Fánské hory

Fánské hory tvoří jakousi spojnici mezi Pamírem a Tian-Šanem a jsou součástí pohoří zvaného Pamir-Alay. Někdy se jim říká také Zarafšan podle hlavního Zarafšanského hřebene, který se táhne 370 km od východu na západ a končí téměř až u Samarkandu. Slovo zarafšan pochází z perštiny a znamená něco jako „rozsévač zlata“. Stejnojmenná řeka klikatící se podél hor musela ve své době dělat Peršanům velkou radost. Zarafšan bývá spojován hlavně se západním Tádžikistánem, kde leží jeho největší část, ale zasahuje i do Uzbekistánu s několika vrcholky přes čtyři tisíce. Tato divoká horská oblast v Uzbekistánu zatím není pro trekking objevená a stála by určitě za průzkum.

Jak to u vysokých hor bývá, hlavní sezona zde není moc dlouhá. Období od začátku května do půlky června se bere jako jaro, dá se chodit údolími se zbytky sněhu, mezi nimiž se klube jarní kvítí. Hlavní sezona pro trekking je zhruba od poloviny června do konce září, přičemž nejvíce lidí zde potkáte během našich letních prázdnin. Příliv jarní sněhové nadílky je však nevyzpytatelný a kolikrát přijde v květnu největší nálož. Minule jsme například na přelomu května a června viděli ze Samarkandu vydatně zasněžené Fánské hory, odkud mi tádžický kamarád hlásil nové přívaly sněhu a možné komplikace pro trekking i v hlavní sezoně. Za měsíc jsme tam už vyráželi na přechod Fánek a ze závějí nezbyla ani vločka.

Řada vrcholů Fánských hor převyšuje 5000 metrů a dominuje jim nejvyšší hora Čimtarga s 5489 metry. Nejčastěji se leze také na Zamok (5070 m) a Pik Energia (5120 m). Úžasný výhled je ale i z průsmyků, které budete během treků nebo jednodenních výletů překonávat. Mnohé mají kolem čtyř tisíc metrů a poskytují čarokrásné scenerie s tyrkysově zelenými jezírky, dramatickými tvary skalních štítů a s horizontem pokrytým nekonečnou řadou přes sebe naskládaných horských vrcholů.

V krajině kulikalonských blankytných jezer

Hodně lidí plánuje Fánské hory jako krátké zpestření při cestování Střední Asií a vyčlení si na jejich návštěvu jenom pár dní. Obvykle si pak na místě pod vlivem místních krás odpřisáhnou, že se sem musí příště vrátit na delší dobu. Pokud se však potřebujete rychle dostat k tomu nejimpozantnějšímu, nezbývá než sáhnout po klasických a nejnavštěvovanějších místech v okolí horské vesničky Artuč, ubytovny Vertikal Alaudin nebo jezera Iskanderkul.

Z Artuče za pár hodin snadnou cestou vystoupáte k jezerům Kulikalon a Dušocha, kde se zbytek dne můžete potulovat po snové krajině plné blankytných jezer, potoků, zelených palouků a hájů. Ze tří stran je toto místo obklopeno horami, z nichž některé se tyčí téměř kolmo k nebi, případně jsou elegantně dozdobené ledovcovými čepicemi. Na březích jezer a úbočích hor rostou středoasijské druhy jalovce, jejichž mocné kmeny tvoří jakési výkruty a jsou typickým rysem výjevů z Fánských hor. Doufejme, že tomu tak bude i nadále, jedná se zde totiž o ohrožený druh. Hlavní hrozbou jsou jim místní lidé, kteří je postupně osekávají na topení a také ubývající vrstva již tak tenkého humusu v půdě.

