Filipíny 2010 – Dalupiri island (3. část)

Konečně jsme se osprchovali v normální sprše. Já si dokonce už i oblékla v čem zítra poletím, abych se nemusela ráno převlékat a rovnou jsem si tak lehla. Budíka jsme dali na půl pátou.

Na letišti podstoupila naše krosna opět ruční prohlídku a opět nic nenašli. Let do Manily jsme jak jinak než prospali. Taxíka jsme si vzali zase až kousek dál od příletové haly, aby to bylo levnější. Na Terminál 3 to z Domestic airport stálo 50 php. Jakmile jsme vstoupili do haly, prošla naše bagáž rentgenem. Pavel tam tu zévu krásně rozpoznal, ale nikdo nám neřekl ani slovíčko.

U odbavení Cebu Pacific http://www.cebupacificair.com/ jsme nikde nenašli naší destinaci, což mi přišlo divné. Letenka Manila-Catarman stála 1417,92php (cca 532,-Kč) za oba. Kupovala jsem ji při 50% slevě v listopadu. Sem tam mají Cebu Pacific takovéto dvoudenní akce.

Došli jsme si vyměnit 160USD; 45,70 za 1USD a podívali jsme se do druhého patra, kde již byla zpřístupněna free shop zóna. Loni byla ještě zavřená. Krom pár stánků a několika fast foodu to tu zelo prázdnotou. Vrátili jsme se k odbavovacím přepážkám a počkali u odletu na Busuangu, až přijdeme na řadu. Měli jsme si stoupnout do kterékoli řady. Další sprcha na sebe nenechala dlouho čekat. Proč nebyl Catarman nikde vystaven, mi bylo záhy jasné jako facka. Let byl zrušen a přesunut na druhý den. Mysleli jsme, jak si konečně odpočineme a budeme cca po poledni relaxovat před chatičkou na pláži a ono zase nic. Vytáhla jsem průvodce a s letuškou začala řešit, kam by nás mohli přesměrovat. Všechno ale bylo dost daleko. Nejbližší Calbayog měl odlet už v ranních hodinách a nám zbyla možnost do Legaspi (Bicol) nebo do Taclobanu (Leyte). Náš cíl je zhruba na půl cesty od obou měst a to je minimálně o dalších 6 hodinách místní dopravou. Uvažovala jsem, zda celou cestu úplně nepřekopat a přemluvit je, aby nás překnihovali na Cebu, že bychom si koupili novou letenku do Manily na 6.3. a strávili zbytek dovolené na Bantayan island http://www.pbase.com/asianodyssey/bantayan , který se mi také moc líbil. Znamenalo by to ale, že bychom přišli o žraloka velrybího a sopku Mayon, v čemž jsem se nebyla schopná rozhoupat. Nakonec jsme po doporučení vzali let v 11:50 do Taclobanu. Je prý odtud jistější cesta než z Legaspi, kde je člověk pak odvislý na odjezdu trajektů mezi Matnogem a Allenem. Měli jsme tak spoustu času. Odletová taxa opět činila 200php/os.

V transitu jsme měli nečekané setkání. Když jsem se vracela z toalety, viděla jsem Pavla, jak s někým sedí a povídá u stolečku. Byla to Tanya, kterou jsme loni potkali v Coronu. Věděla jsem, že sem letos letí taky, ale stejně je to super náhoda. Měli zrovna před odletem na Cebu. Tentokrát už necestovala sama, ale s novým italským přítelem. Vypadala nadšeně. Přiletěli zrovna z Thajska a Kamboži. Z chrámů v Ankoru byla moc moc nadšená. Za to my jsme vypadali jako po bitvě, úplně bez nálady a sotva jsme mžourali očima.

