Filipíny 2010 – Donsol, Legaspi, Manila (4. část)

Kolem sedmé jsme nastoupili do jeepney, 40php/os. Cestou se hodně stavělo, vystupovalo a nastupovalo. Na to že jsme jeli k moři, jsme jeli dost dlouho pořád do kopce. Díky tomu byla ale krajina kolem členitá, kopečkovatá a moc se mi líbila. Všude samá políčka a pěkná zákoutí, nejlepší by to bylo sjet na motorce.

Do Donsolu jsme dorazili v 8 hod. ráno, což bylo akorát, jelikož ráno je nejlepší na to, abychom sehnali další turisty do lodičky, aby byla cena nejlevnější. Do Visitor‘s Centra jsme si museli vzít trycikl za 40php, je to ještě o další cca 3-4 km dál.

V kanceláři jsme museli vyplnit příslušné formuláře a čekat ještě na dva lidi. Jinak už všichni byli rozřazeni. Krosny jsme si mohli nechat za přepážkou. Jsou tady i sprchy, což je super. Na jednu lodičku smí maximálně 6 osob + posádka. Cena za lodičku je 3500php, vstupní popl. do parku je 300php/os. Platili jsme za nás dva 1770php + půjčení ploutvý 150php/os. Maximálně se může být se žralokem velrybím 3 hodiny. Mělo by se od něj plavat minimálně 3 metry daleko a to buď z boku nebo ze zadu, ne u hlavy. Jakmile se jedna lodička žraloka objeví, tak se k němu jiná nesmí přiblížit. Sezóna je od prosince do května, nejlepší období je prý březen a duben.

Odkazy:  www.wowbicol.com , www.donsolecotour.com

V kanceláři centra se také pouští krátká projekce, jak se mají turisti při setkání se žralokem chovat.

V 9 hod. jsme vyráželi na loď. Pláže tu mají sopečné, tmavší. V dálce jsme prvně zahlédli sopku Mt. Myon. Na moři plulo cca 15 lodiček za stejným cílem. Netrvalo dlouho, než jsme prvně uslyšeli povzbuzující dotaz – Are you ready? Jump!!! Všech šest nás tu bylo prvně. Byli jsme asi všichni trochu nervózní, ale nakonec to nepůsobilo pod vodou tak nebezpečně, jak jsem si představovala. Mladá filipínka měla vestu a náš průvodce ji pořád tahal na zádech. Byla hodně bázlivá a asi i pomalá. Z prvního ponoru jsem viděla jen tečkovanou ocasní ploutev. Žralok plaval hlouběji a moc se nezdržel. Následující dvě hodiny probíhaly marnými pokusy o JUMP. Lodičky kroužily neustále dokola a jen jsme se dívali, jak měl někdo štěstí a byl u žraloka dříve než my. My jsme také měli asi dvě šance, kdy jsme si ho vystopovali sami, ale i tak nás jiná lodička sprostě předběhla. Těsně před vypršením tří hodinového limitu jsme dostali poslední příležitost a uskutečnili druhý JUMP. Tentokrát jsme měli štěstí, i když jsme nakonec u žraloka plavali i s lidmi z jiné lodičky. Žralok plaval klidně kousek pod hladinou a to cca 20 minut. Doprovod mu dělaly menší rybky a my. Plavala jsem skoro celou dobu vpředu z boku a chvilku i nad jeho hlavou. Kdyby nám zrovna nevypověděl službu podvodní foťák, tak by se to dalo i krásně vyfotit. Jak plul stále rovně a moc se nehýbal, tak to působilo jakoby stál. Strach jsem nepociťovala, ale respekt ano. Měli jsme radost, že se na nás na závěr usmálo štěstí. Průvodce říkal, že toho času se v oblasti nachází zhruba 5-6 žraloků, což není zas až tak velké množství jako jindy. Ten náš měl průměrnou velikost kolem 7 metrů. Největší mívá kolem 12-14 metrů.

V centru jsme si dali sprchu a jeli tryciklem do Donsolu na nádraží, kde jsme akorát nasedli do plného vanu, který směřoval do Legaspi za 65php/os. Cesta trvala hodinu a 10 min. Když se přijede do Donsolu včas, tak se dá ubytovat například v Giddy’s place www.giddysplace.com nebo v Hernandez Donsol Guesthouse či Santiago Lodging House. V okolí se naskýtají ještě další místa u moře jako Viton Beach Resort a Amor Farm Beach resort.

