Filipíny 2010 – Pandan island (2.část)

Při odbavení chtěli zase vidět kreditku, kterou jsme to platili. Letěli jsme Zest air. Cena letenky Manila -San Jose -Manila byla  za osobu 2466php (cca 931,- Kč). Kupovala jsem je v polovině listopadu.  Opět jsme museli platit 200php/os. odletovou taxu. Dali jsme si čaj a kávu a čekali. Mohli jsme přijít klidně o půlhoďky později, nic by se nestalo. Odlet měl být v 05:00 hod., ale dali si na čas. Odlétali jsme až kolem půl šesté.

Tricykl z letiště ze San Jose do města před Sikatuna Town hotel stál 40php. Mohli jsme tam být tak po půl sedmé ráno. Rezervovala jsem pokoj na 28.02. na večer, abychom to nemuseli řešit na poslední chvíli. Cena byla 700php a chtěli to ještě přepotvrdit přes sms. Sedli jsme si u nich na chvíli do haly, kde si dal Pavel kávu.

Poté jsme se vydali hledat autobusové nádraží. Kousek od Sikatuna hotelu jsme objevili West Town hotel, kde měli pokoj s větrákem za 360php, rezervaci jsme si udělali i tady. Bylo ráno, ale na silnicích už panoval čilý ruch. Hemžilo se to tu strašně moc tricyklama, jeepney a dalšíma auta. Vytvářel se z toho příšerný smrad, smogové království. Neustále se nám někdo nabízel, že nás sveze, ale měli jsme chuť jít pěšky. Pavlovi se z toho smradu udělalo tak špatně, že to muselo jít ven. Zhruba v půl osmé jsme dorazili na nádraží. Jeden rozvrzaný bus tam stál. Vyjížděl v 08:00 hod. Sedělo tam jen pár místních chlapíků a my. V buse jsme zabrali poslední vyvýšenou řadu. Přišlo nám, že tam bude nejlepší prostor pro nohy. Jejich sedadla jsou taková dost miniaturní, kde západní turista spíš potřebuje jednou tolik místa než místní. Cesta do Sablayanu měla trvat zhruba 3 hod. Jízdenka stála 113php/os.

Skoro celou dobu jsme na zadních sedačkách seděli sami. I když se cestou bus postupně naplnil, tak u nás seděl na chvíli jen jeden místní. Projížděli jsme mezi krásnými rýžovými políčky. Škoda jen že nešlo z busu fotit. Skákali jsme vzadu jak na trampolíně, ale ani to mi nebránilo, abych za jízdy usnula. Únava přeci jen dorazila a byla jsem jak ťuhýk. Do Sablayanu jsme dorazili před půl dvanáctou. Místní se dušovali, že zpáteční autobusy jezdí nonstop každou hodinu, že se nemusíme za dva dny v podvečer obávat návratu do San Jose.

Vzali jsme si tricykla a nejdřív zastavili u tržnice. Pavel počkal venku a já se vydala pro zásoby. Přeci jen jedeme na ostrov a bůhví, jak to tam bude drahé. Koupila jsem rum, melouna, manga a 4l vodu. Pak jsme dojeli na molo, kde jsme vzali taxi boat na Pandan. Tryciklovi jsem dala 20php. Za lodičku pouze pro dva pasažéry chtěli 250php.

Nejdříve jsme proplouvali zátokou mezi městem a přilehlou ostrovní pevninou, kde byl jeden dřevěný baráček nalepený na druhém a to jak souši tak na chůdách ve vodě. Všude bylo zakotveno spousta lodí,  visely rybářských sítě a další propriety, jenž dohromady působily jako jeden velký chaos, ale líbilo se mi to, pro fotky určitě zajímavé. Během chvilky k nám na lodičku naskákalo pár dětí. Raději jsme si chytli batožinu, abychom měli vše pod kontrolou. Já se ujala focení. Děcka blbla na postraních bambusových lyžích. Za pomalé jízdy skákaly do vody a zase se vyhupovaly zpět, stále nás zdravily, smály se, prostě blbly. Jakmile jsme se dostali na širé moře, seskočily a motor nabral rychlejší otáčky.

Během 20 minut jsme byli na Pandanu. Je to malý ostrov, kde je jediný resort. Majitelem je Francouz Dominique. Je to důležitá základna pro potápěče, jelikož se odtud cca 2 hod. lodí nachází Apo Reef, jedna z nejlepších potápěčských lokalit na  Filipínách. Jelikož je tu jen jeden resort, tak je omezená kapacita ubytování. Rezervaci jsem si dělala již v listopadu a bungalovy za 1400php byly již obsazené. Nejprve jsme tedy měli bloklý budget bungalow 700php a časem jsme dostali zprávu, že se uvolnil standard bungalow. Ostrov je také známý tím, že se místní starají o želvy, jenž se pasou na mořské trávě přímo u ostrůvku. Jde o cca 8 kusů. Vychovávají a pečují o další želvičky, které pak pouští na volné moře.

