsme pár směrů, ale všechny byly špatně. Jeden nás zavedl do roští a další zase na kraje teras, kde bylo bláto. Někam jsme se kousek doplácali, ale pořád jsme nevěděli kudy dál. Zachránila nás až místní paní, která se tu objevila jako kouzelná babička. Opravdu se všude musí jít jen doprava, kde nás to tak v polovině teras nasměrovalo přes malý betonový můstek na stezku.

Po stezce jsme zpočátku šli džunglí do kopce, ale netrvalo to tak dlouho a ocitli jsme se u altánku, kde byl pěkný výhled do vesničky v údolí a hlavně tam seděl klučina s polystyrénovou krabicí, kde se chladila cola, sprite atd. Koupili jsme si pití a jako bonus jsme mu dali bonbón.

Dál se pokračovalo příjemně po vrstevnici po úzké pěšince mezi trávou. Sluníčko svítilo a kolem se nám naskytovaly krásné výhledy do hor. Turistu jsme cestou nepotkali žádného. Tato cesta je o moc moc  krásnější, než z křižovatky přes sedlo do Batadu. Neustále jsme lemovali kopce vpravo. Několik místních žen sbíralo cosi na svazích. Cesta nás zavedla skrz vesničku. Myslím, že šlo o vísku jménem Naggor. Neustále jsme měli na paměti směr vpravo. Za vesnicí jsme opět šli těsně nad rýžovými poli. Později jsme došli na rozcestí, volba zněla vpravo. V dáli jsme už zahlédli silnici. Cesta se svažovala níže. Poslední úsek k silnici vedl přímo přes rýžová políčka, ale pěšinka nás vedla skvěle, tentokrát jsme už vůbec nebloudili. Na silnici jsme vyšli před zastávkou, kde bylo napsáno Anaba. Další vesnička, která by měla být směrem vlevo.  Šli jsme vpravo, v zatáčce stálo kolem silnice několik budov a domků. Zvládli jsme to sem za cca jeden a půl hodiny včetně počátečního bloudění. Běhalo tu docela dost dětí, které nám ochotně zapózovaly před foťákem. Zanedlouho se nám vlevo ukázala v cele své kráse vesnička Bangaan. Zrovna na ni svítilo i sluníčko. Je to malinkatá vesnička v údolí mezi rýžovými políčky, kterou obepínají dokola vysoké kopce. Fotogenicky je fantastická. Ten, kdo se nechce po svých škrábat do Batadu, většinou zavítá s tricyklem nebo jeepney sem. V restauraci u silnice jsme si koupili colu a pokračovali dál. Pavel byl nadšen, když před sebou viděl křižovatku. Nohy sotva cítil. Přišli jsme v jednu patnáct. Tricykl nás již očekával.

Zastavili jsme u vyhlídky s krámkem se suvenýry. Vybrala jsem vyřezávanou velkou sošku domorodého domku 300php, vyřezávané dřevěné vidličky a lžíce na zeď 300 php, 2 malé sošky domorodého domku po 100php a k tomu dvě větší za 150php, dřevěný hmoždíř za 150php a nakonec i dřevěnou misku se skládacím stojánkem za 250php. Dala nám slevu 250php.

Obtěžkaní nákupem jsme se narvali do tricyklu a pokračovali do Banaue. Cestou jsme viděli, jak suší rýži v trsech na silnici. Museli jsme zastavit, abych si to zvěčnila. Zatím jsme na to nikde jinde nenarazili.

Do recepce jsme vyhodili nákup a přemluvili tricykl, aby nás dovezl na vyhlídku na terasy v Banaue cca 4 km do kopce. Ukecala jsem ho na 120php. I tak mi to přišlo dost, ale neměli jsme už moc času na jiná řešení a na chůzi pěšky už vůbec ne.

Cestou nahoru také na jednom místě sušili trsy rýže v pěkné dřevěné míse. Tricykl říkal, že zastavovat budeme na vyhlídkových místech až cestou dolů, tak jsem ho nezastavila ani u té rýže. Dojeli jsme nahoru, kde byl nevyšší bod a spousta krámků se suvenýry. Dozvěděli jsme se od Tricyklu, že je to tu nejlevnější z celé oblasti a kdybychom mu to řekli dříve, že sem chceme, řekl by nám to. Myslela jsem, že ho uškrtím. Nakoupili jsme to i tak dost levně na přepočet na naše peníze, ale tady to bylo o další polovinu nižší a dokonce byli ochotní i někde smlouvat.

Vyfotila jsem si terasy, na které ještě svítilo sluníčko a také čtyři místní paní oblečené do krajového úboru kmene Ifugao. Sedí tu schválně kvůli turistům, aby si něco přivydělali. V krámcích jsme nakoupili několik pěkných ručně tkaných malinkých taštiček. Stály od 15-30php podle velikosti. Nejčastěji chtěli 20php. Rodičům a nám jsme vzali 3 kusy ručně spletených kulatých placek, které se dávají pod horký hrnec, všechny 3 za 50php.Neodolala jsem jedné tkané černé tašce přes rameno za 120php a Pavel si koupil vysněnou mačetu jen za 600php. Samozřejmě, že když už jsme se vraceli cestou dolů, slunce již nesvítilo. Co se neudělá hned, není. Měli jsme zastavit hned. Pospíchala jsem sem kvůli slunci a zapomněla na něj v zápětí, co jsem spatřila shopping. A kvůli stínu uklidili i tu mísu s rýži a já zapomněla, kde jsem ji přesně viděla, abych se na to zeptala.