Pavel let do Taclobanu prospal. Já pozorovala krásné ostrůvky pod námi. Na Severním Samaru mělo být jiné počasí než jinde. Na Pandanu bylo nebe bez mráčku. Na Samaru je počátek slunečného počasí od března, ale na jistotu je to spíš až od května. Na Leyte do Taclobanu jsme přistáli s předstihem před 13hod. Z letiště jsme jeli jeepney za jednotnou cenu 50php/os. Rozvoz trval déle, protože jsme nejdříve objížděli centrum a  nakonec na autobusové nádraží. Tacloban vypadal celkem pěkně, samozřejmě v rámci filipínských měst.

Na nádraží jsme hned narazili na malý van, který směřoval do Catarmanu. My jsme potřebovali jen do Calbayog, protože do Catarmanu to pak jede přes vnitrozemí a my potřebovali dál podél pobřeží do San Isidro nebo do Victorie. Do Calbayog to mělo trvat cca 4 hod. Jízdenka za osobu 250php/os. Seděli jsme úplně vzadu sami, což bylo prima. Vyjížděli jsme ve 14hod. Ostrov Leyte a Samar je spojen nejhezčím a nejdelším mostem na Filipínách – San Juanico Bridge. Má klikatý tvar a délku necelé dva kilometry. Škoda jen, že jsme jeli v autě, ze kterého nebylo možné fotit.

Příroda cestou vypadala nádherně. Kolem dokola samá zřejmě čerstvě osetá rýžová políčka. Barva měla nádherně zářivou zelenou barvu. To by bylo fotek!  Na obloze se nakupilo docela dost mraků a skoro celou cestu pršelo a zároveň svítilo slunce. Kolem čtvrté hodiny se k tomu přidal zlatavý nádech odpoledního sluníčka, jenž to o to víc okrášlil. Pobřeží je hodně kopečkovaté, městečka v zátokách se mi líbila. Řidič jel opět jako šílenec.Chvílema jsem spala, přišlo mi to nekonečné. V Calbayogu jsme byli o hodinu dříve, což se hodilo. Stihli jsme díky tomu pravděpodobně poslední jeepney do San Isidra, která vyjížděla cca v 17:20, 60php/os. Cesta trvala necelé dvě hodinky. Oproti vanu tu vál čerstvý vzdoušek, byla to příjemná změna. Do San Isidra jsme přijížděli již po tmě. Za celou cestu jsme nepotkali žádné turisty. Místní se chovali přívětivě. Jedna mladá místní holčina se s námi dala do řeči. Říkala, že takhle pozdě budeme mít asi problém s přesunem na Dalupiri. Lepší spojení by mělo být z Victorie, cca 10 min. tryciklem ze San Isidra, ale i tak to bude prý za speciální cenu. Nabídla se nám, že zavolá příteli, který by nás z Isidra mohl dopravit do Victorie. Byla jsem zvědavá, kdo jí přijede naproti, ale že to bude nakonec běloch, to mě vůbec nenapadlo. Ale v podstatě to dávalo smysl. Kdyby to byl místní, tak by s námi takhle nekomunikovala. Díky němu věděla, jaké nám tu jako bílým mohou nastat potíže. Asi nám jí někdo poslal z húry za dosavadní potíže. Seznámili jsme se tak díky tomu s prima lidma, s Evelin a Nickem. Nick je z Kanady a žije s Evelin už dva roky. Oba jsou stejně staří jako my. Pozvali nás k sobě domu na večeři, kterou jsme s díky odmítli. Chtěli jsme být co nejdříve v cíli, což jim bylo jasné.  Dostali jsme vodu a nějaké jídlo. Poté zavolali sestře od Evelin, která nám zapůjčila další motorku. Jakmile totiž padne tma, tak tu nejede ani žádný trycikl. Evelin si vzala mě na motorku a Nick Pavla i s naší bagáží. Ve Victorii v malém přístavu postávalo ještě dost místních. Komunikaci jsme nechali na Evelin. Normální cena přes den je 30php/os. Když je málo lidí, tak 50php./os. My jsme nakonec platili 400php za oba a byli jsme radi, že to nebylo několikanásobně víc. Evelin i Nickovi to přišlo dobrý. Nouzový plán byl hotel v Allenu, na který naštěstí nedošlo, protože by to zítra způsobilo další zdržení.

