Filipíny křížem krážem (1.díl)

Když vešli do příletové haly, snažila jsem se sehnat mapu KUL, ale byl to celkem problém oproti Bangkoku, kde ji mají na každém rohu. Nakonec jsem získala čtvrtletní buletin o Kuala Lumpur i s mapkou.

Potřebovali jsme na autobus, který jezdí do města. Museli jsme jít o patro níž (buď výtahem nebo po eskalátorech). Pak se kus popošlo k dalším eskalátorům, u kterých hned dole prodávali jízdenky. Jednosměrná cesta stojí 10RM/os. (zpáteční 18RM, ale musí se popojít o kus dál k okénku – má měsíční platnost). Bus jezdí každou hodinu od 06:30 do 00:30 na KL Sentral nádraží, kam sjíždějí i jiné busy např. z nízko nákladového terminálu LCCT nebo KL express metro a odkud jezdí i metro dál po městě LRT. Cesta z letiště trvá hodinu. Autobus je pěkný, moderní a je v něm pěkná zima z klimatizace. Měli jsme štěstí, odjížděli jsme během 15 minut.

Po příjezdu na KL Sentral, jsme si dole koupili jednosměrnou jízdenku na bus na LCCT Terminál za 8RM/os. Jezdí tam dvě společnosti, obě to mají za 9RM, ale jedna má akci. V Hale to vypadalo, jak v nějakém obchodním nákupním centru. Našli jsme úschovnu zavazadel, kam jsme za 5RM dali krosnu, abychom se s ní nemuseli tahat na těch pár hodin po městě. Mají otevřeno do 22 hod. a jsou o patro výš na konci haly, kam se popojede eskalátorama. U toho správného metra Star LRT jsme si koupili jízdenku do další stanice Pasar Seni. Kupuje se samoobsluhou u obrazového automatu. Je to velmi jednoduché. Jedna stanice vyjde na 1RM/os. Vyplivne to pak plastikovou kartičku, na základě které nás to pustí přes vstupní turnikety. Metro je v Kuale pohodlné, rychlé, čisté a ani moc plné. Záleží asi taky na čase a místě kam se jede.

Z Pasar Seni jsme se pěšky vydali do China Town, kde jsme chtěli obejít pár guesthousu a udělat si rezervaci na 28.3., kdy se budeme vracet a trávit tu jednu noc a den. Z metra jsme vlezli rovnou do deště. To by nebyla dovolená bez deště, naštěstí to zanedlouho přestalo.

Hlavní žíla China Town začíná kousek od Pasar Seni. Její stěžejní ulicí je Petaling,Jalan Cheng Lock aj Hang Lekir. Je tam stánek na stánku s jídlem či oblečením. Místní se snaží pokřikováním turisty nalákat k sobě, aby se podívali na jejich zboží a něco si koupili.

Hostely jsme si našla přes vyhledavač na internetu, vytiskla jsem si naštěstí adresu i malé mapky. Je tu na budovách tolik nápisů a celkem špatně se to hledá. První jsme našli Grocer‘s Inn. Mají dvoulůžkový pokoj s větrákem za 40RM, předem se musí zaplatit záloha. Neměli zrovna žádný pokoj volný, abychom se podívali, jak vypadá. Dál jsme se šli podívat do Travellers Inn, kde byla myslím cena za 32RM za dvoulůžkový s větrákem a koupelnou. Tento guesthouse má i střešní bar. Pokoj vypadal velmi jednoduše a čistě. Jako poslední jsme měli doporučený hostel z různých cestopisů, který je kousek od China Town poblíž Bangkok Bank. Je ve starém domě z roku 1914 a jeho jméno zní Le Village.  Leží přes hlavní silnici od China Town mezi stanicí metra Pasar Seni a Masjid Jamek. Pěšky to není daleko z jakéhokoliv výše uvedeného místa. Jde se nahoru po dlouhých schodech, na kterých se musí zout boty. Vejde se do společenské místnosti, kde svítí v šeru pár světel. Je tam recepce a několik míst k sezení. Na zemi je položený koberec. Atmosféra je tu přátelská a nemusí se platit záloha za rezervace předem. 30RM za dvoulůžkový pokoj s větrákem bez okna a 35RM s oknem. Koupelna je pro všechny jedna společná, alespoň pro to jedno patro. Ve vyšším patře jsme se podívat nebyla. Pokoje jsou vymalované barevně, ale vypadají trochu ponuře. Stěny jsou směrem do společenské místnosti papundeklové. Po bližším zkoumání je to dost provizorní řešení bydlení. Je zde i dostupná kuchyňka. Nahlásili jsme zde datum a čas příjezdu + pokoj s oknem a vydali jsme se za roh do  centrální tržnice (rozlehlá světle modro bílá budova). Před ní je mini autobusové nádražíčko. Bylo už dost hodin a dost krámků bylo zavřených. V rychlosti jsme to prošli a pokračovali dál pěšky na náměstí Merdeka, které leží opět nedaleko. Je to tady dost zmenšené oproti Bangkoku.

Náměstí Merdeka bylo úplně prázdné. Přišli jsme tam už za tmy. Dominuje mu krásná budova Sultan Abdul Samad Building (1897) s věží s hodinami- je to budova bývalého Britského sekretariátu. Dál jsme to prošli skoro k soutoku řeky Sungai Klang, kde leží moc krásná páteční mešita Masjid Jamek. Vrátili jsme se ale na mostík a prošli to dál ulicemi směrem k malé Indii. Aniž bychom tušili, kde jsme, ocitli jsme se uprostřed nočního trhu, kde se prodávalo všechno možné. Nejzajímavěji vypadala různá jídla a pití. Převládalo smažené maso v trojobalu, různé omáčky v nichž plavalo maso a zelenina, masa nebo soja na tyčce, nudle, rýže atd. Měli i kukuřici, kebab, různé sladkosti známé i neznámé. Limonády různých barev měli ve velkých průhledných plastových nádobách. S hadrama je to o dost horší. Jak mají tu muslimskou módu, tak mi to přijde jako jedna velká veteš. Na pěkný výběr v Thajsku to má hodně daleko.

Sem tam mezi vysokými budovami jsme zahlédli vysokou televizní vež a Petronans Twin Towers. Nějaký kus jsme se k nim zkoušeli přiblížit, ale i když se nám to chvílemi zdálo nedaleko, tak se naše přibližování nijak nezkracovalo. Byl to takový optický klam, takže jsme to pak vzdali a zpět přes noční bazar se vrátili ke stanici metra Star LRT Masjid Jamek, odkud jsme za 1,20RM/os. jeli na KL Sentral. Obešli jsme krámky, zašli na večeři ke KFC (cca 18RM za oba), vyzvedli krosnu a na 21:45 sešli dolu k autobusu. Za hodinku jsme byli na Terminálu LCCT pro odlety nízkonákladových dopravců.

U přepážky Cebu Pacific vše proběhlo hladce a dokonce nám i zařídili, že budeme mít trojsedačku sami pro sebe. Letenky jsem kupovala s velkým předstihem v září přes webové stránky za 810MYR za obě letenky . (1MYR cca 6 CZK).  Vytištěnou rezervaci s kódem a platbou mi zase vrátili zpět. Na stránkách i píší, že pro kontrolu chtějí kopii karty, přes kterou platba proběhla, ale ani jednou ji po mě nechtěli.

Let jsme měli na 01:20 s příletem v 05:00. Měli jsme tak docela dost času v odletové hale, kde byl jeden malý krámek a bar, kde bylo možné koupit kávu a další pití. Na palubě podávali drobné občerstvení pouze za peníze. Ceník měl každý pasažér dostupný v kapse u sedačky před sebou. Letadlo bylo hodně plné. Let proběhl v naprostém pořádku.

15.03. MANILA – BUSUANGA (CORON ISLAND – PALAWAN)

Po vstupní proceduře jsme si vyzvedli krosnu a šla jsem vyměnit do jediného exchangu peníze. Kurz byl 1USD = 48,10PHP. Vyměnila jsem zatím 600 USD / 28 860 PHP. K naší koruně je nyní cca za 100 php = 47 Kč. My jsme ale kupovali USD ještě v době, kdy byl dobrý kurz, což nám v přepočtu vycházelo na cca za 100 php = 40 Kč.