U nás v ulici jsme prošli tamní krámky, ale všude měli to samé a už nás nic nezaujalo, až tedy na ručně tkané deky, ale byly dražší a já nevěděla, jestli se mám rozhodnout pro nákup či nikoliv. Ve smíšeném zboží jsme koupili placku rumu jen za 22 php. To byla zatím naše nejnižší rekordní cena.

Po sprše jsme v rychlosti zabalili a vyrazili před informace, kde by měl stavět bus Cable Tour při cestě z Bontocu. Chtěla jsem se jich zeptat, kdy budou mít příjezd do Manily a případně s nimi jet. Měli přijíždět mezi 17 a 18 hod. V zatáčce dole těsně pod informacemi byl krámek, kde mě zaujala jedna deka. Nebyla moc velká a měla moc pěkný červeno černý vzor. Chtěli za ni ale bohužel 1000php. Běžela jsem pak ještě zpět do vzdálenějších krámků, ale nikde tak pěknou jsem nenašla. Nakonec jsem se tam vrátila a snažila se smlouvat. Holčina byla děsně neoblomná a slevila jen 50 php. Deku jsem za 950php koupila. Věděla jsem, že to co mají tady, už pravděpodobně nebudu mít šanci někde sehnat.

Cable Tour nejel a nejel a tak jsme se nechali odvézt k Autobusu, kde jsme měli rezervaci na 18:30. Bus byl poloprázdný a my seděli jako poslední zhruba v půlce. Hned jsme si zabrali další dvojsedačku a zalepili kolečka klimatizace. Ostatní turisté řešili studené foukání tak, že závěsy na okně natáhli přes klimatizaci a upevnili je v úložném prostoru batohy. My jsme měli uprostřed smůlu s velkým fukarem na stropě nad uličkou. Ten nijak zastavit nešel a řidič nebyl ochotný klimačku vypnout. Já ale na to vyzrála, měla jsem přeci deku.

Na zastávce na večeři se sjížděli všechny busy. Stál tu i bus Cable Tour se stejnou posádkou. Dokonce jsme si v našem buse všimli jednoho kluka, který s námi byl na šnorchlovacím výletě z Coron Townu na Palawanu. Svět je opravdu malý.


22.03. MANILA, CEBU, MALAPASCUA

Kolem půl třetí ráno přišel šok. Autobus zastavil a nešel mu nastartovat motor. Byli jsme zhruba 40 km před Manilou. Všude tma jak v pytli. Pavel se šel zeptat řidiče, který něco řešil venku, co se děje.  Je odpověď zněla –  stopněte si jiný autobus. Sbalili jsme si batoh a krosnu a šli si bezradně stoupnout k silnici. V 06:35 nám letělo letadlo, tak snad ho nějak stihneme. Stálo tam s námi asi dalších 5 lidí včetně našeho německého známého z Palawanu. Zbytek spal v rozbitém buse a nebo nebyli ještě dostatečně probuzení na to, aby věděli, v jaké situaci se nacházejí. Po chvilce zastavil poloprázdný autobus. Všichni jsme nastoupili, v mžiku se zavřeli dveře a jelo se dál. Vůbec se nepočkalo na ostatní, kteří by se sem pohodlně vešli. Nikdo to neřešil. Autobus nás mohl vysadit na Cubao a nebo až v Pasay City, kde měl konečnou. Zaplatili jsme si to až na konečnou, protože tato oblast je nejblíže k letišti. Dopláceli jsme 88php/os. Zbytek cesty jsme už oko nezamhouřili. V buse hrála hudba, svítilo světlo a neustále brzdil a zastavoval dalším pasažérům. Mě to ani nevadilo, byla jsem ráda, že vůbec v nějakém buse sedím.

V Pasay city jsme si museli vzít taxi na letiště. To byla zase show o cenu. Věděla jsme, že nejsme od letiště daleko, takže jsem se smlouvání na nízkou cenu nebála. Taxikář seděl v autě a dva jeho kumpáni venku s námi diskutovali. Začali s cenou 300php. Snížila jsem na 100 php. Taxi měl taxametr, ale netušila jsem, jak to na Filipínách funguje, tak jsem k tomu neměla moc důvěru. Později jsem zjistila, že smlouvání je na nic, a že taxametr šizený snad není.

Ťulda taxikář si zapnul taxametr, který jsem samozřejmě sledovala velmi bedlivě. Na letišti Terminál 3 (pro nízkonákladové aerolinky) jsme byli za chvilku a na taxametru bylo asi 72php. Ukázala jsem na něj a dala mu 80php. Netvářil se zrovna nadšeně, ale neprotestoval.

U vchodu do letištní haly jsme museli dát hned zavazadla na pás pod rentgen. Ve druhém patře byl check-in. Chtěla jsem vyměnit další USD, ale v boudičce se změnil o malinko kurz na 47,90. Zkusíme to tedy v Cebu na letišti.