Při toulkách kulikalonskou jezerní oblastí lze potkat také místní pastevce, kteří nás občas pozvali na čaj, vodku nebo na meloun. Než se ohřeje čaj v začouzené konvici na jalovcovém ohýnku, dozvíme se o smutné realitě tádžických rodin. Většina běžných chudých lidí s neskrývanou nostalgií vzpomíná na dobu Sovětského svazu, kdy měli všichni stejně málo, ale rodina fungovala pospolu. Nyní je v zemi pár boháčů a zbytek populace je velice chudý. Hodně mužů bylo nuceno odejít za prací do Ruska a v zemi prý zůstaly jen ženy s dětmi a stařečky. K tomu jedna babička poťouchle dodává, že i některé dívky odcházejí do Paříže tančit kankán.

Nejširší nabídku průvodců a map Tádžikistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Do sedla Džonat a lůna ledovcových hor

Od jezer Kulikalon je možné další den vylézt do průsmyku Džonat nebo nižšího sedla Laudan a kochat se hradbami hor naskládanými za sebe jako leporelo a tmavě tyrkysovým jezerem Alaudin dole hluboko v údolí. Od chaty Vertikal pod jezerem Alaudin se dá odjet autem, pokračovat zeleným údolím s romanticky meandrující říčkou nebo se vydat výše do hor k jezeru Mutnoe ve výšce 3500 metrů. Tam už vegetaci střídá nehostinné kamenité údolí obklopené těmi nejvyššími vrcholky Fánských hor – Čimtarga, Zamok, Energia, z nichž ledovce stékají do kalného jezera Mutnoe.

Byla by škoda nevyslyšet volání výšek a nevystoupit zasněženým údolím a po ledovci do průsmyku pod horou Čimtarga. Pokračování přes sedlo Kaznok směrem k jezeru Iskanderkul má svá úskalí i v létě. Posledně jsme to tam museli otočit i v červenci kvůli padajícím lavinám a strženým lávkám přes divokou řeku. Místní horští vůdci se však jen tak něčeho nezaleknou. Obalí si nohy v polobotkách igelitem, místo maček si je ovážou provazem a metelí po ledovci vzhůru do průsmyku, že jim nestačíte. Do rozbouřených horských řek se pak vrhají jištěni jen provazem na osla a po jeho uchycení na druhém břehu ještě přes řeku převádějí vykulené turisty. Zatímco v Nepálu se k místním lidem přeci jen občas dostane odložené nebo místní outdoorové vybavení, v Tádžikistánu stále musí improvizovat s tím, co mají. Cítili jsme až nepřiměřený vděk za těch pár věcí, které jsme jim tam zanechali.

Hory plné turistů? Vůbec ne

Někteří hodnotí Fánky jako příliš turistické. Snad kvůli přehnanému očekávání nedotčeného ráje, kam zatím noha turistova nevstoupila. Tak krásné hory nemohly uniknout zájmu cestovatelské komunity a budete zde patrně potkávat další turisty, mezi nimiž početně vévodí Češi a Rusové, s odstupem pak germánsky a francouzsky mluvící národy. Nejde však o žádné davy a nejvíce lidí se koncentruje kolem zmíněných lépe dostupných míst. Hodně lidí sem jezdí lézt po skalách kolem Artuče, Alaudinu a technicky náročnějších cestách na zmíněné vrcholy. Když nás místní lidé vidí s batohy, hned se zvědavě ptají: Alpinist? Turist? Časem pochopíme, že se ptají, zda sem jedeme lézt nebo chodit. A když tedy řekneme turist, jejich nadšený výraz náhle povadne a zklamaně mávnou rukou.

Tádžici jezdí kempovat na planinu kolem jezer Kulikalon a hlavně do chaloupek k přehradě Iskanderkul, která je pro ně místem vysněné dovolené. Vždyť tam má vilu s heliportem i sám velký Emomali Rahmon, poslední z megalomanských postsovětských prezidentů Střední Asie. Pro nás je jezero Iskanderkul zajímavé spíše jako sociální sonda do prostředí tádžického Mácháče, než že bychom si tak užívali jízdu na skřípajících šlapadlech a výhled na náklaďáky odvážející rudu z přilehlého čínského dolu.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Na treku s místními

Ideální je trek naplánovat na 7–12 dní a začít například u jezera Marguzor, vést jej přes jezera Čukurak nebo zadní trasou přes jezero Allo. Čím jižněji do hor se dostanete, tím to bude divočejší. Velká část Fánských hor má však tak strmá úbočí a sevřená údolí, že není vhodná pro běžné trekkery rozmazlené katalogovými túrami, kdy za den překonáváte maximálně jeden až dva pozvolné průsmyky. Tady je nutné se neustále škrábat improvizovanými kamzičími stezkami do nelidských krpálů a vzápětí se zase vrhat do hlubokých roklin, pěkně na těžko bez doprovodu oslíků.

