Fantazijní krajina Sokotry. Údolím Dirhur na nejvyšší horu zapomenutého ostrova

Neskutečná krajina

Do hornatého vnitrozemí ostrova pronikáme monumentálním ústím wádí Dirhur. Tento kaňon je patrně nejdelším a nejhlubším na Sokotře. Během pochodu k nejvyšší hoře Sokotry jej budeme sledovat téměř dva dny, dnes po jeho dně, zítra po planině nad ním.

Žádná zřejmá stezka, natož značení, jen hluboká soutěska plná drobných oblázků i zřícených balvanů o velikosti domu. Stěny kaňonu osídlují tlustá růžově kvetoucí adenia s příznačným lidovým názvem „sloní noha“.

Objevují se první tůně s vodou. Směrem do vnitrozemí vody přibývá, brzy se už rýsuje solidní potok, který je místy tou nejlepší stezkou. Množství vody závisí na ročním období. Každopádně mořského pobřeží odděleného žíznivými písky dosáhne jen při opravdu velkých deštích. Hlubší jezírka s průzračnou vodou lákají v tom úmorném vedru k osvěžení. Proč ne. Na rozdíl od jiných zemí s horkým podnebím na Sokotře nehrozí obávaná bilharzióza.

Stromy jako nikde jinde na světě

Po noci strávené v místě krásné malé palmérie opouštíme dno wádí a stoupáme na planinu Firmihin. Zde se nachází hustý porost stromů dračí krve (dračinec rumělkový). Hovoří se o něm též jako o největším lese těchto stromů na Sokotře i na světě. Jeden každý exemplář vás naprosto ohromí, vidět však celý les je nepopsatelný zážitek. Vylévají se nám cestovatelské endorfiny, pracuje fantazie. Vkročili jsme do pravěku? Nezaútočí tyranosaurus?

Další reportáž Lukáše Synka: Jak jsem si z Jemenu málen odvezl dvouleté dítě

Tyto podivné dlouhověké stromy z příbuzenstva juk odjakživa poskytovaly Sokotráncům cennou rudou pryskyřici – dračí krev. Dodnes se užívá v léčitelství, jako make-up či na barvení keramiky. Sokotře v minulosti přinášela slávu a důležitý zdroj příjmů. Bohužel jsme spatřili jen několik mladých jedinců či semenáčů, a to na zcela nepřístupných skalnatých místech. Než dosáhnou bezpečné výšky, stávají se totiž potravou koz. Bez zásahu člověka tedy lesy dračinců za pár set let zaniknou.

Vzhůru k nebesům

Nabíráme výšku a blížíme se k působivému panoramatu pohoří Haghier. Míjíme osadu typických kamenných domků s plochou střechou. Děti se jako obvykle utíkají schovat, pestrobarevně oblečené ženy nesměle nahlížejí z dvorků, čtveřice velbloudů přestala přežvykovat. Obyvatelé vnitrozemí žijí v mimořádně skromných podmínkách, které bychom my klasifikovali jako bídné. S nelítostnou přírodou se však za stovky let dobře sžili. ¨

Výše v horách později dokonce míjíme rodiny pastevců žijící pod skalními převisy nebo na skalách v přístřešcích vybudovaných z kamenů a plachet. Vymoženosti civilizace zde začínají a končí plastovou pet lahví. Například i základní potraviny jako mouka, rýže nebo zelenina se na Sokotru dovážejí, přitom dovolit si je koupit může z těchto pastevců jen málokdo.

Nejširší nabídku průvodců a map Jemenu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Překonáváme konec wádí Dirhur po velmi vzdušných stezkách – strmé skaly, skalní římsy, nic pro cestovatele trpící závratí. Bez domorodého průvodce znalého těchto sotva znatelných stezek by zde byl i zkušený horal ztracený. S nadmořskou výškou přibývá různých opadavých stromů i další vegetace. Nepatrně se snad také ochlazuje, přestože slunce stále svítí v plné síle. Tento výškový pás je nejpříznivější pro pastevectví koz, ovcí a hovězího dobytka, ostatně proto občas přelézáme různé ohradní zídky. Opouštíme také vápenec, který jako věnec lemuje daleko odolnější žulový masiv pohoří Haghier.

Porostem keřů a kapradin stoupáme do ještě zvláštnějšího světa štíhlých žulových věží, které jsou i v geologickém pojetí času velmi staré. Jakoby zde, na dotek oblakům, zasedala jakási rada starších určující pomalu a nerušeně osudy Sokotry. V dálce vidíme jižní pobřeží a nedaleko pod námi i severní pobřeží ostrova. Otevírají se dramatické pohledy do hlubokých kaňonů. Wádím Ayhaft ústícím nedaleko letiště lze během dalšího náročného dne sestoupit až na severní pobřeží, a dokončit tak přechod ostrova. Ve zlatavém podvečerním slunci nakonec dosahujeme nejvyššího bodu Sokotry – snad jménem Dryet a výšce 1526 m n. m., údaje se různí, což dobře dokazuje zastrčenost tohoto místa.

Ani na samotné střeše ostrova však nejsme sami. Pod žulovými špicemi sídlí houževnatí pastevci, u jejichž chýše budeme kempovat. Kupujeme od nich kozu k večeři. Ta se pod jejich zkušenýma rukama rychle mění v jednotlivé porce masa a společně s hlavou i vnitřnostmi brzy bublá v hrnci nad ohněm. Noční obloha postrádající jakékoliv světelné znečištění je rozzářená tolika hvězdami, kolik jich u nás mohli vídat snad jen naši pradědové. Noc je zde mimořádně chladná. Usínám však s hřejivým pocitem, že takový panenský svět stále existuje a velmi pravděpodobně zde ještě dlouho existovat bude. Usínám totiž pod deštníky stromů dračí krve na jednom z nejodlehlejších míst světa.