Chtěla jsem se zkusit dostat do dřívějšího letadla ve 04:50. Bylo cca 4 hod. ráno. Na tabuli jsme si našla, že by měli ještě odbavovat. Bohužel než jsme se tam přemístili, odbavení bylo zavřené. Tedy ti, co měli jen příruční zavazadlo, mohli být ještě odbaveni, ale my už ne. Škoda, každá hodina dobrá, sice bychom asi zaplatili nějaký poplatek, ale ušetřili bychom čas, i když možná že by to bylo tak drahé, že bychom zůstali u stávajícího letu. Koupila jsem ho opět předem v prosinci 08 za 3993.92php (1648,19 Kč) za oba dva. Cebu Pacific 06:35 hod. – 07:50hod.

Odbavili jsme krosnu a šli zaplatit odletovou taxu 200php/os. Dál jsme opět procházeli odděleně k odbavení příručních zavazadel, kde mě upozornili, že nesním mít v batohu taštičku s příbory a nožem. Lepící páska jim také vadila. Voda nevadila. Zapomněla jsem to přendat do krosny a tak jsem běžela zase zpět na check-in doodbavit ještě celý batoh.

Když jsme se konečně odbavili, dali jsme si snídani. Okouzlily mě Dunkin‘s Donut koblížky, které jsem si dala s Ice Tea a Pavel jen kávu. Mají tu celkem slušné ceny, nato že je to na letišti.

Let do Cebu jsme prospali. Proběhl standardně bez problémů.

Exchange byl zavřený. Oběhli jsme celé letiště, až nás letištní stráž dovedla do haly, která byla na jejím úplném konci, kde byly dvě otevřené směnárny vedle sebe. V jedné měli úplně šílený kurz snad za 46php/1USD. Tvrdili, že je neděle, a že proto je kurz tak nízký. Zítra to prý bude lepší. To mi znělo jako totální kravina. Ve směnárně vedle měli 47php/1USD. Vyměnila jsem tam 100USD / 4700PHP. Nakonec by byla zlatá Manila. Holt risk není vždy zisk.

Venku jsme si chytli taxík, kde jsme usmlouvali cenu na 2000php do Maya, která je cca 145km od Cebu. Dle informací z internetu se měla cena pohybovat od 1500php do 3000php. Taxík měl jet cca 2-3 hod. Autobusem z Northern Bus Terminal se spol. CERES LINER to mohlo být sice o dost levnější, ale na cestě se s ním stráví až 5 hodin času. Chtěli jsme se toho alespoň jedním směrem ušetřit. Cílem byl ostrov Malapascua.

Taxikář si opět zapnul taxametr, který jsem pozorně sledovala. Bylo z něj poznat, že tak daleko pracovně nikdy nejel. Zpočátku jsme jeli dost pomalu, jelikož byl na silnici dost hustý provoz. Vlastně jsme projeli celý ostrov z jihu na sever.  Všude rostla spousta palem a naskytovaly se tak moc pěkné scenérie s údolíčky a palmovými háji. Asi tak v půlce cesty bylo z taxametru jasné, že částka bude nižší. Podařilo se mi to i vyfotit, kdyby to taxikář náhodou pak vynuloval. Ke konci jsme asi dvakrát zabloudili, jelikož nevěděl kudy jet. Do Maya cesta trvala slabě přes tři hodiny.

Na taxametru měl 145 km a cenu 1250php. Tedy po 100 km mu to šlo celé zase od nuly, ale bylo to z toho jasné, jak to funguje. Taxikář chtěl po mě ještě dalších 200php navíc, protože prý nevěděl, že pojedeme tak daleko. Tím mě dorazil. Spustila jsem na něj, že mi dává úplně jiné ceny, než má na taxametru, a že bych mu nejraději dala jen 1500 php. Říkal, že se nemám vůbec na taxametr dívat, že není důležitý. Byl tak rozhozený, že z toho až koktal. Tvrdil, že na cestu zpět nesežene pasažéry, proto požaduje takovou částku.

K autu přistoupili nějací lidé a přišlo mi, že by chtěli taxi využít. My zrovna vystupovali. Taxikáři jsem vzala jednu pětistovku z ruky a řekla mu, že má teď cestující, tak mu nemusím platit zpáteční cestu. V zápětí se strhla hádka, ke které se seběhli všichni místní, kteří postávali kolem.  Taxikář mi začal vracet všechny peníze. Já mu je dala do auta. Chtěl zavolat policii, byla jsem pro, ale nikam nešel. Nikdo z místních nezasahoval a nikoho neobhajoval. Neustále jsem se ptala, proč neplatí cena na taxametru. Jeden místní mi řekl, že má také firmu s auty, které jezdí s turisty ze Cebu do Maya, a že klasická cena je 2500php. Je to prý nestandardní cesta a naše cena za 2000php je dobrá. To, že měl taxikář zapnutý taxametr je prý chyba, to uznal. Dala jsem taxikáři peníze, show byla ukončena, aby mohla začít jiná s dopravou na ostrov Malapascua. Rozčilovala jsem se, že na Filipínách člověk neustále řeší, že místní tahají tak okatě z turistů peníze. Šli jsme si koupit vodu, kde 05L stál 25php. To mě tedy taky překvapilo. Přišlo mi, že nás chtějí obrat úplně všude.  Zajímavost této oblasti je, že hodně užívají španělská slovíčka. Většině rozumím, to je prima.

Turisté tu žádní nebyli. Za loďičku na ostrov chtěli 1000 a pak 800 php. Autobus Ceres Liner sem přijížděl každou půl hodinu. Rozhodli jsme se, že na další ještě počkáme, zda nějaký turista nedorazí.