Na ostrově je docela i dost listnatých stromů, které byly zrovna v opadávající fázi, což působilo trochu smutně, suše. Mají tu nedostatek pitné vody. Každý den je na jednu boudičku přidělen jeden velký barel pitné vody na mytí. Ze sprchy jinak teče voda slaná.

Nahlásili jsme se u baru, kde jsme si mohli vybrat jakýkoliv welcome drink. Já si dala mangový džus a Pavel pivko. Dostali jsme veškeré instrukce o chodu na ostrově a šli se ubytovat do boudičky. Vypadala, že má svá nejlepší léta za sebou. Styl, ve kterém bylo její provedení, se mi líbil. Hlavně bylo příjemné sezení na terásce, kde byla pěkně zakomponovaná betonová oblá zídka se žíněnkou, jenž sloužila jako velké prostorné sofa.

Vybalila jsem zévu, která ze svého prvního přesunu vyšla bez porušení. Hodili jsme na sebe plavky, krém a šli k vodě, kde jsem po chvíli vytuhla a usnula. Přes den tu bylo docela dost turistů, ale postupně se vytrousili na pevninu a nebo na nedalekou kotvící obrovskou výletní loď.

Pozdní odpoledne jsme trávili na terásce, kde jsme zdlábli našeho melouna. Za soumraku jsme šli k baru, kde jsme hráli kulečník, 20php hra. Dala jsem si Mai Tai, které jsem srkala strašně dlouho. Když jsme seděli v křesílkách na pláži, tak jsme zaslechli češtinu. Byla tady skupinka Čechů cca kolem 50 let. Družní ale nebyli. Vůbec jsme tu měli takový divný pocit z turistů. Jakoby kdyby to byl nějaký jiný druh, takový ten co se spíš hodí do nějakého resortu s bazénem.

Také jsme dali pár věcí na vyprání, 50php za 1 kg, což mi přijde slušný.

27.02. Pandan island

Dnes jsme měli v plánu lenošení na ostrově. Původně jsem myslela, že bychom jeli dnes na výlet na Apo Reef, ale lidi se přihlásili až na zítřek, což se nám zas až tolik nehodí, protože se budeme muset vracet do San Jose, ale prý se to dá zvládnout i pozdě večer.

Vzali jsme si ráno šnorchly a mířili prozkoumat místní reef, který začínal u levého cípu ostrova u širokého písčitého výběžku. Rychle se tu jde z mělčiny do hloubky . Korály jsou tu rozsáhlé a šnorchlování pěkné. Na rohu je docela proud, tak jsme šli na břeh, obešli to co nejdál a pak plavali zase zpátky k výběžku, abychom plavali po proudu bez námahy.

Na písečném výběžku jsme strávili zbytek dopoledne a pak šli do boudičky, kde si dali výborná žluťoučká manga.

Stavili jsme se u Dive centra, kde by měla fungovat free wifi. Dostali jsme přístupové heslo, ale nemělo to silnou síť, nefungovalo to. Zjistili jsme, že je tu i česká potápěčská základna. Den před naším návratem jsme  minuli asi dvaadvacet našich potápěčů. Takovou skupinku tu prý ještě neměli. U Dive centra je i vyvěšená mapka ostrova, kde je vyznačená stezka na druhou stranu, kde by mělo být také místo na šnorchlování. Vydali jsme se tedy tím směrem.

Ukázalo se ale, že to byl pěkně praštěný nápad. Byly jsme naboso v plavkách  se šnorchlama a foťákem. Myslela jsem, že to bude nějaká  širší cesta. Na mapce to jako pěšinka nevypadalo, ale to je jen obrázek. Nicméně cestička byla samý korál, který vyčníval ze země a ostré to bylo jako břitva. Museli jsme jít pomalu a hodně opatrně a i tak se nám plno šlápnutí nepovedlo a dost jsme si kvůli tomu užili. Mohli jsme se samozřejmě vrátit, ale říkali jsme si, že tam už musíme být, tak jsme to vytrpěli celé. Mohlo to trvat tak kolem dvaceti minut naší pomalou chůzí. Pláž na druhé straně nestála za tu drsnou námahu a šnorchování taky ne. Kdybych s sebou neměla foťak, tak by se to možná dalo obeplavat, ale takhle jsme se museli znova nadechnout, zatnout zuby a jít zpět.

