Besedy s buddhistickým mnichem, neobyčejná filmová promítání, sypání pískové mandaly nebo přednášky, to vše nabídne Festival ProTibet. Smyslem letošního ročníku je podpořit malé buddhistické mnišky studující v klášteře Kowang. Peníze ze vstupného jsou určeny na zlepšení kvality jejich vzdělání. Znáte ten pocit, když jste se rozhodli jet do nějaké země, ale váháte přesně kam? Tak to samé se stalo i mně. Věděla jsem, že pojedu do Indie, ale přesně kam se vydat? Protože se strašně těžko rozhoduji, ponechala vše náhodě. Otevřela geografickou mapu Indie na Googlu a řekla jsem si: „To místo, které mě první zaujme, si zvětším a město, které na mě vykoukne, tam pojedu.“ A stalo se. Hned druhý den si kupuju letenky do Varanasi, svatého města, nejstaršího v Indii a také nejkouzelnějšího, protože mě očarovalo natolik, že jsem se v něm rozhodla žit. O měsíc později se znovu vydávám do Indie a o rok později spolu s přítelem Vickym ve Varanasi zakládáme NGO jménem Sunshine Education Society, konkrétně školu pro chudé děti. Kupujeme ratanové koberce na zem, tabuli a pár sešitu. Pronajali jsme si jednu místnost, uprostřed které je postel a s obrovskou netrpělivostí a nadšením začínáme!!!! První den přišlo do školy asi 5 děti z chudých rodin bydlících v okolí. Děti sedí na zemi v tureckém sedu a my píšeme na tabuli ABCD. Začátky jsou strašně těžké, většinou na mě mluví tři děti najednou jazykem, kterému vůbec nerozumím. Neustále se musím ptát Vickyho ať mi to přeloží. V místnosti je 30 stupňů, na slunci 43 a já občas utíkám ze třídy, protože mám pocit, že se z toho zblázním. „Do čeho jsem se to pustila?!“ ptám se sama sebe. „Pustila ses do toho, protože nepřemýšlíš, kdybys trochu přemýšlela tak se do toho nikdy nepustíš!“ Sama sobě si odpovídám. Potom se podívám na děti, vidím, jak jsou úžasné plné energie, spontánní a vůbec nepřemýšlejí. Přesně proto je mi s nimi tak dobře. Čím déle žiju v Indii, tím více mám možnost poznat, jak tady školy fungují. Je mi z toho trochu smutno. Tady se i státní školy musí platit, děti do školy nosí uniformy a spíš to ve škole vypadá jako na vojně. Děti se před a po vyučování seřadí před školou jak vojáci, okolo prochází učitel a kontroluje, jestli někdo nevyčuhuje. Když vyčuhuje, tak dostane pohlavek. Hrozivé jsou i historky, které mi vypraví můj přítel Vicky (nenechte se mýlit, je to hindské jméno, jeho původní verze je Vikas) Když chodil do školy, učitel je trestal tak, že je bil přes prsty hůlkou nebo jim mezi prsty dal pastelky a potom je silou zmáčkl. Určitě teď kroutíte hlavou a říkáte si: to je přece týrání, to není trest. Bití dětí často hraničící s týráním je zde každodenní záležitostí. Rodiče to berou jako součást výchovy, bez toho by se prý děti nic nenaučili. Děti ze soukromých škol se učí všechny předměty v angličtině. Učí, není úplně to přesné slovo. Ony se v podstatě neučí, ony jenom anglicky umí číst, ale vůbec nerozumí, o čem se píše. Školáci vlastně stěží umí říct v angličtině, jak se jmenují, jak by mohli potom rozumět náročnému textu. Čím více si uvědomuji nesprávnost takovéto výchovy a systému školství, tím vice toužím poskytnout dětem nějakou jinou zkušenost. Dát jim pocit svobody, místo příkazu, nechat je sami se rozhodnout co by se chtěli učit. Také velmi vnímám povahové rozdíly mezi dětmi. Dva stejně staří kluci jsou naprosto odlišní. Jeden se chová jako Gándí druhý jako Mauglí. Jeden chce jenom sedět a učit se druhý není schopen sedět ani minutu. Vím, že Mauglí nemá žádnou poruchu pozornosti. Pohyb je jeho přirozeností. Jak můžu po obou dětech chtít vidět stejné výsledky, když jsou tak povahově odlišné? Učíme v odpoledních hodinách od 2 do 5 hodin. Některé z dětí, které chodí do naší školy, navštěvují také státní školu. U nás děti neznámkujeme, protože