Fidži: ostrovy boha Degei, kde ještě život neztratil svůj řád

Naše cesta vedla na východ do méně známých míst z malého přístaviště Natovi trajektem plným dětí v zelených školních uniformách směrem na ostrov Ovalau ke kterému přiléhá řada menších ostrůvků skupiny Lomaiviti.

Závan starých časů

Ovalau je z této skupiny největší a okouzluje především koloniální architekturou městečka Levuka s řadou pestrobarevných fasád obchůdků  a restaurací jako vystřižených z hollywoodského westernu. Právě v nich vás přivítá místní směsice Fidžijců, Indo-Fidžijců (přivezených  jako levná pracovní síla za dob britské koloniální nadvlády), Číňanů a také hrstky často svérázných dobrodruhů z Evropy. Ti  se zde usadili a  pravidelně se  schází nad sklenkou v restauraci Whale´s Tale, tam se dá i velmi dobře najíst, zvláště můžete ochutnat různé druhy ryb.

Levuka je  bývalé hlavní město Fidži, které je od r. 2013 na seznamu UNESCO, my jsme se zde ubytovaly v Hotelu Royal, ten tedy úplně královský není,  naopak  je značně omšelý a stěny trochu zašedlé. Evokuje ale stále starosvětskou atmosféru 19. století, jeho vznik se datuje přímo do roku 1860 a je tak nejstarším hotelem jižního Pacifiku. Je velice levný a panuje v něm rodinná atmosféra.

Domorodí Fidžijci jsou křesťanského (převážně metodistického vyznání). Je jich cca 36 %. Hlavním náboženstvím Indofidžijců je hinduismus. V čele vesnic stále (alespoň formálně) stojí náčelník, který je zodpovědný např. za pronájem půdy nebo řeší významnější spory v komunitě, tato funkce se dědí z otce na syna. Fidžijci na venkově pohřbívají své mrtvé poblíž vlastního obydlí a čerstvé hroby zdobí barevnými fáborky, zřejmě to souvisí ještě s animistickými tradicemi. Ostrovy byly osídleny před více než 3000 lety, první obyvatelé Fidži přišli z jihovýchodní Asie dlouho před prvním kontaktem s evropskými průzkumnými výpravami v 17. století. 20. února 2016 zasáhl soustroví tropický cyklon Winston, nejsilnější zaznamenaná bouře v historii měření v jižním Tichomoří.

Po příchodu do špatně osvětlené recepce plné masivních kusů starého anglického nábytku musíte nejprve zazvonit na zvoneček a trpělivě vyčkat několik minut, než se velmi pomalým krokem  přišourá stařeček v dlouhé sukni a přivítá vás bezzubým úsměvem. Budete se tady ale cítit opravdu domácky. Přenést se v čase je možné i v přilehlých uličkách, kostele Nejsvětějšího srdce Páně s vysokou kamennou věží, kde jako misky na svěcenou vodu slouží lastury zévy obrovské, nebo v bývalé katolické misijní škole se soškou anděla strážného na dvoře.

Místní historii a architekturu Levuky jsme objevovaly i v místním malém muzeu s knihovnou, včetně kopií dobových fotografií dědečka mojí tety a spolucestovatelky Miriam Františka Jíry. Ten na Fidži doputoval zhruba v posledním desetiletí 19. století přes Austrálii, usadil se v místě zvaném Naussori na řece Rewa a vlastnil tamtéž plantáže s cukrovou třtinou včetně cukrovaru, tato místa se již bohužel do dnešní doby nedochovala.

Pražské Jezulátko v tropickém ráji

Na jinou českou stopu jsme natrefily v církevní internátní škole s kostelem svatého Jana, která leží nedaleko Levuky dále po pobřeží. Kromě řady školních tříd, ubytovacího zařízení a drobných políček tady můžete potkat usměvavou řádovou sestru Makelesi, která náš příchod považovala za zvláštní znamení. Poté, co jsme jí oznámily, že pocházíme z Čech. se její obličej rozzářil ještě víc a zavedla nás do malé prosté modlitebny.