Z Legapsi z nádraží jsme šli do centra pěšky. Mohlo to být tak 1,5 km. Tryciklisti chtěli nehorázné peníze kolem 50 php, což jsme jim odmítli dát. V průvodci jsem zvolila pro ubytování Legaspi Tourist Inn, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. Tam se ostatně ubytoval i Honza s Marcelou, se kterými jsme se tam měli sejít. Z Čech jsem jim prodala letenky. Cestovali nejdříve po Malajsii a Borneu, než dorazili na Filipíny a právě zde se naše cesta střetávala. Tourist Inn se nachází na rohu Quezon Avenue & Lapu-Lapu Street ve 3. patře v budově V&O Building. Dvoulůžkový pokoj s větrákem a koupelnou stojí 700php. Budova je ve dvoře a tak sem nedoléhá hluk z rušných ulic kolem. Pokoj vypal čistě a útulně. Před recepcí se nacházelo příjemné posezení a hned vedle restauračka.

Zjistila jsem, že cestovka Bicol Adventure se nachází ve stejné budově o patro níž. Dopisovala jsem si poslední měsíce s Martim a dokonce si mě i pamatoval, když jsem se tam přišla ohlásit. Na Mayon byl už zákaz výstupu  odvolán. V prosinci se totiž sopka probudila a začla chrlit lávu. Nejdříve jsem zvažovala, že bychom si udělali jednodenní výlet  na sopku do 1. či 2. kempu (cca 30USD/os.), ale nakonec zvítězila volba pro výlet na motorce kolem ní, což mi umožňovalo více svobodného pohybu kvůli focení. S motorkami je to ale v Legaspi šílený problém. V cestovce nám ji nabídli za 1000php na den, což mi přišlo docela dost, když jinde ji běžně měli za 500php.  Měli jsme tedy v plánu zkusit někde něco levnějšího. Taky nám tu dali přístupové heslo na wifi, která v budově funguje. Má ji i hotel, ale přes jejich heslo se nám nic nezobrazovalo.

V recepci jsme se potkali s Honzou a Marcelou. Domluvili jsme se, že se sejdeme na pokec večer, až si všechno vyřídíme.

Nejdříve jsme se stavili na jídlo v Pacific Mall. Jídlo na ulici nás nějak nelákalo. V shopping centru jsme potkali lidi, se kterými jsme byli na prvním výletě v El Nidu. Dokonce bydleli v El Nidu i v Legaspi ve stejném hotelu jako my. Všude byla velké nabídka fast foodu. Ve druhém patře bylo místní Food centrum, které vypadalo jako velká jídelna s několika s různými stánky a nabídkou. Každé jídlo, zde bylo vystavené ve finální podobě, tak se dobře vybíralo. Já si dala rybu a Pavel vepřový steak. Stálo nás to celkem cca 200php, ale porce nebyly moc velké. U stánku se shakama jsem si dala mangový, chutnal výborně.

Chtěli jsme se dostat do vzdálenější městské části Albay do budovy Legaspi City hall, kde by měla být také cestovní kancelář. Je to naproti Peňaranda Parku. Trycikl stál opět moc, tak jsme zkusili jeepney, která měla jednotnou cenu 7php/os. Cestou jela přes autobusové nádraží. V City hall měli ještě otevřeno.  Milá paní se nás hned ujala a začala zjišťovat, kde by se dala půjčit motorka. Také jsme obdrželi podrobnou mapu města. Dovolala se nějakému člověku, kterému vysvětlila, co potřebujeme, ale on chtěl mluvit přímo se mnou, což jsem moc nepochopila. Celé se to pak dost zamotalo a vypadalo to složitě. Ten dotyčný nevěděl s jistotou, zda půjde nějaká motorka půjčit a za kolik. Na to jsme se měli přijít zeptat až zítra ráno v 9 hod. majitele obchodu do Albay Bicycle Center. No větší obstrukce s tím nemohly nastat. Šli jsme se tam raději podívat hned. Bylo to nedaleko, pořád po hlavní kolem San Gregorio katedrály. Bohužel měl zavřeno. Vedle nám nabízeli čtyřkolky, což jsme opravdu nechtěli.

