Expedice Yaviza bez víza na kole dorazila do Kostariky

Přečtěte si nejprve první, druhou a třetí repotáž z cesty.

A další zprávy z pera Pavla Kordase jsou tady:

„Pomalu jsme projeli Salvador, Honduras i Nicaraguu. Lidé ve všech zmíněných státech jsou fajn a občas se i stává, že za nás platí pivo 🙂 Všude tu výborně vaří, zejména výtečnou polévku z darů moře, připravovanou na tisíc způsobů.V Nicaragui jdem omrknout činnou sopku Cerro Negro, což je údajně jediná činná sopka na světě, kde můžeme až do kráteru. Neleníme a zkoušíme…  v kráteru je trochu živo – hraje to tu všemi barvami, od bílé přes žlotu do červené, pod nohama hezky teplo, a všude kolem syčí sirnaté výpary. Nakonec jí sjíždíme dolu na sandboardu (něco jako snowboard, jen jedem v sopečném popelu) a vracíme se do Leonu. Tady dokonce v jednom kostele nacházíme zaručeně pravé a nefalšované Pražské jezulátko!

Na březích Lago de Nicaragua se loučíme s Ondrou a Horácem a já s Michalem pokračujem kolmo na Isla de Ometepe a zdejší sopky. Cestou potkáváme několik desítek koňmi nebo dobytkem tažených vozů, všechny vyzdobeny fialovými a žlutobílými vlajkami a náboženskými symboly. Blíží se Semana Santa (Velikonoce). Nemáme však času nazbyt a tak hned z Ometepe okračujeme do Kostariky.

Na hranicích je – stejně jako všude jinde – strašný zmatek a všechno je strašně nepřehledné. Navíc se nám potvrdilo, že Kostarika je nejdražší zemí Střední Ameriky, neb za malé pivo platíme dva dolary! Po týdnu  se v San José setkáváme s Horácem a Ondrou, kteří jeli přes severní  hranici a sopky Arenal a Poás. Odtud s Michalem pokračujem dál na jih, přes pohoří Chirripó (kde na kolech dosahujem výšky něco málo přes 3300 metů, což nám dává trochu zabrat, zvlášť, když do toho nepřetržitě fouká vítr a prší z mraků kterými právě projíždíme. Nakonec jsme dorazili do (podle průvodce) ospalého městečka San Isidro de General. Docela  fajn město s pěkným náměstím a „trochu“ modernějším kostelem. Jenže je Semana Santa a tady to berou zatraceně vážně. Tři dny se nesmí prodávat alkohol, ale přesto jsou Ticos (Kostaričané) v lihu víc, než kdy jindy.

Večer se zde koná tradiční průvod, oslavující zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V celé zemi se jakoby zastaví čas, obchody jsou zavřené a místní jsou na plážích a užívají volna. V televizi běží nepřetržitě filmy s náboženskou tematikou. My jsme si alespoň ozdobili kola vajíčky a vyrážíme do Panamy…

Hlady taky netrpíme..

Kostarika zatím vede náš snídaňový žebříček, a to díky úžasnému Gallo pinto, což je restovaná rýže smíchaná s červenými fazolemi, k tomu dvě až tři vajíčka, opečené platano (takový větší zelený banán, jedlý až po tepelné úpravě) a nějaké ty kukuřičné placky k tomu. Kombinace na první pohled trochu zvláštní, ale stojí za to!“

Sledujte s nám expedici do Střední Ameriky i nadále!