Mezitím přijelo větší auto, z kterého vylezlo 8 turistů. Hned jsem se říkala místnímu, že je to super, že můžeme jet dohromady. Odvětil, že mají domluvenou cenu přes hotel, že s nimi to nepůjde. Odběhl a přišel s tím, že bychom s nimi mohli jet za 500php. To mi přišlo stále dost, tak to snížil na 300 php. Zatím jsem nereagovala. Za chvilku ke mně Francouzi přišli a ptali se, kde jsem koupila lístky na loď. Koukala jsem na ně jako blázen. Samozřejmě, že si místní opět vše vymysleli. Už mi to přišlo k smíchu. Jsou fakt neuvěřitelní.

V info z internetu se psalo, že regulární cena 50php/os. se platí, když je minimálně 10 lidí. Nám ovšem tvrdili, že minimum je 25 osob. To byla další krávovina. Chtěli po každém 150php. S tím Francouzi striktně nesouhlasili a požadovali cenu 50php/os. Nechtělo se mi tam tvrdnout celé odpoledne a 150php/os. bych i dala, ale bez Francouzů nám to bylo prd platné. Hlavně že za nás dva původně chtěli 800php a teď to vypočítali na 10 lidí za 150php na hlavu.

V lodi sedělo již několik místních, Ti se ale do počtu zřejmě nepočítají. Ještě se objevili tři turisti. Nakonec jsme se i bez Francouzů domluvili na 100php/os. Už jsme mysleli, že budeme odjíždět a v tom přiběhla osmičlenná skupinka. Podařilo se jim zvítězit a platili jen 50php/os.

Cesta trvala zhruba 30 minut. Loď zastavila na pláži, kde byla rybářská osada. Francouzi tu nechtěli vystoupit, protože na začátku nahlásili, kde bydlí a chtěli vysadit na Baunty beach, kde to měli domluvené. Nastal další problém a zdržení. Loď nestavěla až u břehu. Muselo se přemístit do malinkatých lodiček (samozřejmě za poplatek), která Vás popovezla pár metrů ke břehu. Vylezli všichni místní a ti 3 turisté. My zůstali s Francouzema na palubě. Rybáři chtěli, abychom vystoupili a vzali si na ostrově motorku, která nás popoveze, kam potřebujeme. Odmítli jsme. Opět bysme zase někomu dalšímu platili. Ocitli jsme se tak kousek od břehu na moři, kde se chvíli nic nedělo. Místní měli dost času, tak jsem byla napnutá, jak to dopadne. Baunty beach byla o kousek vedle. Chtěli za to připlatit. Francouzi se nedali a opět zvítězili, my tentokrát s nima. Na Baunty beach nám zastavili až na pláži před Exotic Dive Beach resortem.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Bylo nádherné počasí, slunce pražilo a my se dočkali cíle. Moře při cestě sem bylo nádherně průzračné. Ostrov se nám na první pohled moc líbil. Vybrala jsem Kuanba resort, který měl být kousek od pláže. Nikdo nám ale neporadil, kudy máme jít a mapku ostrova pro turisty tu asi ještě nevymysleli. Šli jsme pěšinkou dovnitř ostrova. Stálo tu několik domorodých chýší, kde sušili vyprané prádlo. Po pár radách jsme se ocitli v Kuaba resortu, který působil dost omšele. Vypadalo to, že tu chcípl pes. Pokoj se snídaní neměli, jelikož restaurace nebyla v provozu. Je málo turistů. Vydali jsme se hledat něco jiného k pláži. Vylezli jsme u jednoho dive shopu, kde nás odchytil místní mladík Seasun. Pomohl nám najít slušné ubytování a zdůrazňoval, že za to nic nebude chtít. Zakotvili jsme nakonec v Blue Water resortu, kde boudička s větrákem v pěkné zahradě stála 1000php včetně snídaně. Výhoda byla, že jsme mohli platit kartou + 5% poplatek. Boudička byla přírodní včetně poliček, postele a dalšího příslušenství. V koupelně bohužel nefungovala sprcha. Hned jsme se převlékli do plavek a pospíchali do moře.

Kousek od břehu začínaly zelené řasy. Vidět šlo na dno krásně a během chvilky jsem objevila mezi řasami krásnou, masitou, černobílou hvězdici. Seasun nám dělal společnost a nabízel se  případnému šnorchlovacímu výletu kolem ostrova – 3 hodiny za 700php na čtyři různá místa. Zatím jsme si nic nedomlouvali. Po krátkém odpočinku na pláži jsme se vydali o kousek dál. Došli jsme nakonec k Blue Coral a obešli útes vnitřkem a najednou jsme se ocitli na pláži, kde nás prve rybáři chtěli vysadit. Bylo to kousíček. Ostrov nám přijde zatím ještě hodně v rukou místních. Je to taková ostrovní vesnička. To se mi líbilo. Je tu spousta cestiček, kterými jsme později chodili docela dost často. Není tu žádný komerční obchod, ale hodně malých krámečků se smíšeným zbožím, ovocem a zeleninou. Hodně věcí mají opět v miniaturních baleních, které jim visí od stropu dolů. Cena vody a limonád jako je cola, sprite byla standardní, lepší než v Maya v přístavu. Za vodu chtěli 20php a za colu asi 12 php.