Zpátky chytit správnou jeepney byl trochu oříšek, protože většina jela někam úplně jinak, ale zadařilo se. U nás jsme se na ulici kolem ptala místních, jestli by šla motorka někde půjčit, ale nikdo o ničem nevěděl a nakonec mi odkázali na ten stejný obchod v Albay, takže víc jsem proto udělat opravdu nemohla.

Taky jsme si říkali, že bychom mohli koupit nějaké pohledy. V Donsolu ve Visitor‘s Centru je měli docela drahé kus za 50php. V Legaspi jsme prošli knihkupectví v Pacific Mall i v LCC Mall, ale pohled s Mayon nikde neměli, což mi přišlo zvláštní, ale už jsem se tomu pomalu přestávala divit. Pro turisty je to tu ještě asi dost nepolíbené, co se týče takovýchto drobností.

V mini shopu jsme koupili vodu 1,5L 26,20php, rum 34,70php 375ml, toustový chleba 26,50php, tuňáka 32,70php, abychom měli něco k jídlu na zítřejší cestování. Krabička Marlborek stojí neuvěřitelných 34php (14,-Kč).

Doma jsme dali sprchu a pak asi do půlnoci poseděli s Honzou a Marcelou při flašce Ginu a Rumu. Vyprávěli jsme si navzájem, co  nás kde potkalo. Je zítra čekal výlet na žraloky, tak jsme zvědaví, jak se jim zadaří.

05.03. Legaspi, Mt. Mayon, Mayon Skyline hotel, Daraga – Cagsawa ruins

Rozhodli jsme se, že to ráno zkusíme v Albay Bycicle centru. Dorazili jsme tam před devátou. Majitel nám suše sdělil, že mu vypršela jakási licence na půjčování motorek, a že by s tím mohl být problém, kdyby nás chytla policie. Ani jsme se nedozvěděli případnou cenu. Zabili jsme úplně zbytečně  alespoň hodinu a půl. Jen jsem se modlila, aby nás s tou motorkou v Bicol Adventure také nevyšplouchli.

Naštěstí už měli pro nás připravené i helmy a nakonec jsem cenu 1000php usmlouvala na jeden a půl dne do našeho odletu. Motorka byla někoho z té cestovky. Víc jich na půjčení neměli. Museli jsme ji vrátit do zavírací doby a pak si ji zas druhý den ráno vyzvednout.

Ve Western Union jsem vyměnila 60USD při kurzu 45,70php za 1USD. Celá výměna trvala děsně dlouho, protože jsem musela vyplnit formulář a pracovnice fungovala jak šnek.

Najeli jsme na silnici v ulici Peňaranda a pak dál pokračovali po National Highway směr St. Domingo, Tabaco. Museli jsme vzít benzín, jelikož jsme motorku dostali s úplně prázdnou nádrží.

V průvodci Rough Guide popisovali nedalekou vesnici Bonga jako velmi pěkné výchozí místo pro pohled na sopku Mayon přes zelená rýžová políčka. Hledání cesty k této vesnici nám zabralo více času, než jsme tušili. Všichni nás totiž nasměrovávali do stejnojmenné čtvrtě, která ležela mnohem dál po hlavní. Naše Bonga měla být velmi blízko Legaspi ve čtvrti Arimbi, cca 2 km za Rawis. Chvíli jsme jezdili sem a tam a pak to vzdali, že to necháme na později.

Počasí vypadalo příznivě, jasno s pár obláčky kolem Mayon (2462m.n.m.). Kolem silnice rostla zelená i zralá rýže a v tom se pásli buvoli s býlími volavkami. Pohled na Mayon působil magneticky.  Její skoro dokonalý tvar byl neodolatelný. Místní sušili rýži dokonce i na vedlejších silnicích na zemi. Rozhrabávali ji hráběmi až do krajů, tudíž přes ní pak ostatní přejížděli na jakémkoliv dopravním prostředku. Nikomu to nedělalo problém. Cestou jsme koupili mango a v Malilipotu  jsme si udělali přestávku a dokoupili ještě tuňáka, cibuli a rajské. Tabaco bylo docela velké město s hlučnou a přeplněnou hlavní silnicí. Potřebovali jsme někde odbočit vlevo, směrem na Buang, což  se nám povedlo naštěstí hned na poprvé úspěšně. Zhruba po 6 km jsme již stoupali serpentinama blíže k Mayon na vyhlídku k nedostavěnému hotelu Mayon Skyline 762 m.n.m. Sopka se nám mezi tím celá zahalila do obrovského mraku. Předjížděli jsme jeden velký aircon bus za druhým. Bohužel se nahoru chystala i obrovská školní výprava. Všechny jsme ke konci předjeli. Cesta nahoru se mi líbila, bohužel díky zakrytému sluníčku a nadmořské výšce dorazil i větší chládek.