Po odbaveni na další let jsme museli zaplatit odletovou taxu 200 php/os. Poté jsme prošli kontrolou příručních zavazadel, kde se dělila fronta zvlášť na muže a ženy a všichni jsme si museli sundat boty. Odlety a přílety Cebu Pacific a Philippines airlines jsou z nového Terminálu 3. Je možné, že odtud odlétají i jinni nízkonákladový dopravci, ale my letěli jen s těmito dvěma. Teď nás čekal let na Busuangu s Philippines airlines v 08:45.

Letenku jsem opět kupovala předem v prosinci přes jejich webové stránky za úplně směšnou cenu 1576php za oba (za osobu cca 650 Kč). Proběhlo k tomu ale ještě pěkné kolečko, jelikož při první koupi a platbě mi neustále spadávaly jejich stránky a samozřejmě se mi to stalo i u posledního odkliknutí po vyplnění údajů o kartě a nevygenerovalo mi to žádnou rezervaci ani čísla letenek. Napsalo to jen hlášku, abych napsala na příslušný mail. Učinila jsem tak, ale ani po pár dnech jsem neobdržela žádnou odpověď. Asi po 4 dnech jsem tedy provedla rezervaci a platbu znova, kde vše proběhlo bez problému a dostala jsem jak rezervaci tak čísla letenek. Myslela jsem si tedy, že první platba vůbec neproběhla, ale později jsme na účtu zjistili, že si to ztrhli dvakrát. Řešili jsme to s Českou Spořitelnou od prosince do března. Nejdříve tvrdili, že s tím nic nemohou dělat, ale pak se přeci jen do toho pustili. Vyplnili jsme reklamaci se všemi dokumenty, které jsem si k tomu vytiskla. Česká Spořitelna to pak řešila přímo s leteckou společností. Až v březnu nám vrátili peníze zpět a dokonce i víc o cca 150 Kč, jelikož se od té doby zvýšil kurz dolaru.

V odbavovací hale jsou schody do vyššího patra, kde by měl být duty free shopping, ale mají to prozatím zavřené.

V prostoru u gatu už jsem žádný exchange neviděla. Je tam pár restaurací a krámků, ale je to hodně skromné.

Let proběhl v pohodě. Trval  hodinku. Opět se občerstvení muselo platit. Těsně před přistáním s námi pilot zakroužil nad Paradise islandem, který byl jak vystřižený z Maledivského katalogu. Jinak je Busuanga a Coron island horně hornatý a v této době zbarvený do hnědo zelena. Kopce jsou spíš holé, řídce porostlé stromy a krátkou travou, alespoň tak to vypadá z výšky, ale z fotek vím, že tam roste i vysoká tráva. Myslím, že bude záležet na období. Planiny mezi kopci a blízké okolí kolem letiště mi připomínalo africkou krajinu. Letiště je malinké a v příletové hale je pár upoutávek na místní resorty i s letáčky. Dostala jsem od restaurace La Sirenetta poukaz na dva drinky zdarma a od Kokosnuss resortu, kde jsme měli ubytování jsme každý dostali kupon na dva drinky zdarma. Už nás venku čekali a posadili nás do mini vanu, který nás odvezl k resortu. Jeli jsme střídavě po asfaltu a prašné cestě. Občas jsme překračovali dřevěné mostíky a jednou jsme potkali velké stádo bílých krav. Ke Kokosnuss resortu se jelo cca 45 minut a stálo to 150php/ os.

Dostali jsme boudičku č.5, která byla v souvislém baráku, kde byla jedna bouda nalepená na druhé. Měli jsme to s oddělenou koupelnou za 660 php na pokoj. Vše bylo postaveno z přírodního materiálu a mezi střechou a vstupní stěnou byla schválně vytvořená díra, takže hmyz měl neomezený vstup. Moskytiéra uvnitř byla, ale nebyla roztažená. Společná koupelna stála nedaleko se třemi sprchami, několika WC a umyvadly. Vypadala dobře a čistě.

Dali jsme si sprchu, první limo a pivo St. Miguel. Byli jsme docela dost unavení po tak dlouhém cestování (dvou nocích v letadle), ale program jsme měli dost našlápnutý, tak nebyl na odpočinek prostor. Cca po půl hodině jsme vyrazili tricyklem za 20php za oba k nedalekému ranči s koňmi. Majitel byl s koňmi zrovna pryč a tak jsem si krátila čekání focením dětí a koťátek. Půldenní výlet stojí 600 php za osobu, což by mělo být 6 hodin.

Na stránkách www.kokosnuss.info píší, že mají na výběr ze 14 koní. Nevím, jestli nebyli zrovna někde na výletě, ale rančer přijel se třemi koňmi. Příkazy na stůj, jdi, doleva, doprava byly stejné jako jinde, kde jsme na koních jezdili. Jediný rozdíl byl v tom, že na stůj  (přitažení opratí k sobě) tyto koně nereagovali, což mě dost mrzelo, protože jsem si nemohla dělat fotky, jak jsem chtěla. Také jsem myslela, že půjdeme někde po kopcích, jak je to uvedenou na stránkách Kokosnussu na fotkách, ale šli jsme jen po cestičkách kolem a na vyhlídkové místo nad Coron Town. Celé to trvalo jen hodinu a půl. Měli jsme i tak problém se na koních udržet v pozoru, protože se nám neustále zavírali únavou oči. Občas jsme s koňmi dali rychlejší poklus, ale při zpáteční cestě to začali koně dělat sami od sebe. Chvílemi jsem měla co dělat, protože opratě jsem držela jen v jedné ruce. Ve druhé jsem si totiž přidržovala foťák, aby o mne tolik nemlátil a nerozbil se mi. Při závěrečných pár minutách jsme překračovali dřevěný mostík přes potok. Kůň průvodce i Pavla nabral před mostíkem rychlost a celý ho přeběhl. Už jsem viděla, že s tím nic neudělám. Koně prostě vůbec neposlouchali a když jeden začal, tak to Ti další udělali stejně. Dost mu podkluzovali nohy a měla jsem co dělat, abych nespadla. Bylo to strašných pár vteřin. Průvodce říkal, že koně ví, že se blíží domů, a že jsou nedočkavý. Dala jsem mu nakonec jen polovičku peněz, protože jsem nebyla vůbec spokojená. Jeli jsme o hodně kratší dobu než půl dne a průběh taky nic moc. Netvářil se nadšeně, ale neprotestoval.

Zpět jsme šli pěšky stromovou alejí. Tricykly jezdili kolem, ale já jsem byla ráda, že stojím na vlastních. Po nějaké chvilce jsme zaslechli z houští pípání a mňoukání. Byla tam schovaná dvě malá, vyhublá koťátka. Vykoukla na nás z kopečku a utíkala směrem k nám. Jedno mělo krásně bledě modré oči. Škoda, že to bylo tak z ruky. Jinak bych jim tam přinesla něco k snědku.

Došli jsme až do Coron Townu. Je to zajímavé městečko v tom smyslu, že jsem před tím nic podobného asi neviděla. Každý kdo byl v El Nidu, říká, že je to díra, že se to s městem tam nedá srovnat. Tricykly jezdí sem a tam. Každý vypadá originálně, co se týče barvy, nálepek a popisků. Ulice jsou lemovány zděnými nebo dřevěnými domky. V krámcích visí spousta zboží v malinkatých pytlíčcích jako třeba prací prostředky, zubní pasta, cigarety, káva, smetana atd. Vypadá to všechno jako vzorkové zboží na zkoušku, ale tady se to asi takhle prodává normálně. Je to všude. Koupili jsme třetinkovou lahvičku rumu Tanduay za neuvěřitelných cca 35php a to jsme ho později sehnali ještě za méně cca 22 php. Chutná skoro jak ten Kubánský cca 5 letý.

Prošli jsme to skoro až na druhou stranu. Cestou tam jsme šli kolem pěkného kostela. Hledali jsme restauraci Darayonan Lodge, o které jsme se dočetla, že má dobrou kuchyni. Mají i ubytování. Vypadalo to tam příjemně. Sedli jsme si na zahrádku a dali si Ice coffee a smažené kalamary. Moc jsme si pochutnali a nebylo to ani drahé.