Během 20 minut jsme nohou spočinuli na pláži před Haven of Fun Beach resortem. Bylo půl deváté večer. I když byla tma jak v pytli, tak bylo znát, že je to moc pěkný a rozsáhlý resort. V hlavní budově končili zrovna s večeří. Měli docela plno, samý filipínský turisti až na jeden pár. Měli pro nás volno jen v Nipa hut, což je tradiční filipínská boudička na kuřích nožkách za 700php. Stála až na konci zahrady. Lezli jsme nahoru po žebříku. Měli jsme jednu prostornou místnost. Po stranách byly zvýšené police s větrákem, zásuvkama na sloupu a uprostřed na zemi dvě matrace a asi šest velkých polštářů. Bylo tam i okénko a šoupací vstupní malá dvířka na zámek. Dole za boudičkou stála betonová místnůstka se sprchou a záchodem. Na to hned zvenku navazoval odlaždičkovaný pultík s umyvadlem a grilem. Zítra jsme měli možnost přesunu do normální boudičky za 1000php, ale v tomhle jsme ještě nebydleli a rozhodli jsme se tam zůstat. Mezitím co nám holčina povlékala postýlku, jsme se zapsali na recepci a dali si pivko a colu. Snažila jsem se na zítřek domluvit lodičku, aby nás zavezli na Pearl farm island (dřívější název), ale vůbec nevěděli, která bije, což mě ani už moc nepřekvapovalo. Přijde mi, že to místní znají jen za nejbližším rohem a o kousek dál je to pro ně cizina. Na netu jsem o Dalupiri skoro nic nenašla a o Pearl farm ještě méně, ale z fotek to tam vypadalo nádherně. Jakž takž měli představu, kam asi chci, ale toto konkrétní místo jim nic neříkalo. Domluvili jsme se na ceně 2000php za lodičku na celý den. Přes mail jsem původně komunikovala s Octopussy resortem www.octopussy.ch/en , kde mi nabízeli cenu za 30EUR . Zatím tu bohužel či bohudík nemají žádné klasické výlety island hopping jako kdekoliv jinde, protože sem asi moc západních turistů nezavítá a když už, tak asi o okolních ostrůvcích a jejich skrytých pokladech nic nevědí. Info o Severním Samaru, Dalupiri islandu (taktéž San Antonio island) a okolí jsem získala z těchto stránek www.dutchpickle.com/philippines/samar, http://beachanatic.blogspot.com/search/label/Dalupiri%20island .

Když jsme vešli do upravené Nipa hut, první co bylo, že Pavel zneškodnil velkého švába. Podotýkám, že tu nebyla žádná moskytiéra a naskýtalo se tu spousta mezírek pro přístup všelijakého hmyzu, ale krom toho prvního nezvaného hosta, se tu už nikdo neukázal.

02.03. Dalupiri island, – výlet lodí na okolní ostrovy

V noci se nám spalo moc příjemně. Ráno jsme si došli na kafe a na čaj. Byli jsme domluveni na 8 hod. Paní majitelka nám pak doporučila, aby nás lodička vzala na Sila beach, ale s majitelem loďky o tom zřejmě vůbec nemluvila. Loďku nám domlouvala jiná holčina, která o těchto místech neměla ani páru. Cesta by měla trvat cca 1,5 hod.