Tam na vrcholu nízkého improvizovaného oltáře sedělo Pražské Jezulátko. Původ uctívání této posvátné sošky v Tichomoří jsme se od Makelesi nedozvěděly, za to jsme si pochutnaly na  tropickém ovoci a pomazánce z arašídového másla.

Na zpáteční cestě nás doprovázely dvě studentky z internátu. V době založení školy na přelomu 19. a 20. století se zde vzdělávali především synové místních náčelníků, v posledních desetiletích děti z různých společenských vrstev a to chlapci i dívky, pro které je základní školní docházka povinná.

Kolem ostrova je možná krásná procházka podél pobřeží, ale dá se k přepravě využít i nákladních aut, kde jsou místo nákladu pod plachtou umístěné po obou stranách dřevěné lavice k sezení, pokud tedy naskočíte včas. Jinak se musíte na silnicích plných výmolů přidržovat korby a budete rádi, pokud nevypadnete za jízdy. Tento způsob dopravy je na ostrovech nejvyužívanější, konkrétně na Ovalau jezdí krom toho ještě jeden autobus, a to brzy ráno, a poté v pozdějším odpoledni, slouží především k přepravě školních dětí, ale také k rozvozu nejrůznějších surovin a potřeb do domácnosti z hlavního ostrova Viti Levu. Ne vše se dá na menších ostrůvcích pořídit.

Rituál kavy v hippies komunitě

Z Ovalau jsme se  spolu s novým souputníkem Jamesem dostali na motorový člun, který nás zavezl na malebný korálový atol Caqalai. Kolem něj se rozprostírá oceán tentokrát skutečně azurové barvy (tak čistá voda u větších ostrovů není). Ubytování v edenu zřizuje za slušnou cenu skupinka metodistů. Ti sice pravidelně navštěvují nedělní bohoslužby na sousedním ostrově, jinak ale celý areál i chod ostrova spíše připomíná hippies komunitu. Čas plyne velmi pomalu a je přerušován jen pravidelným přísunem jídla a ševelením větru ve vysokých korunách palem, jak říká jeden z místních usměvavých mladíků Nassa:“Fiji time…”

V podvečerních hodinách se celá komunita schází na terase poblíž prostorné jídelny a za tónů melanéské hudby pokuřuje marihuanu, později se přesouvá dovnitř a zahajuje rituál pití tradičního nápoje kava (Yaqona), připravuje se z rozdrceného kořene pepřovníku (Piper methysticum), který se nejprve zabalený v plátěném sáčku louhuje ve vodě, a poté se obřadně nalévá do tradičních misek bilo, po přijetí misky se vždy jednou zatleská a po jejím vypití třikrát.

Fidžijci věří, že popíjení má kromě antiseptických a euforizujících vlastností také spirituální rozměr, pepřovník by měl účastníkovi rituálu předat svoji sílu, během celého sittingu má mít účastník nohy zkřížené a ženy by měly sedět až za muži, ale očividně se ne vše dodržuje… Kava vás příjemně uvolní a ukolébá k spánku spolu s šuměním tichomořského oceánu.

Nejširší nabídku průvodců a map Fidži (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tonžská princezna a hadí ostrov

Další mladý muž pobývající na ostrově Viliame mi vypráví legendu o původu kavy:“Kava pochází z hlíny hrobu tonžské princezny, která zemřela nešťastnou láskou. Jiná pověst říká, že na ostrově Vanuatu žil hrdina s nadlidskými schopnostmi, který Yaqonu ukryl na kousku půdy mezi skalami. Kořen rostliny potom objevily místní ženy při obdělávání půdy, byla pro ně i falickým symbolem a začaly ji dále pěstovat…”

V mýtech se často objevuje, že kava pochází od vznešených nebo spirituálních bytostí, které ji přinesly smrtelníkům jako životabudič. Každopádně je její popíjení i dnes velmi rozšířené a to i bez ritualizované formy, například na autobusovém nádraží nebo na lodi, kdy se potom vytrácí mystický nádech a zbývá jen omamný účinek.

