Fernão Magalhães – odvážný mořeplavec na cestě kolem světa

MAGALHÃES Fernão (též Magellan, Magellanes) (* kolem roku 1480, Sabrosa nebo Porto, Portugalsko, † 27. 4. 1521, ostrov Mactan, Filipíny) – portugalský mořeplavec, který se ve španělských službách vydal na cestu kolem světa

Nikdy předtím (tj. před Kolumbovým objevením Ameriky) ani potom nezažily geo­grafie, kosmografie a kartografie tak šílené, omamné a také vítězné tempo pokroku jako v průběhu oněch padesáti let, kdy se poprvé od doby, co lidé žijí, dýchají a dokážou myslet, poprvé určoval tvar a obvod země, neboť lidstvo poprvé poznávalo kulatou hvězdu, se kterou se po věky krouží vesmírem. Takový nesmírný výkon je dílem jediné generace, jejíž mořeplavci překonali budoucí nebezpečí za všechny své následovníky, jejíž conquistadoři otevřeli všechny cesty a jejíž hrdinové vyřešili všechny nebo skoro všechny úkoly. Zůstal jen jediný úkol, poslední, nejkrásnější a nejtěžší: obeplout zeměkouli na jedné a té samé lodi a navzdory všem kosmologům a teologům minulých věků změřit a dokázat, že je Země kulatá – stane se životním cílem a osudem Fernãa de Magalhãese, kterého dějiny poznaly jako Magellana.

Obtíže cesty přes oceán, které poznal při plavbě do Jižní Ameriky, vedly spisovatele Stefana Zweigak sepsání životopisu Fernãa Magalhãese. Objevitele, který jako první proplul kolem nejjižnějšího bodu americké pevniny, zařadil k zajímavým historickým postavám, jakými byli Erasmus Rotterdamský, Marie Stuartovna, Marie Antoinetta či Josef Fouché. Viděl v Magalhãesovi člověka, který v touze uskutečnit svou myšlenku se dokázal obětovat. Pro Magalhãese byla takovou ideou touha obeplout svět západním směrem.

Začátky putování

Neznáme chvíli, kdy začala životní pouť F. Magalhãese. Historici se shodli na době kolem roku 1480 a někteří dodávají, že případným místem narození mohlo být město Sabrosa v provincii Tras os Montas, která leží na severovýchodě Portugalska. Jeho otec patřil k drobné šlechtě a záhy umístil syna do služeb královny Leonory, vdovy po portugalském panovníkovi Janu II. (vládl 1481–95).

V březnu 1505 nastoupil na loď, která s dalšími koráby plnými ozbrojenců mířila do Indie. Její vůdce admirál d’Almeida odplouval s úkolem zničit arabská obchodní střediska v Africe a na pobřeží Indie, na jejich místě vystavět pevnosti a v nich rozmístit ozbrojené posádky.

Spolu s přítelem ÚF. Serrãem procházel Magalhães bitvami, které vedli Portugalci s místními vládci u Malabarského pobřeží v Indii. Po několika měsících silná portugalská flotila, které velel nový místodržitel ÚA. d’Albuquerque, dobyla Malakku, jež se stala další ze základen chránících portugalskou obchodní cestu na východ. Sny o „ostrovech koření“ naplnil právě Serrão, který v červenci 1511 doplul na Moluky a usadil se na ostrově Ternate.

Přípravy na cesty za ostrovy koření

Horkokrevný mladík, jakým zřejmě Magalhães byl, se nepohodl s Albuquerquem a místodržitel jej poslal s nákladem koření a dalších vzácností domů, do Portugalska. Zakrátko odešel do Afriky a bojoval proti Maurům. Utrpěl zranění a musel se vzdát vojenské služby (1513). Vysloužilý voják začal pilně studovat mapy a připravovat projekt cesty k „ostrovům koření“ a dalším bohatým zemím v Asii západním směrem po obeplutí nově objevených zemí.