My si najímáme místní s oslíky a kuchtíkem. Dá se toho ujít více, ve větší pohodě a je tu hlavně ten společenský a kulinářský zážitek. Naši noví přátelé nám usnadní komunikaci s místními pastevci, takže cestou často vysedáváme v jejich stanech a kamenných začouzených chýších vedle naditých vaků s odkapávající syrovátkou, usrkáváme štiplavý kefír a s pomocí překladu klábosíme o drsném životě v horách, výrobě sýra, ovcích a vůbec o všem od koz až po Putina. Děckám krásně zasvítí očička, když pro ně vytáhneme nějaké dobroty a starostlivé babičky zase potěší obsah naší lékárničky a amatérské zdravotnické dovednosti.

Cestování po Fánských horách v doprovodu místních lidí má prostě spoustu výhod. Kromě toho, že jim dáte férově vydělat, poznáte jejich smysl pro humor, ryzí přímočaré charaktery a mimo jiné i kreativitu při vaření v polních podmínkách. Všudypřítomný kopr nám zahojil traumata ze školních jídelen, protože tihle chlapíci to s koprem opravdu umí. Třeba když s námi půl dne skotačilo roztomilé kůzle, které koupili od pastevců, a večer jsme ho dostali na kostičky s koprem k večeři.

Obětavost místního horského cateringu také nezná mezí. Jednou jsem se zmínil, že se nám k snídani už trošku zajídají růžové párečky v igelitu i sovětský taveňák Naděžda a jestli tedy ještě nezbyla nějaká marmeláda. Další den se na snídaňové rohoži s výhledem na hory objevily pytle želatinových medvídků a žužu. Ono totiž „marmelad“ znamená „želé“, a to vyslali „cargo oslí spojkou“ z vedlejšího údolí.

Za kulturou do Samarkandu a Pendžikentu

I cestou do Fánských hor se dá navštívit spousta zajímavých míst, kudy kráčela historie. Poslední dobou je nejlepší spojení do Taškentu, odkud jede ráno ozdoba uzbeckých železnic – rychlovlak Šarq (tzn. persky východ) do úžasného Samarkandu. Za odpoledne se dá stihnout prohlédnout to hlavní, co zbylo z chlouby říše Timura Lenka a případně dokončit prohlídku cestou zpět.

Do Uzbekistánu nyní nepotřebujeme vízum a tádžické lze zařídit elektronicky. Hraniční přechod v podhůří Zarafšanu Uzbeci v posledních letech občas zavírali na protest proti stavbě tádžické přehrady Rogun na jednom z hlavních přítoků životodárné řeky Amudarji, nicméně tento konflikt je snad zažehnán. Ze Samarkandu je to tedy, co by kamenem dohodil do tádžického Pendžikentu, kde lze na rušném bazaru dokoupit poslední zásoby na trek, jako např. sušenky, instantní polévky, chléb a tádžický „koňak“. Doporučuji protlačit se proudem pestře oblečených tádžických žen v šátcích a vousatých mužů v pláštích s typickými tádžickými kloboučky do zadní uličky, kde se u okének pokoutně prodává žvýkací tabák zvaný naswar.

V Pendžikentu lze také navštívit zbytky města z dob jeho slávy v 6.stol. př. Kr., kdy se místní sogdidské kmeny přidaly k perské Achaimenovské říši a fúze jejich řečí dala vzniknout rodině perských jazyků, do které dnešní tádžičtina patří.