Nahoře je několik vyhlídkových úrovní s odpočívadly se stříškou, stolečky a lavičkami. Za jejich využití se musí platit, ale protože jsme měli jen velkou bankovku, tak jsme to měli zdarma. Za nedlouho dorazila hromada děcek, která to všude kolem zamořila. My na tohle máme zvláštní štěstí. Na Srí Lance to probíhalo úplně stejně.

Poobědvali jsme tuňáka s rajským a cibulí na chlebu + mango. Během toho času odplul mrak a já mohla začít fotit. Byl odtud krásný výhled k moři i do okolí na další kopce a sopky. Při cestě dolů si musel Pavel odskočit, začaly mu právě střevní potíže, které se táhly až do Čech.

Pokračovali jsme od Buang vlevo stále dokola kolem Mayon. Když mi to přišlo zajímavé, tak Pavel zastavil a já si hrála s foťákem. Pěkných kompozic se naskýtalo hodně a polarizační filtr dělal divy. Akorát mi skoro všude vadilo elektrické vedení. Dost často byla k vidění lávová koryta, kde místní jezdili s náklaďáky a nabírali lávový písek. Korytem protékala i voda. Kolem se válelo spousta velkých lávových šutrů. Musí to mít šílenou sílu, když to odhodí takové kusy až tak daleko.

Když jsme dojeli ke křižovatce, tak jsme zabočili opět vlevo, abychom stále rovnoměrně objížděli sopku a dostali se do Daragy. Hned nato jsme přejížděli most přes jedno takové lávové koryto, kterým tekla řeka. Holky tam praly prádlo a sušily ho na kamenech. Také se tam pásl párek buvolů a telátko. Jediné co mi tam vadilo byl stín mostu, který se mi pletl do obrázku. Nakonec jsme sešli dolu k řece. Děti se tu koupaly a já to všechno dokumentovala. Telátko s mámou bylo trochu v napětí a nervózní, tak jsem je raději nechala v klidu.

Když jsme jeli přes další most, kde pod ním tekla  říčka, znova jsme tam objevili relaxující buvoly s mláďaty.  V další vesničce jsme si udělali přestávku na colu. Jakmile jsme narazili na hlavní, znova jsme se točili vlevo. Měli tu stánek s melouny. Dostali jsme pár kousků na ochutnání zdarma a koupili jsme  jeden celý na večer.

Mohlo být tak kolem čtvrté, slunce házelo krásnou barvu na okolní rýžová pole. Jeli jsme rovnou ke Cagsawa ruins, kde zůstala jen věž se zvonem z bývalého španělského kostela, který smetla erupce z Mayon v r. 1814. Byla to tenkrát katastrofa, jelikož se tam schovalo před soptícím vulkánem přes tisíc lidí, kteří tam zůstali pohřbeni zaživa. Nyní je z tohoto místa turistická atrakce se stánky se suvenýry. Je odtud totiž pěkný pohled na Mayon, ale pokud budete objíždět sopku kolem dokola  na motorce či jinak, tak budete mít plno podobných pohledů  bez turistů a zdarma. Za motorku na parkovišti jsme platili 5php a za vstupné 10php/os.. Nejotravnější byli filipínští turisti, kteří se fotili na 100 možných kýčovitých způsobů. Nedalo se to vůbec fotit bez nich. Nakonec jsem je všechny předešla a došla až k zídce dozadu, kde stály v zemi dva obrovské dřevěné kříže.