Marně hledal podporu u portugalského dvora, který uspokojovala zajištěná námořní trasa podél Afriky, k mysu Dobré naděje, ostrovu Mauritius, do Indie a k Molukám. Magalhães se proto obrátil doŠpanělska (1517), kde postupně získával přímluvce v příslušných institucích pro správu Západní Indie. Jeho spojencem se stal vlivný podnikatel Juan de Aranda a na doporučení korunní rady uzavřel král Karel (V.) s Magellanem (jak jej nazývali Španělé) a dalším Portugalcem Ruyem Faleirem, vynikajícím kosmografem, dohodu o podmínkách námořní výpravy kolem Ameriky na západ k Molukám a dalším ostrovům, oplývajícím podle legendy zlatem, stříbrem, perlami a drahokamy (23. 3. 1518).

Magalhães se vrátil do Sevilly a s Arandovou pomocí začal připravovat lodi pro dalekou výpravu. Dříve než mohly Victoria, Trinidad, San Antonio, Concepción a Santiago vyplout z ústí Guadalquiviru, museli vůdci výpravy překonat mnohé intriky, jimiž dvůr sídlící ve Valladolidu hýřil. Aranda ztratil své vlivné postavení a Ruy Faleiro nesměl na královský příkaz odplout ze Španělska. Dohled nad Magalhãesovým počínáním převzal Juan de Cartagena, který měl na chystané výpravě hájit zájmy španělského krále.

Začátek plavby kolem světa

Na úsvitu 20. září 1519 Magalhãesova flotila vyplula ze San Lúcaru a zamířila ke Kanárským ostrovům (1. 10.). Od Tenerifu pokračovala podél pobřeží Afriky do Sierra Leone a přes Atlantik do Brazílie, ke které se přiblížila 29. listopadu. Na konci roku 1519 se pohybovala na 25° 28’ jižní šířky, v zálivu Parengua. Při další plavbě se octla u pobřeží, kde v budoucnosti mělo stát město Montevideo (11. 1. 1520), a zakrátko vstoupila do vod Río Solís (La Plata). Průzkum, který provedla loď Santiago, ukázal, že nejde o hledaný průliv spojující Atlantik s Tichým oceánem, ale o ústí mohutného veletoku.

Nekonečná plavba na jih zesílila rozpory mezi Španěly a Portugalci na palubách Magalhãesových lodí a prohloubila nenávist mezi Cartagenou a vůdcem výpravy. Počátkem dubna 1620, kdy flotila kotvila v zálivu San Julian, vypukla na lodi San Antonio, kde velel Cartagena, otevřená vzpoura. Přidaly se k ní posádky dalších dvou lodí, ale Magalhães, ač byl na počátku v menšině, přemohl vzbouřence – jednoho z vůdců nechal zavraždit, jiného dal pro výstrahu popravit a Cartagenu vysadil na pustém pobřeží Patagonie spolu s mnichem, považovaným za rozhodného admirálova odpůrce. Jejich stopa tam zmizela.

Zima na jižní polokouli zdržovala cestu Magalhãesovy flotily, která koncem srpna 1520 vyplula ze zálivu San Julian oslabená o loď Santiago – tu rozmetala u pobřeží bouře. Pokračovalo hledání průlivu, který by výpravu zavedl do Pacifiku. Záliv Santa Cruz byl opět jen ústím větší řeky. Neklidní námořníci ztráceli trpělivost. Admirál musel slíbit (17. 10. 1520), že pokud jeho lodě nenajdou na 75° jižní šířky průliv, změní kurs a zamíří k mysu Dobré naděje.

Nalezení nového průlivu mezi Atlantským a Tichým oceánem

Uplynuly pouhé čtyři dny a Magalhãesovi námořníci spatřili bílé skály nad hlubokým mořským zářezem – Cabo Vírgenes (mys Jedenácti tisíc panen), u kterého začíná průliv spojující Atlantský a Tichý oceán (21. 10. 1520). Zatímco admirál zkoumal okolí zálivu, rozhodli se námořníci na San Antoniu nepokračovat v plavbě neznámými končinami (na druhé straně mohla být brána do pekel) a dezertovali. 6. května 1521 dopluli do Sevilly a zprávy, které přinášeli, svědčily proti Magalhãesovi. Vlivný arcibiskup Fonseca odsoudil nepřítomného velitele expedice, uvěznil jeho manželku a nechal hlídat děti, aby snad společně neuprchly do Portugalska. Preventivně nechal zabavit admirálův majetek.