Prošli jsme to dál kolem Mangrove resortu, za kterým začínala pěšina v Palmovém háji mezi vysokou travou. Občas jsme uhnuli motorce, ale jinak tu byl svatý klid. Místní nemají co dělat, a tak se tu zřejmě prohánějí na pár kilometrech čtverečních.

Zamířili jsme na pláž vpravo. Je to docela dlouhá pláž, kde na písku ležela spousta suchých řas a opodál spousta zaparkovaných lodí.  Na jednom místě jsme se šli vykoupat a já si vzala šnorchl. Opět tu rostla spousta řas, kde se povalovalo opravdu velké množství různě barevných hvězdic. Některé vypadaly jinak, něco mezi hvězdicí a ježkem. Střed těla měli svítivě oranžově fialový. Vypadalo to moc zajímavě. Dokonce jsme mezi řasami objevili písčité místo s korálem a sasankou, kde se schovávali malý kapitáni Nemo. Je to tu úplně jiné než mezi korály, ale určitě zajímavé. Člověk musí mít pořádně otevřené oči, aby mu něco neuniklo. Voda byla příjemně teplá.

Slunce už pomalu zapadalo a my přicházeli zpět na Bounty beach. Před Exotic Dive resortem jsme se znova potkali s Francouzi na pláži.

Kolem úzké písečné promenády mezi palmami se pomalu rojily přemístěné restaurace, kde právě probíhala happy hour a příprava na večerní grilování. U stánku se suvenýry, kousek od jednoho dive shopu, se s místními mohl domluvit výlet lodí na různá místa. Problém je ten, že to tu nemají organizovaně a většinou to vyjde tak, že má každý svoji lodičku a tím pádem i vyšší cenu. Na vzdálenější místa shánějí lidi, jak se dá. V dive shopu mě zaujala fotka Calangaman islandu.  Bohužel tam měli naplánováno jet pozítří a u suvenýr shopu nevěděli o nikom, kdo by tam zítra chtěl jet. Private lodičkou to stojí 800php/os bez jídla. Cesta na ostrov trvá 1,5 až dvě hodiny.

Sprchu nám neopravili a tak jsme se museli sprchovat naproti v dive centru. Tam jim to ovšem taky moc nefungovalo. Šla jsem jako první. Už jsem byla svlečená, snažila jsem se otočit kohoutkem a celý mi zůstal v ruce. Ze zdi na mě srčel silný proud vody, který nešel nijak zastavit. Omotaná v ručníku jsem vylezla a volala o pomoc. Přispěchali, zavřeli to a společně s Pavlem jsme se pak přesunuli do vedlejší sprchy, kde to zatím fungovalo.

V boudičce jsme vybrali špinavé prádlo a odevzdali ho na recepci, že ho dáme vyprat. Nemají částku za kilo, ale za každý kus podle velikosti cca 20 php za kus. Večeři jsme si dali u nás. Restauraci mají venku, kde je moc příjemně. Sedli jsme si k vysokým židličkám se stolkem. Dala jsme si Mango džus a Pavel pivko. Dále jsme měli grilovanou rybu s citronem na česneku a jako desert ovocný pohár Halo-halo ( směs ovoce, zmrzliny a ledu). Ubytování za dva dny a večeři jsme zaplatili kartou 2880,- php.

Šli jsme se ještě projít po cestičce kolem resortů k Exotic Dive resortu. Cestou jsem se ptala v každém divu, zda neplánují na zítřek výlet na Calangaman. Všude už tam právě byli a nebo se tam chystají později.

23.03. MALAPASCUA, CALANGAMAN ISLAND

Ráno jsme si došli na snídani. Mohli jsme si vybrat z jídelního lístku cokoli ze snídaní kromě Philippines breakfast. Pavel si dal americkou snídani – omeletu, slaninu, toasty  s marmeládou a kávu a já si dala čaj a cornflakes s mlékem a ovocem.  Než nám to přinesli, začala jsem opět řešit, co s dnešním dnem. Přišli místní a ptali se, zda chceme na nějaký výlet. Odvětila jsem, že na Calangaman. Nikoho dalšího neměli. Začala jsem tedy obcházet turisty a to i v okolních resortech. Docela dost jich sedělo u snídaně, ale nikdo nechtěl. Buď tam už byli a nebo právě odjížděli pryč z ostrova. Místní mi dělali doprovod a postávali opodál. No nic, pojedeme sami. Prý to za to stojí. Domluvila jsem, že nám koupí dvě vody a přinese nějaká manga 90php za 1kg , což je docela dost oproti jiným destinacím, ale měli jsme na ně chuť. Ještě nesmím zapomenout na banány, 1ks za 2 php.

Vyráželi jsme před devátou ráno se dvěma místními na klasické menší lodičce s postranními bambusovými lyžemi. Cesta byla monotónní, ale konečně jsme si trochu odpočinuli. Každý jsme měli pro sebe jednu lavičku. Měli jsme i štěstí na delfíny, skákali docela daleko, takže jsme viděli jen hřbetní ploutev a kus těla.

Jakmile jsme se začali přibližovat ke Calangamanu, začínalo to být zajímavé. Čím blíž, tím lepší. Ostrov byl vystřižen jako z katalogu o pustých panenských ostrovech. Dlouhá placka, na které roste palma vedle palmy Z kraje se táhl velmi dlouhý písečný pás, který se na konci ztrácel v moři. Barva vody vypadala neskutečně, zvlášť jak se měnily odstíny díky tmavším místům pod vodou. Vypadalo to opravdu pohádkově.