Nedalo nám to a ještě jsme se jednou pokusili najít odbočku na vesnici Bonga, kterou jsme nakonec i našli. Najeli jsme na tu stejnou silnici jako ráno. Napravo stála benzínka Shell a o kus dál další benzínka. Naproti vlevo byla menší asfaltová odbočka mezi poli a to bylo ono. Dojeli jsme až do vsi a dál za ni, ale nikde se nenaskýtal žádný pohled přes rýžová pole na Mayon. Kolem silnice to bylo buď zarostlé nebo zastavěné. Končilo to dalším lávovým korytem a štěrkovou cestou. Tma se už nezadržitelně blížila a tak jsme se raději vrátili. Motorku jsme odevzdávali jen tak tak před sedmou s prázdnou nádrží.

Šli jsme se rovnou podívat do přístavu, kde byl včera Honza s Marcelou. Říkali, že tam je zajímavé místní tržiště. To jsme našli, prošli a odešli. Člověk se tam cítil trochu stísněně, jak v nějakém slumu, ale moc se mi to líbilo. Mělo to místní atmosféru. V LCC jsme chtěli nakoupit v samošce nějaké rumy a bonbóny Skittles, ale nenašli jsme to tam a tak jsme to zkusili v Pacific Mall, kde jsme uspěli se vším. Nakonec jsme se tam i najedli v Jollibee fast foodu. Cigarety se nesměli platit kreditkou a tak jsme prvně za těch deset let, co cestujeme, vybírali z bankomatu. Dokonce tu za to není ani žádný transakční poplatek, který, jak jsme později zjistili, byl všude v Bangkoku ve výši 150thb + samozřejmě poplatek za výběr účtovaný z ČR cca 102,- Kč od České Spořitelny.

Po sprše jsme opět poseděli s Jebáčkovými v hale. Šnorchlování se žraloky se jim moc vydařilo. Zhruba 7x si s ním zaplavali a podvodní fotky měli z digitálu taky pěkné. Je to holt o štěstí. Já jsem v průběhu pokecu odběhla balit, abych to měla na zítřejší odlet co nejvíc připravené.

06.03. Legaspi, St. Domingo, Banga, Daraga church, Ligňon hill, Manila, Bangkok

Ráno se vstávalo po včerejším nočním sezení špatně, nicméně v 8 hod. jsme nasedli na motorku a pokračovali v poznávání okolí. Měli jsme na to poslední 4 hodiny.

Jeli jsme do St. Dominga na pláž Kalayucay Beach. Všechny pláže v okolí jsou sopečné, černé. Když jsme tam dojeli, tak jsme se mrkli do jednoho resortu, myslím že to byl Reyes Beach Resort, ale u břehu to na nás působilo dost ušmudlaně, tak jsme se rozhodli pokračovat dál. Nedaleko totiž stál most, který spojoval pevninu s ostrovem Cagraray, a kde by snad měla být i nějaká bílá písečná pláž u čtvrti (barrio) Sula a Misibis na jihovýchodním pobřeží. Silnice lemovala pobřeží, okolí na druhé straně bylo skalnaté. Najednou se zatáhlo a spustil se déšť. Raději jsme to tedy obrátili a ujížděli zpátky k Legaspi, kde to vypadalo ještě slunečně.

Nakonec jsme projeli celou cestu do Bonga a ještě za ní, kde nás to vyhodilo u dřevěného mostu na kůlech. Ocitli jsme se v Daraga prima zkratkou vedoucí přírodou. Mayon byla dnes celá zahalená v naducaných oblacích. Jeli jsme se podívat na Daraga church, stojící na kopci nad městem. Je to moc pěkný barokní kostel z 18. století postavená Františkánskými misionáři z lávového kamene. Je odtud skvělý výhled na sopku a okolí.

Objevil se mi nepříjemný problém, který jsem již zaregistrovala předchozí večer. Musela jsem si dokonce na sebe pustit větrák, abych usnula. Místa požahaná medúzou mi zčervenala, nadula a osypala se. Docela dost to svědilo i bolelo a vypadalo to pomalu hůř a hůř. V lékárně mi řekli, že na to nic nemají, a že bych měla navštívit lékaře, že to vypadá, že se tam dostala nějaká infekce. To mě moc nepotěšili, jelikož nás čekal let do Manily a pak další let pozdě večer do Bangkoku, takže na doktora jsme neměli vůbec časový prostor.

V Legaspi jsme měli ještě čas zajet na Ligňon Hill, který stojí nad letištěm a je to taková zelená oáza klidu pro místní. Až nahoru jsme vyjeli na motorce. Opět tu bylo spousta dětí.