silně cítíme nespravedlnost tohoto hodnotícího systému. Nemáme ani žádné vysvědčeni. Naše škola je nepovinná. Kdo má chuť přijde, kdo nemá, ten nepřijde, Dáváme dětem také prostor pro hru a vlastně učíme děti hrou. Používáme Montessori pomůcky ( ze je koupit i v Indii) a laptop. Angličtinu učíme tak, že na děti mluvím dvojjazyčně, to co řeknu hindsky, zopakuju v angličtině. Naše škola funguje dva roky a v průběhu těch dvou let jsme se museli 5 krát stěhovat. Pronajímáme si jednu místnost, ale většinou kvůli hluku nás nájemce vyhodí. Indické děti milují tanec, tak jim chceme občas dopřát tu radost, aby si pořádně od srdce zatančili. Našim snem je koupit dům, kde bychom děti učili, kde by měli děti prostor pro hraní, tvoření a tanec. Dát jim něco jako druhý domov. Chtěli bychom dát prostor také dobrovolníkům, kterým bychom chtěli poskytnout ubytováni, aby mohli podle libosti trávit čas s dětmi. Podle našich zkušeností jsou dobrovolnici neocenitelní, jelikož otvírají dětem rozhledy, vyprávějí, jak se žije v jiných zemích, co tam lidé dělají, co rádi jedí, jaká tam žijí zvířata. Probouzejí dětskou zvědavost a touhu se učit. Blíží se květen a s ním i mučivá vedra. V tomto období jsme se rozhodli dat dětem prázdniny (mají je i ve státních školách) Můj pobyt v Indii se chýlí konci a mě čeká tříměsíční pobyt u nás v Cechách. Konečně zažiju pocit jaké to je otočit kohoutkem, ze kterého teče teplá voda, a dát si pořádnou sprchu. Konečně ochutnám rohlík s párkem a hořčici a koupím si sýr. Jako každým rokem budu pořádat charitativní bazárek, vyprávět o naší škole, o životě v Indii, shánět školní pomůcky, oblečeni pro děti a co nejvíc? Těšit se zpět do Indie!
“Šestnáctý ročník festivalu se letos koná ve více než 40 městech, například v Ostravě, Olomouci, Praze, Brně nebo Pardubicích. Jsme velmi rádi, že se do festivalu zapojují i kina, knihovny nebo čajovny v menších městech. Všude se budou moci návštěvníci festivalu seznámit s tradicemi a kulturou Tibetu,” říká koordinátor festivalu Tomáš Přichystal. Více na www.protibet.cz.
Hlavní postavou letošního ročníku je buddhistický mnich Pema Samdup, který přijíždí z kláštera Kowang ze severoindického Himálaje. Během svého měsíčního pobytu bude sypat pískové mandaly a besedovat o životě buddhistických mnišek v klášteře. Největší protibetská akce každým rokem nabízí návštěvníkům několik filmových projekcí.
Tento rok to budou například dokumenty Slunce za mraky – Boj Tibeťanů za svobodu a Až budou létat oceloví ptáci, snímek zkoumající navzájem se ovlivňující vztahy mezi současným tibetským buddhismem a západní kulturou. Návštěvníci budou mít také příležitost vidět dokument o pokojném boji za přežití národa Tibet volá po svobodě.
„Jsme velmi rádi, že jsme do letošního programu opět získali snímek Tibet volá po svobodě. Ten mapuje současnou historii Tibetu od čínské okupace a zabývá se tématem politických persekucí,“ říká k dokumentu Tomáš Přichystal. Místa zapojená do letošního festivalového dění mají možnost si objednat i přednášku zaměřenou na rozvojovou problematiku, konkrétně na projekty organizace MOST ProTibet. Na této přednášce se návštěvníci blíže seznámí s rozvojovými projekty MOSTu, například s oblíbenou Kozou ProTibet nebo novým projektem na podporu tibetských seniorů – Hoří a hřeje.
Festival ProTibet podpoří vzdělání buddhistických mnišek studujících v klášteře Kowang. Při festivalových akcích bude možnost si zakoupit fotografie francouzského fotografa Oliviera Adama. Fotografie zobrazující život buddhistických mnišek vznikly díky projektu Buddhovy dcery. MOST, o. p. s. podporuje od roku 2004 vzdělávání a zlepšuje životní podmínky lidí žijících v indickém Himálaji a v Tibetu. Pomáháme tisícům tibetských dětí, seniorům, mnichům a mniškám a nomádským rodinám.