Vysadili nás na písečném pásu kolem 11 hod. Zpátky jsme měli jet po druhé hodině. Vzali jsme šnorchly, vodu a ovoce. Nejdříve jsme se šli podívat na konec písečné duny. Ve vodě toho moc nebylo. Tmavší fleky ve vodě způsobovali řasy. Zpátky jsme šli po levém břehu, boty jsme si nechali na písku před lodí. Uvnitř ostrova byla nějaká bouda a u ní chlap za stolkem. Zapsali jsme se do návštěvní knihy a pokračovali dál.

Nikdo nikde nebyl, všude to bylo moc krásný, slunečná obloha, barva vody a barvy zeleně. Musí se to vidět. Jedinou společnost nám dělal pobíhající pes, naštěstí se držel pořád trochu stranou. Tam kde začínaly na břehu kameny, jsme vlezli se šnorchlama do vody. Mísily se zde korály s řasami. Bylo to tu pěkné, ale čekali jsme to lepší.

Na břehu jsme poobědvali mango s banány a vydali se dál středem ostrova. Byli jsme na boso, šlo se v pohodě po úzké pěšince v Palmovém háji zarostlém keři a popínavým svlačcem na zemi. Vylezli jsme kousek od druhého konce ostrova opět na levý břeh. Právě sem připluli dvě malé loďky s místními, kteří si zde na břehu rozdělali oheň a v kotlíku si ohřívali něco k obědu. Vypadali jak piráti. Přes hlavu měli natažený kus hadru, otvory jen na oči a ústa a přes to ještě klobouk. Byla to ochrana proti sluníčku, ale i tak to působilo s respektem. Myslím, že opět lovili ježky. Batoh jsme nechali na břehu a šli šnorchlovat do vody. Neustále jsem batoh kontrolovala. Šnorchlovaní tu bylo podobné jako na předchozím místě. Měli jsme pocit, že korály pomalu hynou, ale ještě se bylo stále na co dívat a z čeho těšit.

Dnes opravdu žádný jiný turista ostrov nenavštívil. Byli jsme tu jen my a pár rybářů. Na pravou stranu ostrova jsme přešli vnitřkem. Podél celého pobřeží se táhlo korálové kamení, po kterém se šlo s velkou bolestí, jelikož bylo dost rozpálené od slunce a mělo dost ostrých výčnělků. S radostí jsem zase přecupitala do vnitřku ostrova, bohužel to šlo až o velký kus dál. Nohy jsem měla v jednom ohni.

Objevili jsme na zemi u jednoho odpočívadla pár pěkných malých mušlí. Musel je tu někdo vyhodit. Asi z nich jedli vnitřek. Některé jsme si vzali s sebou.

Tam kam jsme dopoledne připluli, loď nebyla a nebyly tam ani naše boty. Asi nám jeli kolem ostrova naproti. Možná že to byla jedna z lodiček na druhé straně, ale nenapadlo nás, že pojedou za námi, tak jsme si loď neprohlíželi natolik, abychom si uvědomili, že je naše. Měli jsme tak o půlhodinku navíc na koupání. Lodička k nám přijela z opačné strany, tak to opravdu museli být na druhém konci. Cestu zpátky jsem skoro celou prospala.

Po příjezdu jsme s naším dohazovačem lodi řešili zítřejší výlet kolem ostrova. Chtěla jsem si to vzít od malého suvenýr shopu, kde jsem jim to včera slíbila. Po sprše nás opět čekali před resortem na pěšině. Došli si to do suvenýr shopu vyřídit a dohodli se s nimi, že to máme vzít od nich. Prý když si nás Seasun jako první ulovil, jsme jeho, že se to tu tak dělá. Ptala jsem se tedy, jak to s nimi souvisí, když nás odchytil jako první Seasun, který tam vůbec nebyl. Prý je to jejich příbuzný, což se počítá. Seasun se mezitím objevil a vše potvrdil. Víc jsem tedy neřešila.

Šli jsme společně zase jinými zkratkami do vesničky, kde jsme si koupili pití. Seasun nám ho vybral. Stálo jen 10php. Byla to jiná firma, která vyráběla něco podobného coca cole a spritu. Seasun se dušoval, že mu máme druhý den flašku vrátit, že by z toho měl problém.

Dál jsme pokračovali sami. Cestiček tu bylo docela dost. Později jsme šli už po tmě. Baterku jsme samozřejmě měli v boudičce. Našli jsme tu i docela velký krám se suvenýry a smíšeným zbožím. Ze suvenýrů měli převážně korále. Jedna z cestiček nás dovedla k restauraci Ging Ging’s, která byla v centru ostrova zasazená v malé zahrádce. Vypadala jednoduše s obyčejnými stolky. V jídelním lístku měli všechno za hubičku. To bloudění se vyplatilo. Dali jsme si kalamáry, tuňákový sendvič a Pavel česnekovou rýži s masem. Pochutnali jsme si a pokračovali dál. Vyšli jsme na Baunty beach u Blue Coral, kde jsme si v prvním baru objednali Mai Tai  a pivo. Lehnout jsme si šli na pláž na velká bambusová lehátka. Moc se mi to líbilo. Klídek, jasná černá obloha posetá hvězdami, kde hned vedle šplouchalo moře a nad hlavou plápolaly ve slabém větříku palmové listy. Pohodičku nám na chvíli rozladil můj foťák, se kterým nešlo zaostřit a udělat fotku. Měla jsem zapnutý blesk, ale i tak bylo málo světla a to byl problém. Lehátko jsme naaranžovali k pochodním a nakonec se to povedlo.

