Expediční prvosjezd mongolské řeky Šiškid

Motto: Jsme na počátku období takzvané; „umělé reality“,ve kterém nám počítače mohou poskytnout i v křesle pocit, že vystupujeme na nejvyšší štíty světa nebo sjíždíme ty nejdivočejší řeky a přitom se ani nezadýcháme a zůstaneme pěkně v suchu.

Mezi námi je však stále ještě dost těch, kteří dávají přednost tomu vydat se za dobrodružstvím do nepohodlí skutečné přírody, kde chtějí vyzkoušet své síly, schopnosti a dovednosti.

Míst kam nevkročila noha člověka už je velmi málo. A přitom to není ještě tak dávno, kdy na této planetě byl dostatek řek, které vodáci  nikdy nenavštívili, a nadšenci obětovávali své úspory a pohodlí a někdy riskovali dokonce životy, aby se stali prvními kteří tyto vodní toky sjeli.

A o tom je i naše Expedice sjezd řeky Šiškid (M.Jenisej), za kterou teď s odstupem času mohu říct, že dokázala, jako první česká vodácká výprava, to co ještě žádná výprava před ní. A sice v šestičlenné sestavě na třech kánoích sjela po řece Šiškid z Bílého jezera Tsagan Nuur, které se rozprostírá v celé své kráse nádherného zrcadla a v kterém se odrážejí vrcholky Sajanských  hor uprostřed Darchatské kotliny Severozápadního Mongolska.

Po této divoké, nespoutané řece jsme projeli 140km po vodě na nafukovacích kánoích RIO a Baraka skrze hraniční hory Ulan Tajgy, které jsou 3000m vysoké a svírají zde řeku do svých kleští, aby se zúžila ze své původní šíře 80-100m na pouhých 30m a vytvořila zde na hranici nejobávanější peřeje, prahy-porogy o kterých mnozí Rusové-vodáci říkají, že jsou nesjízdné.

Naše posádky zde projely ilegálním průjezdem dál po řece, která za horami, už nese jméno Kyzyl-chem, narušily mongolsko-ruskou hranici a vjely zcela ilegálně bez jakéhokoliv zaregistrování do Ruska, respektive Tuvinské republiky, abychom pokračovali dalších 200km po vodě Kyzyl-chemu a Ka-chemu, kde obě řeky ač mají svá jména, jsou stále toutéž řekou, po které jsme začali naší plavbu z Mongolska, a sice Malý Jenisej. Ten zde mohutní a sílí a je typickou sibiřskou řekou s bazaltovými kamennými zámky a těžkými peřejemi-porogy, kterých je zde mnoho a jsou buď označeny čísly od 1-26(jako v první části na Kyzyl-chemu) nebo jsou pojmenovány jmény na památku zde utopených ruských vodáků-průkopníků, jako například na Ka-chemu  porog Panfilovský, Vasiljevský, či porog Bajbalskij.

Překážek na vodě bylo mnoho, ale díky menšímu stavu vody jsme jeli skoro vše rovnou, „na oči“, bez předchozího průzkumu neb v porovnání s obtížností řeky Šiškid v Mongolsku to zde byla procházka růžovou zahradou, kterou sice Rusové ve svém hodnocení obtížnosti mají oceněnou IV-V, ale to je podmíněno skutečností, že to zde jezdí v létě (v srpnu), kdy zpravidla po mohutných deštích je řeka naplněna až po okraj vysokých břehů, což jsme mohli dobře pozorovat podle stromů naplavených vysoko na skalách.

Naše plavba po M.Jeniseji končila podle předem stanoveného plánu v Eržeji, kde na pravém břehu leží vesnice Eržej a na levém břehu kousek dál od řeky se rozkládá vesnice Sizin. Tam jsme vzali maršutku pro dopravu do 100km vzdáleného Kyzylu-střed Asie a zároveň hlavní město Tuvy, kde pro nás začala nebezpečná cesta po souši dlouhá 2700km skrze velká ruská města, jako Abakan-Krasnojarsk-Irkutsk. Zde hrozilo velké nebezpečí namátkové kontroly policie, neboť jsme se pohybovali bez registrace o vstupu do Ruska, a tedy zcela nelegálně. Největší nebezpečí skýtalo vlakové nádraží v Krasnojarsku, kde jsme se nalodili pro změnu na Transibiřskou magistrálu a kde jsme čekali 8h v čekárně hned vedle stanice Milicie-přísné ostrahy vlakového nádraží a kde se to neustále rojilo policisty, jako ve vosím hnízdě, až přijede náš vlak, kterým jsme jeli dalších 1150km do Irkutska, kde jsme poprvé spatřili velké jezero Bajkal, abychom podél jeho břehů pokračovali dodávkou s Anatolijem Urbajevem (se kterým jsem domluvil v Irkutsku sraz a odvoz) až do jeho rodné vesnice Orlik v podhůří Sajanských hor, kdy cesta 500km vede v těsné blízkosti burjatsko-mongolské hranici a vysokých hor s nejvyšším vrcholkem Mondy-Sardyg.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V Orliku jsme přestoupili z dodávky do nákladního auta zn. URAL, kterým jsme cestou necestou proti proudu říčky Tissa, kterou jsme Uralem neustále brodili z jednoho břehu na druhý, dojeli jsme až k jezeru Duzor Nuur, kde končila pro náklaďák sjízdná cesta a ke slovu přišli burjatští honáci s koňmi. Další den jsme tedy přesedlali na koně na kterých někteří z nás seděli úplně poprvé v životě a tři dny jsme jeli v sedle přes Sajanské hory, až k horskému plesu ve výšce 2090m pod horou Tengisin Daban blízko burjatsko-mongolské hranice, kde jsme se začátkem měsíce řijna, kdy teplota v noci klesla hluboko pod bod mrazu, až na -20°C, rozloučili s honáky, kteří nás s koňmi celou cestu doprovázeli v naší 13-členné karavaně a pěšky přešli s batohama nad hlavu naloženýma o váze 35-40kg, neboť jsme v nich nesli veškeré horolezecké a vodácké vybavení včetně našich lodí a jídla, zpátky do Mongolska, kde jsme se po třech dnech vysokohorské turistiky s plnou polní na zádech konečně mohli nalodit na prameny Tengis golu a po této řece jsme spluli posledních 120km divočinou bez jakékoliv civilizace do místa našeho cíle-soutoku s řekou Šiškid (M.Jenisej). Tady jsme 09.10.08 uzavřeli pomyslnou smyčku naší Expedice a opět spatřili po měsíci řeku Šiškid, kde celá výprava začátkem měsíce září začala.