Při zpáteční cestě jsem se stavila v jedné cestovce, abych vyzjistila ceny místních šnorchlovacích výletů. Na šnorchlování doporučovali výlet západně od Coronu směrem k Sangat islandu (Sangat vrak lodi, Lusong island – Coral garden a válečný vrak lodi, Sangat horké prameny a nějaký malý ostrůvek s pláží na oběd). Pokud by nesehnali dostatek lidí, tak by to stálo cca 3000php za private loď (max 4 osoby), jinak 900php/os. (max 8 osob). Měli i další výlet na Malcapuya a Banana island jižním směrem 4500php private loď (max 4 osoby), jinak 900php/os. (max 8 osob) a ještě jeden kolem Coron islandu – Cayangan jezero,Barracuda jezero, Twin laguna, Banol beach. Jde o spíše krásné pláže než o šnorchlování, ale prý je tím směrem momentálně špatná situace na vodě, hodně vln. Rezervaci jsem žádnou zatím nedělala, měla jsem z mailů dohodnutý výlet od Kokosnussu, ale personál mi tam přijde celkem laxní, tak jsem to tam s nimi ještě chtěla probrat, co přesně nabízejí.

Vzali jsme si tricykla a jeli k nám. U nás nabízeli výlet island hopping jen ke Gutob Bay a asi ještě něco kolem. Banana island je prý momentálně nedostupný. Chtěli za to 47USD na osobu (cca 2292 php/os.). Byli jsme už dost unavení, ale museli jsme ještě jednou do města do té cestovky, abychom udělali rezervaci. Zítra jedeme na celý den přes noc na Sangat island, výlety začínají ráno v 8 nebo v 9 hodin a potřebujeme to mít kvůli tomu zajištěné už dnes.

Blokli jsme si šnorchlovací výlet (škoda, že je to stejný směr, kam zítra jedeme) západním směrem, ale jiný bohužel neměl moc význam. Kolem Coron islandu jsme to částečně chtěli stihnout poslední den pobytu před odletem. Dala jsem zálohu 500php. Měli zatím jen jednoho zájemce, tak uvidíme, co nakonec doplatíme. Máme tu být před osmou, tak snad to ze Sangatu budeme stíhat včas.

Doma jsme si dali sprchu a byly jsme rádi, že konečně ležíme na posteli. Mohlo být tak osm večer a opodál se rozjíždělo dost hlučně karaoke. Moskytiéru jsme nenadali a bohužel jsme díky tomu dostali přes noc požehnanou nadílku od komáru. Celou noc jsme je slyšela bzučet kolem hlavy. Snažila jsem se spát s prostěradlem přes hlavu, ale to se kvůli horku nedalo moc dlouho vydržet.

16.03. SANGAT ISLAND

Ráno nás ze Sangatu měli vyzvednout mezi 7-8 hodinou ráno. Samozřejmě, že volali, že to kvůli odlivu nestíhají, což jsem brala jen jako výmluvu. Domlouvala jsem si to s nimi po mailu a upozorňovala jsem je, že mi jde o co nedřívější příjezd. Tvrdili, že to není problém. Chtěla jsem jít lodi alespoň naproti někam do přístavu, ale v Kokosnussu nevěděli, kam loď ze Sangatu přijede. Chtěla jsem tedy, aby jim zavolali zpět. Za to chtěli zaplatit cca 7 php za minutu, což šlo, ale stejně jsem se nic nedozvěděla, jen že si pospíší. Sangat island patří mezi dražší kategorii. My tam budeme jen jeden den, což se dá v poho finančně zvládnout. Zaplatili jsme to už v prosinci kartou přes internet. Ubytování v boudičce na pláži stojí 4500php/os (3771,- Kč za oba). Je to ale i včetně dopravy z/do Coronu (nebo z Busuangy z/na letiště) + plná penze + káva, čaj, pitná voda kdykoliv + půjčení kajaku.

Přijeli zhruba o 45 minut později. Na molu před restaurací La Sirenetta jsem si vyndala z futrálu foťák. Jen jsem si v mžiku všimla, že mi něco z něj spadlo, ale bohužel tak nešikovně, že to ihned propadlo škvírou mezi prkénky do moře. Chyběla mi ochranná gumička kolem hledáčku a pak ještě posuvné kolečko za zadní straně. Fotit se dá i bez toho, ale je to škoda. Musela mi spadnout ta gumička. To posuvné kolečko asi vzalo za své při jízdě na koni, jak občas do mne foťák narazil. Nastoupili jsme do motorového člunu, se kterým nás čekal půlhodinový přesun na Sangat island. Projížděli jsme mezi rozsáhlými hornatými ostrůvky,vypadalo to moc pěkně.

Sangat island je poměrně dost velký hornatý ostrov, jehož pevnina příkře stoupá vzhůru a pobřežní části se dají dosáhnout jen z lodi. Hlavní pláž je zasazena mezi dva skalnaté výběžky, kolem dokola je bujná neprostupná džungle šplhající po skalách do ohromné výšky. Voda má smaragdovou barvu, kterou se místy prolíná blankytně modrá. Odliv tu podle mě nehrál žádnou roli v tom, aby se nedalo nastoupit do lodě. Prostě se jim asi nechtělo tak brzy vyjíždět.

Na pláži nás přivítali moc hezky. Dýchala tu na člověka pohoda a klid. V restauraci jsme dostali uvítací nealko drink a mohli jsme jít hned na snídani formou bufetu. Seděla tu jedna mladá rodinka mluvící rusky a po chvíli se přivalili hoši z Moravy (cca 45-50 let). Nemohli jsme se udržet smíchy. Jejich komentování předešlého večera, místních žen a psů, se samým ty vole, ty pičo a moravským přízvukem, nemělo chybu.

Po velmi dobré snídani nám ukázali naši boudičku. Byla v přírodním duchu, dřevěná s palmovou střechou. Stála na kuřích nožkách a měla rozlehnou verandu, která se pojila s druhou boudičkou. Uprostřed stálo několik křesílek s bílými poduškami a stoleček. Ke každé boudičce byla mezi palmami pověšená velká bílá houpací síť a na pláži ležela bambusová lehátka. Uvnitř boudičky byla velká postel s bílou moskytiérou (vypadalo to jak nebesa) + jedno jednolůžko, naproti posteli stál malý stoleček s velkou nádobou s pitnou vodou a skleničkami + lavice s poduškami, dále se pokračovalo úzkou uličkou, kde byla šatní skříň, do prostorné koupelny. Vypadalo to pěkně. Boudičky se nezamykali a nikdo neměl ani klíč.

Šli jsme se projít na konec pláže, kde skálu lemoval dřevený mostík, který vedl za roh na malou soukromou plážičku s jednou jedinou boudičkou a tou byla speciální Villa za 6000php/os. Stojí úplně v rohu a je určena zejména pro novomanžele, ale samozřejmě i pro kohokoliv jiného. Zrovna tu i někdo je a právě odchází, tak máme plážičku je pro sebe. Vykoupali jsme se a šli zase zpátky. Z mostíku je pěkný pohled na celou pláž.

Vzali jsme si šnorchly a šli na druhý konec pláže za restauraci. Do vody jsme vlezli naproti malému skalnatém výběžku, na jehož vrcholu byla postavená malá chýška. Šnorchlování bylo moc krásné, barevné a celkem rozmanité. Rybek mohlo být více, ale různorodost korálů a jejich barvy to dostatečně vynahradily. Nechali jsme se unášet podmořským světem přes hodinu a půl. Celkem znavení jsme se vrátili na břeh, šli se trochu usušit a přemístit do restaurace na jednu odpoledne na oběd. Čekalo nás překvapení, měli velké humry a taky výborné mango.

Po obědě jsme si půjčili kajak. Dala jsem si foťák do mého speciální gumo batohu na vodu. Vydali jsme se směrem ke Coral Garden. Nejdříve jsme se báli, že ji nenajdem, ale místní chytře napsali červeně na prkénko název a umístili ho na skálu. Kajak jsme zaparkovali u skalnatého výčnělku. Akorát jsem tam našla oko ve skále, kde se krásně nechal přivázat provaz. Musela jsem vylézat opatrně, skála měla dost ostrý povrch. Coral garden nás ovšem trochu zklamala. Očekávali jsme, že šnorchlování bude lepší než přímo u hlavní pláže. Přišlo nám to tu už docela zmírající a na okraji útesu byla velká hloubka a viditelnost tím pádem o dost horší. Mile nás ale překvapil (ostatně jako vždy) kapitán Nemo, který byl opravdu veliký a měl tmavě vínovou barvu s bílým proužkem za hlavičkou. Jsou roztomilý, jak brání svůj domeček (svoji sasanku) a vyplouvají potencionálnímu nezvanému hostu naproti.