Místní zaměstnanec si všiml mého požahání na noze. Říkal, že se potápí, a že má s tímhle zkušenosti. Napsal mi na papírek název mastičky, kterou mám chtít v lékárně. Legaspi včetně přistávací letištní dráhy tu bylo jako na dlani. Neuvěřitelně krásný pohled se naskýtal na nespočet rýžových polí s plamama pod zachumlanou Mayon v mracích. Akorát mi záběr kazilo natažené lano na kladku. Mají to tu jako atrakci. Ta pole vypadala fantasticky. Nedalo se tam prý mezi ně dojet. Škoda, kdybychom měli čas, tak bych tam bývala strašně ráda šla pěšky. Z toho co jsme vypozorovali, byl většinou velký mrak na Mayon kolem poledne 11-13 hod. Půldenní výlety na sopku se dělávají buď od 8 hod. nebo od 13 hod. Čistější obloha bývá velmi brzy ráno a nebo pak odpoledne. Každopádně se doporučuje pro výstup nahoru březen a duben.

V Legaspi jsme úspěšně v lékárně St. Jude Drug Store koupili malinou mastičku  Bactroban 2% Cream 5g za 279.20 php a pospíchali na hotel odevzdat motorku, osprchovat se, dobalit a frčet na letiště. Kolem jedné jsme si brali tricykla. Myslím, že jsme platili kolem 50php.

Odbavení zavazadel šlo přes rentgen. Zaujali je jen malé rumy a nůž, Zévy si ani nevšimli. Letenky jsme opět kupovali v předstihu v listopadu při 50% slevě na Cebu Pacific za oba 1281,28php (480Kč). V Manile jsme šli hned odbavit krosnu na večerní let do Bangkoku a jelikož jsme letěli ze stejného terminálu, tak už nám krosna nešla nikde přes rentgen, což bylo super. Hlavně jsme se s ní nemuseli tahat do města. Zbývalo zhruba šest hodin do odletu. Měli jsme palubky, tak pak stačilo jít rovnou do gatu a zaplatit ještě mezinárodní odletovou taxu 750php/os.

Venku jsme nasedli do minivanu, který za jednotnou cenu 20php/os. jel na Baclaran a na Edsa LRT. Vystoupili jsme na Edsa a šli do metra, kterým jsme během chvilky přemístili na stanici Central Station. Naštěstí tato odnož metra byla klidnější než ta druhá MRT, kterou jsme ve špičce jeli vloni.

Venku v tom teple mi začalo nejhorší stádium svědění a bolesti ožehaných míst od medúzy. Bylo to neuvěřitelně děsné. Neškrábala jsem to, ale musela jsem se toho nějak dotknout, abych to zkusila nějak zmírnit. Lehce jsem to přejížděla chvílema dlaní a přitom zadržovala výkřik a slzy. Bylo to horší než v ten první den. Pěšky jsme šli do Intramuros, kde jsme doufali, že nalezneme příjemné prostředí, ale nic takového se nekonalo. Všude byla špína a místní tu žili dost nuzně. Připadala jsem si, jakobychom procházeli nějakým slamem. Některé stavby vypadaly moc pěkně, ale ani jsem raději před katedrálou nevytahovala foťák. Dál už jsem neměla sílu jít, protože jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na má stehna. Museli jsme okamžitě jít někam do klimatizace do chládku. Kus jsme šli ještě pěšky a pak si vzali taxi, které nás za pár peso odvezlo k Robinson’s Mall.

Pavel si v jednom fast foodu vyžádal kelímek s ledem, který jsem si pak neustále chladila nohy. Alespoň jsme přišli na něco, co mi trochu pomáhalo. Sem tam jsem i led vyndala a chladila to napřímo. Musela jsem vypadat dost zoufale, ale bylo mi to jedno. Strávili jsme tam asi dvě hodiny. Sehnala jsem tu v knihkupectví pohledy s Mt. Mayon. Venku byla pošta, kde jsme koupili známky. Poslala jsem rovnou dva pohledy Lucce do Istanbulu-Turecko a Miriam do Kasane-Botswana (oběma došly). Nezbývalo nám moc peněz. Museli jsme jet na Baclaran metrem a až potom si vzít taxi. Došli jsme až za most na křižovatku. Pořád jsme si vše hlídali, byla už tma, ale tentokrát se nám nic nestalo. Taxi vyšlo na cca 50 php. Zbylo nám posledních 25 php, akorát ještě třeba na jeden pohled.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V tranzitním prostoru jsem si v kavárně dala tuňákový sendvič a Pavel kafe + 2 malé vody. Dalo se tu platit kartou. Letenky jsme opět kupovali v listopadu s 50% slevou na Cebu Pacific za oba 4269php (1592,58Kč). Než jsme se rozhoupala, tak krámek s pohledama zavřeli, tak nám drobné zbyly. Pohledy tu stály stejně jako ve městě od 25php.