Trinidad, Concepción a Victoria zatím pokračovaly v plavbě průlivem, který později (1527) dostal Magalhãesovo jméno, až 28. listopadu 1520 vypluly u mysu Deseado do Tichého oceánu. Další dva dny a tři noci plula trojčlenná flotila podél chilského pobřeží, až 1. prosince 1520 nařídil admirál změnit kurs na severozápad a expedice se vydala napříč neznámým oceánem. Teprve po dlouhé řadě dní spatřili námořníci uprostřed moře osamělé ostrůvky (snad ze souostroví Tuamotu) a 23. února 1521 dospěla Magalhãesova výprava na nejsevernější bod své plavby Tichým oceánem (11° 30’ severní šířky).

Očekávané vylodění

Tři měsíce a dvacet dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcankami a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby stěžeň stožárové lano nepředřel. Od slunce i od deště a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řežavé uhlí a tak jsme je jedli a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich dost bylo. Nad všechna neštěstí však toto bylo nejhorší: Dásně některým z nás naběhly, a sice jak nahoře, tak i dole, takže vůbec jíst nemohli a tak na tento neduh umírali. Zemřelo 19 mužů a také jeden Indijec ze země Verzinu (Brazílie). Dvacet pět či třicet mužů onemocnělo na pažích, na nohou či na jiném místě, takže jen málo zdravých nás zůstalo. Z boží vůle jsem já sám žádný neduh nedostal,konstatoval Antonio Pigafetta (1491 – asi 1534), účastník Magalhãesovy výpravy, který brzo po návratu sepsal poměrně podrobnou Zprávu o první cestě kolem světa (1524).

Teprve 6. března 1521 přistála Magalhãesova expedice u ostrova Guam. Místní obyvatelé na početných člunech obklopili španělské lodi a sebrali vše, co jim přišlo pod ruku. Objevené ostrovy (pozdější Mariany) dostaly přízvisko Zlodějské. Po čtyřech dnech (10. 3. 1521), kdy námořníci nasbírali patřičné zásoby, se výprava vydala na další cestu východním směrem.

Po deseti dnech dospěla k ostrovům, které dostaly jméno svatého Lazara (o generaci později se změnily na Filipíny, podle španělského krále Filipa II.). 7. dubna zakotvila u ostrova Cebu. Členové výpravy získali důvěru zdejších obyvatel a místní vládce projevoval určitou příchylnost ke křesťanskému náboženství. Spolu se svými příbuznými se nechal pokřtít. Vedl však válku s vládcem sousedního ostrova a do jejich sporu se zamíchal i Magalhães. V čele ­ozbrojeného oddílu se brzy ráno27. dubna 1521 vylodil na malém ostrově, aby pomohl novému křesťanskému příteli. Proti padesátce mužů v pancířích zaútočili lehkonozí válečníci a zasypali Evropany deštěm šípů, oštěpů a kamení a zahnali je ve zmatku zpátky k lodím – mezi posledními běžel Magalhães:

A tak jsme spolu s několika jinými dobrou hodinu bojovali a nechtěli jsme ustoupit. Ale jeden domorodec vrhl kapitánovi bambusový oštěp do obličeje. On jej svým kopím hned zabil a nechal mu ho v těle, ale když pak chtěl meč vytasit, nemohl jej vytáhnout, jenom do poloviny, protože měl paži raněnu bambusovým kopím. Když to viděli, všichni se na něho vrhli. Jeden s velikým krátkým mečem, který je jako zakřivená šavle, ale větší, jej zranil na levé noze, takže kapitán padl tváří vpřed. Hned u něho byli se svými železnými a bambusovými oštěpy a těmi svými krátkými meči, až zabili naše zrcadlo, naše světlo, útěchu naši a opravdového vůdce,popsal Antonio Pigafetta smrt F. Magalhãese v boji s obyvateli ostrova Ligazawa v sobotu 27. dubna 1521 a hned žádal španělského vládce, na kterého se obracel se svou zprávou:Doufám ve Vaši Nejjasnější Výsost, že sláva tak statečného kapitána nebude vymazána z našich věků. Mezi jinými ctnostmi, které měl, bylo i to, že při něm stála Štěstěna, jak při nikom jiném. Snášel hlad trpělivěji než všichni ostatní a byl nejspravedlivější člověk na světě, v mapách se vyznal a řídil lodě podle nich a z toho všeho je zřejmé, že nikdo jiný neměl tolik nadání, ani důmyslu, aby mohl svět obeplout, tak jak to učinil on.