Dál jsme se snažili najít cestu k horkým pramenům. Věděli jsme, že by měly být za dalším rohem, kde začínal dlouhý souvislý porost mangrovů. Nikde jsme ovšem nenarazili na nějakou upoutávku a tak jsme pádlovali dál, než jsme měli. Zaparkovali jsme u písčitého břehu a vydali jsme se do buše hledat cestu. Slyšeli jsme kokrhajícího kohouta, tak jsme si mysleli, že je to někde nedaleko. V lese se neustále něco hýbalo a šustilo, ale nikdy jsme nic konkrétního nezahlédli. Po neúspěšném krátkém bloudění jsme se vrátili ke kajaku a šli prozkoumat druhou stranu břehu. Přišli jsme k malé zátočině, kde stál dům a pár palem. Už jsme si mysleli, že máme vyhráno, ale o moc dál jsme se nedostali, jelikož nám překážkou byli tři štěkající a dost nekamarádští psi. Byli jsme jen v plavkách a tak jsme se nechtěli pouštět do žádných hrdinských přesunů. Volali jsme, zda z domu někdo nevyjde, ale nikdo se neozýval. Vrátili jsme se a pádlovali k perlové farmě, která stála přímo naproti nám nedaleko v moři. Pavel tam totiž předtím zahlédl člověka, tak jsme doufali, že nám poradí. Od hlavní pláže jsme byli docela dost daleko. Jak jsme doufali, tak se stalo. Přehlédli jsme na začátku bójku, která značila vchod mezi mangrovy k horkým pramenům. Netušila jsem, že je tam jen přístup po moři, kde se člověk dostane snad jen s tím kajakem, protože jsme museli proplouvat úzkou uličkou mezi kořeny. Střechu tunelu nám dělaly zelené koruny mangrovů. Přírodním bludištěm jsme se dostali k malému ohraničenému jezírku, kam se vléval horký pramen. Zídka kolem byla zděná a vedl k tomu kraťoučký chodníček. Bylo to akorát pro nás dva. Ještě že jsme sem nejeli hromadně s nějakým výletem. Takhle to bylo zcela dostačující a romantické. Voda byla super teplá, jako když jsme v prosinci navštívili lázně v Budapešti, akorát to okolí bylo o 100% jiné. Chvilku jsme se tu rochnili a pak vyrazili na cestu zpět. Zkusili jsme ještě u blízkých skal zašnorchlovat, ale nikde jsme nenarazili na nic zvláštního. U hlavní pláže nám to přišlo nejlepší.

K nám jsme dorazili ve chvíli, kdy sluneční paprsky přestávali osvětlovat pláž a přicházel pozdní odpolední stín. Šli jsme vrátit kajak a v restauraci si udělali kávu s čokoládu, kterou jsme si odnesli k nám na terásku. Po studené a příjemné sprše jsme si sedli do křesílek a kochali se zdejším okolím. Asi bych tu ještě jeden den vydržela.

Večeře opět probíhala formou švédských stolů. Restaurace byla krásně osvětlená barevnými lampiónky. Vedle na baru si Pavel dal pár pivek, při kterých jsme si zahráli tři hry kulečníku, který byl také zdarma.

Zbytek večera jsme trávili na naší terásce, kde jsme popíjeli rum, který jsme koupili v Coron Townu. V boudičce jsem pak Pavlovi předvedla novou noční luxusní košilku, kterou jsem si koupila už o vánocích. U nás bych ale v takové pavučince zmrzla, tak jsem si ji záměrně schovávala pro tuto příležitost. Myslím, že byl nad míru nadšen

17.03. ŠNORCHLOVACÍ VÝLET  – West od Coron Bay snorkeling trip

Ráno jsme si směli dojít ještě na snídani, tak jsme toho využili. Dostali jsme ji sólo, jelikož jsme museli odjíždět hodně brzy zpátky do Coron Townu, abychom tam stihli nástup na dnešní šnorchlovací výlet. Odjížděli jsme klasickou filipínskou lodičkou v 7 hodin ráno. Společnost na palubě nám dělalo štěně, které si ještě před chvílí bezstarostně hrálo se svojí mamou na pláži. Dnes je zřejmě jeho velký den, kdy se stěhuje k novým majitelům. Vypadalo smutně. Jeli jsme déle, cca hodinu. Vystupovali jsme na jiném místě, hned naproti betonové zídce, kde byl výstup o trochu krkolomnější. Do cestovky jsme došli s batožinou pěšky, nebylo to daleko, jen přes místní tržiště.

Nechali jsme si tam krosnu a já si nutně musela dojít na malou na záchod. Zavedli mě do střešního pokoje na jednoduchou toaletu. Kluk, který nám výlet zařizoval a který tu i bydlel, byl moc milý a vypadalo to, že to táhne s jedním mladým klučinou. Měl k tomu jasné předpoklady, které nám prozradila řeč jeho těla. Cestujících se nakonec našlo víc než dost, a tak jsme měli každý cenu 900php/os.

Opět jsme se přesunuli přes tržiště na místo, kde jsme před chvílí vystupovali. Nalodili jsme se na celkem malou loď, kde by nás mělo být podle maximálně osm, ale sehnali trochu víc lidí a tak jsme se tam mačkali jak sardinky. Nevím proč, ale docela dlouho se čekalo, než jsme vyjeli. Museli jsme si kvůli přihlížející policii obléct záchranné vesty, jakmile odfrčeli pryč, sundali jsme si je.

Na palubě s námi byla holčina, které jsem si všimla už přede dvěma dny v Kokosnussu a připadalo nám, že to byla i ta samá, kterou včera mlsně okukovali naši moravští krajané na Sangatu. Byla štíhlá, krásně opálená s bujnou hřívou, přehlédnout ji ani moc nešlo. V průběhu cesty jsme se skamarádili. Jmenuje se Tanya, je z Ukrajiny a po Filipínách cestuje už měsíc úplně sama. Nebojácná holčina.

První šnorchlovací zastávka byla u Sangat islandu, ale naštěstí na místě, kde jsme včera nebyli. Bylo to u vraku lodi, kde byl moc pěkný korálový útes. Z vraku jsem měla divný pocit, jak jsem předem předpokládala. Nebudí to ve mě nic zajímavého. Dýchá z toho na mě chlad, tma a smrt. Při šnorchlování jsem zahlédla takového malého tmavě fialového plžíka. Měl hlavičku trochu do hranata a dva malinké parůžky. Bylo to pidi, ale zase úplně něco jiného, tak jsem z toho měla radost.

Dál jsme měli docela dost dlouhý a nakonec i nedokončený přesun k nějaké pěkné pláži, kde jsme měli mít oběd. Objeli jsme Sangat a Perlovou farmu, kde jsme pokračovali dál mezi mnoha ostrůvky. Našem námořníkům to bylo zřejmě úplně jedno a nebo byli slepí, jelikož nás vedli do zcela černého, zataženého počasí. Bylo i zřejmé, že nedaleko před námi leje. Naléhali jsme, aby to obrátili a udělali oběd na palubě. Otočili to směrem k Lusong islandu, kde bylo jedno z nejhezčích šnorchlovacích míst, které jsem kdy navštívila a kde jsme také měli oběd. Mraky se točily jak o závod, ale k nám to až úplně nedošlo. Dokonce nám na korály dostatečně svítilo i sluníčko. Nedalo se zde jít na pevninu, jelikož byl ostrůvek jen hornatý a porostlý zelení a tak jsme měli jako záchytný bod naší loď. Korály leželi kousek pod hladinou a rybek tu plavalo taky dost. Člověk si mohl pohodlně vše prohlédnout v pěkné blízkosti. Různé druhy korálů, barev, zév, rybiček – no prostě nádhera. K obědu jsme měli výbornou grilovanou rybu, rýži, zeleninu a ovoce. K pití bylo dostupné pivo a voda. Pivo se pak ale na břehu v kanceláři muselo zaplatit. Těsně před obědem jsme se nahřívali na přídi lodi a povídali si s Tanyou a ještě jednou holčinou ze Skotska, která také cestovala sama a to již celé tři měsíce. Všichni, kteří byli na lodi, již navštívili El Nido, ze kterého na Busuangu přijeli lodí cca 7-8 hodin cesty (denní přesun) a všichni se shodli na tom, že je oblast El Nida mnohem zajímavější a krásnější. Ach jo, snad někdy příště.