Lodičku jsme měli moc pěknou, červenou se žlutou stříškou. Byla uvnitř docela hodně úzká a hluboká, samozřejmě měla postraní bambusové bočnice jako všechny ostatní na Filipínách. Na palubě byli dva místní a my dva. Říkala jsem jim, že Pearl Farm spadá pod St. Vincent, ale že není přímo na tomto ostrově, ale někde mezi ním a Capulem. Tvářili se, že to chápou, ale nakonec jsme se ocitli u St. Vincentu u hlavní vesnice. Všude bylo kamenité pobřeží, žádná pláž, jen domečky na kůlech.  Zastavili jsme na mělčině v moři. Sdělili nám, že tohle je bývalá perlová farma, a že tu máme šnorchlovat. I z lodi bylo vidět, že tu nic moc šnorchlování není. Neměli v lodičce ani můstek. Bez bot bychom byli asi dost poškrábaní od korálů, tak nám alespoň vysunuli prkno s příčnými zarážkami (něco jako žebřík), abychom mohli lépe vlézt do vody. Očividně vůbec nepochopili, kam nás mají odvézt.

Poté nás popovezli o kousek dál ke straně, kde sedělo pár místních na balvanech a byla tam i větší hloubka. Tady už šnorchlování vypadalo zajímavěji, co se týká některých korálů, rybiček tu mnoho neplavalo. Voda místy dost chladila, asi tu probíhaly nějaké proudy. I po cestě na moři  jsme viděli zvláštní obrovské kruhy s víry, kde byla voda klidná a hned za kruhem poskakovala jedna vlnka vedle druhé. Ptali jsme se místních, kde by byla nějaká pěkná pláž a Ti nás také odkázali na Sila beach. Myslela jsem, že tam tedy už konečně poplujeme, ale Ti naši řidiči se chovali dost zmateně. Nejdříve, že tedy jo, ale pak že je to daleko, později že nás nechápou, s tím že pojedeme na Capul, kde je Sila. Věděla jsem, že na Capulu tato pláž být nemůže. Na Capulu je zajímavý maják na kopci, nějaké jeskyně a starý kostel z roku 1615, ale pláže tam moc vyhlášené nejsou. ( jeden resort, který jsem našla na Capulu http://www.perfectplaces.com/vacation-rentals/33125.htm ) Očividně nás tahali za nos a nebo byli úplně tupý. Viděla jsem na obzoru ostrovy, které by svou polohou odpovídaly pozici mezi Capulem a St. Vincentem. Tam ovšem chtěli za dalších 500 php, že mají málo benzínu, a že tam nejsou žádní lidé. To byl jejich zásadní argument, který jim dělal velkou starost. Řekla jsem jim, že nám vůbec nevadí, že tam nejsou lidi, že je nepotřebujeme, že hledáme jen pěknou pláž a šnorchlování. Peníze jsem jim neodsouhlasila., cestu na Capul taky ne. Naštvaně jsem jim naopak sdělila, ať nás odvezou na Dalupiri, a že jim dáme jen 1000php, jelikož nás nedovezli nikam. V tom najednou obrátili směr k jednomu nejblíže zmíněnému ostrovu.

Čím blíže jsme se ocitli, tím to vypadalo lépe. Nádherná dlouhá pláž obklopená palmami, kde voda přecházela v různých odstínech modré. Konečně jsem měla co fotit. Žila tu jedna rodinka v chýši, nikoho jiného jsme nepotkali. Pláž byla poseta nespočtem kokosových skořápek. Nikdo to tu neuklízí, je to naprosto přirozený stav a to se nám moc líbilo. Pod vodou se naskýtal pohled na překrásnou korálovou zahradu různých tvarů, druhů a barev. Nic takového jsme doposud neviděli. Žádné šedivé a odumírající korály, všechno pěkně živé. Připadalo nám to tu jak v nedotčeném ráji.