Na ostrově Caqalai se  ještě dbá na tradice a člověk se buď v uvolněné a klidné atmosféře přidá k ostatním s vyprávěním příběhů nebo v dobrém rozpoložení naslouchá hudbě, nočnímu zpěvu ptáků a mořskému příboji. Kava se také používá jako dar tzv. sevusevu náčelníkovi vesnice, pokud žádáte o vstup a návštěvu, což je vždy užitečné vědět a dá se pořídit i jako levný a zajímavý dárek z cest.

Poblíž Caqalai je maličký ostrůvek ke kterému je možné dojít za odlivu pěšky, jinak je sám o sobě nepřístupný a zarostlý křovinami. Na jeho vrcholku se hrdě tyčí jediná palma, říká se mu Hadí ostrov, podle legendy vznikl tak, že jeden z obrů, kteří žili v Tichomoří dříve než lidé, sebral ze dna oceánu kus hlíny a hodil jej na jeho hladinu, žádní hadi na něm dnes nežijí, je obklopen nádhernými korálovými útesy.

Pokud se chystáte a Fidži a nechcete tam nechat celou svou roční výplatu, určitě vás bude zajímat, jak si pořádně  užít Fidži i z baťůžkářského rozpočtu.

Kolem se prohání pestrobarevné ryby, vodní želvy, také některé druhy žraloků, ty však nejsou životu nebezpečné. Přilehlé vody jsou tak ideálním místem pro šnorchlování a potápění, kdy můžete využít i služeb místního instruktora. Název odvozený od hada je na Fidži oblíbený, protože v původním panteonu božstev je na nejvyšším místě hadí bůh Degei, ten je dle legendy tvůrcem celého souostroví a také soudí po smrti duše zemřelých.

Poklidné nedělní odpoledne na Motoriki

Co by kamenem dohodil je také ostrov Motoriki, kam místní osazenstvo pravidelně jezdí na návštěvy přátel a na nedělní mši. Na idylickém ostrově je vesnička s tradičními obydlími buré, ze dveří často vyhlíží hospodyně chystající jídlo, přes práh leží muži odpočívající po rybaření a všude kolem si hrají děti.

Už jen málokde na Fidži je možnost spatřit venkovský život příliš nepoznamenaný civilizací a stranou od turistického ruchu, kolem ostrova jsou také zajímavé pláže, kde na nikoho nenarazíte. Dá se tu vidět i zpracování pepřovníku k následnému pití kavy, mezi domky se suší jeho kořeny, které se potom stloukají v nádobě podobné hmoždíři.

Dobrovolníci chrání oceán i tradice

Je škoda, že fidžijské legendy a s nimi i místní tradice pomalu díky globalizaci a masovému  turismu zanikají. Stejně tak i staré obchůdky a stylové hotely z koloniálních časů nahlodává zub času a pozvolna ustupují novým hotelovým resortům. I tak se ale ještě dají nalézt místa, kde jsou turisté ojedinělí, historie ožívá a příroda je téměř neporušená.

Tento trend se snaží udržovat i dobrovolnické organizace. Na Caqalai jsme například narazili na pár dobrovolníků z Global Vision International, ti se mimo jiné věnují ekologickým aktivitám včetně ochrany oceánu, učí na školách, snaží se podporovat místní tradice. Mezi podobné nadace patří i Vinaka Fiji nebo Yasawa Trust Foundation. Můžete je  v jejich činnosti podpořit, ale pokud budete cestovat s respektem k přírodě a místním lidem, tak se také vzájemně obohatíte.

Jak říkala jedna starší francouzská dáma žijící poblíž Levuky se svým fidžijským manželem:“Život tu zatím oproti Evropě neztratil svůj řád, je prostý, stále plyne svým poklidným tempem od úsvitu do soumraku, nechtěla bych měnit…”