Po obědě jsme se přesunuli kousek vedle, kde byl další vrak lodi tzv. Lusong Gunboat. Počasí se zase zatáhlo a mě se vůbec nechtělo do vody. Dalo se tam i šnorchlovat, ale ani to mě nenalákalo se smočit. Pavel to šel prozkoumat a říkal, že to nestojí za to. Bez sluníčka a ve vlnách není moc o co stát. Při zpáteční cestě jsme to strávili na přídi lodi, kde to nejméně cákalo. Všichni na palubě byli totálně mokří, jelikož počasí udělalo s mořem své a naše pidi lodička se v něm zmítala jako nic. Kousek před Coron Town nám zastavili u moc krásné plážičky, kde bylo i v zataženém počasí vidět, jak má voda nádherně blankytnou barvu, ale pláž bez slunce v pozdním odpoledni po tak náročném pochmurném výletě nebyla moc na místě. Už na to neměl nikdo sílu ani chuť.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V kanceláři jsme si pobrali naše věci a domluvili se, že přijdeme zítra v půl osmé, abychom si udělali před odletem zkrácenou verzi výletu kolem Coron islandu.

V Kokosnussu jsme si dali sprchu, nechali si připevnit moskytiéru a domluvili si na zítřek na 12 hod. minivan na letiště. Ještě jsem je poprosila, zda by mi nezavolali do Manily do autobusové společnosti Cable Tour, která jede do Bontocu. Za pár drobných vše zařídili a udělali jsme rezervaci na zítřek na večer. Poslali jsme jim po sms naše jména. Četla jsem, že by se jízdenky neměly nechávat na poslední chvíli, tak jsem měla radost, že to máme zařízené.

Na večeři jsme se domluvili s Tanyou, že zajdeme do restaurace La Sirenetta. Restaurace stojí na konci jednoho mola a vypadá to v ní moc pěkně. Sloupy restaurace pomyslně drží sochy mořských pan. Restaurace nemá dveře ani okna, svěží mořský vzduch Vás obletuje ze všech stran. Pavel si dal pivko a já koktejl Mai Tai. Měli ho tu jen za 150 php. K jídlu jsme si dali tuňákový salát (cca 230php) a specialitu dne lasagne s mořskými plody (cca 320php). Chutnalo to výborně. Tanya nám pak ve svém notebooku ukázala svoje fotky z El Nida a Boracay. Je profesionální fotografka a tak jsme jen slintali nad jejími dokonalými expozicemi a barvami. Vyměnili jsme si mailové adresy a slíbili si, že se ozveme. Čekala nás ještě společná jízda tricyklem a pak hurá do pelíšku. Byli jsme celkem dost unavení.


18.03. VÝLET KOLEM CORON ISLANDU, LET DO MANILY A PŘESUN DO HOR

Ráno jsme si dali čaj a kávu a vyrazili jsme do cestovky. Nebe nad Kokosnussem vypadalo skvěle, slunečně s pár obláčky, ale byla vidět jen malá část, jelikož je tu rozlehlá a hezky zarostlá zahrada. U cestovky jsme byli včas, ale měli zavřeno. Naštěstí za chvilku přišel šéf. Majitel loďky už tam taky stál, akorát jsme nevěděli, že bude patřit k nám. Platit jsme mohli až při návratu. 1500php za soukromý výlet pro dva + vstupy k jezerům a na Banol beach.  Nasedli jsme z druhé strany tržiště do malé modro-bílé loďky. Vypadala moc pěkně. Každá loď tu má postraní bambusové lyže, které vytvářejí lodím perfektní stabilitu na moři. Samozřejmě jsme pluli vlevo, kde se nacházel obrovský zatažený mrak a bohužel přesně do těch skalisek jsme měli namířeno. Všude jinde bylo slunečno s několika bachratými obláčky.

Nejdříve jsme zajeli k Banol Beach, ale protože bylo celkem brzy ráno a zataženo, tak se nám na břeh vůbec nechtělo, i přestože pláž s okolními vápencovými skalami, kde sem tam rostl nějaký strom či křoví, vypadala velmi malebně. Dohodli jsme se s naším kapitánem, že objedeme nejdříve jezera a pak se sem vrátíme.

Namířili jsme zpět a zabrousili mezi skaliska. Temný oblak nám byl stále na blízku. Mezi vápencovými skalami jsme se najednou ocitli v moc hezké laguně, kde i bez sluníčka mělo moře krásnou barvu. Vystoupili jsme na molo, zapsali se do knihy a po strmých schodech šlapali k jezeru Cayangan.  Pořád bylo dost brzy, což byla výhoda, že jsme se nemuseli o tu krásu s nikým dělit. Jezero má temnější zeleno modrou barvu a je úplně průhledné. Dokonce se i sluníčko trochu umoudřilo a na chvilku vykouklo. Prošli jsme se kolem, kde byl postaven dřevěný chodníček a pozorovali malé hemžící se rybky. V jezeře je možné plavat a potápět se. Když jsme se zas vyškrábali nahoru na výhledové místo u jeskyně, udělala jsem pár fotek s nejznámější obrázkem této oblasti. Mraků bylo stále dost, ale mělo to spíš lepšící se tendenci. Právě se nahoru vyškrábala skupina hlasitě štěbetajících turistů (asiatů), nastal čas na přesun. Ještě než jsme odjeli, museli jsme zaplatit u kasy vstup 200php/os.

Další zastávka byla u Barracuda lake, kam se šlo mezi ostrými vápencovými výčnělky. Přístupová cesta byla hodně úzká a spíše to na jejím konci lákalo ke skoku do vody a přemístění na prostornější plácek. Neměli jsme už moc času, tak jsme udělali pár fotek, já se vyškrábala na skálu o kus dál a zase jsme se vrátili, kde jsme zaplatili vstup 75php/os a přemístili se o skalisko vedle k Twin Lagoon. Byl právě přiliv, voda byla vysoko. Lodičkou bychom tam neprojeli, tak jsme tam mohli doplavat jen se šnorchlem pod skálou. Znělo to lákavě, ale čas neúprosně letěl a tak jsme raději zvolili přesun k Banol Beach.  Voda měla super blankytnou barvičku a dokonce jsme viděli z lodi plavat želvu. Kousek od břehu Banol Beach místní chlapíci lovili ježky. Na Filipínách jsme to viděli skoro všude. Asi to je mezi místními velká a laciná lahůdka. Zhruba 15 minut jsme se kochali nádhernou plážičkou. Velkou měrou k tomu přispělo konečně slunečné počasí. Nakonec jsme zaplatili 100php/os. vstupné a pádili zpět do Coron Town. Cesta tam od Banol Bech trvala cca 30 minut. V přístavu zrovna přemisťovali z lodí prasata. Kvičela, jak kdyby je vraždili. Doběhli jsme zaplatit výlet a koupili jsme si na cestu 1,5l vody za 40 php.

V Kokosnussu jsme stihli v pohodě sprchu a dobalit věci. Minibus měl trochu zpoždění. Nasedli jsme a ještě se vraceli do města pro další lidi. Nechtěli jsme čekat u nás, i když pak auto jelo opět kolem. Byla jsem trochu nervozní, že tam nebudeme včas. Aerolinka psala, že bychom tam měli být dvě hodiny před odletem, což mi přišlo až zbytečně moc brzy, ale teď jsme vyjížděli kolem 12:15 a cesta trvá minimálně 40 minut. Odlet jsme měli ve 14:05. Nakonec se ukázalo, že jsme byli první odbavení cestující. V hale nám nejdříve prohlédli batoh a krosnu. Museli jsme všechno otevřít, ale naštěstí to bylo jen namátkově. Nechtěla bych to celé zas přebalovat. U odbavení jsme se s batožinou museli zvážit i my, žádné doplatky kvůli váze po nás nechtěli. Než jsme vešli do tranzitní místnosti, zaplatili jsme odletovou taxu 20 php/os.