Strávili jsme tu celé odpoledne. Měli jsme radost, že nás sem nakonec dovezli a nechtěli jsme pokoušet štěstí a prudit je, aby hledali další podobná místa, i když jsem věděla, že jich tu musí být víc, bohužel jsem netušila, kde přesně jsou. Tento ostrov se jmenuje Tarnate island a je to pravděpodobně Pink beach. Ostatně tímto názvem se pravděpodobně honosí více pláží  v této oblasti. Dočetla jsem se to na jednom z výše uvedených odkazů. Tam se popsána celá oblast cca 6 ostrovů (Naranjo group of islands) jako Sila. Ne tedy jako jedna pláž, ale jako celá oblast , do níž spadají např. tyto ostrovy Panganoron, Mahaba, Maragat, Sangputan, Tarnate a také Binatal beach. Všude by měl být písek zbarvený do růžova. Bohužel jsem si tyto info před cestou nevytiskla, což byla zásadní chyba. Nasbírali jsme na Tarnate spousta mušliček. Válelo se tam toho mraky. Zévy jsme tu ale moc neviděli.

Po třetí hodině jsme vyrazili směrem k domovu. Udělali jsme si ještě zastávku  na rohu Capulu na Abak beach. Bohužel sluníčko už zapadlo za obzor a tak jsme se tu jen prošli a nasbírali další mušličky. Abak beach je široká a dlouhá pláž, u níž leží opuštění resort. Alespoň tak na nás působil, opuštěně, ale ne zchátrale.

V Haven of Fun se divili, že jsme skoro nikde nebyli, jen na Tarnate a najednou z nich vypadlo, že Pearl Farm je vlastně dřívější název dnešní Sila. No hlavně, že nás dovezli alespoň na Tarnate.

Po sprše jsme se šli podívat do městečka. Hned za resortem vede hlavní silnice. Pěšky jsme tam byli během pár minut. Připomínalo mi to vesnici na ostrově Malapascua, akorát byla o malinko větší. Koupili jsme si tu rum a vodu, prošli pár uliček a vrátili se zase zpátky k nám na večeři. Měli jsme každý plátek grilované ryby, rýži, velký talíř osmahlé zeleninky, džus a velké 1L pivko San Miguel. Cena cca 400php. U večeře jsme si povídali s paní domácí. Říkala, že jejich webové stránky zpravuje její dcera v Manile, na Dalupiri nefunguje internet a taky tu před pár dny trávila dovolenou cca 9 člená skupinka Čechů. Na zítřek jsme si domluvili půjčení motorky, zatím jen na půl dne za 250php (celý den 500php).

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

03.03. Dalupiri island, Allen – Matnog – Sorsogon city

Dnes jsme měli v plánu objet ostrov kolem dokola. Dostali jsme helmy a info, že tu žádný řidičák není třeba. My ho ale pro jistotu měli s sebou. Dalupiri má oválný tvar, zhruba 24 km2 a 10 barangays (obcí). My bydleli u té nejhlavnější obce San Antonio. Od paní domácí jsme měli tip na Fishing Sanctuary a na jednu jeskyni.