Chaos po smrti Magalhãese

Po Magalhãesově smrti zavládl v opuš­těné výpravě chaos. Velení se společně ujali portugalští kapitáni Barbosa Duarte a João Serrão. Přijali pozvání čerstvě pokřtěného vládce ostrova Cebu, ale přichystaná hostina se proměnila v krveprolití. Lodivod Carvalho, který v té chvíli velel na Trinidadu, nepomohl zadrženým krajanům a rychle odplul od ostrova. Záhy se k němu připojily i Victoriaa Concepción. Poškozené lodi se jen s obtížemi a bez mapy pohybovaly mezi neznámými ostrovy s nepřátelsky naladěnými obyvateli. Carvalho, který převzal velení, nechal v první květnový den 1521 u ostrova Bohol spálit Concepción. Victoria a Trinidad připluly k Mindanau a odtud na Kalimantan (Borneo, 7. 7. 1521). Po třítýdenním pobytu u pohostinnějších obyvatel pokračovaly v další plavbě do útočiště, které jejich kapitáni našli na severním okraji Bornea.

Vytoužené ostrovy koření

Nespokojení námořníci svrhli chamtivého Carvalha a 21. září vypluly Trinidad a Victoria k severu pod velením Gomeze de Espinosy a ÚS. del Cana. Vrátily se k ostrůvku Cagayan a na východní pobřeží Mindanaa. Déle než měsíc se pohybovaly mezi jednotlivými ostrovy, až se 6. listopadu 1521 dostaly k Molukám, vytouženým „ostrovům koření“, a o dva dny později zakotvily na ostrově Ternate.

Španělští kapitáni naplnili obě lodi po okraj kořením. Jejich další cesty se rozcházely – loď Trinidadbyla příliš poškozená a její posádka se obávala útoků Portugalců, nespokojených se španělským porušením dohody o rozdělení koloniálního bohatství. Její kapitán se proto chtěl vracet přes Pacifik do Panamy a najít cestou zemi, nazývanou Kataj – Čínu, která se měla podle tehdejších představ nacházet v blízkosti Střední Ameriky. V dubnu 1522 vyplula Trinidad z Tenante, ale po sedmi měsících marného úsilí se rozpadající se loď musela vrátit na Moluky. Podle některých svědectví se při své plavbě dostala daleko k severu, snad až na úroveň japonského ostrova Hokkaidó (42° severní šířky). Její posádka upadla do portugalského zajetí a kapitán Gomez de Espinosa spolu s dalšími třemi druhy byl odvezen v okovech do Evropy. Teprve zákrok Karla V. umožnil zajatcům návrat z portugalského vězení do Španělska.

Victoria s del Canem zamířila k Malajskému poloostrovu a kolem mysu Dobré naděje do Evropy, kde přistála 6. září 1522 jako první evropské plavidlo, jež dokončilo cestu kolem světa. Zatímco del Cano znovu vyplul v roce 1525 na moře, aby se jeho osud naplnil ve vodách Pacifiku, Victorii vystavili na nábřeží v Seville jako svědka velkého úspěchu španělských mořeplavců. Po nějaké době podlehla zubu času.

Zápisky z cesty

Zprávu o Magalhãesově a del Canově cestě přinesly zápisy italského rytíře Antonia de Pigafetty, který si po dobu plavby vedl vlastní deník. Nabízel je různým monarchům, předložil je papeži (1524) a odevzdal velmistrovi Řádu rhodských (později maltézských) rytířů, do něhož v roce 1523 vstoupil. Teprve na konci 18. století (1795) vyšel Pigafettův spis italsky a o pět let později ve francouzském překladu.

Další svědectví o Magalhãesově výpravě zachovaly rukopisné deníky lodivoda Franciska Alba, který se vrátil s del Canem, a zápisky janovského lodivoda Leona Pancalda, jenž prožil strastiplnou cestuTrinidadu Pacifikem.

Witte, H.: Magalhãesova cesta kolem svě­ta. Praha 1956; Zweig, S.: Magellan. Praha 1959; Peillard, L.: Magellan a prvá cesta Victorie okolo sveta. Bratislava 1969; Pigafetta, A.: První cesta kolem světa. Praha 1975; Dékány, A.: Velký kapitán. Praha 1975; Omelka, F.: Velký admirál. Praha 1976.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.