Letěli jsme s Cebu Air Pacific  – cena za oba 2934,40php (1348,19 Kč). Je to fakt směšná částka. Letadlo funguje úplně v pohodě. Než jsme ale došli k této možnosti, tak nám trochu zatrnulo. V prosinci jsem totiž koupila přes internet letenky na stejný čas s leteckou společností SEAIR za 4312php (v té době 1796,97 Kč), ale na konci ledna mi napsali, že let na tento den byl bohužel zrušen. Letěli až za dalších pár dní, což se nám vůbec nehodilo. Napsala jsem jim, zda nám mohou vrátit zpět celou částku za letenky a nebo převystavit letenky na Cebu Pacific. Odepsali, že převystavení na někoho jiného není možné, a že nám peníze během 5 dní pošlou zpět. Zhruba během 14 dni jsme měli peníze zpátky. Jelikož byl teď kurz vyšší, vrátili nám v přepočtu víc 2040,56 Kč. Mile mě překvapilo, že to s nimi tak hladce funguje. Slyšela jsem, že mají finanční problémy. Kvůli nim zřejmě přestali i létat na El Nido, což mě velmi mrzelo.

V letadle jsme seděli až na posledních sedačkách. Po vzletu jsem udělala pár fotek a pak jsme oba vytuhli až do příletu do Manily.

Dole u pásu s bagáží jsou toalety a hned vedle na rohu je okénko, kde se také dají vyměnit peníze. Venku před odletovou halou nás nasměrovali k shuttle busu, který jezdí do města k metru. Jízdenka stojí 20php/os. Cesta k zastávce EDSA LRT Station trvala cca 40 minut. Museli jsme nadchodem nahoru, než nás pustili do prostoru metra, kde se dají koupit jízdenky, opět nám probírali batožinu a samozřejmě i krosnu. Pavel z nich šílel. Vystáli jsme si pěknou frontu na lístky. Prodejních okének tu bylo snad sedm a u každého šílená fronta. Potřebovali jsme dojet do stanice Cubao, odkud to bylo nejblíže na adresu autobusového stanoviště CABLE TOUR (E. Rodriguez Sr. Q.C in Front of the Trinity University of Asia : Bontoc – Manila reservation: 09185215790, Manila – Bontoc reservation: 09298194688 ), který jede bez přesedání do Bontocu (přes Banaue). Odjezd ve 20.30 hod. z Manily, doba jízdy cca 12-13 hodin.

Jízdenka na Cubao stála cca 14php/os. Měli jsme štěstí, že jsme nastupovali do jedné z počátečních stanic, jinak bychom se do vagónu asi nenarvali. Bylo to opravdu o život. Masa lidí dovnitř, pár lidí ven. S naší batožinou nic moc zážitek. Pavel tím už víckrát jet nechtěl. Naštěstí byla stanice Cubao i přestupní stanicí a tak docela dost lidí vystupovalo, což jsme byli rádi, protože jinak bychom se ven asi nedostali. Od Cubao jsme museli jít kus pěšky (směrem nahoru, dál po trase metra) a pak na kolmou hlavní silnici nadchodem, kde jsme sešli vpravo a na přilehlé zastávce jsme nstoupili do jeepney, která jela tam, kam jsme potřebovali, na E. Rodriguez ulici před Trinity University of Asia. Jízdenka stojí 7php/os. Jeepney nejsou moc velké, buď mají dvě postranní lavice a nebo je to jak v autě, sedátko vedle sedátka. Pavel si vlezl s krosnou hned ke kraji a já šla za řidiče, abych s ním případně mohla domlouvat, kde máme vystoupit.

Museli jsme přejít ulici, kde měl Cable Tour celkem malý plácek s autobusy. Jejich kancelář se nacházela venku – u plastového stolku s židlemi a slunečníku. Našli si naší rezervaci, zaplatili jsme každý 650 php a krosnu jsme si odložili do autobusu na naše sedačky. Seděli jsme hned vpředu vedle řidiče, sedadla 3,4. Vypadalo to, že tu bude i více místa na nohy.  Bylo po páté hodině a tak jsme už neměli čas se jet podívat do části města, kde se nacházelo pár zajímavých památek. Poptali jsme se tedy, kde je nejbližší nákupní centrum. Doporučili nám STA MESA shopping centrum. Pokračovali jsme dál pěšky po E.Rodriguez ulici až k velké světelné křižovatce, kde vlevo stáli jeepney. Toto nástupní místo se jmenovalo Araneta Avenue. Kolem chodníku na E. Rodriguez ulici to vypadalo celkem špinavě s pouličním prodejem jídla a ovoce. Místní v podstatě žijí na ulici. Nejhorší pohled byl z mostu přes řeku (stoku). Kolem na břehu stály slumy (oplechované příbytky), kde to vypadalo jak na smetišti a to samé platilo pro řeku, plavalo tam kde co.

Jízdenka k MESA shopping centru stála opět 7php/os. Asi je to pevná cena kamkoliv. Mohli jsme tam být během patnácti minut. Shopping centrum jsme viděli vpravo bokem přes hlavní silnici. Vyfotili jsme si pár zajímavě barevných jeepnů a pokračovali kolem velkého supermarketu nahoru nadchodem k MESA shopping centru. Tam nám opět u vchodu kontrolovali obsah batohu. Měli jsme pěkný hlad a tak jsme nejdříve obešli všechny místní fast foody. Bylo jich tu požehnaně. Nakonec jsme šli do Jollibee, kde jsme si dali menu s boloňskými špagetami a hamburgerem + pití. Chutnalo to dobře. Celé nákupní centrum jsme prošli a nakoupili pár blbinek jako levný kožený pásek za 300 php, stříbrný náramek na kotník 490 php, skřipec do vlasů, miniaturní lak na nehty 14 php, vynikající bonbony Skittles 33 php/balíček a mentosky za 18 php, balíček pražených mandlí 33,75php a oříšků kešu 29,75 php. Tak akorát nám to stačilo, abychom se zase vrátili zpátky k autobusu, kde jsme si ještě cestou koupili vodu 1L za 20 php.

V autobuse jsme chvíli po výjezdu zalepili širokou lepící páskou kulaté fukary od klimatizace. Doma jsem si četla pár cestopisů na netu a v jednom to vřele doporučovali, hned jsem si to zapamatovala a pásku přibalila. I když jsme byli hned vpředu, řidiči to vůbec nevadilo. Autobus nebyl plný, ale další volné sedačky zabrali lidi sedící za námi. Měli jsme i televizi, ale bohužel nefungovala. Autobus vypadal v zašle, ale kožené vysezené sedačky byly celkem pohodlné. V porovnání s autobusy v Malajsii nebo Thajsku, byl ten filipínský o dost horší.

Měli jsme cestou dvě větší zastávky. Jedna byla u krámu s jídelnou a toaletou a další až později v noci u fabričky, kde se prodával Buko Pie ( koláč s čerstvou kokosovou dužinou ). Dávali ho do zelených krabiček a místní ho kupovali ve velkém. Během noci nabírala zima v buse na intenzitě, ale kraťasy, tlusté ponožky a mikina byla dostačující. Pomohla tomu ale jistě i naše lepící páska. Nejhorší to je uprostřed busu, kde je v uličce na stropu velký obdélník, kde to fičí o sto šest. To se zalepit bohužel nedá.


19.03. BONTOC, SAGADA

Probudila jsem se až ráno a to už jsme projížděli úzkými silnicemi v horách. Propásla jsem i průjezd skrz Banaue. Kolem silnice bylo docela dost mokro. Z okolních svahů tekly potůčky vody a místy se tvořily i vodopády. Na dost místech se i pracovalo na opravě silnice, kde byly nějaké sesuvy půdy a podobně.

