Festival Kanda Matsuri

Festival se koná vždy v roce končícím na liché číslo (podle západního kalendáře) v sobotu a neděli nejbližší k datu 15. května. Takhle zvláštně ob jeden rok se to slaví již od éry Edo, protože to tak nakázal šógun, natolik se svátek ukázal být extravagantním a nákladným pro každoroční pořádání (v sudé roky se slaví také, ale méně).

Kypící energie

Kanda byla dříve hlavní čtvrtí Edo (současného Tokia) a lidé, kteří se zde narodili a vyrůstali, se nazývali Edokko. Tihle Edokkos se mají za velmi temperamentní a jejich naturel se odráží právě v bodrém festivalu překypujícím energií. Festival je oslavou vítězství šóguna Tokugawa Ieyasu v bitvě u Sekigahara a následného ustanovení Tokia (dříve Edo) hlavním městem. Festival začal původně jako oslava přesvědčivého vítězství a pokračoval pak jako oslava blahobytu šógunátu Tokugawy během období Edo.

V současnosti je to vzpomínková oslava éry Edo, dvoudenní svátek, kdy se v sobotu pořádají okolo chrámů v centru Tokia (Kanda, Nihombashi, Otemachi, Marunouchi ad.) průvody místních obyvatel s nejrůznějšími alegorickými vozy, kdy šintoističtí duchovní jedou na koních, zatímco v neděli se místní vesměs energičtí nosiči vydávají v procesí s přenosnými chrámky (mikoshi) ozdobenými nahoře zlatým fénixem ke chrámu v Kandě (též Kanda Myojin); procesí je důležitý prvek místních festivalů, protože je to jediná příležitost, při které se místní šintoistické božstvo (kami) nese městem na přenosném chrámku. Ještě se asi sluší poznamenat, že chrám Kanda byl původně postaven před zhruba 1270 lety na současném Otemachi, začátkem éry Edo byl ale přestěhován na místo u Akihabary, kde stojí dodnes.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Plejáda přenosných chrámů

My sice propásli v sobotu alegorické vozy, ale v neděli jsme do Kandy zavítali; všech zhruba 100 přenosných chrámů se zřejmě během víkendu postupně prezentovalo na dvoře velkého chrámu Kanda, kam je přinášeli nosiči (smíšený nebo ryze jednopohlavní mančaft, ale viděli jsme i nosiče dětské s chrámkem menším). No, nejednalo se o žádné důstojné přinesení, nýbrž o vřavu, kdy si kolikrát odhadem tak 30 nosičů již v mírném transu vzájemně překáželo a šlapalo po nohách a s chrámem cloumali na všechny strany. Nebyla tu nouze ani o holý zadek – nejeden nosič totiž měl speciální krátké kimono ještě kratší a pod ním pak jen slavnostní „tanga“ s provázkem mezi půlkama. Tohle krátké kimono (hanten) je kopií starého svršku, který používali před staletími dělníci. Na zádech kimona byl znak firmy, pro kterou pracovali.

A co se pak dělá s přenosnými chrámky? Tak to nás trochu překvapilo, v „zákulisí“ chrámu Kanda jsme totiž objevili několik „garáží“, kam nosiči postupně (některé) chrámky deponovali. Teda až po tom, co jim rychle odstrojili pozlacené rohy, slavnostní barevná lana a zezhora sundali ptáka fénixe a pak celý chrámek složitě nandali na vysokozdvižný vozík a přes kulatinu postupně dostrkali dovnitř (předpokládám, že takhle skončej přenosný chrámky všechny).

Zajímavé takí bylo, že jsme u hodně nosičů zaznamenali na rukách obnažených při manipulaci s chrámem poměrně nápadná tetování. Jen pro vysvětlení, tetování je v Japonsku zvláštní fenomén, na jednu stranu je tu spousta zřejmě kvalitních tetovacích salónů, na druhou stranu je tetování jedním z poznávacích znaků zdejší mafie Jakuzy. A proto většina veřejných lázní dokonce zakazuje vstup potetovaným.