Když jsme dorazili na druhou stranu, tak jsem se zdržela focením a Pavel šel napřed. Tak po 20 minutách jsem dorazila na pláž před bar. Pavel na mě mával, ať plavu hned k němu. Objevil tam jednu z místních želv, která pojídala mořskou trávu. Už kolem něj plavalo více lidí. Oznámil to alespoň jim, když jsem dlouho nešla. Želva se zdržela papáním dlouho, a tak jsem o nic nebyla ochuzena. Dokonce se objevila ještě jedna o kousek vedle.

Večer jsme šli na kulečník a na večeři, která začínala od 19 hod. formou švédských stolů (400 php/os.) Jídlo chutnalo dobře (zelenina, polévka, ryba, ovoce) , ale hovězí a vepřové bylo jak žvejkačka. Celkově to za ty peníze mohlo být lepší.

Před spaním jsem zabalila naši batožinu. Zítra ráno před výletem ji dáme k Dominiquovi, kde si ji večer vyzvedneme, abychom mohli naší boudičku uvolnit dalším.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

28.02. Apo reef,  přesun do San José

Ve dvě ráno nás zbudila sms. Pavlovi rodiče psali, že v TV zprávách říkali, že V Chile proběhla velká tsunami, a že se přes Pacifik blíží naším směrem, abychom si zjistili více a byli opatrní. Stejná zpráva přišla i po chvíli na můj mobil od našich. Lépe to napsat nemohli. Co si asi tak na malém placatém ostrůvku se špatným internetovým signálem ve 2 ráno zjistíme za info? Psala jsem jim, ať nám více zjistí oni. Nakonec psala ségra, která to jediná uměla vyhledat na netu. Evakuace proběhla na Hawai a na Filipíny to mělo nejdříve dorazit místního času kolem 6 ráno na Davao, Legaspi a pak na Palawan a to zhruba v půlhodinovém intervalu. Nejdříve psala, že bude probíhat i evakuace v Legaspi a o pár minut později, že nakonec ne, protože přívalová vlna nebude tak velká, i čas posunuli až tak mezi 14-15 hod. Vůbec jsme nevěděli, jak s těmito informacemi naložit. Kolem páté hodiny jsme se šli projít k baru, ale všude bylo mrtvo. Nevěděli jsme, zda někoho budit nebo ne. Nakonec jsme počkali na 7 ráno, kdy jsme se měli sejít u Dive centra. Věděli asi tak jako my a na výlet se jelo. Uvažovali jsme totiž, zda je to vůbec dobrý nápad, ale asi by to nebylo o moc lepší než zůstat na Pandanu.

Na palubě lodi Karla bylo 6 potápěčů, dva místní kormidelníci a my dva. Jelikož nás bylo 8, tak jsme měli tu nejnižší možnou cenu 1840php/os. + 400php poplatek za vstup do národního parku. Potápěči mají tento popl. vyšší. V ceně výletu je oběd, ale pití se platí zvlášť. Cesta by měla trvat 1,5 až 2 hodiny. Lodička je dvoupatrová a kde to jde, tak jsou veliké žíněnky. Na Pandanu mají dvě lodě, Karla je ta větší. Vlezli jsme si nahoru a celou cestu k Apo Reefu jsme prospali.

Potápěči naskákali do vody a nás lodička popovezla blíže k reefu. Byl tam docela proud a velká hloubka, viditelnost ale dobrá. Čím víc jsme se při plavání blížili k reefu tím to bylo mělčí. Šnorchlování bylo hezké, ale ne dech beroucí. Pavel zahlédl želvu, ale plavala moc rychle. Při zpátečním přibližování k lodi jsem ji u dna pro změnu zahládla já. Měla jsem ohromnou radost. Jakmile nás zbystřila, vzala opět rychlý úprk.

Lodí jsme se přesunuli blíže k Apo islandu. Potápěči měli přestávku, ale pro nás to byla plonková doba, tak jsme se ptali, zda můžeme skočit do moře a plavat k ostrovu. Řekli nám, že jo, že to obeplují a až je tam uvidíme, že máme zase připlavat na oběd. Nekotvili jsme úplně nejblíže a byl tu ještě silnější proud než na prvním místě. Naskočili jsme ve zlomovém bodě (pomyslný bok ostrova) , kde je proud nejvyšší. Čím blíže jsme pak plavali u břehu, tím to bylo lepší. Podmořský svět tu vypadal nádherně. Bylo to tu mělké, všude plno živých korálů a ryb. Dokonce jsem viděla i žraloka.