Když jsme odcházeli, uvědomila jsem si, že nemáme tu prázdnou flašku pro Seasuna. Pavel nás předtím nevnímal a já ho na to neupozornila. Poslední dopíjel Pavel zrovna u toho krámku s těma korálema. Prý jim tam položil na zem. Vydali jsme se tedy zpět. Nechtěla jsem ráno Seasuna zklamat. Vůbec jsme nevěděli, kudy jsme tam prve šli, ale měli jsme štěstí a našli to. Bohužel bylo již zavřeno a láhev někdo sebral. Rozhodla jsem se, že tedy novou flašku koupím. Jeden krámek o kus dál zrovna zavíral. Vyprávěla jsem jim naší story. Majitel mě dokonale zblbnul, že jsem nakonec koupila jako že výhodně prázdnou láhev za 12 php. Bylo mi to divný, ale byla to sranda. Taková hurá akce kvůli láhvi. Jako když šel Cik-Cao s flaškou coly na konec světa ve filmu Bohové musejí být šílení.

24.03. MALAPASCUA, CEBU CITY

Ráno jsme vstávali brzo, abychom stihli snídani a vyrazili na půl osmou na výlet kolem ostrova. Cena za lodičku byla 600php na 3 hodiny, kde objedeme čtyři nejatraktivnější místa na šnorchlování jako je např. Dakit Dakit, Lapus Lapus, Lighthouse wreck a pak ještě na druhé straně ostrova, ale už si nepamatuji název.

Seasun čekal před resortem. Slavnostně jsem mu předala prázdnou láhev a pověděla mu o včerejší story. Smál se a říkal, že za prázdnou láhev se dostává jen 2 php, že mě pěkně natáhli. Dvě php by seděla, obyčejně totiž platíme 12php a včera jsme platili jen 10 php za plnou láhev.

Jak bylo brzké ráno, vůbec se mi nechtělo do vody. Vlnky šplouchaly a zdálo se mi to studené. Dakit Dakit je pěkné místo, kde není ráno taková hloubka a je dobře vidět. U Lighthouse jsem se moc nezdržela, byla mi zima. U Lapus Lapus byla docela hloubka a viditelnost se tak zmenšovala. Nejvíce se mi to líbilo asi na prvním a posledním místě. Poslední místo bylo plné modrých stromečkových korálu, bylo tam mělko a docela dost bohatá podívaná. K nám na pláž jsme se vrátili o něco dříve, těsně před desátou, což bylo prima. Poslední pravidelný odjezd do Maya byl ve tři odpoledne z rybářské vesničky.

Vzali jsme si mango,vodu, šnorchly a foťáky a vyrazili jsme na pláž. Cestou jsem hodně fotila centrum ostrova, uličky, lidi, boudičky, ověšené obchůdky se vším možným. Tam, kde jim končila obydlí jsme se vydali k malé plážičce, odkud jsme to vzali vpravo za roh vodou. Bylo hodně mělko a šlo se dobře. Došli jsme na malou pěknou pláž, která patřila k Mangrove Oriental resortu www.mangroveoriental.com. Nikdo krom jedné rodinky tu nebyl. Korály pod vodou nebyly, jen řasy s hvězdicemi a takovými malými potvůrkami, které byly malé, úzké, světle flekaté s protáhlou hubičkou. Kdyby byly správně zakroucené, řekla bych, že to může být mořský koník, ale nejsem si jistá. Na druhé straně resortu se rozprostírali mangrovy. Resort je v malebné zahradě a na okraji pláže mezi palmami mají zavěšené proutěné houpačky. Prošli jsme to resortem k hlavní cestě, kde se nachází Moonlight resort. Je to vcelku malý resortík, který je v opět moc krásné zahrádce. Od Bounty beach je to tak 10 minut pohodlné chůze.

Vrátili jsme se do vesničky, kde jsme to vzali uličkami směrem k Ging Ging’s Flower restauraci. U velkého suvenýr shopu se Pája zakoukal u chýše na malé místní holčičky. Jak se na ně smál a šel, tak se v celé své kráse natáhl jako placka. Na cestě totiž ze země trčel kus ostrého korálu, kterého si nevšiml.  Odřel si docela dost holeň a pravý loket. Šnorchly s láhví vody letěly po písku před ním. Krev pořád tekla, ale naštěstí nic zlomené ani jinak pochroumané neměl.

V Ging Ging’s jsme si dali sendviče a pití. Od Pavlových ran jsem neustále odháněla nezbedné mouchy. Najednou jich bylo plno kolem. Na Bounty beach jsme přišli uličkou kolem Tropical beach resortu, kde jsme si odložili věci u palmy a šli do vody. Pavla to ani moc nepálilo.

Bylo nádherné počasí a vůbec se mi nechtělo z ostrova odjíždět pryč. Přišly k nám dvě malá místní děvčátka. Ta větší uměla anglicky a chtěla si půjčit můj šnorchl. Musela bych jí přitáhnout pásku a to se mi moc nechtělo, protože to jde špatně. Ani jsem nestačila zareagovat a holčina mi ho vzala z ruky, nasadila si ho a začala plavat. Prý jí sedí dobře i tak. Já mám malou hlavu, tak to sedí asi opravdu i jí. S tou druhou jsme si ve vodě hrály. Stoupla jsem si rozkročmo a ona mě podplavávala. Byla to s nima zábava, ale za chvíli jsme už museli jít balit a do sprchy.