Do Bangkoku  trval let zhruba  2 hod. 15 min. Přistáli jsme pár minut  před půlnocí, což znamenalo, že už nestihneme žádnou jinou dopravu do centra než taxík. Na letišti jsme vyměnili 100USD = 3 130 thb, Siam Comercial Bank.

Před odletem z Prahy jsem si udělala rezervaci dvoulůžkového pokoje www.sawasdee-hotels.com v Sawasdee Welcome Inn, kousek od Khao San road. Měli tam Twin za 280thb za noc bez snídaně. Na recenzích jsem našla různé info o tomto hotelu. Spíš to bude špeluňka, ale my potřebujeme jen přespat jednu noc a zaplatit dva dny, abychom ho mohli využít do večera druhého dne.

Taxík nás tam dovezl celkem rychle za cca 450 thb. Na recepci nám dali klíč a my si to šli vyšlápnout samozřejmě až do posledního patra. Nečekala jsem nic závratného, ale pokoj vypadal opravdu šíleně a to nám dali zdarma upgrade do aircon, protože s větrákem měli vše plné. Špinavé zdi, nepovlečené matrace a hnusné chlupaté hnědé deky. Doběhla jsem dolu, ať nám dají něco jiného. Kousek vedle měli o něco lepší pokoj s povlečenými matracemi, ale jinak to působilo dost podobně. Po mém naléhání nakonec přinesl zřízenec ještě krásně čistá, teplá a voňavá prostěradla na přikrytí. Asi je vytáhli rovnou z mandlu. Nejprve se pokoušel nám vnutit ty děsné deky od vedle, ale pak zazářil. Sprcha a záchod stála v miniaturním provedení na chodbě. Kolem půl druhé jsme již leželi v posteli. Stehna jsem si namazala a doufala, že usnu. Vůbec se mi to nelepšilo. Naštěstí mě brzy únava přemohla.

07.03. Bangkok

Ráno působil pokoj o něco lépe než večer. Dole v restauraci jsme si dali kafe a čaj a vyrazili do víru velkoměsta. Hned vedle v Sawasdee Smile Inn jsme si došli na internet a zarezervovat odvoz na 20 hod. na letiště 150thb/os. Internet tu mají na automatickou kasičku. Chtěla jsem se mrknout na naše lety, zda se něco nezměnilo, vše vypadalo v pořádku.

Došli jsme na hlavní, kde jsme sedli na městský autobus a dojeli na Siam. Měli jsme v plánu najít obchoďák, který nám doporučil Luboš, kde by měli mít samou elektroniku včetně foto za velmi dobré ceny. Nepamatoval si přesný název, něco jako Saturn, ale nic takového jsem v mapě nenašla. Mělo by to být blízko Baiyoke Tower. Jeden místní hlídač nám poradil, kde by to mohlo být a doporučoval nám ještě další trh. Choval se moc příjemně a domluvil nám tam cestu za 20thb tuk-tukem. Přišlo mi to podezřelé a taky že jo. Dovezl nás do shopu s klenotama. Dostávají od těchto krámů vouchery na benzín, když jim přivezou potencionální zákazníky. Šli jsme si to tam alespoň prohlédnout a pak pokračovali pěšky k Pantip Plaza, kde měla být ta elektronika. Místní nám říkali, že tam moc super ceny nejsou, že to není místní zboží ale dovezené. Jediné co mi přišlo názvem vzdáleně podobné Saturnu byl Pratunam Complex. Šli jsme sice okolo, ale hodin už bylo jak na kostele, tak jsme pokračovali dál do Pantip. Celý několikapatrový obchoďák byl naplněný opravdu jen elektronikou. Našli jsme i několik krámků s Nikonem, ale ceny měli jako u nás nebo zanedbatelně nižší. Co se týká fitrů, tak tu spíš měli Hoya, B+W jen hodně okrajově a malý výběr, ceny opět nezajímavé. Pokračovali jsme tedy dál do obchoďáku MBK. Tady ceny Nikonu měli ještě o něco vyšší než v Pantipu. Co se obou obchoďáku týká, tak měli ceny ve všech krámcích stejné. Nic jsem z toho koupit nechtěla, nevím tedy, jak by dopadlo případné smlouvání.