Nejdříve jsme jeli koupit nějaké mango a banány na cestu. Celá cesta kolem ostrova probíhala v krásné palmové aleji, někdy po betonových deskách, někdy po prašňačce.Vždycky když mi přišlo něco zajímavé k focení, Pavel ochotně zastavil a trpělivě čekal. Lidičky jsou tu do jednoho strašně milí, usměvaví a sami se mi nastavovali, když jsem si je chtěla vyfotit. Oni byli atrakce pro nás a my pro ně. Vůbec nic po nás za to nechtěli. Je to tu v tomto směru úplně nedočtené, což  pro mne znamenalo ráj na focení. Kdykoliv jsem chtěla někoho fotit při práci jak s opracováváním kamene, s buvoli, při pálení starých větví nebo jinde, tak se usmáli a hrdě natočili. Úžasně vypadaly i domky na kůlech a jeden byl postavený dokonce i na stromě. V jednotlivých barangay jsme byli terčem pozornosti, děti nám horlivě mávaly, maminky neustále v lavorech  praly prádlo. Na všech plotech a šňůrách pak vlálo při sušení. Na ulicích na zemi dosychalo klestí a kokosové skořápky. Chlapíci se často zabývali přípravou svých kohoutů na zápas. Co se týká pláží, tak to nebyla žádná sláva. Všude bylo moře strašně mělké, lemované odumřelým korálovým pobřežím. Nejlepší na koupání to bylo ze strany našeho resortu až na konec, kam se dohlédlo. Za rohem to už nikde nestálo za to. Opěvované fishing Sanctuary jsme našli. Myslela jsem, že to bude nějak ohrazené, ale je to jen místo v moři. Byl odliv a musela jsem jít hodně daleko, abych mohla vůbec nějak slušně plavat. Cestou jsem viděla hodně hvězdic, ježků a drobných korálů. Pod vodou mi to nepřipadalo nijak zvláštní. Na břehu nás pak překvapily procházející se kachny. U jedné místní paní jsme si nechali v domku batohy a než jsme odjížděli, doplnila nám vodu do petlahve. Do jeskyně jsme nezajížděli. Cestou nás zastihla i černá mračna. Pršelo a svítilo slunce zároveň. Benzín nám vydržel až k naší barangay, kde nám ho doplnili z lahve, klasická pumpa tu není. I s přestávkama jsme to objeli za 3 hodiny. Dorazili jsme po poledni.

Zhruba tak do půl třetí jsme se poflakovali u nás na pláži. Zkoušela jsem tu i šnorchlovat, ale je to tu o mnohem slabší než na Tarnate. Vedle Havenu je jeden resort, který nevypadá moc zachovale, ale o ještě jeden dál měli moc pěkné boudičky ve stylu Nipa Hut. Hlavně se mi líbilo provedení posezení pod hlavní ložnicí. Resort se jmenuje Seashore Spring Beach Resort, tel: 0063 (0) 9179003023, Nipa je za 700php. Mají i klasické boudičky. Ani zde žádný turista nebydlel. Možnosti jsou tu veliké, ale je to zatím neobjevené.

Před třetí jsme se šli osprchovat a balit. Nejraději bychom tu zůstali, ale neměli bysme tak dostatek času na Mt. Mayon, což by byla škoda. Nick nám doporučoval, abychom do Allenu dorazili nejpozději ve 14 hod., ale jiní zase říkali, že trajekt jezdí do Matnogu pořád, tak jsme si pobyt o něco protáhli. Z Dalupiri jsme odjížděli kolem půl čtvrté. Na lodičce jsme jeli sami, každý za 50 php.Ve Victorii jsme došli na hlavní, kde jsme se tryciklem za 40php přemístili během 15 minut do Allenu do přístavu.

Kolem půl páté jsem měla koupené lístky za osobu 120php + nějaká fee jedno za 5php a další za 20 php. Loď měla odplouvat v 17 hod. Venku stálo docela dost aircon autobusů směřujících do Manily. Jednoho po druhém jsem oběhla, ale nebyli ochotni nás vzít na palubu a vysadit nás v Sorsogonu. Až tedy na jeden, ale ten chtěl zase moc vysokou cenu cca 300php/os.

Na trajektu jsme se usadili v nejvyšším patře. Už bylo po čtvrt na šest a trajekt se stále nehýbal. Když jsme se ptala posádky, tak krčili rameny, že nevědí, že čekají na signál z přístavní věže. Spíš to viděli na odjezd kolem půl sedmé. Už mi bylo jasné, proč Nick říkal, abychom tam byli nejpozději ve 14 hod. Znamenalo to, že do Matnogu přijedeme opět za tmy a bůhví jak budeme shánět dopravu dál. V Matnogu není žádné ubytování, je to jen přístavní vesnice. Šla jsem do podpalubí opět oběhnout už naloděné autobusy. Jeden filipínec z busu mi pak pomáhal ty ostatní obíhat a přimlouvat se za naší přepravu. Jeho bus byl totiž plný. Nevadilo by nám stát či sedět v uličce, ale nechtěli to povolit, že by za to mohli dostat pokutu. Nakonec jsme to v jednom domluvili za 150php/os. Musela jsem si pamatovat číslo busu, abychom ho v Matnogu našli. Zřejmě všichni Ti lidé, co na trajektu cestovali, byli cestující právě z těchto busů, a že jich bylo požehnaně.