Vyzvedli jsme si vyprané prádlo, stálo 240php. Skočila jsem si ještě s penězi do recepce Tropical beach resortu, kde jsem koupila pár pohledů z různých koutů Filipín.

Do rybářské vesničky jsme po pláži přišli před třetí. Seasun nám včera ukázal, kde je zastávka, tak jsme šli na jisto. Místní nás zastrašovali, že když nebude dost lidí, že budeme muset platit víc než 50php/os., ale to se naštěstí nestalo. Koupili jsme lístky a za chvilku nám je jiná osoba zase odebrala . Trochu to protahovali a odjíždělo se později. Do lodi se nenastupovalo ze břehu, takže jsme museli nastoupit do menších lodiček a zaplatit za to 10php/os. Na lodi nás bylo ještě méně, než při cestě sem.

V Maya nás opět naloďovali do malých lodiček. Tentokrát chtěl za každého 20php. To jsem odmítla. Dala jsem mu jen 10php/os. a víc jsem se s ním nebavila. Začal něco mlít o tom, že je drahý benzín a co ta zavazadla, nevšímala jsem si toho.

Ceres Liner autobus již stál v přístavišti. Jízdenka stála 100php/os. Odjíždělo se během čtvrthodinky. Poslední bus jede mezi 16-17 hod.,informace se nám z různých zdrojů rozcházely. Sedli jsme si úplně dozadu s krosnou, sportovní taškou a batohem. Pavlovi se to nechtělo dávat nikam jinam, abychom to měli stále na očích. Bus zastavoval na každém rohu a pomalu se plnil. Cesta ubíhala šnečím tempem, opravdu šílená jízda. Nakonec byla i zadní sedačka plná a my tam seděli jak sardinky. Silnice byla  dost hrbolatá a nebo byl bus úplně vykloktaný. Skákalo to jako blázen. Člověk nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Řidič měl navíc závodnickou náladu a předháněl se nejraději s velkými náklaďáky, což jeho předjíždějící adrenalin ještě zvyšovalo a naši dušičku zmenšovalo. V jednom městečku jsme strašně dlouho vykysali na autobusovém nádraží, snad půl hodiny. Koupili jsme si z okénka autobusu sušené banánky a oříšky. Prodavačky to nosily v ošatce na hlavě. Chutnalo to výtečně.

Kde se ubytujeme v Cebu City jsem studovala až v průvodci v buse. Četlo se to při jízdě strašně špatně. Chtěla jsem být, co nejblíže přístavišti, ale tuto oblast kolem Colon street pro pohybování v noci nedoporučovali. První loď do Tagbilaranu totiž odjížděla v 6 hod. ráno s Ocean Jet. Tu poslední v 18:30 s Weesamexpress jsme nestíhali. Ještě jezdí Super Cat, ta je asi nejznámější, ale neměla pro nás zajímavé časy.

Jeden místní cestující nám poradil, že by Ocean Jet měl odjíždět z přístaviště č. 1. Bylo jich tu totiž snad šest. Pro ubytování doporučil oblast kolem Fuente Osmeňa, stejně jak to psali v průvodci. Cesta busem trvala necelých pět hodin a ke konci jsem dokonce už usínala, i když jsme si zpočátku mysleli, že by tu ani usnout nešlo.

Pán z busu byl moc hodný, přivolal nám i taxi a nasměroval ho k nějakému levnějšímu ubytování. Tentokrát jsem o ceně nediskutovala a jeli jsme rovnou podle taxametru. Zajel do ulice Don Gil Garcia. Taxi stál cca 60php. Hotel, u kterého zastavil, se mi zdál drahý. Chtěla jsem zkusit něco dalšího. Všude měli ale obsazeno a nebo měli jen dražší s klimatizací. Štěstí jsme měli až o kousíček dál v Capitol Tourist Inn, Don Gil Garcia Street, tel: 0063 (32) 253 2850, 253 2881,253 3369. Měli dokonce i možnost ubytování na 10 hodin, které bylo levnější, a měli volno. Stálo nás to 400php za pokoj. Dali jsme si věci do pokoje a šli ven. Bylo už po 9 hodině večer a velké shopping centra prý už zavírala. Nasměrovali nás vlevo k hlavní ulici přes Osmeňa Blvd. a pak směrem ke kruháči Fuente Osmeňa, kde by měla být otevřená nonstop samoška.

Otevřeno bylo ve fast foodech a v několika krámcích se smíšeným zbožím a drogerií. Koupili jsme si pití a šli se projít dál. Chtěla jsem najít krám, kde bychom nakoupili další bonbony Skittles, jinde už asi moc příležitosti mít nebudeme. Nakonec jsme uspěli a to v úplně stejném krámu jako v Manile. Prodávají tam hlavně kosmetiku, ale i nějaké jídlo a pití. Jmenuje se to Watsons. Nakoupili jsme celkem 13 balíčků. U pokladny na to s úsměvem koukali. Šlo platit kartou, tak jsme toho hned využili.

Doma jsme po sprše padli za vlast do krásné čisté postele. Měli jsme dokonce televizi, klimatizaci a koupelnu samostatně v pokoji.