Autobus zastavil na silnici v místě, kde stálo docela dost stánků ze zeleninou a jinými drobnostmi k jídlu a pití. Nevypadalo to ani na žádnou vesnici, šlo jen o takový trh. Lidi z busu vystoupili a šli se protáhnout, případně si dát kávu. Stáli jsme dost vysoko, kolem se naskýtaly pěkné výhledy a sem tam jsme i viděli rýžová pole v terasách.

Do Bontocu jsme přijeli celkem brzy. Myslim, že před osmou ráno. Vyndali jsme si bagáž a přesunuli se hned do příjemné přilehlé restaurace s názvem Cable Cafe nebo tak nějak. Dali jsme si čaj, kafe a hlavně jsme si došli i na toaletu, která byla čistá a vybavená mýdlem i toaletním papírem. V restauračce se asi dělají koncerty, zrovna si tam někdo ladil kytaru a bylo tam i pódium. Dovnitř přišly dvě malé holčičky. Ta větší tu menší poponesla přes práh. Jakmile ta malinká pohlédla na Pavla, začala brát zpátečku a vyběhla ven za mámou. S ní se za chvilku vrátila, ale pořád se schovávala. Pavel se jí moc nelíbil, ale oči od něj neodtrhla. Nechali jsme si v restauraci krosnu a jen s batůžkem jsme vyrazili do města. Měli jsme namířeno do místního vyhlášeného muzea, kde bylo zdokumentováno, jak se zde žilo v minulých letech.

Svítilo sluníčko, bylo moc hezky. Bontoc na nás působil příjemným dojmem. Nikdo nás neobtěžoval, nic nenabízel, na nic se neptal. Muzeum jsme našli u místní školy. Bylo tam zrovna docela rušno. Spousta dětí stála nebo seděla na velkém dvoře, kde bylo i pódium. Učitelka na ně mluvila do mikrofonu v angličtině, čehož jsme si později všimli i v jiných školách. Spousta dětí i místních se mezi sebou bavili buď v jejich rodném jazyku a nebo dost často i anglicky. Mají to tu dobře zavedené, hned minimálně dva jazyky úplně od útlého věku ve vysoké intenzitě.

V Muzeu jsme zaplatili 50php/os. nesmělo se fotit. Už od kasy to vypadalo, že to bude velmi zajímavé. Muzeum je malé, ale přeplněné od shora až dolů zajímavými fotografiemi a všelijakými předměty. U všeho byly popisky v angličtině. Muzeum svou pověstí nezklamalo a opravdu by ho měl navštívit každý, kdo tudy projíždí. Stojí to zato. Venku mají postavených pár chýší na ukázku v životní velikosti. V jedné má ubytování obrovské prase. Tam se už fotit může. Do knihy návštěv jsme napsali, jak je to tam úžasné a šli zpět na hlavní silnici. Bontoc leží na kopci, který se svažuje k řece, kde jsou kolem dokola vysoké hory, na kterých leží rýžová terasová políčka. Uprostřed hlavní silnice mě zaujal obrovský košatý strom, z jehož středových větví visely chundelaté bohaté trsy orchidejí. U stánku jsme si koupili dvě úžasně žlutá manga za 18 php. Prošli jsme si spodní uličku, která vedla kolem hezkého kostela. Také mě zaujalo, že tu na každém rohu bylo holičství. Vypadalo to uvnitř jak z jiného století.

Vrátili jsme se pro krosnu a šli hledat správnou jeepney do Sagady. Nakonec nás zase nasměrovali do té spodní uličky, kde jsme před chvílí courali. Nejbližší spoj jel v 11 hod. Připevnili jsme krosnu na střechu auta a šli se projít, protože jsme měli zhruba ještě půlhodinku času. Jízdenka stojí 40php/os.

Místní domy byly různorodě stavebně namíchané. Často byly betonově dřevěné. Některé vypadaly moc pěkně, jiné dost zašle. Došli jsme až na most přes místní řeku. Chvilku jsme si povídali s místními policisty. Měli pěkné uniformy a každý vlastnil hodně velkou pušku. Pavla strašně zajímalo, proč musí mít tak velkou a zda je to tu nebezpečné. Byli moc milí a upovídaní. Nebezpečné to tam není, je to jen prevence, co kdyby náhodou.

Z mostu bylo vidět, jak místní perou v řece prádlo a o kus dál v ní dokonce stál autobus. Asi to mají místo myčky.

Do Sagady jsme jeli cca hodinu. Projížděli jsme nádhernou krajinou, plnou hlubokých údolí s rýžovými políčky a vesničkami. Svítilo slunce, což zelené okolní barvě dodávalo krásný třpyt. Rýžová políčka byla osázená různě a tak zelená přecházela od toho nesvětlejšího odstínu až po ten nejtmavší, někde nebyla vidět vůbec, jelikož bylo políčko plné vody. Silnice byla velmi úzká, naštěstí jsme moc protijedoucích vozidel nepotkali. Nevyfotila jsem z jeepney nic, docela dost to drncalo. Říkala jsem si, že to zkusím při cestě zpět, což byla chyba, jelikož jsme se vraceli hodně brzy ráno a to ještě žádné slunce nesvítilo. Nejlepší je vše udělat hned, jiná šance se už nemusí naskytnout, ale možná že by fotky stejně byly rozmazané.

V průvodci Rough Guide jsem si našla ubytování, které bylo doporučované Rock Inn. Vychvalují jídlo, znalosti okolí a ochotu majitele Mr. Banga, umístění a zahradu. Nepsali tam ovšem, že je to hodně daleko od hlavního centra vesnice. Šli jsme po silnici směrem zpátky jako jsme přijeli z Bontocu. Když jsme ušli zhruba půl kilometru, tak nám řekli, že je to ještě o další dva kilometry dál. To jsme vzdali a šli zpět. Jsme tu jen na jeden den a zase se ráno plahočit na jeepney se nám nechtělo. Téměř tam kde jsme vystoupili, jsme viděli upoutávku na  Joseph Resthouse, který byl v průvodci také vychválený. Šlo se pěknou zahrádkou do kopce nad vesnici, ale nebylo to daleko. Nahoře stál guestahouse a kousek pod ním restaurace St. Joe. V recepci jsme si vzali pokoj za 500 php. Sprcha a záchod byly na chodbě. Bylo možné si připlatit 60php/os na teplou sprchu. Jedenkrát jsme si připlatili. Večer až bude víc zima, se to bude hodit. Pokoj s větrákem jsme měli ve druhém patře na konci chodby, opět číslo 5. Byl malý, na každé straně zdi postel, jedno okno, dokonce tu měli i deky. Bylo chvíli po poledni. Když jsme na patře chtěli jít do sprchy, nefungovalo to. Z recepce nás poslala do dolních velmi hezkých pokojů, které měli svojí koupelnu, kde tekla i teplá voda.

Vzali jsme si batůžek a namířili to rovnou k informacím o procházkách do okolí. Informace jsou umístěné v Sagada Municipal Hall. Protože jsme měli na Sagadu čas jen pro dnešní odpoledne, rozhodli jsme se zaplatit průvodce, abychom neztráceli čas blouděním. Nabídli nám Echo Valley se zavěšenými rakvemi (hanging coffins) na skalách, podzemní řeku s jeskyní, výhled na rýžová pole z Kiltepan a Lumiang cave s průvodcem za 600php. Celé to trvalo cca 3 hodiny. Provázel nás mladík jménem Jordan.

Cesta začínala od kostela St. Mary The Virgin (1904) přes křesťanský hřbitov a pak dál pěšinou mezi vysokými borovicemi. Bylo moc příjemně, sluníčko se ale chvílema už začalo schovávat za obláčky. Vzala jsem si sebou i dioptrické brýle. Nemám je zas až tak silné cca kolem 1, ale na koukání na dálku na protější skály mi to docela bodlo. Vůbec bych bez nich neviděla rakve ve štěrbinách. Má to na dálku splývavou barvu se skálou, bez průvodce bychom si určitě nevšimli tolika míst, které nám ukázal. Pěšina není nijak značená a myslím, že bysme tu určitě bloudili. Nejlépe se dali zavěšené rakve vyfotit asi na nejznámějším místě Echo Valley, kde nebyly schované v takové výšce. Jedna z nich má modrou barvu. Důvod proč využívali předci a i někteří současní obyvatelé tento způsob umístění po smrti, se mi zdál opravdu smysluplný a oduševnělý. Věřili v duchy a chtěli být na příjemném místě na vzduchu a světle, kde by se cítili volní. Nemohla se tam k nim dostat ani žádná zvěř, což bylo také nespornou výhodou. Zamyšlení na tím, že být raději vysoko na skále na světle a vzduchu oproti v černé zemi, kde je chlad a zima, je zajímavé. Pavlovi se akorát nezamlouvalo, že se teď z toho udělala turistická atrakce, které jsme se i my dobrovolně účastnili.