Maličký Apo island spadá do přírodní rezervace, kde se dá podniknout procházka mezi mangrovníky k laguně a také výstup na místní maják. Na pláži jsme byli sami. Chvíli jsme odpočívali a pak se opět ponořili mezi rybičky a postupně doplavali k lodi. Na okraji reefu byla stěna, která padala do hloubky a kolem plavalo více ryb než v mělčině.

K obědu jsme měli pečenou kachnu, rýž,i zeleninu, banány, mango a melouna. Chutnalo to výborně a bylo toho hodně.

Odpoledne jsme si ještě jednou zašnorchlovali na Apo reefu kolem stěny a pak relaxovali nahoře na lodičce. Čekalo se totiž docela dlouho na jednu potapěčku, které nějak špatně ukazovaly hodinky, což způsobilo to, že jsme na Pandan dorazili už za tmy po půl sedmé. Náš původní plán, že se osprchujeme vzal za své. Šli jsme vyrovnat účet, kde se mi podařilo uhájit placení jen dvou večeří. Nějak jsem nepostřehla, že je nutné platit minimálně jedno hlavní jídlo na osobu denně. Za loď do Sablayanu jsme platili zase 250php za dvě osoby. Mělo by to podle info stránek Pandanu sice být 100php., ale neřešili jsme to.

V Sablayanu jsme si vzali trycikl za 10php, který nás odvezl na autobusovou zastávku. Mohli jsme tam být cca v půl osmé. Zastávku to tedy moc nepřipomínalo. Bylo to pár dřevěných laviček před chýší se smíšeným zbožím. Naproti stála betonová zastávka, kde jsme přede dvěma dny vystupovali. Od místních, z průvodce i od personálu z Pandanu jsme měli info, že by busy měly jezdit každou hodinu. S tím že v 18:00 a ve 22:00 hod. jede i speciální aircon bus za cca 140php/os., kterým to je pohodlnější a o hodinu rychlejší. V osm nic nejelo a nejelo ani nic v devět. Místní nám vždycky odvětili, že to pojede třeba až za další hodinu a půl. S postupem času jsem  z toho začala být čím dál víc nervóznější. Všichni místní, co tam seděli s námi, čekali na bus v protisměru, který jel do Manily ve 22hod. Po deváté tam přišel člověk, který jim začal prodávat lístky. Už jsem i přemýšlela, že bychom mohli jet s ním, jelikož pro nás bylo nejdůležitější se dostat zítra na odlet do Catarmanu  cca na 9 hod. a autobus by měl do Manily přijet cca v 7 hod. Bylo deset hodin a aircon, ani jiný bus v našem směru nejel. Pomalu jsme začínali být i unavení a čím dál víc bezmocní. Kolem půl jedenácté si to přisvištěl přeplněný ordinary bus. Celá ulička od začátku až na konec busu byla ucpaná obrovskými pytli s bůhví čím. Až na konci busu jsem objevila jedno místečko na dvojsedačce. Krosnu jsme museli hodit kamkoliv na ty pytle. Okénka měli skoro všichni otevřená, takže po chvilce splašené jízdy bylo celkem chladno, ale byli jsme nakonec rádi, že nějaký bus přijel. Na chvíli se mi i podařilo sedět osamoceně na dvojce, ale bus byl čím dál víc plnější a tak si ke mně přisedl jedem místňák. Pavel ukořistil místo vpředu a vedle sebe posadil krosnu. Já seděla úplně vzadu u dveří, kolem mě byl hlouček stojících a sedících filipínců. Držela jsem batoh a těšila se až vystoupíme. Takovouhle jízdu jsme ještě nezažili. Skákalo to jako blázen. Letěl po silnici a místy po polňačce jako šílenec, což ve finále způsobilo to, že jsme v San José vystupovali po dvou hodinách. V duchu jsem si říkala, že to nebylo ještě tak hrozné oproti tomu, co nám vyprávěla Jája s Lubošem z dovolené v Barmě, kde to v buse vypadalo asi dost podobně, ale k tomu ještě skoro všichni místní měli nevolnost a pořád zvraceli. Je to tam asi běžné, jelikož u každé sedačky jsou papírové pytlíky. O pauze se místní nadlábli prý vajíčky, což další zvracení umocnilo. Maminky s dětma s sebou tahaly spousta zavazadel s oblečením, aby ratolesti v průběhu cesty mohly převlékat, jelikož se počůravali. Sebe ale už neřešily, i když jejich oblečení bylo také nasáklé dětskou močí.

Jen jsme teď doufali, že bude alespoň jeden z našich rezervovaných pokojů ještě volný. Bylo lehce po půl druhé ráno. V 06:40 nám letělo letadlo do Manily.