Obešli jsme pár krámů a stánků a pospíchali do Siam Paragon obchoďáku www.siamparagon.co.th , kde v přízemí sídlilo www.siamoceanworld.co.th. Na půl druhou probíhalo krmení žraloků a mant. Základní vstupenka stojí 850thb, když se připlatí 100thb, tak je to výhodnější, jelikož je do vstupenky zahrnuto více atrakcí včetně popcornu s drinkem. Mezi doplňující atrakce patří Happy fish-happy feet, Glass bottom boat, Sanoy 4D X-Venture a Back of House Tour. Podmořský svět tu je moc pěkný. Velmi se nám líbily happy fish, když jsme si namočili chodidla do bazénku, kde nám je maličké rybičky začali čistit. Povedlo se mi i v té tmě udělat pár pěkných fotek s různýma rybama.

Poté jsme se vrátili do MBK, kde si Pavel koupil moc pěkné triko za 450thb ve stánku s www.carbonjeans.com a já si koupila sukni zhruba za stejnou cenu. O patro výš si Pavel v jednom ala značkovém krámku vybral moc pěkné italské džíny za 1600thb. V uličkách od východu z obchoďáku jsem si pak koupila několik povedených drobných náramků za 100 a 150thb.Jsou s korálkama. Vypadají jako stříbrné, ale pravděpodobně nejsou.

Tuk-tukem jsme se nechali za 80thb odvést na Khao San Road, mohlo být tak po čtvrté hodině. Už jsme moc času na shopping neměli. Pavel si šel pro pivko a pak jsme to začali obcházet jako pokaždé, když sem zabrousíme. V bankomatu jsme vybrali dalších 3000thb + 150thp poplatek za výběr, abychom měli dostatek prostředků. Koupila jsem v Lifty Bamboo boty 2x 450thb, trička po 180-20thb, stříbrný náramek 250thb se šnekama, stříbrné náušnice s modrým kamínkem 250thb, plátěnou modrou malou tašku přes rameno 100thb, hnědé šaty 280thb,  batikové kalhoty 380tb a trojsedák ve vínově černé barvě za 630thb. Taky jsem si nechali vyvolat film (36 snímků) z podvodního foťáku za cca 130thb. Vyšlo to jako jindy, nic moc. Nezapomněli jsme si dát na ulici smažené nudle, maso na tyčce, melouna a výbornou mandarínkovou šťávu. Vůbec jsme se tady cítili skvěle oproti šílené Manile. Měli jsme dojem, že je tu všechno čisté, úhledné, bezpečné a vůbec prostě úžasné. Ten jeden den byl strašně krátký, vůbec se nám nechtělo pryč, nejraději bychom po Thajsku cestovali dál.

Kolem sedmé jsme se přesunuli s tím vším nákupem do hotelu. Nakonec jsem to ani nedávala do sportovní tašky, kterou jsme celou dobu tahali sebou na dně krosny. Nevím jak, ale podařilo se mi to všechno vtěsnat do krosny a těch dvou batohů + pečlivě zabalený trojsedák. V osm jsme už seděli ve vanu a pelášili na letiště. Potkali jsme se tam se dvě prima češkama a tak jsme celou cestu prokecali. Jedna z nich byla také požahaná od medúzy na rukou. Zašla si hned pro antibiotika a pro mastičku. Měla to mnohem méně než já.

Na letišti vůbec nešla krosna přes žádný rentgen, zato jsme si vystáli šílenou frontu u odbavení a potom i u imigračního. Klasika, vybrali jsme si frontu snad s tím nejpomalejším úředníkem. Ve free shopu jsem koupila sušené ovoce 2x130thb a kartou mi Pavel zaplatil Dior Addict 2, 100ml za 2975thb.