Místní děcka se bavila tím, že skákaly do vody do malé štěrbiny mezi dvěma zaparkovanými trajekty. Vypadalo to dost hrůzostrašně. Cestující jim tam házeli drobné a ony se pro ně potápěly. Na  konci trajektu, v patře pod námi, viselo silné lano, které bylo připevněno k protějšímu trajektu. Seděla jsem na lavičce a škvírou v zábradlí jsem viděla, jak tak 12 letí kluci po zadku přeručkovávají z jednoho konce na druhý. Bylo to ve velké výšce a úplně mě z toho mrazilo. Doběhla jsem s foťákem na konec, abych si je vyfotila. Jakmile mě zbystřili, začali se předvádět a houpat s lanem, ale nikdo z nich naštěstí nespadl. Dokonce to chtěli přejít po nohou, mávala jsem na ně, ať to nedělají.

Před sedmou loď konečně vyplula. Ve 20:10 jsme spočinuli v Matnogu. Nastal mumraj, všichni se tlačili ven. Během chvilky jsme našli náš bus i toho típka, který mi pomáhal. Nevím proč, ale bral nás k jinému busu, který nás naštěstí vzal. Docela dost rychle se busy naplnily a vyjeli. Všimla jsem si, že v přístavu pokřikoval jeden místní a sháněl cestující do Legaspi. Možná bychom se dostali dál jinak než takto, ale hlavně, že bylo něco domluvené.

Seděli jsme na zadních sedačkách. Bus byl zcela plný. Všimla jsem si jen dvou turistek, jinak to byli všichni místní a to i na trajektu. Donsol nebyl na hlavní trase do Manily. Měli jsme možnost jet do bližšího Sorsogon Town a nebo až do Legaspi. Donsol byl tak na půl cesty od obou. Vybrali jsme Sorsogon. Věděla jsem z průvodce, že by tam měl být hotel. Cesta busem byla jak na horské dráze. Krajina se tu vlnila nahoru, dolu, samá zatáčka. Projížděli jsme kolem nedaleké sopky Bulusan (1559 m). Zvlášť vzadu na sedačkách to bylo cítit asi nejvíc.

Vysadili nás po 66 km a hodinové jízdě u hlavní. Ukázali nám směrem doleva na odbočující silnici, kde leželo Sorsogon Town. Ušli jsme kousek  a ocitli se na okraji města. U silnice stálo pár chýší, kde vládl čilý ruch. Místní se s námi dali do řeči a mávli na trycikl. Za 20php nás hodil před Fernandos Hotel www.fernandoshotel.com , www.sorsogontourism.com. Dorazili jsme sem před 22 hod. Nejlevnější dvoulůžkový pokoj měli za 848php s koupelnou na chodbě. Fungovala tu dokonce wifi. Od místních jsem ze dozvěděla, že první bus jede v půl šesté, ale nejede přímo do Donsolu, což uvádí například průvodce Rough Guide. Musíme přestoupit na jeepney v Pučao (jak se ta vesnice píše netuším) směrem na Pilar a Donsol. Je to ze Sorsogonu cca 66 km a tímto způsobem to bude trvat zhruba 2 hodiny. Trvalo nám nějakou chvilku, než jsme přes mobil poslali všechny maily. Ulehli jsme o půlnoci a tomu ještě předcházelo bušení na souseda, který měl šíleně nahlas televizi. Samozřejmě že u ní usnul, ale nakonec se mi ho podařilo vzbudit, aby ji vypnul.