Cestou jsme často viděli kravský trus. Sem tam se popásali místní buvoli. Prošli jsme jeskyní s podzemní řekou zasazenou v údolí hned vedle Echo Valley. Cestu sem bysme bez průvodce jisto jistě nenašli. Vyšli jsme pak zas na silnici, kudy jsme pokračovali dál ke Kiltepan výhledu. Šli jsme do kopce hustým borovicovým lesem. Vypadalo to tu v podstatě úplně stejně jako v lesích na Orlíku. Borovice tu rostou na skalách a uvnitř to vypadá stejně, akorát místo údolí se řekou, je tu údolí s rýžovými políčky. Jordan nám říkal, že jsme o jeden den přišli o slavnost, která včera v Sagadě probíhala. Podle popisu šlo o takové filipínské dožínky, oslavovala se sklizená rýžová úroda, kdy procházel celou vesnicí velký průvod a místní se oblékli do ala původního ošacení, které se dříve užívalo. K tomu se zpívalo, slavilo atd. Těsně před vyhlídkovým místem se rozprostírala velká rovná travnatá plocha mezi stromy a keři. Je to piknikové místo a také tu prý místní slaví Silvestra. Výhled do údolí na rýžová pole a vesnici a i na další úpatí okolních vrcholků byl nádherný, škoda jen že bylo už pozdější odpoledne, protože bylo dost mraků a méně slunce. Brzy ráno je viditelnost o mnoho horší, údolí je totiž plné neprostupné mlhy (mraků), která postupně mizí.

Ptala jsem se Jordana, jaké jídlo je typické pro tuto oblast. Co bychom tak nejlépe měli ochutnat. Říkal, že nejlepší je Pinikpikan. Je to vařené kuře s uzenou vepřovou šunkou ve vývaru, příloha je červená rýže a dušená zelenina. Popisoval nám, že název Pinikpikan souvisí se způsobem přípravy a opracování kuřete. Nerozuměla jsem všemu úplně přesně, ale vypadalo to, že to souvisí se zabitím, škubáním peří a další přípravou masa. V restauraci je to prý drahé a dělá se to nelépe pro 5 až deset osob. Cena je kolem 1500-1600 php. Nabídl nám, že by nám to jeho kamarád udělal, když nakoupíme suroviny a zaplatíme nějaký menší poplatek za přípravu. Souhlasili jsme. Po telefonu to domluvil a bylo to.

Poslední zastávkou byla Lumiang cave. Museli jsme jít zpět do vesnice a projít ji dolu až na druhou stranu. Nohy nás docela už bolely a těšili jsme si, až bude po procházce. V Lumiang cave je uloženo hodně rakví, které jsou i několik set let staré. Z jedné byli dokonce venku vyndané kosti a lebka. Prý to udělali nějací nevěřící turisté, kteří se museli na vlastní oči přesvědčit, že jsou kostry opravdu uvnitř. Od té doby se sem prý nesmí chodit bez průvodce.

Mraky se cestou do jeskyně začaly pomalu shlukovat a tvořit černé mračno. Cestou zpět nám na silnici začalo pršet. Byla to taková letní bouřka, ale přeci jen jsme se na chvíli schovali v přilehlém obchůdku.

V Municipal Hall jsme zaplatili 600php za Jordana a šli nakupovat suroviny na večeři. Na hořejším chodníku vedle krámku se suvenýry jsme v malém obchůdku se smíšeným zbožím koupili celkem veliký kus uzené šunky cca za 180 php. Ptala jsem se, zda je opravdu nutný tak velký kus. Prý ano, jsem zvědavá, kolik jí v tom jídle bude. Kuře se nekupovalo ani chlazené, ani mražené, jak jsme trapně předpokládali. V realitu nás uvedlo až přímé obcházení klícek, kde seděly přerostlé živé slepice. Už mi je jasné, proč mi Jordan vyprávěl celý proces přípravy jídla. Obešli jsme asi tři obchody, hledali jsme co nejmenší slepici. Nakonec jsme jí našli dole pod Municipal budovou. Zaplatili jsme cca 240 php. S Jordanem jsme se rozloučili a domluvili na půl osmou večer.

V krámku se suvenýry jsme si za 20php koupili pěknou mapu okolí Sagady, malou sošku buvola a nějaké pohledy.

V guesthousu jsme chtěli využít zaplacené teplé sprchy. Recepční z poledne byla pryč a ta nová nemohla dohledat naší platbu. Pak tvrdila, že jsme už jednu sprchu měli, což byla pravda, ale to bylo proto, že nahoře sprchy nefungovaly. Teplou vodu jsme požadovali na večerní sprchování, kdy už bude celkově chladněji a budeme si muset mýt i hlavu. Nakonec nás do dolního pokoje pustila, ale voda byla spíš vlažná. Až Pavel měl štěstí, že mu to teklo dostatečně teplé. Horní sprchy mi přišly příšerné, i kdyby dole tekla jen studená, tak to tam bylo o moc lepší.

Ani se nám už nikam na večeři nechtělo, byli jsme docela unavení. Zašli jsme si na pití do Cafe St. Joe. Docela jsme jim zamotali hlavu, když jsme si objednala Ice coffee. Neměli to sice v nápojovém lístku, ale zkusili jsme to. Bohužel nám přinesly horkou kávu. Zeptala jsem se ještě jednou, zda by šlo Ice coffee. Koukaly na nás, jak spadlé z višně. Vůbec nevěděly, co to Ice coffee je. Odběhly a za chvilku byly zpět, že mi ho přinesou. Nosily to postupně, protože nevěděly, že tam má být i smetana, ale nakonec to chutnalo dobře, když jsem si to doupravila se všemi náležitými ingrediencemi. Také jsme z jídelního lístku zjistili, že Pinikpikan stojí opravdu 1600php pro cca 5-10 osob. Byla mi už docela zima a tak jsem Pavla v restauraci nechala samotného a šla na pokoj.

Na půl osmou jsme stáli před obchůdkem, kde na nás již čekal Jordan a jeho další dva kamarádi. Uvnitř jsme si sedli ke stolu, kam nám začali nosit večeři. Hlavní byla velká mísa, kde plavaly kousky kuřete a uzené šunky ve vývaru. K tomu se podávala červená rýže a dušená zelenina. Uzené šunky jsme tam moc nenašli, ulili si ji určitě na horší časy. Kluci jedli vše rukama, i rýži. My jsme se snažili jíst alespoň rýži příborem. Do ní se mi opravdu rukama hrabat nechtělo. Jídlo bylo vařené, což pro nás není zrovna extra lahůdková forma. Kdyby to bylo pečené nebo grilované, tak by to bylo určitě zajímavější. Abychom neurazili, snažili jsme sníst, co se dalo, ale neoslovilo nás to. Asi tak hodinku jsme ještě poseděli. Koupili jsme gin a pivo, popíjeli a povídali. Přemlouvali nás, abychom zůstali ještě jeden den, že bychom si udělali trek kolem rýžových teras a vodopádu do okolí. Bohužel to nebylo možné, protože to bych musela vynechat Batad a to jsem nechtěla, ale určitě by to tu taky bylo pěkný. Večer se vydařil a posezení bylo příjemné. Chtěli jsme se zajít podívat na místní hudební zábavu, ale bohužel skončila dříve, než jsme se tam stačili přesunout. Obchod pomalu zavírali kolem deváté. Platili jsme cca 200php se vším pitím, tak nás to nakonec vyšlo ještě levněji, než jsme mysleli. Koupila jsem si pytlík sušeného zeleného horského čaje za 10 php. Prý je moc dobrý a tlumí bolesti např. při menstruaci.

V pokoji nebyla ani moc zima, čekala jsem, že tu budou noci tužší, ale nakonec se pod dekou spalo příjemně až do rána.