Tam nás vyzvednul mongolský džoloč-šofér a kamarád Batochtoch alias Bataa, aby nás po cestách necestách o kterých se nedá dost dobře vyprávět, ale každý si je musí projet a zakusit sám na vlastní kůži, dopravil až do Ulanbátaru hlavního města Mongolska, kde před jedním z posledních velkých dochovaných chrámů Gandanem  12.10.2008 oficiálně skončila naše Expedice, o které jsem  zde řekl na závěr pár vět spolu s autorem filmu z této výpravy Pavlem Kutlvašrem, který celou dobu neohroženě a za každých situací a povětrnostních podmínek natáčel záběry do našeho filmu Expedice Mongolsko sjezd Sisigt golu (M.Jeniseje) a Tengis golu.

Další den jsme se nalodili na palubu letadla společnosti Aeroflot a odletěli přes Moskvu do Prahy. A tak jsme splnili do puntíku to, co jsme si předsevzali a přesto, že většina lidí a známých našemu plánu moc nevěřila a odrazovala nás od něho, že je příliš riskantní a že nás v Rusku zavřou až budeme černý, tak jsme to dokázali a jsme tady zpátky. Celkem jsme spluli a odpádlovali po vodě 460km, po souši autem a vlakem 5400km, v sedle na koních 80km a 14000km ve vzduchu letadlem, aby jsme za 45-dní došli svého cíle a cestou si vyzkoušeli své síly, schopnosti a dovednost ve skutečné přírodě a nakonec se  setkali doma v rodné vlasti se svými rodinami, přáteli a blízkými, kteří celou tu dobu se zatnutými palci pro štěstí sledovali a doufali ve šťastný návrat této 6-členné výpravy, kterou tvořili bratři Pavel a Petr Kutlvašrovi alias Kutlíci, Vladan Kondiolka, Petr Burian senior, Aleš Gurtler alias Taiwi a duchovní otec celé expedice Jaromír Modlitba alias Mirčus.

Na přiložených fotkách můžete vidět některé záběry z průběhu této expedice, které Vám doufám alespoň trochu přiblíží nádhernou přírodu a nedotčené hory s křišťálově čistými řekami, ze kterých můžete pít a ryby z nich jíst bez jakýchkoliv obav z otravy. Také fotky ze sjezdu divoké vody, kdy byli okamžiky, že někteří z nás bojovali ze všech svých sil s mohutným vodním živlem, aby zachránili své zdraví a možná i životy. Stejně tak jsme museli čelit nástrahám počasí, kdy několika denní deště vystřídalo mrazivé počasí, kdy teplota klesla hluboko pod bod mrazu až na -20°C a krajinu pokryl sníh a po řece plavaly ledové kry. Byli to drsné chvíle, které budeme mít ve svých vzpomínkách po celý život, ale ruku v ruce s těmi pěknými, nezapomenutelnými okamžiky – nádherné a čisté přírody a panenského ticha, které doplňuje krásu těchto chvil pro které stojí za to žít…

A přesto daň, kterou jsem zaplatil  já za tuhle expedici byla neskutečně vysoká a krutá. Proto, když si někteří myslí, že cestovatelé, dobrodruzi, tuláci dálek a objevitelé dosud nepoznaného mají bezstarostný a krásný život jsou daleko od pravdy, neb mnozí z nás se museli pro uskutečnění svých cestovatelských snů vzdát toho nejcenějšího co v životě měli a přišli o svojí rodinu a práci, kterou milovali. To  je však už  úděl nás cestovatelů a tuláků dálek, že jsme si vybrali svojí cestu, která je trnitá a kamenitá a často se klikatí a stoupá prudce vzhůru, aby se vzápětí zase propadla dolů, až na samé dno naší duše.